The Deal with the Darkness
Sif

Temná Sif naslouchala své předloze a s každou vyjmenovanou nabídkou jí zaplanuly oči.
Nechala Sif domluvit a zazubila se.
"...k mé mizerné existenci..." zopakovala po čarodějce a provokativně si olízla rty.
"Odvážná slova, uvážím-li, že jsi v mém světě." řekla, sklonila se k čarodějce a špičkou ukazováku jí lehce cvrnkla do nosu.
"Když zvážím, co nabízíš...", temná Sif se narovnala, složila ruce na hrudi a následně si ukazovák pravé ruky položila na rty.
"...vzpomínky na šťastnější období tvého života...", bezvýznamně pokynula pravou rukou a vedle ní se otevřela trhlina v níž se odehrávala vzpomínka na den narozenin Císařovny, den kdy byla Ardía naposledy viděna živá. Obraz v trhlině se zavlnil a změnil se na okamžik, kdy Sif našla tělo své přítelkyně ve žalářích paláce.
"...jejda, tohle není zrovna nejšťastnější.", zanotovala nevinně temná Sif a mávnutím trhlinu uzavřela, ačkoliv výraz v její tváři jasně naznačoval, že o žádnou náhodu se nejednalo.

"A pak mi nabízíš svou duši." řekla ustaraně a klekla si před svou předlohu a starostlivě se jí zahleděla do očí.
"Nejsem si úplně jistá, že si uvědomuješ, co by to pro tebe znamenalo.", vzala čarodějčinu tvář do dlaní a přiblížila svou tvář k její.
"Mohla bych tě přinutit udělat cokoliv, co by se mi zachtělo..." zašeptala a lehce políbila čarodějku na rty.
"...cokoliv..." zopakovala a jazykem lehce přejela čarodějce po rtech.
"...neměla bys na výběr...", další polibek.
"...byla bys jen a jen má...", tentokrát se po polibku odtrhla a na jejím místě byla Císařovna, samotný výjev se změnil na ložnici Sif.
Císařovna se na Sif svůdně usmála, rozvázala si župan a nechala ho sklouznout z ramen na zem.
Stála před čarodějkou nahá, ve vší své kráse.
Vzala čarodějku za ruce a přitáhla si jí k sobě a políbila jí. Císařovna následně stáhla čarodějku s sebou na postel.
V milostném opojení si Císařovna nevšimla, že ruka její rádkyně vklouzla pod polštář, odkud vytáhla dýku.
Netrvalo dlouho a brzy na posteli leželo mrtvé tělo císařovny s prořízlým hrdlem a bodnými ranami v hrudi.
Pohled čarodějky se stočil k jejím vlastním rukám od krve. Před čarodějkou se zjevilo zrcadlo ukazujíc Sif zbrocenou od hlavy k pasu v krvi Císařovny.
Zrcadla se nyní nacházela všude, kam se čarodějka podívala.
V jejích vlastních očích se odrážela Temnota.

Zrcadla se po chvíli roztříštila a naproti čarodějce stála její temná dvojnice opět na mostě.
"Mohla bych tě přimět zabít tvou milovanou Císařovnu." řekla a na její tváři se hrál krutý úsměv.
"Klidně bych ti mohla pokynout, ať jí za její vlastní vlasy pověsíš z okna jako špinavý hadr a ty bys s tím nemohla udělat nic!", dvojnice se začala smát z plna hrdla.

Koutkem oka mohla Sif zahlédnout pohyb. Jako by se prsty obra pohnuly.

"Lákavá nabídka, má drahá Sif, opravdu lákavá." řekla čarodějčina dvojnice poté, co se přestala smát.
"A co kdybych si nechala vás obě?", dvojnice prudce rozpřáhla ruce, jednou gestikulovala k Sif, druhou k Jaině.
"Mít v hrsti čarodějky, které jsou v blízkosti nejmocnější čarodějky na světě.", výraz dvojnice odpovídal výrazu šílence.
"Za pomocí vás dvou bych se mohla dostat k tvé milované Císařovně.", dvojnice se zasnila.
"Proč jí zabíjet, když bych jí mohla ovládnout?", dvojnice se znovu rozesmála a roztočila se na místě, až jí její černé šaty vlály.
"Pak bych to byla já, kdo by vládl!", smála se jako naprostý šílenec.
"Nebylo by to úžasné Sif?" zeptala se a z jejích rukou k nebi vyšlehly jako noc černé plameny.

Boj samé se sebou

Neposlouchalo se lehce, co bytost říkala. Ani to, když se postupně měnila v ty, na kterých mi záleželo. Co jsem byla ochotna pro Jainu obětovat? Byla zde mou vinou. Kdybych se nezachovala tak hloupě, stále by to byla usměvavá osůbka kráčející životem.

Co kdyby se však i bez mé iniciativy stalo něco, co by Jainu dostala do tohoto stavu? Byl by někdo, kdo by jí dokázal a byl ochoten pomoct nebo by jí nechal propadnou temnotě a stala by se největší hrozbou, jakou kdy svět zažil?

Sledovala jsem oči své temnější dvojnice. Byla mým pravým opakem. Rysy měla přísné, v očích jen tvrdost a žádné slitování. Nevypadala jsem tak i na tom mostě? Neměla jsem žádné slitování s Jainou?

Zahnala jsem dotěrnou myšlenku zatřepáním hlavy. "Jaina není bezvýznamná čarodějka," řekla jsem přes zaťaté zuby. "Má větší právo na život více než já a pokud by znamenalo obětovat kousek sebe sama, tak ať. Živé nech na pokoji. Pro její záchranu dělají maximum. Vezmi si mé vzpomínky na Ardíu," její jméno jsem vyřkla s bolestí v hlase. Netušila jsem, co se mnou bude, pokud bych na svou nejlepší přítelkyni zapomněla. Byla bych to stále já? Přece jenom díku Ardíi jsem byla taková, jaká jsem byla. "Vezmi si mou duši. Vyber si. Nech Jainu na pokoji. Odtrhni od ní svoje temné pazoury a nech jí žít její život," neodvracela jsem zrak. Nechtěla jsem projevit slabost.

"Jestli někoho potřebuješ ke své mizerné existenci, vezmi si mě a jí nech na pokoji," bylo mé poslední slovo.

Shadow Being
Sif

Odpověď čarodějky zaujala temnou bytost, která jí opět věnovala pozornost a dokonce plula vzduchem za ní.
Celou dobu se držela Sif za zády a když čarodějka promlouvala k Jaině, tak bytost hltala každé slovo.
"Odvážná slova." zatrylkovala bytost Sif do uší.
"Obětovat se pro padlou čarodějku..." trylkovala dál a kolem kolen Sif se začaly obtáčet černé šlahouny vedoucí z bytosti samotné.
"...co dál bys byla ochotna obětovat?" zeptala se bytost a její černá chapadla se čarodějce protáhla kolem třísel k pasu.
"Obětovala bys toho, na kterého si myslíš?", bytost se naklonila čarodějce přes rameno a hleděla jí do očí v podobě Loratha.
"Jsi ochotna vzpomínky obětovat na tu, jež jsi ztratila?", bytost se stáhla a naklonila se přes druhé rameno, tentokrát v podobě Ardíi. Chapdala se v mezičase proplazila po zádech až ke krku čarodějky.
"Či tu, jež jsi přísahala věrnost a již jsi oddaná celým srdcem?", bytost se v mžiku oka přesunula před čarodějku, tentokrát na sobě měla podobu Císařovny.
Černá chapadla se od krku vydala směrem k dekoltu, kde se propletly kolem čarodějčiných prsou a následně táhly po břiše zpět k pasu.
"A nebo jsem ochotna obětovat vlastní duši?", tentokrát na sebe bytost vzala podobu Sif, ale v její temnější formě. Kůže bílá jako sníh, oči a vlasy havranově černé.
Temná Sif lehce vzala Sif za bradu a zahleděla se jí do očí.
"Co jsem ochotna obětovat?" zeptala se a poté letmým pohybem otočil hlavu čarodějky k Jaině.
"Stojí mi ta malá, nanicovatá a bezvýznamná čarodějka za tu námahu?" zeptala se Temná Sif a přitiskla tvář k tváři své předlohy.
"Co bych tím získala, kdybych obětovala něco ze svého života? Nebo snad dokonce svou duši?", v hlase Temné Sif bylo znát jisté opovržení nad Jainou.
"K čemu je mi tahle malá šmudla dobrá? Jako náhrada za Ardíu, kterou jsem znala léta?", slova temného obrazu čarodějky byla stále jedovatější.
"Opravdu bych zradila císařovnu a její lid pro bezvýznamnou čarodějku z země o které nikdo nikdy neslyšel?", Temná Sif si povzdychla.
"A to nemluvím o tom, že dělá oči na muže, jež se líbí mně. Vždyť si ho ani nezaslouží!" zaprskala Temná Sif.
"Stojí mi ta námaha za to? Hmmm...", Temná Sif si položila prsty na ústa v předstíraném zamyšlení.

Tehdy, kdy jsem zklamala

Sledovala jsem přízrak s napětím. Už jsem myslela, že na něj má slova nijak nezapůsobila, když se mě náhle dotkl ostřím a já měla pocit, jako bych se propadla do temnoty. Netušila jsem, jestli něco cítím nebo mě bolí celé tělo. Jako by se na mě ze všech stran lepila temnota. Drtila mé křehké já a kdybych v ní poletovala ještě chvíli, určitě bych pod její váhou nevydržela.

Místo toho jsem dopadla na chladnou podlahu a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Sledovala jsem svou ruku, která naproti šedi téměř barevně zářila. Stejně na tom bylo i okolí. Pak jsem si všimla Jainy a srdce se mi na chvíli zastavilo. Slova, který slyšela, se nelíbila ani mně. Černá postava vedle ní si mě všimla, ale nezdálo se, že by o mě jevila větší zájem. Jejím středobodem byla mladá čarodějka.

Čím víc jsem toho viděla, tím víc jsem klesala na duchu. Prožila si více špatného než dobrého a já byla třešničkou na dortu. Uvrhla jsem ji do temnoty, která jí nyní sžírala.

Jako odpověď na mé neduhy jsem se objevila na mostě, kde vše začalo a zároveň skončilo. Moje zrada, která se zasekla do Jainina srdce a uvrhla ji do ledového království. Když jsem se ohlédla, viděla jsem sebe, jak pouze přihlížím. Ano, měla jsem tvář smáčenou slzami, ale i tak jsem ponechala Jainu napospas. Myslela jsem, že se mi ji podaří dostat ven dřív, než se k ní Sandro a jeho nohsledi dostanou, ale mýlila jsem se.

A pak se objevil obr potom, co jsem zavolala pomoc skrze fénixův amulet. Pak jsem za sebou zaslechla hlas. Otočila jsem se, abych se podívala tím směrem, odkud vycházel.
Scéna na mostě byla strašná. Dalo mi hodně síly nezačít panikařit. "Chci najít to, co bylo ztraceno," odpověděla jsem. Mohl mi obr v šedivých vzpomínkách ublížit? Neměla jsem zdání.

Rozešla jsem se k vystrašené, zraněné a zlomené Jaině. Klekla jsem si k ní a položila ruku na její šedivé rameno. "Jestli si někdo zaslouží ležet na jejím místě, tak jsem to já. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit ani tě zradit," v druhé polovině řeči jsem začala mluvit k Jaině. "V životě jsi toho zažila mnohem víc, než bych sama snesla, a i přesto jsem ti ublížila nejhorším možným způsobem," cítila jsem, jak se celá třesu. "Ponechala jsem tě napospas, protože jsem byla slabá a hloupá. Nech mě, abych tě bolesti zbavila, Jaino," šeptala jsem dál. "To já si ji zasloužím, ne ty. A pokud mám během toho zemřít, tak ať. Hlavně ať najdeš opět cestu ke světlu, které je pro tebe vzdáleno na sto honů," naklonila jsem se k čarodějce a zlehka ji políbila do vlasů.

The Way of the Shadows
Sif

Přízrak mlčky hleděl na rádkyni, jeho sytě modré oči jako by čarodějku přeměřovali, zda svá slova myslí vážně. Okamžik, který se zdál jako celá věčnost.
Poté zvedl svůj meč a jeho hrotem se dotkl čarodějčiných prsou, následovala tma tak dokonalá, jako by zhaslo samo slunce. Pak jako by čarodějku někdo zvedl a hodil jí vzduchem.

---

Po krátkém letu, čarodějka tvrdě dopadla na tvrdou podlahu.
Zrak se vrátil, ale ne to co viděla, postrádalo barvy, svět kolem ní hrál odstíny šedé, bílé a černé.
Chodba na které se nacházela se nepodobala ničemu, co znala z Taragonu.
Styl architektury, maleb na zdi, dokonce i nedaleké dvojice zbrojí byl úplně cizí.

Jediné, co znala byla postava stojící na konci chodby, stojící těsně za pootevřenými dveřmi, naslouchající rozhovoru uvnitř - Jaina, mnohem mladší a mnohem nevinnější.
To co slyšela za dveřmi jí šokovalo a výraz její tváře zrcadlil zděšení.
Z utlumených hlasů v místnosti šlo jasně rozpoznat slova fráze jako: svatba, ideální nevěsta, dědic trůnu a donutit k sňatku, bude-li třeba..
Mladá Jaina si zakrývala ústa dlaněmi a oči se jí leskly.

V chodbě však nebyla sama. O pár kroků za ní stála postava v něčem, co mohla být jako noc černá róba, či jen postrádala konkrétní podobu.
Oproti Jaině, která nikterak nereagovala na přítomnost Sif, černá róba se pohnula a to, co mohla být hlava, se otočilo k Sif. Následně to hlavu naklonilo na stranu, jako by čarodějka byla zvláštní bytost, kterou to vidí poprvé.

Pozorování narušil Jainin náhlý útěk, proběhla kolem Sif z výrazem naprosté hrůzy a černá bytost jí následovala, nevěnujíc Sif další pozornost.
Následovala tma a opět let, nebo spíše pád, vzduchem.

---

Následovalo několik dalších šedobílých obrazů výjevů, pokaždé v nich byla Jaina a ona černá postava, která, jak se zdá ji následovala všude.
Postava si pokaždé všimla narušitelky a pokaždé jí fascinovaně, pokud to umělo být fascinované, prohlížela.

---

Po čase Sif dopadla na místo, jež velice dobře znala.
Most přes průrvu, který sloužil jako past nekromancera.
A místo, kde se zlomila Jainina důvěra v Sif.

Celá scéna se odehrála přesně tak, jak si Sif doposud živě pamatovala.
A oproti ostatním výjevům jež byly jen útržky, se odehrála celá.

Runy na obou stranách mostu, sloužící jako klec.
Jaina prchající před nekromancerem a jeho nemrtvými noshledy.
Náraz čarodějky do magické bariéry, její let vzduchem, rovnou k nohám nekromancera.
Mučení z rukou nemrtvé vražedkyně, která si vychutnala lámání kostí v pravé paži čarodějky se sadistickým úšklebkem. Každá kost praskla s ohlušujícím lupnutím.
Když došli kosti na lámání, tak nemrtvá strhala Jaině nehty pravé ruky.
To vše za křiku bolesti z úst čarodějky

Příchod obra, stejně velkého jako Archiváři, způsobil ve výjevu pokles teploty, i navzdory tomu, že tehdy byla teplá letní noc.
Nekromancerova kosa na zádech Jainy vyvolal prudké potemnění okolí a teplota opět poklesla, tentokrát pod mrazu.

Scéna se po té, co obr nabodl nekromancera na jeho vlastní kosu, rozjasnila.
Mrazivá zima zde byla stále a ještě přituhlo, když obr klečel nad Jainou a natahoval k ní ruku.

V tu chvíli se výjev zastavil.
V Jainých očích panická hrůza, bolest a rezignovanost. Ale také smutek, který by ani největší umělci nedokázali ztvárnit.


"Zase ty!" promluvil šeptavý ženský hlas.
"Proč jsi tady? zeptal se hlas, který vycházel z temné bytosti, jež seděla na kamenné zídce mostu a pozorovala celou scénu.
Tentokrát její pozornost nepatřila Sif, ale obrovi, jež se skláněl na Jainou.

Bolest malé čarodějky

Netušila jsem, co za bolest se uvnitř Jainy skrývá. Vypadala tak jistě. Nevypadala jako někdo, kdo si prošel peklem a zanechalo to na něm šrámy minulosti. S něčím se mi svěřila, ale myslela jsem, že je se svou minulostí smířená, ať už to bolelo sebevíc. Věděla jsem, že magicky nadané osoby mají vyšší sklony se vnitřně narušit, i když navenek vypadají spokojeně. Ani na chvíli mě nenapadlo, že to může být Jainin případ.

Slyšet její hlas plný bolesti a nenávisti mě naplňoval zármutkem. Přilila jsem olej do ohně. Sice jsem se o Jainu strachovala, udělala bych pro ni první a poslední, ale to, co se stalo na mostě, se do ní vrylo takovým způsobem, až jsem měla strach, že jsem ji navždy ztratila. Tu malou usměvavou čarodějku, která dokázala do mě proniknout hlouběji než kdokoliv jiný. Byla jsem to já, kdo zasel poslední semínko, které přivolalo přízrak, který se nad námi nesmlouvavě tyčil.

Měla jsem pocit, že by mě černé plameny pohltily, kdyby je přízrak nezahnal. Mlčela jsem. Bála jsem se cokoliv vypustit z úst, protože by to potvrdilo jen to, že jsem jedna ze zodpovědných, kdo může za její nynější stav.
Nemohla jsem se posadit, nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. Tížilo mě to a srdce mi přitom pukalo žalem.

Podívala jsem se na přízrak. "Je něco, co můžu pro ni udělat? Pokud existuje alespoň střípek naděje, že by se temnota v jejím srdci rozplynula, udělám pro to cokoliv. Nechci ji opustit jenom proto, že mě... nenávidí," špitla jsem poslední slovo bezduše.

Mrazivé vzpomínky, spalující nenávist
Sif

"HLOUPÁ MALÁ ČARODĚJKO..." zasyčel přízrak.
"...CHRÁNÍM VÁS PŘED NÍ.", přízrak stáhl ruk s mečem a levou rukou mávl na Jainou.
Z těla zraněné čarodějky vyšlehly černé plameny tak prudce, že se po stropě pokoje začaly plazit ke stěnám a následně k zemi.
Některé z plamenů se začaly natahovat k Sif, z ohnivých chapadel se linul Jainin hlas.
"Sif... proč?" zeptalo se jedno z chapadel a švihlo směrem k tváři čarodějky.
"Věřila jsem ti..." zašeptalo druhé bolestivě a ucuklo zpět.
"Využila jsi mě... ty mrcho... a já hloupá ti věřila!", další chapadlo opět vystartovalo po čarodějce.
"...nenávidím tě..." zasyčelo chapadlo optáčející se kolem kotníků císařovniny rádkyně.
Z plamenů vycházel Jainin hlas adresující další osoby. Jakýsi muž jménem Darion, dívka se jménem Jade a výčet pokračoval.
Jeden z plamenů dokonce jedovatě prskal při zmínce muže, který měl být Jaininým učitelem.

Přízrak nehybně stál a pozoroval Sif.
"TY NEJSOU MÝM VÝTVOREM." řekl a máchl mečem skrz plameny, které před čepelí zbraně ustoupili jako divoká zvěř před ohněm.
"NE VŠICHNI SI ŽIJÍ V BLAHOBYTU JAKO TARAGONŠTÍ...", jeho hlas byl poloviční, když se hrot čepele dotkl Jaininých zad. Černé plameny se nedobrovolně začaly stahovat zpět odkud přišly. Zmítaly a vzpouzely se tak urputně že ty natahující se po Sif prostě vyhasly ve vzduchu.
V okamžiku, kdy zhasl poslední plamínek, zvedl přízrak čepel a z Jaininých úst vyšlo bolestivé zasténání.
"VIDÍTE JEN JEJÍ ZRANĚNÍ NA TĚLE, ALE NEVIDÍTE BOLEST JEJÍ DUŠE A JIZVY NA JEJÍM SRDCI.", přízrak postavil meč na hrot čepele a oběma rukama se opřel o záštitu.
"JEJÍ STAV NENÍ ZPŮSOBENÝ OSTŘÍM MEČE ČI RÁNOU BIČEM.", jako by chtěla potvrdit jeho slova, zraněná čarodějka zaúpěla.

Píseň ledu a ohně

Jak jsem mohla přesvědčit někoho, kdo si prožil pouhé strasti a byl zklamán každým rozhodnutím, které lidé udělali. Neměla jsem tušení, co se mu muselo stát tak hrozného, že odmítal má slova vzít na milost. Prostě mi odmítl důvěřovat a o to víc jsem začínala mít strach o Jainu, že přijde k úhoně. Mohla jsem přízraku důvěřovat a nechat malou čarodějku v jeho rukách, ale netroufla jsem si na to byť pomyslet. Sálala z něj taková nenávist, až jsem měla obavy, že to pohltí i Jainu. Možná to s ní myslel dobře, ale nenávist není cesta ke spáse.

Svěsila jsem ramena a pohlédla na svou drahou přítelkyni. "Nejsem dokonalá. Nikdo není," hleděla jsem na Jainu se smutkem v očích. "Chtěla bych ti věřit, že jí neublížíš, že to s ní myslíš dobře. To jsme oba," zvedla jsem oči k přízraku. "Důvěra z tebe moc nesálá. Proč rozhodnutí nenecháš na ní? Jak se v životě může Jaina něčemu naučit, když ani neví o tom, že jsi?"

Snažila jsem se neklepat zuby, jaká mi začínala být zima. Fénixův amulet vydával teplo, ale nedokázal mě zahřát celou. "Pokud nedokážeš důvěřovat mě, protože jsem člověk, tak alespoň důvěřuj náčelníkovi orků Thrallovi. O nic víc tě neprosím."

Ledová nenávist
Sif

Mráz v místnosti přituhl, koutkem oka se zdálo, že od stropu začalo sněžit.
"JSEM DŮVOD PROČ SE JEJÍ DUŠE NEZLOMILA." odpověděl Přízrak svým skřípavým hlasem a jeho ledový pohled propaloval odbojnou čarodějku skrz na skrz.
"SRDCE? DOKUD JSEM NĚJAKÉ MĚL, TAK SÁLALO VÍC, NEŽ TVÉ, MALINKÁ ČARODĚJKO." zaskřípal přízrak.
"POHÁDKY O RODINĚ SI NECH PRO DĚTI, ČARODĚJKO.", kolem nohou postele se začala plížit zima.
"VIDĚL JSEM JAK ŘÍŠE VYUŽÍVAJÍ LIDI, DOKUD SE JIM HODÍ. JEN CO POMINE JEJICH UŽITEČNOST, ZBAVÍ SE JICH JAKO PRAŠIVÝCH PSŮ. SLOVA O RODINĚ A LÁSCE TA TAM.", změna postoje a přízrak zvedl ledovou čepel do úrovně ramen a její hrot namířil na čarodějku.
"MÁ PŘÍTOMNOST NIJAK NEOVLIVŇUJE JEJÍ ZDRAVÍ. DUŠEVNÍ ČI TĚLESNÉ.", přízrak hleděl na čarodějku přes čepel svého meče a záře jeho očí propůjčovala čepeli nový, zlověstný, lesk.

Plameny v krbu se rozhořeli ještě víc, ale teplo z nich nesálalo žádné. Ačkoliv na pohled byl plamen silný, jeho dosah v podstatě neexistoval. Mráz přízraku buďto kompletně izoloval plameny ve vlastní bublině, nebo jejich teplo pohlcoval do sebe.

"NAOPAK JEJÍ STAV JE DŮVOD, PROČ TU JSEM.", poprvé jeho slova neprovázel zvuk lámajícího se ledu a následovala je mrazivá vichřice.

Ledové sevření

Ztuhla jsem. Náhlá změna atmosféry mnou otřásla až do morku kostí, a když se ozval hlas, zvedla jsem hlavu, abych hledala jeho majitele. V místnosti se dělalo víc a víc zima. Měla jsem obavy o Jainu, že by se jí díky tomu mohlo přitížit. Kolem krku jsem cítila váhu a teplo fénixova amuletu, který se ani v tomto případě nevzdával své ohnivé podstaty.

Byl to přízrak, ale úplně jiný než ti, které jsem doposud potkala. Cítila jsem z něj nenávist, která čišela snad na všechny strany. Postavila jsem se, ale stále jsem se dotýkala Jaininy paže, abych si byla jistá, že je stále se mnou.
"Kdo jsi, že nade mnou hned lámeš hůl?" zamračila jsem se. "Tvé srdce svírá jenom chlad a nedovolíš jiným, aby ostatním plálo. Ano, Jaina byla sirotkem, kdysi, ale podívej se kolem," rozhodila jsem jednou rukou, protože jsem se nechtěla malé čarodějky vzdát, "našla novou rodinu, která nekončí za hranicemi této země. Dokonce se rozhodla za rodinu bojovat, i když jí to stálo velmi hodně a vidíš, že by jí někdo z nás opustil? Jsme tu s ní a pro ni, tak jí dovol, aby se falešná naděje stala skutečností. Jediný, kdo jí teď ubližuje, jsi ty," ukázala jsem ke krbu, který vydechoval poslední zbytky kouře, ale teplo bylo pryč. "Potřebuje teplo a klid, ne se budit s nočními můrami, které jí vkládáš do snů a přesvědčuješ ji o tom, že nikdy znovu nepozná teplo domova."

Zvažovala jsem, co mám udělat. Sice mou podstatou byl oheň, ale určitě jsem ho nechtěla vrhat na přízrak. Nakonec jsem se zaměřila na krb a luskla prsty s tím, že by v něm opět sálaly plameny. Pokud by to přízrak dovolil a ustoupil, přehodila bych přes Jainu teplou deku.

"Nechci s tebou bojovat a nebudu ti dokazovat, že mi na Jaině záleží a je v mém srci. Jediný, komu bych to měla dokázat, je ona sama," podívala jsem se na čarodějku a doufala, že se její stav nezhoršil.