Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Vesnice Randal Osada, postavená kolem Obelisku, vcelku čistá a urovnaná. Kdokoliv zde žil, očividně měl smysl pro pořádek. Nikde se neválelo nic zbytečného, ani jen tak ledabyle pohozeného. Jedinou výjimku tvořili dětské hračky, ale i v tomto světě to zjevně bylo tolerováno. Několik ohnišť na nichž se právě něco vařilo a nevypadalo to, jako by to zrovna někdo vrátil. Architektura byla prostá, ovšem každý štít domu byl zdoben obdobnými runami jako Obelisk. Samotný Obelisk byl vytesán z bílého kamene, jež připomínal mramor. Runy v něm byly zvýrazněny černou barvou. I když samotný obelisk nevyzařoval žádnou magii, jistá energie z něj přeci jen sálala. Ačkoliv runy ti byly cizí, síla jejich moudrosti a vědění byly stejné, jako kdysi v Knihovně Rubínu. Staletí, ba tisíciletí vědomostí a znalostí na dosah ruky. Po kratším pozorování šlo zahlédnout, že se Obelisk nepatrně vznáší nad zemí a dokonce se pomalu otáčí, ovšem z kamene nesálala žádná magie. Čím blíže jsi byl k obelisku, tím více se vkrádal pocit, že tě někdo zvědavě pozoruje. | ||
| |||
 | Vodopád divných událostí Sif Poslouchala jsem vyprávění a měla jsem pocit, jako bych byla malá a někdo mi vyprávěl děsivé příběhy o duších, jež se chtějí mstít. Ovšem dávno jsem již malá nebyla a z nějakého důvodu jsem cítila ještě větší neklid, než jako malá, když mi vyprávěli něco podobného. Viděla jsem dost šílených věcí, abych nepodceňovala slova služebné. "Ani ta večeře nebude klidná." pomyslela jsem si nervózně a podívala jsem se z okna na blížící se bouři. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem v tu chvíli nemusela být na lodi, ale po vyprávění ze strany služebné bych se radši snažila přežít na moři, než spatřit jednoho z těch přízraků. Na slova o večeři jsem se nejistě usmála a přála si být jinde, než tady. Slova Sif jsem zcela chápala. "I já bych radši orkskou osadu, než duchy." řeknu s hranou jistotou, ale Sif prostě musí vicít, že nejsem o nic klidnější než ona. "Zajímalo by mě, jaký názor na to má tvá paní. Koneckonců, sama musí cítit, že se blíží něco, co je mimo naše chápání...ona obzvlášť.", přijdu si jako zbabělec, když se snažím najít jistotu u císařovny, místo abych jí hledala sama v sobě. "Ovšem, kdyby něco cítila, asi by neřešila večeři." pípnu polohlasně, doufajíc, že Sif nevezme má poslední slova jako urážku císařovny. | ||
| |||
 | Duchové ~Jaina~
Vyprávění služebné mi vehnalo chlad do celého těla, až jsem sebou zatřásla. Nelíbila se mi myšlenka, že bych měla spát někde, kde kolem chodí duchové a při pohledu do jejich očí vidíte tu nejděsivější vzpomínku, popř. vám je jen vnucena iluze vašeho nejhoršího dne.
„Dojdeme tam,“ lehce se usměji a s pohledem plných obav přelétnu přes místnosti, jako by tu jeden z přízraků byl. Dneska neusnu, pomyslím si, ač jsem se cítila unavená.
Podívala jsem se na Jainu, když nás služebná opustila a svěsila jsem ramena. „Budeš mi věřit, že se necítím moc dobře? Raději bych o těch přízracích nevěděla.“ | ||
| |||
 | Leap into the unknown Padal jsem. Plášť mě šlehal do lýtek, do obličeje, vlastně všude, kde mohl. Sledoval jsem vzdalující se sráz a těsně před dopadem jsem zavřel oči. Zahučel jsem skoro až ke dnu, kde mne hned strhl proud a omlýval mne o kamení. Nevím proč, ale představil jsem si malé dítko, jak v záchvatu zuřivosti mlátí svou hračkou o zem. Už jsem si začínal myslet, že by byl lepší nápad se tomu tvorovy přeci jen vydat, možná by to bylo rychlejší, když tu mne voda vyhodila za pomoci vodopádu na břeh. Nějakou dobu jsem ležel, vykašlával jsem vodu, syčel nad pohmožděninami, které mi omlívačka ve vodě způsobila a děkoval všem, že jsem to přežil. Ještě nějakou dobu jsem si poležel, než jsem zvedl hlavu a spatřil malou osadu, která nevypadala tak staře, jako vše ostatní, co jsem doposud viděl. Zapřel jsem hlavu o zem a po krátké přemáhání se rozbolavělí zvedl. Trvalo mi, než jsem se dokázal zvednout, a když se to konečně podařilo, musel jsem se poohlédnout po nějakém rovnějším klacku, o který bych se mohl opírat. Teprve pak jsem se potácivým krokem vydal k osadě. | ||
| |||
| Leap of Faith Randal Tvůj skok bestii překvapil a sama se neodvažovala tě následovat. Možná proto, že na rozdíl od tebe jí nějaký ten pud sebezáchovy zůstal. K tvému nekonečnému štěstí byla řeka dostatečně hluboká, takže jsi na ní nerozmázl jako vajíčko na zemi, ovšem proud řeky byl dostatečně silný, aby si s tebou házel sem a tam. Kamenité dno, plné menších a větších kamenů, do který s tebou řeka mlátila jako vzteklé dítě, jež mlátí se svou panenkou. Několik minut si s tebou řeka hrála a nakonec tě pomocí vodopádu vyvrhla na břehu jezera. Nedaleko od tebe stála osada, kupodivu zachovalá, možná i spíše nově postavená. Stavby byly rozestavěné kolem bílého obelisku, jehož povrch byl posetý runami a obrazci, které šlo vidět i z této vzdálenosti. Osada, i navzdory svému věku, byla prázdná, dokonce z některých komínů ještě stoupaly oblaka dýmu. | ||
| |||
| Vengeful spirits Sif & Jaina Služebná polkla a znovu se rozhlédla. "Nikdo neví co jsou. Ovšem vidí je jen ti, jež přišli o někoho blízkého." začala a nenápadně se přisunula blíž, jako by se u vás chtěla schovat. "Nesmíte jim hledět do jejich žhnoucích očí, všichni kdo se jim zahleděli do očí v slzách naříkali, že viděli smrt svých blízkých.", nyní už spíše jen šeptala, ze strachu že by jí mohl někdo slyšet. "Lidé jim dali spousty jmen. Duchové noci. Obrnění démoni. Zhmotněná temnota. Ovšem nejznámější jsou pod oslovením "Pomstychtivé přízraky". Nikdy neuvidíte žádného z nich beze zbraně a pohlceného plameny.", pokračovala a složila ruce na hrudi, vyprávění o přízracích jí působilo úzkost. "Jednou v noci jsem dokonce slyšela jakési šeptání, vyšla jsem z pokoje a přede dveřmi stál jeden z nich, ono šeptání vycházelo od něj. Když se na mne podíval, vyjekla jsem a zabouchla jsem dveře a běžela se schovat.", služebná skousla rty a zhluboka se nadechla. "Zvláštní, že se pohybují po ulicích a chodbách paláce...a to je vlastně vše. Jejich šeptavé hlasy vždy změní město v město duchů, během noci ve městě není ani noha. Stráže, jež musí stát na hlídce se při spatření těchto...duchů...klidí z cesty.", služebná, i navzdory svému mládí, najednou vypadala zestárle a unaveně. "Lady Idranel jednou nechtěně pohlédla jednomu do očí, od té doby se v její přítomnosti nesmí mluvit o jejím otci. Nezapomenu na její výraz, když se jí podařilo odtrhnout oči od očí přízraku. Chudák děvče." dodala a promnula si výraz. "Každopádně Její výsost si přála, abych vám řekla, že vás očekává za půl hodiny na večeři." řekla a s nejistotou opustila pokoj. | ||
| |||
| Zlověstná tma Sif & služebná Vděčně jsem se usmála, když jsem díky Sif šlápla na hřejivou podlahu. Neměla jsem problém se studenou dlažbou, ale přeci jen jsem trošku primadona a pohodlím v podobě vyhřáté dlažby nepohrdnu. Přidrzle jsem si vzala dva ručníky. Jeden jsem omotala kolem sebe druhý jsem si omotala kolem vlasů, ze zvyku. Hledala jsem něco, do čeho bych se oblékla, než se moje vlastní oblečení vrátí. Nakonec jsem si vybrala něco ve stylu Sif. Šaty mi sice nevadí, ale na ně musí být příležitost. Každý, kdo by se na mně podíval, myslel by si, že chci vyrazit na lov, ale mně to přitom přišlo pouze nejpohodlnější. Vpád služebné jsem ani okomentovat nestihla. Drmolila cosi o bouři, jež jsem se v pravdě sama trochu obávala. Ovšem následovala slova o někom, dalším. "Kdo se zjevuje?", polkla jsem a málem jsem si zlomila nohu, když jsem se snažila obout. Svoji otázku jsem nemusela ani vyslovit, protože ji Sif stihla vyslovit za mne, sice jinak podanou, ale tatáž otázka ve své podstatě. V pravdě řečeno, bála jsem se odpovědi. | ||
| |||
| Bouře se blíží ~Jaina + služebná~
Překvapilo mě, jak rychle naše soukromí bylo narušeno kvůli blížící se bouři. Nikdy jsem z toho nic nedělala, ale strach v hlase služebné mě nutil se nervózně zadívat z okna a zhodnotit kupící se oblaka. "A...oni...se zjevují dříve, než kdy jindy."
Lehce jsem sebou trhla, když jsem ti stahovala opasek kalhot. „Oni? Všude?“ reagovala jsem nervózně. „Jak to myslíš?“ Můj pohled padl na Jainu. To byl onen pocit, kdy měla pocit, kdy jsme my obě měly ten pocit, že nás někdo sleduje? | ||
| |||
| Sh*t, sh*t and big jump Nějak jsem si nevšímal přírody, snad jen v tom smyslu, že se měnila, vypadala stále lépe a lépe, ale to mi teď bylo vskutku jedno. Jo, jiná by byla, kdyby se za mnou nehnala ta příšera. Už jsem ztrácel dech, sotva jsem se dokázal nadechnout a nabrat další síly na útěk, takže jsem to po chvilce musel zastavit. A k mému štěstí, nebo spíše smůle, na okraji kaňonu. Vyděšeně jsem pohlédl dolu na ten sráz a řeku tam dole. Naprázdno jsem polkl, podíval se na potvoru a věděl jsem, že není úniku. Byl jsem v koncích. A nebo? Znovu jsem se ohlédl za sebe, na sráz a znovu jsem polkl. "Asi není jiného východiska," řekl jsem tiše, nakročil směrem k bestii, která se ještě o něco přiblížila, ale pak jsem se otočil a rozběhl se srázu vstříc. Pak jsem se už jen modlil. K Asterii. K Pradávnému. Vlastně ke všem bohům a svatým, co jsem znal. | ||
| |||
| Haunted Mansion Sif & Jaina Sotva jste opustili koupelnu, navoněné a oblečené, do pokoje po intenzivním zaklepání vrazila služebná a pospíchala k oknu. Zkontrolovala jej a poté proplula do koupelny. "Omlouvám se za ten vpád, ale blíží se bouře, okna musí být zavřená." řekla a ukázala z okna vašeho pokoje. A skutečně, výhled na moře, jež se ze sídla guvernérského paláce nabízel, prozrazoval že služebná má pravdu. Na horizontu se formovaly mraky černé jako noc a moře bylo nesmírně kruté, některé vlny se drásaly na paluby i těch největších lodí, jež v zálivu byly. "Tato bouře je snad ta nejsilnější, co jsem kdy viděla. Moře nikdy takto neběsnilo." dodala a bylo vidět nervozitu v její tváři. "A...oni...se zjevují dříve, než kdy jindy." špitla a poplašeně se rozhlédla kolem, jestli jí někdo nesleduje. "Jsou všude, kamkoliv se podívám, jsou tam.", její strach byl až nakažlivý. V tichu, jež nastalo, šlo slyšet její drkotající zuby. | ||