Výslech?

Byla jsem trochu zklamaná, i když ne překvapená, když "psí plán" nevyšel. Nejsou tak blbý, jak se zdaj. Pomyslela jsem si a s nakloněnou hlavou jsem se dívala muži na rty.

Jakmile přišel druhý, i jeho jsem si pořádně prohlédla. Upřímně řečeno, neviděla jsem mezi nimi téměř žádný rozdíl. Stejně oblečen, stejně vážná tvař a pohled, kterej mi říká: "No tak, vyklop to, stejně to z tebe dostaneme."

Chvilku jsem jim jejich pohled opětovala, i když jsem věděla, že probodavým pohledem muže nejspíš neodradím. Po chvilce jsem toho nechala.

"Sakra, to tady člověk nemůže jenom tak procházet? Jeden chlápek mi řekl, že tady prodávají jedny z nejlepších koní." Podívala jsem se téměř zoufalým pohledem na oba muže. "Chci odsud zdrhnout jasný? A co nejrychlejc. ... Doma je doma a mě se v Taragonu nelíbí."

Řekla jsem jim upřímně. Byla jsem možná i trochu překvapená, když jsem zjistila, jak je uklidňující říct pravdu. I když jenom její část. 

Sleduje? KDE? KDO? PROČ?

~Jaina~

Usmála jsem se na ni. Kdysi jsem byla také na dně, měla strach ze svého magického umu, který si v podstatě dělal, co chtěl. A stačilo pár vstřícných slov mé drahé přítelkyně a vzchopila jsem se. Doufala jsem, že to pomůže i tady. Přece jenom Jaina měla úkol a její záchranou se mi a císařovně upsala. Ale opravdu jsem jí věřila jako kamarádce.

"Nemáš pocit, že nás někdo sleduje?"

Když se mě na to zeptala, zbystřila jsem své smysly a po kůži se mi rozjela husina. Sledovala jsem její pohled na parapet okna, kde orel, o kterém jsem před tím vyjádřila pochybnosti, byl pryč.

„Když ses takhle zeptala, tak…“ nedořeknu. Nejsem si jistá, jestli mám něco cítit. Ale lehké šimrání na zátylku tam je. „Myslím, že koupele bylo dost,“ lehce se usměju a vylezu ven z vody. Podlaha studí, ale já ji okamžitě lehce ohřeju svou magií, takže Jaina může alespoň šlápnout na teplý kámen. Vezmu si osušku a omotám si jí kolem sebe.

Nedá mi to. Vydám se k oknu a vykouknu z něj.

Ne moc oblíbené téma

~Jaina~

Něco mi říkalo, že jsem měla držet pusu a dělat, že tam ta jizva není. Většinou však takové drobnosti člověk zjistí až potom, co už hodí rukavici do ringu. Nebylo mi z toho nijak veselo a Jainin tón mě utvrdil v mé chybě. Netušila jsem, co jí na to říct, jak ukonejšit její smutné myšlenky. Sama bych se propleskla.

Napadlo mě jen jediné gesto a myslela jsem to vážně. Zezadu jsem jí objala a šeptla: „Nech minulost minulostí. Nyní máš možnost vše napravit a máš mě,“ lehce jsem se pousmála, ač to vidět nemohla. „Pomůžu ti a zároveň se omlouvám. Neměla jsem se ptát.“

Imaginární pes

Dost vyčerpaná jsem konečně zahlédla zmíněnou osadu.

"No konečně." Odfrknu si a pořádně se protáhnu. "No, třeba mi tam dají i něco teplého do žaludku, něco dobrého k pití ... Uvidíme."

Rozešla jsem se tedy směrem ke statku.

Na co koně, když můžu pěšky. Na místo určení dojdu tak jako tak ... Hold si počkaj, když mě tam tak moc chtěj. Jejich chyba, né má. Tohle by asi tak bylo mé klasické uvažování. Ale co se dělo teď? Proč jsem si nestěžovala? Proč sem tam šla jak cvičená opice, aniž bych si minimálně v duchu nenadávala, jak je to naprosto zbytečné?

Bylo to divné. Alespoň na mě. Jak jsem se přibližovala ke statku, začalo mi docházet, že se nechovám jako obvykle a začalo mě to děsit. Sakra proč? To tě ten člověk tak vyděsil? Že já kráva odcházela z domova. Tohle fakt nemám zapotřebí...

Trochu jsem si sama pro sebe brblala, až do té chvíle, kdy jsem spatřila vojáky před statkem. Zastavila jsem se. To by tu asi být nemělo... Chvilku jsem se rozhlížela. No, na co koně? Já to říkam furt. Jde se pěšky.

Už jsem se chystala se otočit a ukázat statku a celé osadě svá záda, když mě jeden z vojáků oslovil.

Pomalu a sebejistě jsem se otočila a pozvedla jsem jedno obočí.

"Jasně, chystám se vás tu všechny zabít, a poslat vaše hlavy císařovně."

Poznamenám ironicky.

" ... nebo jsem jenom pouhá hraničářka, co se to chtěla zeptat, jestli se sem nezaběhnul můj zraněný lovecký pes. "

Vychrlila jsem na něj.

"Asi takhle vysokej, celej černej až na bílou pravou přední tlapu, kterou si taky poranil, a slyší na jméno Drod. ... Není tu?"

Řekla jsem sebejistě a čekala na jeho odpověď.