Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Informace Překvapeně jsem zvedl zrak k jeho ženě, když promluvila a pozorně jsem ji sledoval. Připadala mi sklíčená, ale pak promluvil zase Z'ran, takže se má pozornost vrátila k němu. Přikývl jsem, když mi řekli, kdo na mě ve věži mluvil. Až teď jsem si oddechl a usvědčil se v tom, že bylo správné odmítnout jeho nabídku. Když pak začne mluvit o oběti, kterou Ishtar přinesla, soucitně se na ni podívám, ale nic neřeknu. Už nějakou chvíli se mi v hlavě honily myšlenky, jedna překřikovala druhou. "Jak porazím Ničitele?" zeptám se po chvilce ticha a vnitřního rozhodování. Proč jsem se tak najednou rozhodl bylo vcelku jasné. Viděl jsem v tom svou cestu pryč odsud a hlavně jsem tak nějak cítil, že bych jim měl pomoci, i když jsem pořádně netušil co ten pocit vyvolává. | ||
| |||
 | Hřejivá slova a tající ledovec Sif Poslouchala jsem Sif jak vypráví a zavřel jsem oči a nechala se unášet vlastní představivostí. Cítila jsem, jak její hlas a dotek pomalu, ale jistě rozpouští kus ledu, který zaujal místo mého srdce a jak pomalu taje, odnáší s sebou náznaky vzteku, nenávisti a všeho, co mě během několika minut popadlo a lomcovalo se mnou ze strany na stranu. Víc a víc jsem se nechala unášet fantazií a konejšit hlasem Sif. Dokonce tak moc, že jsem začala podřimovat a hlava mi mírně sklouzla po jejím rameni, načež jsem opět otevřela oči a znovu se zaposlouchala se do hlasu Sif. Na chvíli. Opět jsem začala podřimovat a opět mi lehce sklouzla hlava. Celé se to zopakovalo ještě jednou, než jsem si připustila, že jsem unavená...ne, vyčerpaná a asi by bylo lepší si odpočinout, než tu takhle klimbat a působit dojmem, že mě Sif nudí. "Promiň." řeknu šeptem a znovu trochu nabudu vědomí. "Nějak mě přemohla únava.", nesnažím se ani mluvit nikterak nahlas, koneckonců mě Sif slyší na výbornou, vzhledem k tomu, že mám hlavu opřenou o její rameno. Asi bych se měla převléct, umýt si krev z obličeje a lehnout si do postele a všechno to pořádně zaspat, ale nemám síly ani na to, abych vstala, došla do postele a zhroutila se vyčerpáním. Myslím že bych byla schopna spát tam, kde právě jsem, kdyby mě uložili a přehodili přes mne deku, asi bych okamžitě usnula a nepřišlo by mi to divné. Pokusila jsem se vynaložit nějaké úsilí, abych přeci jen vstala, ale nedostala jsem se dál, než se jen zvednout hlavu a volnou rukou se zapřít o zem. Nakonec jsem opět skončila opřená o rameno Sif. "Možná by ses na mém místě zachovala jinak, správněji." řeknu a slabě, unaveně si povzdychnu. Přišlo mi to jako věčnost plná přemáhání se, než jsem opravdu vstala, došla se do koupelny opláchnout, převléct do něčeho, co se mi zdálo jako blůza a k tomu jsem si našla kratší plátěné kalhoty, které mi končili pod koleny. Na chvilku jsem měla pocit, že jsem usnula, opírajíc se o stůl, na kterém bylo umyvadlo. Doufala jsem, že tím Sif neurazím, když si půjdu lehnout. Myslím, že by si měla ode mě odpočinout, za posledních několik hodin, či dní, nevím, nějak jsem ztratila přehled, mne měla na krku, musela se potýkat s mojí pochroumanou duší a dávat ji dohromady. Když jsem se vyplížila z koupelny, zamířila jsem k nejbližší posteli a sedla si na její okraj. Byla na můj vkus až moc pohodlná, nejsem na takové pohodlí zvyklá. "Myslím, že se můžeš jít bavit, Sif. Ve spánku snad nezpůsobím žádnou katastrofu." řeknu o něco silnějším hlasem než doposud a podívám se na Sif, nebo aspoň tam, kde tuším, že by měla být. "Císařovna na tebe určitě čeká." dodám a ledabyle hodím stranou přikrývku, abych si pod ní mohla vlézt, což se mi podaří jen zčásti, díky pohodlnosti postele jsem cítila jak mi na ramena sedá únava. "Nechci, aby musela...", nejsem schopná dokončit myšlenku, protože únava je nakonec přeci jen silnější. | ||
| |||
 | Šířící zlo ~Jaina~
Rozuměla jsem tomu, co říkala. Zničením znalostí a všech, kdo znalostmi oplývali, uštědřili zemi velkou ránu. Bylo mi z toho smutno. Jainu jsem nepřerušovala a poslouchala jí dál. Sem tam jsem přikývla, abych dala najevo svou chápavost, ale veselo mi z toho nebylo. Nečekaně se ke mně přesunula a položila mi hlavu na rameno. Já jí za to vzala ruku do těch svých. "Nemám proč se tam vracet. Jediné co můžu udělat, je jít dál."
Nakonec své vyprávění ukončila otázkou: "Můžeš mi říct něco o tom Rubínu?"
„Rubín byl dar císařovně,“ začala jsem. „Jeho nejkrásnější části je palác...“ a pokračovala jsem dál. Mluvila jsem o náměstí, kde stála fontána, o své škole magie, kde jsem se snažila učit magií nadané děti a také jsem učila obyčejné lidí, se magie tolik nebát. Bylo toho spousta, co říct, a dokud mne Jaina nezastavila nebo mi nedošly témata, pokračovala jsem. | ||
| |||
| Něco málo z historie Sif Poslouchala jsem vyprávění Sif a její následné mudrování. Připouštím, že má pravdu, ovšem je tu drobný problém, který nespraví ani má síla, natož někdo jiný. "To nebude tak jednoduché." řeknu na obnovu toho, co bývalo mým domovem. "Jestliže se tomu šílenci podařilo zničit Thalveriyi, tak z ní opravdu nebude nic, než doutnající trosky." řeknu bez jakýchkoliv emocí. "A pro mou domovinu je ztráta takového města víceméně smrtící ranou.", pročísnu si vlasy rukou a následně se jí použiji jako podpěrku pod hlavu. "To co pro vás znamená Rubín, alespoň předpokládám, že je to hlavní město, ten samý význam měla Thalveriya.", podívám se na Sif. "Nebyla sice hlavním městem, ale bylo to nejstarší město. Město plné památek, umění a hlavně znalostí. Část těch znalostí měla magický původ.", doufám že Sif už chápe, proč obnova mé domoviny je marná snaha. "Vévoda se nezastaví, dokud nevymýtí jakékoli stopy magie.", volnou rukou si začnu namotávat vlasy na prsty. "Jsem smířená s tím, že neuvidím zemi, kde jsem vyrůstala, ovšem bojím se, aby se nesnažil svoje šílenství rozšířit i po zbytku světa. Dost pravděpodobně poslal i nějaké svoje lidi, aby mě buď přivedli zpět, nebo rovnou zabili." dodám bez obav a odmlčím se. Po chvíli se přesunu vedle Sif a položím si hlavu na její rameno. "Nemám proč se tam vracet. Jediné co můžu udělat, je jít dál." řeknu a povzdychnu si. "Můžeš mi říct něco o tom Rubínu?" zeptám se a smířená s minulostí a začnu si v hlavě vytvářet představy o městě, o kterém Sif mluvila. | ||
| |||
| Domov, sladký domov ~Jaina~
„Ano,“ přikývla jsem, ale snažila jsem se úsměv držet na uzdě. Nebylo by pěkné se rozplývat nad domovem, když ona svůj ztratila. „Ale vyrůstala jsem mimo Rubín Taragonu. Tam jsem došla až později,“ víc jsem o sobě říct nechtěla, a tak jsem začala z jiného konce. „Víš o tom, že kdysi byl Taragon jen pouhou pustinou? Prali se o něj páni a sužovali obyvatelstvo. Pak přišla císařovna se svým vojskem a znovu zemi oživila,“ lehce se usměji, ale rychle pokračuju, protože jsem tím chtěla naznačit zcela něco jiného. „Měj víru, že jednoho dne se tvůj domov zrodí znovu. Víš, co se stalo a může se obnovit i za tvého přispění. Musíme zničit zlo, které se šíří zeměmi a následně můžeme pomoct všem, co naší pomoc budou potřebovat. Přátel kolem sebe máme dost,“ usměju se a chytnu Jainu za ruku. „Musíš mít víru. Pláčem nikdy nic nespravíš. Buď silná pro ně, buď silná sama sobě.“ | ||
| |||
| Princezna a chudá děvečka Sif Slova Sif jsem cítila jako hřejivý plamínek někde u srdce. Ale malý plamínek nemůže ohrozit ledovec, kterým právě teď je mé srdce. I když jsem věděla, že svá slova myslí vážně, měla jsem sobecký pocit, že neví, jak se cítím. Dokonce jsem si přála, aby mi Sif vrazila pár facek, třeba bych se přestala litovat a začala si vážit toho, co mám. Když už nic, mám přítelkyni, jež je blízká císařovně. Císařovně, jež, dle mého soudu dokázala přijmout každého s vřelou, otevřenou náručí. Ovšem její přízeň si člověk musí zasloužit, pak nevím, čím jsem si jí zasloužila já. Nic záslužného jsem neudělala. Nikterak jsem císařovně nepomohla, natož abych se zapříčinila o zlepšení situace, jež sužuje její lid. "Ty jsi odsud?" zeptám se a podívám se na Sif. "Chtěla bych vědět víc o Taragonu." dodám a myšlenky se mi přesunou k představám o zemi, kam jsem původně plula a tak nějak jsem narazila na samotnou císařovnu a její rádkyni. | ||
| |||
| Náš pokoj ~Jaina~
Pomalu jsem k čarodějce došla a zjišťovala, že se mi knedlík v krku pomalu zvětšuje. Nebyla jsem šťastná takto svou přítelkyni vidět. Měla jsem strach, že mne začne obviňovat ze všeho, co se jí přihodilo jenom proto, že je mým živlem oheň. Kdybych mohla zabránit katastrofě, učinila bych to. Vždy jsem upřednostňovala životy mnoha lidí před tím svým.
Její slova mne bodala u srdce. Tolikrát jsem jí dala najevo, že mi není ukradená, ale přešla jsem její otázku. Sedla jsem si před ní se zkříženýma nohama a zadívala jsem se na ni. „Mnohokrát,“ připustím, „ale našla jsem přátele, s kterými jsem mohla sdílet nový domov. Jaino,“ vyslovím její jméno s lehkým úsměvem, „už nikdy nebudeš sama. Jsem tu pro tebe.“ | ||
| |||
| Srdce u ledu Sif Bylo takřka nemožné se odtrhnout od šťastnějších dní, i těch dní, kdy jsem se ještě jako začínající čarodějka cítila mizerně, když mi něco nešlo, nebo když mě učitel káral za to, že dělám přesný opak. Několikrát jsem dostala i pár facek, abych se soustředila. Při vzpomínce na bolest, ponížení a následný vztek vůči mistrovi jsem se usmála. Spousta lidí by to vnímalo jako špatné a něco, na co chtějí raději zapomenout, já si přála zapomenout na to, co se stalo před pár dny, týdny, těžko říct. Přála jsem si vymazat z mysli obraz vraždy nejbližší osoby, co jsem kdy měla. Přála jsem si nevidět své rodné město v plamenech kdykoliv má mysl zabrouzdala k ohni. Z myšlenek mě vytrhlo až vrzání dveří a hlas Sif. Zvedla jsem k ní nepřítomný pohled a naplnila mě vlna prázdnoty. Přišla jsem si jako naprostý sirotek. Rodinu jsem nikdy neměla a člověk, jež mi byl rodinou zemřel v šílenství, jež zničilo město, kde jsem vyrostla. Na otázku Sif jsem jen kývla, kdybych jí měla odpovědět, asi bych nedokázala zformovat řádnou větu. "Už sis někdy připadala, že nikam nepatříš?" zeptám se polohlasně, stále prázdně zírajíc před sebe. "Že se nemáš kam vrátit?", neměla jsem sílu ronit slzy. Měla jsem pocit, že všechny slzy jsem již vyplakala a na další už nebyly síly. | ||
| |||
| Těžká hodina ~Jaina~
Nebylo mi z toho veselo. Nikomu nebylo veselo. Ztratit město, které navíc bylo domovem Jainy, dívky, čarodějky, ztracené duše. Měla jsem o ni strach. Císařovna měla pravdu. Nevím, co udělá v záplavě vzteku. Co když neovládne svou moc? Může si ublížit sobě nebo někomu jinému. Musela jsem tyto obavy hodit za hlavu. Pokud jsem jí měla nějak pomoct, nemohla jsem být nejistá. Sama znám, jak může emoce ovlivnit moc ukrývající se v nitru.
Došla jsem ke dveřím našich komnat a ihned jsem ucítila, že není vše v pořádku. Zpoza dveří se linul chlad, který mnou ošila a cítila jsem, jak mi vstávají téměř neviditelné chloupky na rukou. Nadechla jsem se a bez zaklepání vstoupila. Nakoukla jsem a všimla si, že všechny svíčky jsou zmražené. Chvíli mi trvalo, než jsem Jainu našla. Najednou jsem nevěděla, co říct a udělat.
„Jaino?“ její jméno jsem vyslovila pomalu a tiše. „Mohu?“ kdyby chtěla být sama, pochopím to. Nechtěla jsem ji vnucovat svou přítomnost. | ||
| |||
| Jsem snad šílená? Sif Za vzpomínek na město, kde jsem se narodila a kde jsem vyrostla a ještě donedávna žila, jsem kroužila po pokoji sem a tam. Několikrát jsem i nakopla i nohy různého nábytku, ale to mi bylo jedno. Při jednom zakopnutí rozsekla čelo o hranu stolu. Rukou jsem se dotkla rány na hlavě a pohled na mou vlastní krev ve mě vyvolal nával vzteku, opovržení a nenávisti. Zvedla jsem oči k nejbližšímu zdroji světla v místnosti a za nenávistné představy hořícího města jsem svícen změnila v kus ledu. Tak jsem pokračovala s každým zdrojem světla, který jsem měla na očích. Z pohledu na oheň mi bylo zle. V okamžiku, kdy se místnost pohroužila do tmy, teprve tehdy jsem se dokázala uklidnit a vztek vystřídal smutek. Rozhlédla jsem po místnosti a vybrala si ten nejtmavější kout, který zde byl. Vratkým krokem jsem došla do kouta a po zdi se sesunula na zem. Přitáhla jsem si kolena k tělu, objala je a zírala do tmy. V myšlenkách jsem se vracela šťastnějších časů. Časů, kdy vládl rozum a pochopení, ne chaos a netolerance. | ||