Galantní cizinec

~Jaina~

Musím připustit, že Jainina slova byla velmi přesvědčivá. Porozuměla jsem Seraphovu rozptýlení a nedůvěře. Ale stále jej to neomlouvalo. Přízraky nám chtěli něco říct a on zaútočil. Nemohl spolknout ono ponížení, že někdo, kdo vypadá jako postava ze strašidelných pohádek, může být v jádru dobrá. To se však dalo i říct o lidech, kteří navenek vypadali jako dobráci, ale uvnitř byli zkažení.

*

Muž mne překvapil. Vypadal jako bojovník, ale spíš jsem si myslela, že je zvěstovatel špatných zpráv. Ne někdo, kdo chce nabídnout služby císařovně, aby pomohl říši. Usmála jsem se a pozdě si to uvědomila.

Takhle se dáma nechová! Jako bych slyšela Ardíu. Myšlenka na ni mi opět vžene smutek do očí, který však zakryji slovy: „Vstaň,“ přešla jsem k tykání, protože jediná osoba, které jsem vykala, i když ne vždy jsem to uhlídala, byla císařovna. „Jsem si jistá, že za tvou pomoct bude císařovna ráda, ale nemohu mluvit plně za ni,“ zvědavě jsem si jej prohlížela a dokonce udělala i pár kroků k němu. Myslela jsem, že pocítím záchvěv magie, ale nic se nestalo. Nyní byl ještě zajímavější než před tím.

„Prozradíš nám své jméno?“

***

Host do domu

~Jaina~

Pět set válečníků muselo trpět, protože se špatně rozhodli z pohledu císařovnina bratra. Jak řekla císařovna, i já jsem měla touhu jim pomoct. I když se stalo to, co se stalo, asi neuměli jinak volat o pomoc, než lidem přinášet noční můry, strach a bolest. Nejspíš jenom to uměli.

„Nenechám vás v tom samotnou, má paní,“ přistoupím k ní. „Pomůžu vám ty ztracené duše osvobodit. Už asi chápu, proč mi ukázali to, co jsem viděla.“ Doufala jsem, že mou pomoc neodmítne. Pokud ano, tak bych to přešla mlčky a respektovala její přání.

Seraphys mi dělal starosti. Podle mě se zachoval velmi agresivně na to, jak klidný vždycky byl. Co jej tolik vyvedlo z míry? A proč mu vadilo, že přízrak využil světlo, aby se ubránil? Nechtěl připustit, že nejsou tak špatní, jak si myslel? Jde o jeho hrdost? Ješitnost? Nic z toho jsem neříkala nahlas. Už pro mé dobro.

*

Vyjít ze sklepení bylo osvobození. Dokonce i bouře přestala. Podívala jsem se na Jainu a mrkla. „Neboj, za chvíli se najíme,“ kdybych tušila, jak moc jsem daleko od pravdy. Nejdřív k nám došla služebná a informovala o muži, který chce audienci. Pak se zjevil další sluha a informoval o zástupcích řádu.

"Sif s Jainou se podívejte na našeho neznámého návštěvníka a při té příležitosti se nasnídejte. Připojíme se k vám jen co to půjde.“

No, ale to jen tak nebude, pomyslela jsem si s myšlenkou na Jainin kručící žaludek.

„Ano, má paní,“ lehce jsem se uklonila, taktéž se uklonila Idranel i Seraphovi a s omluvou o vzdálení se podívala na Jainu a společně jsme se vydaly vstříc neznámému muži.

Když jsme byly z doslechu, na chvíli jsem se zastavila a podívala se na čarodějku. „Nemáš tušení, proč Seraphovi tak přeskočilo?“ zeptám se a počkám na její odpověď. Potřebovala jsem znát i jiný názor a v přítomnosti paladina jsem se na to opravdu ptát nechtěla. Když mi odpověděla, poděkovala jsem a opět jsme zamířily k neznámému.

Došly jsme do hodovní síně. Zrovna jsem cosi šeptala Jaině, když jsem zahlédla muže v plné zbroji. Jeho chování mě překvapilo. Nečekala jsem, že se bude chovat tak galantně. Zastavila jsem se a opětovala mu lehkou úklonou. „Nám také. Co vás sem přivádí?“ zeptala jsem se slušně.

---

Proboha, co to bylo?

~Jaina + ostatní~

Bála jsem se, ale snažila jsem se to nedát najevo, což nebylo nic jednoduchého. Tolik přízraků a mezi nimi jsem zahlédla i toho, co mne v noci navštívil. Nepohlédla jsem mu do očí. Nechtěla jsem se opět koupat v noční můře. Nepotřebovala jsem to prožít znovu.

Hlavní přízrak najednou promluvil. Nerozuměla jsem mu. Jen císařovna a Seraphis dokázali rozluštit jeho podivný jazyk. Co všechno císařovna ještě umí? Najednou jsem zjišťovala, kolik věcí o ni nevím. Cosi mě v hloubi zabolelo, ale chápala jsem, že mi říkat všechno, by zabralo spoustu času.

"Patrně ty přízraky, jež sužují tvé město, nejsou dílem temné magie, jak jsem si doposud myslela."

Ne? Tak co tedy jsou? Zvěstovatelé věcí minulých? Budoucích?

Neodvážila jsem se promluvit.

"...nuceni bojovat v nepozemské válce..."

Proč mi jich bylo najednou líto? Sami mi nepřinesli nic dobrého a já litovala jejich osud. Musíme jim pomoct, říkalo mé vnitřní já. Ale za jakou cenu? Ptalo se další. Postupně mizeli a ne zrovna v klidném stavu. Pak na zdi znovu zaplál nápis. Nelíbilo se mi. Nelíbilo se mi ani to, že paladin ztratil poslední kousek trpělivost a vrhnul se na přízrak. Měla jsem chuť na paladina skočit, ať toho nechá. Bylo to nesmyslné.

Mluvil o císařovnině bratru? Pak co nám chtěli přízraky ukázat? Začínala jsem se bát odpovědi. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že by se nám celou dobu snažili ukázat jejich věznitele. Ruka oděná ve zbroji škrtící čarodějku. Snažili se mi ukázat a varovat zároveň?

Vyšlehlo oslepující světlo. Uhnula jsem očima pryč a zakryla si je paží. Když vše uhaslo, zůstal tu jen přízrak. Pronesl slova a zmizel v plamenech.

Proč všechno musí být spojeno s ohněm, pomyslím si trpce, ale chtěla jsem vědět víc. Jen náramek po něm zůstal.

„Co byl přesně zač,“ vzdychla jsem a stále jsem cítila přítomnost plamenů. Jako by se mi vrývaly do mé vlastní esence. Potlačila jsem ten divný pocit. „A mluvil o…“ podívám se na svou paní. Větu však nedořeknu.