Přízraky noci
Sif

Dotek Sifiny ruky mi pomáhal zatlačit strach, jež sem cítila od chvíle, kdy nám služebná řekla o tom, co se blíží. Představila jsem si přízraky tak, jak je popsala služebná: zbroj, meč a plameny, kam se podívám. Zachvěla jsem se při představě něčeho, co šlo mimo mé chápání.
Čas od času jsem měla pocit, že Sif ruku tisknu až příliš pevně.

Z nějakého důvodu se mi ulevilo, když jsem viděla, že nejsem jediná, kdo má strach. Bylo ode mně hloupé si něco takového myslet. Obyvatelé paláce se báli víc a déle, než já. U nich se dalo říct, že už jsou zvyklí. My ne.
"Někdo musí vědět, co způsobuje že se ty přízraky vrací." odvětila jsem Sif na její slova a dalšího hovoru jsem se nedočkala, protože veškerá slova sebralo prásknutí okenice.
Zatímco Sif sebou trhla, já vyjekla. Nervy jsem měla napnuté jako tětivu, přála jsem si, aby šílený kolotoč podivných událostí skončil.
Když jsme potkali Serapha, srdce mi poskočilo radostí a já si tak nějak přála se po zbytek večera nehnout od něj, kladiva jež neustále střeží a vůbec z té aury klidu a míru, která z něj vyzařuje. Krátký pohled po okolí jasně naznačoval totéž přání ze strany ostatních, ovšem Seraphis byl jen jeden a obávám se, že vměstnat všechny obyvatele paláce do jedné místnosti by bylo nemožné.
Když jsem zaslechla smích, hrklo ve mě.

V jídelně jsem se cítila o poznání lépe. Úklonem jsem pozdravila císařovnu a vyčkala, kam mě posadí.
Opět jsem si přišla nepatrná. Jídelna noblesních šlechticů, v čele stolu císařovna a vůbec všichni co zde kdy jedli měli nějaký ten šlechtický titul. Dokonce i Sif titulovali "Lady". Jenom já jsem ta, jež nemá sebemenší náznak šlechtické krve. Někde v koutku mysli jsem se děsila okamžiku, že někdo přijde a oznámí mi, že díky tomu, že jsem neurozená, či jinak nespojená s nobilitou, nemám tu co dělat.

*Trochu nedůvěřivý pohled*

"Ta rukavice?" překvapeně zamrkám, když se zmíní o věži a pak pohlédnu na svitek, který přede mnou rozvinul. Ta kresba je přesná. Pak začal zase mluvit a já ho poslouchal. Vidina, že bych odsud odešel silnější a schopnější ochránit všechny, které v mém světě mám rád byla krásná, ale já věděl, že to nebude jen tak a on mi to hned potvrdil. Zaníceně jsem ho poslouchal, že jsem si ani nevšiml, kdo stojí ve dveřích.
"Ta rukavice..." nedořeknu, protože v tu chvíli promluví jeho žena a navrhne mu, aby mi dopřál odpočinku a trochu jídla. Až teď si uvědomím, jaký hlad mám. Opět odešla, a když se vrátila, nesla podnos s jídlem. S díky jsem přijal misku, kterou mi podala. Podíval jsem se na obsah misky, trochu jsem zaváhal, ale prázdný žaludek se znovu ozval a tak jsem se bez dalšího váhání pustil do jídla. Ač to bylo pálivější, než jsem byl zvyklí, vyprázdnit misku bylo dílem okamžiku. Ani tak jsem si neuvědomoval chuť, či jednotlivé složky jídla, jako spíše ten příjemný pocit, jež se mi rozléhal v břiše. Proto jsem neváhal a naložil si další misku a s chutí se do ní pustil.

Klíč k lepším zítřkům
Randal

"Teď jsi možná učeň, ovšem to se brzy změní." odvětil ještěr a znovu se napil zelené tekutiny.
"Klíč k tomu leží ve věži. A myslím, že jsi jej už viděl." řekl, vstal a přešel ke stolu, odkud vytáhl svitek, znovu se usadil naproti tobě a rozvinul ho. Žádný text, nýbrž kresba. Kresba obrněné rukavice, jež jsi viděl na podstavci ve věži.
"Podle bratrovi vize tento svět opustíš zkušenější a lépe vybaven pro boj se zlem ve svém světě, ovšem bude to od tebe vyžadovat víc, než jen prosté přijmutí artefaktu, kterým rukavice je." pokračoval tak zapáleně, že si nevšiml, že v průchodu z vedlejší místnosti stojí jeho žena a naslouchá.
"Jak sám víš, poblíž věže jsou tisíce ostatků a trosek, nikdy tomu tak nebylo. To nastalo v době, kdy se tam usídlil ten, jemuž říkáme Ničitel. Je si vědom, že jediná věc, která může ukončit jeho vládu se nachází ve věži a tak jí bedlivě hlídá." pokračoval ještěr a až když jeho žena přišla blíž, odmlčel se.
"Nejsi na naše spasitele moc unáhlený? Právě pocítil, jak se cítí voda v řece a ty na něj chrlíš jednu informaci za druhou. Co kdybys ho nechal vstřebat tyto vědomosti a pokračovali jste po jídle?" vložila se do hovoru a položila manželovi ruku na rameno.
"Máš pravdu drahá. Nechal jsem se unést vidinou, že náš svět bude to, co dřív." odpověděl ještěr a usmál se na svou choť.
"Dočkáš se Z'rane. Všichni se dočkáme." řekla Ishtar a opět zmizela ve vedlejší místnosti, aby se za okamžik vrátila s podnosem s menším kotlíkem a třemi dřevěnými miskami. Ishtar nandala první misku a podala jí tobě s ní ti předala nástroj podobný lžíci, s mírným výřezem uprostřed špice.

Obsah misky vypadal jako omáčka s kousky něčeho, co se dalo identifikovat jako maso, dále ve světle hnědé omáčce bylo něco, co identifikovat nešlo.
Vůně se nedala nikam zařadit, co se chuti týče, připomínalo to grilované prase, i když značně pálivější.

Tady někdo ví, jak překvapit

Pokusil jsem se trochu uvolnit, pousmát se, ale moc mi to nešlo. Tělo mě ještě bolelo z toho omlívání v korytu řeky. Když pak vešla dovnitř žena jeho druhu, lehce jsem jí pokynul hlavou na pozdrav a po chvilce zdráhání jsem přijal nabízený šálek s tmavě zelenou tekutinou. Nasucho jsem polkl, ale pak jsem se napil. Ovšem jen trošku. Měl jsem co dělat, abych se udržel a tekutinu hned nevyplivl. Zakřenil jsem se, jako bych žvýkal čerstvý šťovík a šálek opět položil na stůl. Když mi nabídl znovu, jen jsem s díky odmítl. Pak zase začal mluvit a já poslouchal. Čím více slov opouštělo jeho ústa, tím více se mi ve tváři objevoval užaslý výraz. Zprvu jsem nechápal, o čem mluví, ale pak mi to došlo. Já jsem považován za spasitele? Já, obyčejný tovaryš magického umění, jež ani neumí používat bojových kouzel?
"Jak... jak mohu být spasitelem?" zeptám se ho nechápavě, "vždyť jsem obyčejný čarodějnický tovaryš. Jediné, co umím jsou iluze a léčivá kouzla."

Rezidence
Randal

"Vážně? Žádného takového pohledu jsem si nevšiml." odvětil ještěr a usmál se, v rámci svých možností. Než stačil pokračovat, vešla do pokoje žena jeho druhu a nesla džbán a dvě keramické nádobky podobné hrnkům.
"Děkuji Ishtar." řekl ještěr a usmál se na ni, žena mu úsměv opětovala a opět zmizela ve vedlejší místnosti.
"Má žena. Vždy byla, myslím že vy lidé říkáte, empatická. Dokáže poznat, kdy je třeba slov a kdy ne." osvětlil ještěr a nalil tmavě zelenou tekutinu do obou šálků, jeden ti podal, poté ho v bezeslovném přípitku zdvihl a naráz ho vypil. Slabě se otřásl a položil šálek na stůl.
Tmavě zelená tekutina nikterak nebyla cítit, ovšem chutnala jako inkoust a působila stejně jako kterákoliv lidská pálenka.

"O tvém příchodu vím už léta mladíku. Můj bratr měl jednoho dne vizi, že náš svět z této politováníhodné existence vytrhne člověk, jež se bude snažit zachránit ten svůj. Dokonce mu předkové vyjevili přesnou podobu spasitele našeho světa." začal a znovu si nalil tmavě zelenou tekutinu a nabídl ti tutéž službu.
"A náš spasitel je zde, v mém domě, sedí proti mě a popíjí se mnou..." vyřkl název nápoje, ale ten byl pro člověka nevyřknutelný.
"Bratr by byl štěstím bez sebe, kdyby věděl, že jeho vize došla naplnění. Všichni, kdo o něm pochybovali nyní musí cítit žár studu, že mu nevěřili." usmál se ještěr a znovu se napil, tentokrát obsah nevypil najednou.
"Ovšem mě trápí stále jedna otázka. Jestli nám náš spasitel bude ochoten pomoci." řekl a věnoval ti dlouhý, zkoumavý pohled.

Obelisk

Prsty kousek od obelisku, váhám, jestli se jej dotknout, nebo se naopak stáhnout, když najednou uslyším hlubší hlas a já ztuhnu. Ohlédnu se po majiteli hlasu a překvapeně na něj vytřeštím oči. Nasucho polknu, svěsím ruku a teprve teď si uvědomím, že tu není sám. Rozhlédnu se kolem sebe, prohlédnu si každou postavu, která tu stojí, než se můj pohled zase vrátí k majiteli hlasu. Ve tváři mám nedůvěřivý výraz, který se tam usadil už od setkání s tou démonkou ve městě, nebo co byla zač. Překvapeně zamrkám na jeho slova. Pozorně si jej prohlížím a kupodivu se cítím v klidu, jakoby mi opravdu žádné bezpečí nehrozilo. Ovšem stále jsem nedůvěřivý, ale toho se už asi nezbavím.

Došel ke mě, podal mi svou hůl, kterou jsem si nejdříve nedůvěřivě prohlédl, ale pak jsem ji s vděčným výrazem přijal a zplna se o ni opřel. Pravda, trochu jsem ucukl, když se mne dotkl, ale jakmile se rozešel, s lehkým zaváháním jsem se dal také do kroku. Všiml jsem si jedinců se zbraněmi, držíc ruce na jílcích mečů, i toho, jak jim dal znamení, aby ruce svěsili. Odvedl mne do nějakého domu, nejspíše jeho, kde jsem se opatrně usadil na polštář a konečně si oddechl. Usadil se proti mne.
"Já... omlouvám se, to ten můj nedůvěřivý pohled," řeknu tiše omluvu, vysvětlení.
"Jak... jak jste věděli..." zakoktám se.

Obelisk
Randal

"Nemusíš se bát dotknout monumentu, človíčku." promluvil hlubší hlas. Jeho původce stál dva metry od tebe a nebyl o nic vyšší, než ty. Humanoidní ještěr se zazubil, odhalujíc řady ostrých, špičatých zubů.
"Ani nás se nemusíš bát." řekl a volnou rukou ukázal kolem sebe. Ještě před chvílí osada zela prázdnotou, teď ovšem z domů a ze sklepení začaly vylézat humanoidní ještěři. Muži, ženy a děti. Válečníci, učenci, dokonce prostí řemeslníci.
"Popravdě řečeno, očekávali jsme tě. Ale já si nebyl jistý, nepodlehneš svodům bytosti ve věži.", tvář ještěra vypadala uvolněně a snad i přátelsky. Jeho pohled sice připomínal pohled predátora měřícího si kořist, ale jeho chování nenaznačovalo, že by měl takové úmysly. Pohled ještěra, na lidské poměry noblesně oděného, padl na klacík, kterým jsi si podpíral. Tvůj protějšek se uchechtl, udělal dva kroky k tobě a podal ti svou hůl.
"Náš svět na tebe nebyl zrovna pohostinný človíčku. Snad jeho obyvatelé mohou napravit jeho křivdy.", pravou ruku ti položil na rameno a vedl tě k jedné z větších budov.
Ještěří obyvatelé si mezi sebou šuškali ve svém jazyce, zatímco děti se před tebou schovávali za rodiče, válečníci tě obezřetně pozorovali.
"Máme mnoho, o čem si musíme promluvit." dodal tvůj průvodce a volnou rukou dával najevo válečníkům, že mají stáhnout ruce ze zbraní.

Stavba, do které tě průvodce zavedl připomínala obydlí lidského šlechtice.
Kožešiny se zdobenými vyšívanými motivy, různé trofeje a zdobené zbraně a nádobí.
Dva stoly, přičemž jeden byl nízký a kolem něj byly rozprostřené polštáře, druhý vyšší se židlí, jež postrádala opěrku pro záda.
Průchody do vedlejších místností byly zahalené pouze zdobenými závěsy.
Průvodce tě usadil na jeden z polštářů u nižšího stolu a sám se posadil naproti.
"Doufám, že zatím nepůsobíme moc...nepřátelsky." řekl a opřel se lokty o stůl.


PJ's Imperial Note: About fucking time!

Vesnice a tajemný obelisk

Došel jsem... dobře, dobelhal jsem se do vesnice a zůstal stát na jejím okraji. Pozoroval jsem jednotlivé domy, zvědavě se díval i na ohniště, kde se cosi vařilo. Až teď jsem si uvědomil, že jsem už dlouho nejedl. Jak dlouho? Pár hodin, nebo den? Či snad více? I když hlad byl, více mne zaujal ten obelisk. Belhavě jsem k němu zamířil, abych si ho prohlédnul. Cosi mne k němu táhlo, snad ten pocit starých a obrovských vědomostí, nebo jen pouhá zvědavost. Tak jako tak, došel jsem k němu, nejdříve jsem si ho pozorně prohlédl, obešel jej a teprve pak jsem k němu opatrně, skoro až nesměle natáhl ruku. Ale nedotkl jsem se jej, to jsem se neodvážil. Ne přes ten pocit, že mne někdo sleduje.

Bouře duchů
Sif & Jaina

Během půl hodiny bouře dorazila a udeřila na město plnou silou. Vítr lomcoval se stromy, prapory a okenicemi. Cokoliv, co nebylo dostatečně silné, bylo odneseno, všechno ostatní zažívalo test své odolnosti. Déšť bušil do oken a do nešťastných, kdo se nestihli schovat.
Spolu s bouří na město padla i brzká tma. Služebnictvo se motalo po domě a rozdělávalo ohně v krbech a rozsvěcelo všechny možné lampy.
Nálada v paláci byla najednou napjatá a při sebemenším prásknutí okenic, nebo zavrzání podlahy se všichni zděšeně otáčeli. Nebyla to bouře, jež děsila, ale přízraky, jež přicházely s bouří. Dokonce i členové řádu, jindy stoičtí a mlčenlivý, byli teď nervózní. Většina z nich si prsty pohrávala se zbraněmi, případně na ně poklepávali prsty.
"Půjde se mnou někdo do sklepa?" zeptal se sluha, jehož tam odeslali za účelem donesení surovin k dalšímu chodu večeře. Hrobové ticho, jež následovalo jeho otázku bylo snad ještě tíživější, než nervozita samotná.
Nakonec se jeden z členů řádu uvolil a pro klid své duše, i duše sluhy tasil meč a do druhé ruky vzal lampu.

Každý, kdo se pohyboval po chodbách paláce, našlapoval s obezřetností a před vstupem do neosvětlené místnosti nejdříve opatrně nakoukl.
"Jako dítě jsem nevěřil na duchy. Asi bych se vysmál člověku, který by mi řekl, že se v dospělosti budu bát." řekl jeden z členů řádu v rozhovoru se stejně oděnou ženou.
"Nevím proč, ale mám pocit, že tohle nejsou jen tak nějací duchové. Upřímně, o kolika ztracených duších jsi slyšel, že by dokázali traumatizovat člověka pouhým pohledem?" opáčila žena a rozhlédla se.
"Zcela upřímně Eris, jiné duchy, než tyhle jsem v životě neviděl." odpověděl muž a k dalším slovům se nedostal, protože do haly právě vstoupila obrněná postava Seraphyse.
Paladinova těžká zbroj řinčela a rachtala, ovšem jeho samotná přítomnost uklidňovala každého, kdo se na něj byť jen podíval. V ruce třímal jedno z Hectorových kladiv, jehož hlavice nepřestávala zářit.
"Potřebovali bychom tu víc takových jako je on. Protože jinak se asi zblázníme. Dnes jsou ti duchové daleko vytrvalejší." hlesla Eris a její mužský protějšek pouze přikývl.

Seraphys prošel kolem vás a kývl na pozdrav, poté zmizel ve vedlejším sále. Jakmile byl z dohledu, halu opět naplnila sklíčenost a nervozita. Blesk, který rozrazil jedno z doposud nezabedněných oken na klidu nepřidal. Než stačilo být okno zavřeno a zabedněno, tak do haly kromě větru a deště, pronikalo ještě něco. Šepot. Nesrozumitelný, mrazivý a skličující.
"U všech svatých." hlesl kdosi v hale a každý, kdo měl tu možnost, se natlačil zády ke zdi, nejlépe poblíž lampy.
Najednou se palácem rozezněl smích, upřímný, hřejivý a veselý. Původcem smíchu nebyl nikdo jiný, než císařovna.
Nikdo nic neřekl, ale na každém bylo vidět, že se jim minimálně jednou zastavilo srdce.

Jídelna paláce byla prostorná, dost na to, aby se tam vešlo třicet lidí, včetně obrněného Seraphyse, jež stál v rohu místnosti, za císařovnou, odkud měl přehled.
Její Výsost seděla v čele stolu naproti dveřím. Zatímco zbytek paláce byl deprimovaný a nervózní, ona sama byla plná energie a života. Na každého, kdo vstoupil se přenesla část jejího nadšení, společně s paladinovou aurou klidu a bezpečí, z jídelny vytvořili jakési místo radosti, uprostřed něčeho ponurého, co se právě obtáčelo okolo celého města a proplétalo se to jeho ulicemi.