Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Vstříc neznámému Sif & Ostatní Obezřetně jsem kráčela chodbou a přítomnost Sif hned vedle mi dodávala jistou dávku klidu, aspoň jsem neměla pocit, že jsem tu sama. Světlo z pochodní mě lákalo, abych udělala totéž jako císařovna, prohrábla plameny a ověřila si, že opravdu nepálí. Ale raději jsem nutkání potlačila a poslušně cupitala ve "formaci". "Možná svátost tohoto místa." odpověděla jsem na otázku Sif ohledně plamenů a doufala jsem, že jsem v očích Seraphise nebyla za chytračku, která kvoká o něčem, čemu sama nerozumí. Rozhovor mezi paladinem a hlasem jeskyně jsem poslouchala s nepatrnou dávkou nejistoty. Když Seraphis začal o útrapách Sif a císařovny, sevřelo se mi srdce a měla jsem pocit, jako by mě někdo opařil. Bylo mi líto, co se stalo. Poslední výdech císařovnina gryfa jsem měla stále v živé paměti. Pomyslnou facku jsem dostala, když se paladin zmínil o mě. Vysypal na mě vše, co jsem se snažila držet z hlavy a já se neubránila slzám, i když mě kdosi konejšil a Sif držela za ruku. Doba, po jakou zde arzenál zbraní byl, mi přišla neuvěřitelná. Staletí, stále jako nové, což pocítila císařovna na vlastní kůži. Opět jsem trošíčku žárlila, že neumím léčit jako to umí císařovna, ale napomenula jsem se, že se chovám jako dítě a ne jako dospělá žena. Lorathovo prohlášení přitáhlo mou pozornost a já se zadívala směrem, kam ukazoval. Sif už zvědavě pokukovala po kladivu a já si připadala trochu nejistá. "Co když je to past?" napadne mě a dívám se na uličku mezi zbraněmi a zbrojemi. Popravdě, kdybych chtěla někde dát past já, určitě bych jí dala právě tam. | ||
| |||
 | Pokračujeme v putování ~Jaina a spol.~
„Máš pravdu,“ mrknu na Jainu a taktéž hledím do neprobádaných chodeb. Ani nevím, jak se cítím. Nadšená, vystrašená, zvědavá. Vydala jsem se za císařovnou. Tentokrát jsem šla vedle Jainy hned za paladinem a Lorathem. Za sebou jsem slyšela kroky Idranel a Haulvarna.
Světlo, které prozářilo chodbu, mě udivilo. Sledovala jsem mihotající plamínky, které nevydávaly žádné teplo. Bylo pro mě tak neznámé a zároveň nádherné. Dokázala jsem taktéž vytvářet světlo, ale má podstat ohně většinou nedovolovala, aby to bylo tak dokonalé. „Co je tu vytváří?“ zeptala jsem se.
Pokračovali jsme dál. Zatím jsem nedokázala říct, co se to tu děje. Šla jsem těsně vedle Jainy. Nakonec jsme vešli do komnaty a pak promluvil ženský hlas. Rozhlédla jsem se, zda ji někde nezahlédnu, ale nikoho jsem neviděla.
Hlas se ptal a sem tam jsem cítila konejšivé pohlazení. Měla jsem pocit, jako by to byla ruka mé matky, která mne utěšovala, že ostatní nevidí to, co ona. Pocítila jsem žal. Žal za všechny, které jsem ztratila, bolest pohlcující zemi. Podívala jsem se na Jainu a chytla ji za ruku. Přišli jsme o mnohé a ještě jsme mohli.
"Hodina Jeho návratu je zde." Odhalení tak velkého arsenálu mi málem vyrazilo dech. Málem jsem tomu nedokázala uvěřit. Tolik různých zbraní, typů zbrojí. Neuvěřitelné. Otázka císařovny přitáhla mou pozornost.
"Myslím, že vidím to, proč jsme tady." Podívala jsem se směrem, kam ukazoval Lorath a postavila jsem se vedle něj, abych si byla jistá, že se dívám správně. Kladivo. Pozvedla jsem obočí a se zatajeným dechem vyčkávala, co se bude dít. Už jsem pocítila sílu jednoho kladiva. Jak mocná mohou být obě dohromady. | ||
| |||
 | The Tomb of Hammer Sif & Jaina První, kdo se vydal do nově otevřené chodby byla císařovna, těsně následovaná paladinem a Lorathem. Haulvarn a Idranel se drželi vzadu, na něm byl vidět strach a nedůvěra v komnatu. V okamžik, kdy císařovnina noha překročila práh dveří, v chodbě zaplály pochodně. Ovšem tyto pochodně planuly bílými paprsky světla. Císařovna k jedné takové natáhla ruku a poté jí stáhla. "Necítím z nich teplo." oznámila a poté znovu natáhla ruku k pochodni a tentokrát ponořila ruku do plamenů. Ty kolem její ruky planuly stejně, jako voda obtéká překážku. "Čistá energie." řekla s úsměvem na tváři a po chvilce stáhla ruku z plamenů. "Světlo samotné." oznámil Seraphis a následoval císařovnu hlouběji do hrobky. S každým dalším krokem se v chodbě rozsvěcelo více pochodní. Samotná chodba byla zakončená jednoduchými mřížovými dveřmi, které se ale sami otevřeli sotva byla císařovna na dosah ruky. Komnata na konci chodby se svým odhalením vyčkala až budou přítomní všichni. "Kdo vstupuje do hrobky Prvního?" zeptal se ženský hlas ze tmy. Nezněl výhružně, ani útočně. Naopak zněl jako hlas matky, jež vítá svého ztraceného syna. Císařovna a paladin si vyměnili pohledy a nakonec to byl Seraphis, kdo promluvil. "Paladin Seraphis ze Řádu Zlatého Lva." oznámil paladin a hleděl do tmy. "Světlo je v tobě silné, Seraphisi z Řádu Zlatého Lva. Avšak cítím též i velký žal v tvých společnících." pokračoval ženský hlas a neviditelná ruka se konejšivě dotkla srdcí přítomných čarodějek. Paladin se ohlédl po skupince a čarodějkám věnoval pohled, než se otočil zpět do tmy. "Postihlo je mnoho špatného.", Seraphisův hlas byl plný soucitu a porozumění. "Špatného?" zeptal se hlas a ona neviditelná ruka přejela po tvářích čarodějek stejně něžně, jako matka konejší zlomené srdce své dcery. "Ano...," začal paladin a přešel k Sif a Císařovně, "...tyto čarodějky, císařovna a její rádkyně, hledají způsob jak ochránit svou zemi před Zlem, které se blíží. Též ztratili několik přátel, poslední z nich padl na pláži nedaleko od města.", zmínka o Aaronovi bodla císařovnu u srdce a nevědomky si zkousla rty. Paladin poté přešel k Jaině. "Tato mladá dívka je nejspíš poslední svého druhu ve své rodné zemi, jíž nyní sužuje válka. Její domov není ničím jiným, než doutnajícími troskami. Během několika dní viděla víc smrti, než jiní vidí za celý svůj život." řekl a celou dobu se díval Jaině do očí. Následovalo krátké ticho, než hlas opět promluvil. "Rozumím." pronesl hlas a šlo poznat soucit. "Přišli jsme, abychom požádali o přízeň Hectora v..." promluvil Seraphis, ale přerušil ho hlas jeskyně. "Cítím též mládí s velikým břemenem, nešťastníka k němuž byl osud krutý a duši hledající ztracenou čest.", hlas nyní upřel pozornost k Idranel, Haulvarnovi a Lorathovi. Dívka pouze polkla, její kamarád nechápavě koukal kolem sebe a hledal původce hlasu, Lorath vypadal jako by dostal ránu paladinovým kladivem a sklopil pohled k zemi. "Co tě přivádí do této jeskyně, synu Hectorův?" zeptal se hlas a paladin si slabě odkašlal. "Přišli jsme žádat Hectora o pomoc v nadcházejícím střetnutí." odpověděl paladin a následovala další chvilka ticha. "Kdysi dávno, válečník přísahal že se vrátí, až jej bude třeba." promluvil hlas a v jeskyni zavanul chladný vánek. "Hodina Jeho návratu je zde." dodal a jeskyně se najednou zalila světlem. Stovky bílých pochodní osvětlilo hrobku. Po levé ruce skupiny světlo dopadlo na tisíce mečů, kopí, seker, palcátů a dalších, někdy i exotických zbraní. Po pravé ruce bylo tisíce zbrojí, od lehkých, přes jízdní pancíře až po těžké zbroje. Každá zbraň i zbroj nesly malé symboly slunce a měsíce. Císařovna přistoupila k nejbližšímu stojanu na zbraně, který schraňoval jeden a půl ruční meč a slabě přejela prstem po meči a se syknutím ucukla. Z její ukazováku odkapávala krev z malé ranky. "Jak dlouho jsou tu ty zbraně?" zeptala se a podívala se na Seraphise. "Podle run na dveřích, několik set let, možná i tisíce." odpověděl paladin a sledoval jak si císařovna zahojila ranku na prstu. "Staletí a zbraně jsou stále jako nové." dodala a mnohem obezřetněji přejela po meči prsty. "Myslím, že vidím to, proč jsme tady." řekl Lorath a ukázal skrz uličku mezi zbraněmi a zbrojemi. Na jejím konci se nacházel podstavec a na něm bylo posazené druhé kladivo. Stejně mohutné jako první, ba i stejně vypadající. Kladivo, které držel Seraphis v ruce, nyní pokrývaly slabé plamínky. Jeho dvojče na podstavci bylo v náručí malých blesků, náhodně přeskakujících po hlavici kladiva a podstavcem. "Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím obě kladiva." vydechl Seraphis a bylo vidět, že hledá odvahu k tomu, vykročit k podstavci. | ||
| |||
| Co dál? Sif + ostatní Dívala jsem se na společný pokus Sif a Seraphise a doufala, že se podaří. Když společně pokoušeli otevřít dveře, sledovala jsem se zatajeným dechem. Trochu zklamaně jsem si povzdechla, když to se dveřmi nepohnulo. Neubránila jsem se zklamanému pohledu na dveře. A plně jsem rozuměla Seraphisově frustraci. Ještě chvíli jsem se snažila přijít na řešení, ale pak jsem po vzoru Sif skončila opřená o stěnu, dokonce jsem na chvíli usnula. Vzbudili mne až otřesy jeskyně. Poplašeně jsem sebou cukla a vymrštila se na nohy jako srnka a dívala se, co se to vlastně kolem mně děje. Polovina dveří zářila a socha vedle se pohnula. Nechápala jsem, co se stalo, co udělali, ale paladin zářil jako hvězdy na nebi. Trochu pohoršeně jsem sledovala, jak Seraphis páčí informace z Haulvarna a poté ho táhne ke dveřím. Jediné slovo z úst Haulvarnových rozzářilo druhou půlku dveří a uvedlo do pohybu jakýsi mechanismus dveří. "Páni." vydechla jsem nadšeně, když se dveře otevřeli a na se otevřela tlama chodby, z níž se linula vůně, kterou jsem nedokázala identifikovat. "Myslím, že to nezjistíme jinak, než že se pozveme dál." pousmála jsem se na Sif a trochu jsem si v hlavě nadávala za to, že se ženu někam, kde nevím, co vlastně čeká. | ||
| |||
| Klika cvakla, dvéře letí, paladin vchází do dveří ~Jaina a spol.~
Pokus s ohněm nevyšel. Nějak jsem to tušila, ale i tak mě to neodradilo vyzkoušet. Nakonec jsem dokázala jenom zavrtět hlavou a posadit se. Opřela jsem se o chladnou stěnu a sledovala další pokusy, jak je otevřít. Nic. Bylo to beznadějné a já si uvědomila, že mi to je trochu jedno. Nějak jsme se tam dostat museli, ač to přijde teď nebo za velmi dlouho. Byla jsem klidná. Proč by se jinak ozval fénixův amulet, kdyby věděl, že na to nemáme, hm? Poslední dobou jsem začala věřit na osud.
Málem jsem usnula, když paladin výskl a dveře se daly do běhu. Zmateně jsem koukala ze strany na stranu, než si uvědomila, co nám chybělo. Pouhé slovíčko, které rozzářilo půlku dveří. Bylo to nádherné a neubránila jsem se hlasitému výdechu. „Kdo by to čekal,“ zamumlala jsem spíš pro sebe a usmála se na Haulvarna. Nakonec fénix věděl, co dělá, pomyslela jsem si.
Další postup už nebyl tak složitá, protože Seraphis věděl, jak pokračovat. Jen vymámit ono druhé slovíčko dalo lehce zabrat, ale Haulvarn rád spoluplacoval.
Vyškrábala jsem se na nohy a setřepala nečistoty. „Má někdo tušení, co se nachází dál?“ byl jsem z chodby za dveřmi dosti nervózní. Opravdu jenom chránily to kladivo? Nebo na nás čeká další nemilé překvapení? | ||
| |||
| Fire and Fury Sif & Jaina Seraphis chytil kladivo těsně pod hlavicí a naznačil Sif, že má chytnout rukojeť kladiva. Společným úsilím kladivo vzplálo a Seraphis namířil hlavici na dveře. Ačkoliv plameny dveře olízly, požadovaný efekt nenastal. Kamenné dveře zůstali nehybné. Dokonce ani stopa po plamenech nebyla na místě. Seraphis vztekle praštil kladivem do dveří, které nakonec vysály zbytek plamenů. Dveře zůstali netknuté. Paladin do nich ještě několikrát vzteky praštil. V každém úderu byla znát jeho frustrace a síla, jeskyně se pod nimi otřásala a některé krasové úkazy pod náporem popadaly. "Při Světle buď zatracen!" zavrčel paladin a ztěžka oddechoval. "Není jiný vstup do komnaty?" zeptal se Lorath a sledoval frustrovaného paladina, jak se po dveřích sesunul k zemi. "Není, nebo aspoň o něm nevím." odpověděla Idranel a podívala se na svého kamaráda, který během frustrovaných ran do dveří přestal pozorovat a nahánět orby, Haulvarn jen zakroutil hlavou. Dveře do komnaty odolávaly všem možným pokusům o prolomení. Kouzla, hrubá síla, dokonce i opětovný pokus o jejich otevření pomocí básní a modliteb neuspěli. Po několika hodinách se Idranel a Lorath odešli, aby došli pro nějaké jídlo, v mezičase se o Haulvarna postarala císařovna. Dveře však zůstali netknuté a nedobytné, dokonce ani císařovna proti nim nic nezmohla. "K čertu, první paladinové věděli, jak skrýt svá tajemství!" prskal Seraphis a povzdychl si. Venku už byla a měsíční světlo pronikalo do místnosti malou skulinou ve stropě, dokonce byl i vidět skrz skulinu. Haulvarn jej pozoroval a cosi žvatlal Idranel. "...lunaris..." plácl Haulvarn a ukázal na měsíc, co ovšem nikdo nečekal, že na toto slovo zareagují dveře. Křídlo, jež na sobě neslo vyobrazený měsíc se rozzářilo. Nejdříve symbol měsíce a poté všechny runy. Socha vedle měsíčního křídla se dala do pohybu. S otřesy jeskyně zvedla svůj meč vzhůru, jako by chtěla dorazit pod sebou ležícího protivníka. Lorath, Idranel a císařovna mlčky sledovali jak se celá měsíční strana probudila k životu. Seraphis opět zazářil jako slunce. "Při Světle...že mě to nenapadlo...staré runy se musí přečíst postaru." řekl a následně začal kroužit kolem dveří a mumlal cosi o slunci. To mu vydrželo asi deset minut, než se zastavil a stočil hlavu na Haulvarna, který nechápal co se děje. Paladin k němu spěšně přeběhl. "Haulvarne...slunce. Jak se řekne slunce?" zeptal se ho a ukázal na dveře. Haulvarn na něj pouze nechápavě hleděl a bylo vidět, že z paladinova elánu má i trochu strach. Seraphis ho chytl za ruku a odvedl ho ke dveřím, přičemž si ani jeden neuvědomili, že Haulvarnova pravá noha je narovnaná a pravá ruka uvolněně visí podél těla. "Slunce." řekl paladin a kladivem ukázal na rytinu slunce. Haulvarn se podíval na slunce a poté na Idranel, která čekala, jestli její kamarád ví. "Solaris." pípl Haulvarn a přesně na to dveře čekaly. Sluneční křídlo dveří zazářilo a socha na této straně taktéž zvedla meč k doražení neviditelného protivníka. Jeskyně se znovu začala otřásat, tentokrát mohutněji než během Seraphisovi frustrace, nebo pohybu první sochy. Aniž by otřesy ustaly, dveře se pomalu otevřely a z temnoty komnaty za nimi dýchla neznámá vůně. "Všichni svatí." vydechla Idranel a zírajíc na dveře pomalu došla vedle Seraphise a Haulvarna. | ||
| |||
| Jsem na sebe hrdá Sif & ostatní Nevěřila jsem nakolik efektivní byla má slova. Poplašeně jsem se rozhlédla po ostatních a zkoumala, jestli jsem neřekla náhodou špatně. Když se však Seraphis a Lorath omluvili, jeden se omlouval za zranění a druhý za svá nevhodná slova, byla jsem na sebe pyšná, i když jen tak trošíčku, skromně pyšná. Haulvarn vypadal nadšeněji než předtím a to mě hřálo ještě víc. Císařovna opět začarovala a já chvíli zírala na orby, které najednou kroužili kolem Haulvarna. Uvažovala jsem nad tím, co myslela tím, že si nerada zahrává s přírodou. Co asi byl účel jejího kouzla. Musela jsem se usmát, když jsem viděla, jak se Haulvarn snaží orby chytit za každou cenu. Nakonec mě přemítání o smyslu kouzla vytrhla frustrovaná rána na dveře. Seraphis nedokázal otevřít dveře a bylo to na něm znát. Popravdě jsem netušila, jak otevřít dveře. Runy jsem přečíst nedokázala a nemyslela jsem si, že by se nám podařilo je rozbít, ani kdybychom na ně seslali všechna kouzla, co tu kolektivně známe. "Za zkoušku to stojí." řekla jsem v reakci na Sif. Momentálně to bylo to nejlepší, s čím jsme mohli pracovat. | ||
| |||
| Nikdo není dokonalý ~Jaina + spol.~
Jainina reakce mne překvapila, až jsem se na ni nevěřícně podívala, ale posléze jsem se usmála, protože to myslela dobře a hlavně se prosadila. Aniž si to uvědomovala, byla mne a císařovně podobná, než si sama připouštěla. Z mladé dívky nevěřící sama sobě se stala nadaná žena, která uměla nastolit v místnosti hrobové ticho. Měla jsem chuť ji poplácat po zádech, ale přišlo mi to nevhodné a hlavně jsem nyní klečela u utrápeného muže.
Nastala chvíli omluv. Dnešek je víc a víc podivnější, pomyslela jsem si s lehkým úsměvem a sledovala jsem Loratha, jak je najednou před Haulvarnem malý a bezmocný. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu je tato situace nepříjemná. Pokud se naše oči na chvíli střetly, mrkla jsem na něj. Možná jej dnešek naučí, že dívat se na lidi, kteří jsou jiní než on, s odsouzením je spíše odsuzování sebe sama, jako on by byl tím netvorem. Doufala jsem, že nadejde jednou den, kdy magie bude brána jako všednost a různé rasy jakou součást.
Císařovna vyčarovala dva orby, které začaly poletovat u Haulvarna. Byl jako malé dítě. Určitě se do styku s lidmi moc nedostal a bohové vědí, jak se k němu zachovali rodiče. Stoupla jsem si vedle Jainy a hřbetem ruky se dotkla té její a usmála se. Pak mou pozornost přitáhly dveře. „Jak je otevřít?“ zeptala jsem se a pomalu jsem k nim přešla. Prsty se dotkla drsného povrchu. „Jen mě napadlo,“ podívala jsem se na ostatní. „Jestli to nemá co dělat s živlem ohně. Nebo to byl jen prostředek, jak nás s tím obeznámit?“ | ||
| |||
| Šok a úžas Sif & Jaina Paladin stáhl své kladivo ve vteřině, kdy se mezi něj a nešťastníka vrhla Idranel. Oproti Lorathovi se paladin nechoval jako někdo, kdo vidí něco takového poprvé a je zhrozen pohledem na někoho, kdo neměl v životě moc štěstí. Kdyby šlo paladinovi vidět do hlavy, možná by bylo překvapující zjistit, že stoický Seraphis uvažuje nad tím, jak nebožákovi pomoct. Císařovna celé dění sledovala s odstupem, ne že by jí nezajímalo co se děje, ale chtěla vědět jak se celá situace vyřeší. Císařovna, Seraphis a především Lorath, překvapeně hleděli na Jainu a Lorath vypadal jako někdo, po němž právě chrstli vědro ledové vody. Jeho výraz jasně naznačoval, že se za svůj výrok stydí a patrně nečekal, že se mu dostane takové ledové sprchy. Co si Lorath možná ani neuvědomoval bylo, že od byl jek krůček od opravdové ledové sprchy. Idranel vděčně sledovala chování Sif a Jainy a díky tomu se jí podařilo nešťastníka rychleji ukonejšit. Otázka Sif ohledně jména a následný projev Jainy, že si možná ani svoje jméno nepamatuje, přivedla k otázkám i Idranel. Nešťastník stále pohledem mezi všemi přítomnými a jediný, komu věřil byla jen Idranel, která mu musela šeptem říct pár slov, aby sám něco řekl. "'Aulvarn" kníkl a podíval se na Idranel. "Haulvarn" řekla dívka hlasitěji a jasněji, než byl její kamarád schopný. Se značnou dávkou nedůvěry a strachu nakonec přijal Jaininu pomoc a vydrápal se na nohy, kde i navzdory svým defektům působil i statnějším dojmem než Seraphis. Paladin poté beze slov předstoupil před Haulvarna, přehodil kladivo do levé ruky a pravou podal drobkovi, který před ní strachy ucukl a po opětovném ujištění ze strany Idranel, nedůvěřivě natáhl vlastní ruku. "Omlouvám se za..." začal Seraphis a hledal správná slova, jak se Haulvarnovi omluvit za praštění o zem, "...zranění." řekl nakonec a lehce mu stiskl ruku. Haulvarn se jen po svém usmál a volnou rukou poplácal paladina po rameni. Seraphis mu složil drobnou úklonu a zamířil ke dveřím. Lorath, který doposud celou situaci sledoval jako opařený se nakonec dostal ke slovu. I on předstoupil před Haulvarna a i když byl podstatně menší než Seraphis, nebránilo mu to podat drobkovi ruku. "Omlouvám se za to, že jsem tě nazval monstrem. Bylo to ode mně unáhlené a nezdvořilé. Byl bych rád, kdyby jsi mi mohl odpustit mou chybu.", během celého svého proslovu měl Lorath pohled sklopený k zemi. "Á se ezlobím." pronesl Haulvarn a také poplácal Loratha po rameni. Narozdíl od paladina, Lorath měl co dělat, aby poplácání od drobečka, kterým Haulvarn je, ustál. Císařovna vše sledovala s úsměvem a kolem pravé ruky jí kroužili dva zelené orby, které pak poslala k Haulvarnovi. Jeden si našel cestu k jeho pravé ruce, druhý k pravé noze a začali kolem nich poletovat jako včely kolem květů. Haulvarn nechápal co se děje a snažil se je chytit. "Sice si nerada zahrávám s přírodou, ale udělám výjimku." řekla, když se její pohled setkal s Idraneliným. Haulvarn si sedl na zem a stále se snažil chytit poletující orby. Seraphis mezitím zkoušel různá zaříkadla, básně a dokonce paladinská kouzla, ale dveře zůstaly pevně zavřené. "K čertu!" bouchl do dveří pěstí a frustrovaně si povzdychl. | ||
| |||
| A jdeme dál Sif & skupinka Bylo rozhodnuto, že půjdeme po svých, což mi zas až tak nevadilo. Na koni to stejně neumím dost dobře a kočárem se prostá čarodějka moc nepovozí, tudíž většinu času jsem si někam prostě musela dojít. V areálu paláce, mezi uklízejícími služebnými, jsme potkali Kanea, opět vážný a starajíc se o Idranel. Při jeho pohledu na mně jsem na něj jen mrkla. Ve skupince jsem se držela poblíž Sif, ale rozhodně jsem se necítila na to, abych šla vedle ní, nebo snad i císařovny. Ve městě jsem mlčela jako hrob, nechápala jsem, co jsem viděla, i navzdory faktu, že to bylo jasné jako den. Lidé si navzájem pomáhali a odměňovali se jídlem či zlatem. Připadala jsem si jako v nějakém snu či pohádce. Nepřišlo mi to obvyklé, aby si lidé navzájem takhle ochotně pomáhali. Jinde by za to po sobě chtěli hromadu zlata, či jiné cennosti. Největším překvapením byla holčička, která císařovně předala jablko, jen tak. Na oplátku si přála být krásná jako císařovna, což jí Její Výsost splnila. Opět jsem si říkala, že je toho spousta, co o císařovně nevím. Popravdě toho nevím moc ani o Sif, ale u ní jsem si říkala, že jí ještě poznám. Kopec, který byl naším cílem byl natolik majestátní, že místo bloudění v jeho útrobách jsem chtěla vylézt na jeho vrchol a rozhlédnout se. Z mých snů mě však vyrušila rána kladivem. Pobouřeně jsem se zamračila, že Seraphis ničí takový div přírody, ale neudělala jsem to, protože mi bylo jasné, že by se tam jinak on, ani Lorath nedostali. A minimálně Seraphise uvnitř potřebujeme. Útroby kopce byly ukázkou síly matky přírody. Bylo vidět, že jeskyně je netknutá lidskou rukou, tedy do teď, než opět Seraphis začal ničit divy přírody. "Proč musí být tak velký?" pomyslím si o paladinově mohutné postavě s lehce rezignovaným výrazem. Daleko zajímavější mi pak přišly runové dveře a sochy vedle nich. Ani jedno jsem si však nestihla prohlédnout pořádně, protože Seraphis ze tmy vylovil nešťastníka, který měl jednak smůlu, že s ním paladin praštil tak silně a hlavně byl důkazem krutosti přírody. Při pohledu na znetvořeného člověka jsem měla pocit, že příroda, aby vyrovnala krásy tohoto kopce a jeho útrob, veškerou ošklivost přenesla na tohoto chudáka. Při pohledu na jeho končetiny jsem si nejdřív myslela, že ho Seraphis svým přehnaným zápalem zranil a chtěla jsem mu to patřičně vytknout, ovšem jak se ukázalo, končetiny měl takto deformované dlouhodobě. Lorathova slova ohledně monstra mě šokovala, ale podařilo se mi šok skrýt. A mám-li být upřímná, tak si díky těmto slovům u mě pohoršil. "Moc jste takových neviděl, že?" zeptám se ho a mé ochladnutí vůči němu je v hlase znát. "Ne všichni mají štěstí a narodí se zdraví a krásní.", nejradši bych Loratha zfackovala, natolik jsem vůči němu ochladla. "Ti méně šťastní, pokud je pro jejich nedostatky nezabíjí po narození, jsou pak nucení žít mimo společnost, kolikrát ve sklepeních, nebo místech jako je toto." řeknu a ukážu po jeskyni. "Společnost pak na takové jedince nahlíží jako trest vyšší moci, nebo jako na selhání přírody a kdykoliv se ukážou mezi normálními lidmi, sklidí pouze posměch a urážky.", mé znechucení vůči Lorathovi se prohlubovalo a měla jsem co dělat, abych z něj neudělala ledovec. "Když se ho zeptáte na přátele, řekl by vám, že žádné nemá. Žádné s výjimkou Idranel." pokračuji a to, že je Idranel jeho kamarádka soudím podle jejího chování a ochrany před paladinem a Lorathem. "Svoje vlastní jméno si možná ani nebude pamatovat, protože jediné, jak mu všichni říkají je: zrůdo, příšero, obludo, monstrum!", obzvlášť při posledním slovu jsem měla co dělat, abych opravdu nezfackovala Loratha tak, že si to za klobouk nedá. "Takže bych byla ráda, kdyby jste se mu omluvil!" dodám razantně a přidám se k Sif a Idranel, je mi nepříjemné, že tu před námi leží jako zpráskaný pes, proto natáhnu ruku s úmyslem pomoct mu na nohy, sice dost možná při své snaze skončím na zemi, ale daleko radši si natluču při pomoci někomu, kdo jí potřebuje, než při snovém bláznění nad někým, kdo nemá špetku citu. | ||