Smrt je všude

Kývl jsem hlavou a dal se na výstup po schodech. Když jsem spatřil knihy, které mi padli k nohám, smutně jsem se k nim sehl a jednu vzal do rukou. Textu jsem nerozuměl, ale cítil jsem to vědění, tu moc. Bylo to nehezké, takhle se chovat k vědomostem.
"Jaká škoda," povzdechnu si tiše a knihu opatrně položím na nějaké stabilnější místo. Poté znovu promluví ten hlas a já se musím zastavit a opřít o zeď, abych neupadl. Zvláště pak, když projeví své emoce a trochu se rozeřve.
"Klid prosím, rád bych se nahoru dostal v celku," řeknu tiše a když se opět uklidní pokračuji ve výstupu. Zastavím se až v hale, kde se pohybují ty bytosti. Sotva je spatřím, promluví o nich. Omámeně jsem procházel kolem bytostí, snažil se nahlédnout do knih a svitků, které drželi a najednou jsem k nim cítil neskonalou úctu. Museli být velmi moudří, když i on o nich mluví takhle a z jejich knih vědomosti jen sálají.
"Kéž bych se s nimi poznal ještě, když žili," řeknu tiše, spíše pro sebe, jak se ve mě opět probudí touha po vědění.
"Ty knihy dole, ty je umíš přečíst?" zeptám se ho a radši se vydám opět na výstup do vrchních pater věže.

Smrti je zde více než dost
Randal

"Srdce věže, tam musíš jít." odpověděl hlas a věž se otřásla. Omítka a prach padali kam jen oko dohlédlo. Vystavené brnění humanoidních proporcí se řinčením poroučelo k zemi.
Jedna knihovna se ti zřítila přes cestu a knihy, popsané písmem jež nepřipomínalo nic, co jsi kdy viděl, vyzařovaly nepředstavitelné vědění a moc. Ovšem jen bytost znalá jazyka tuto moc mohla ovládnout.
"Přijde mi to jako včera, kdy zde procházeli Vyvolení, jež měli za úkol mě držet pod zámkem.", hlas vězněné bytosti byl plný nenávisti, až vyvolal další otřes věž.
"OVŠEM DOSTALI, CO SI ZASLOUŽILI! NEJDŘÍV PŘIPRAVILY O ŽIVOT MOU DRUŽKU A POTOM MĚ ZDE UVĚZNILI, JEJICH OSUD JE ZASLOUŽENÝ!" zahřměl zničehonic a věž se otřásala tak silně, že se zdálo, že se zlomí vedví.

Hněv bytosti měl další následek.
Sál, ve kterém jsi se nacházel byl plný éterických bytostí. Někteří studovali knihy, jiní diskutovali, další psali cosi na pergameny.
"Pohleď na poslední z původních obyvatel tohoto světa - Draconiáni. Dříve hrdá rasa, ovšem podlehla zkázonosnému vlivu lidského čaroděje. Nad skonem posledního z nich jsem truchlil staletí. Oni na mně nepohlíželi na zrůdu, za jakou mě mají lidé." řekl a hlas najednou změkl, zněl spíš jako někdo, komu před očima proběhli bolestivé vzpomínky.
"Nikdo již nebude mít možnost čerpat z jejich nekonečné moudrosti. Díky vám." dodal a zatrpklost v hlase byla hmatatelná.

Lepší zemřít?

Stanul jsem u paty věže, zvedl jsem hlavu a pozorně si ji prohlédl. Asi se mi to jen zdálo, napadlo mne, když se tak dívám na věž. Ještě před chvilkou jsem ji viděl, jakoby byla úplně nová. Promnul jsem si kořen nosu a na varování jsem jen tiše kývl. Ještě chvilku jsem jen tak sledoval věž, než jsem konečně vešel dovnitř.
"Asi až nahoru, co? Jaké to klišé," povzdechnu si a zamířím po schodech vzhůru. Tentokrát jdu velmi pomalu, před každým krokem kontroluji schod přede mnou a dávám si velký pozor na to, abych se nezřítil dolu. I když mi Vykladač osudu řekl, že zde nezemřu, nějak jsem tomu teď nevěřil.

Vypovězení
Randal

"Nepřišel." odvětil hlas a dlouho mlčel, jako by hledal patřičná slova.
"Tebe sem poslala zhrzená dáma, mě sem odeslali mágové tvého...našeho...světa." dodal a na krátký moment se zdálo, že věž je opět celá, jako by jí právě dostavěli a strhli lešení.
"Ani nevím, jak vypadají pláně Salinas...či jestli Razsha a Kairen jsou ještě naživu...", hlas mluvčího zněl deprimovaně, ovšem začal zpívat nějakou píseň v jazyce, jež byl naprosto cizí. Píseň byla na lidské poměry dlouhá, čím víc jsi byl textu vystaven, tím spíš to znělo jako nějaká balada.
Hlas, jež teď postrádal jakékoliv známky lidskosti, přestal jen co jsi stanul u paty věže.
"Je to tak dávno, co chodbami věže někdo kráčel, netroufám si říct, nakolik je stabilní." varoval tě hlas a následoval rezignovaný povzdech.

Člověk je zdrojem všeho zla

Postupoval jsem pomalu krajinou a čekal, kdy mi odpoví. Myslel jsem, že tak neučiní, ale pak začal. Můj krok ještě o něco zvolnil, jak jsem se zaposlouchal do jeho slov, přičemž jsem se rozhlížel kolem sebe. Nečekal jsem, že mi i řekne, proč tento svět skončil tak, jak skončil. Když pak praskla ta tětiva, zprudka jsem se sehnul. Takže kvůli člověku tento svět skončil. I u nás je strůjcem zla člověk, tiše jsem si povzdechl a jakoby na mě dopadla větší tíha, než jsem doposud nesl.
"Báli se něčeho, co by jim mohlo pomoci a pokusili se toho radši zbavit, než aby to požádali o pomoc," řeknu tiše, smutně a dál pokračuji ve své cestě.
"Proč jsi sem vlastně přišel?" zeptám se ho, když domluví, pohled zvednut k věži.

Pradávná historie
Randal

"Dávná historie...je to tak dávno, že si nepamatuji vše. Ale vím, že tohle nebyla vždy deprimující pustina, jak ji vidíš. Když jsem se zde ocitl, byl to svět plný života. Zelené pláně, zdejší obyvatelé žili v harmonii. Naprostá rovnováha, o které se lidem může jen zdát. Vůdci zdejších národů byli pokrevní bratři. To se ovšem změnilo v den, kdy se zde objevil člověk." vyprávěl hlas a čím dál více pochmurný.
"Jeden čaroděj dokázal otrávit mysl Obdařených, jež bys nazval mágy, poté se zdejší mágové začali chovat jako lidé a o několik let později propukla válka, jež dohnala tento svět na pokraj zničení. Sebestřední mágové se již nestarali o bariéry chránící svět a tak sem začali pronikat různé bytosti z jiných světů, dokonce i lidé." pokračoval a čim více jsi se blížil k věži, tím víc hlas ztrácel na lidskosti.
"Po staletí tato planina byla bojištěm. Já se do bojů zapojit nechtěl, ale jisté okolnosti mne nakonec dohnali, abych se stal účastníkem. Ovšem díky mé moci jsem se pro stal hrozbou pro válčící strany a tak se soustředili na to, abych byl uvězněn. Postavili tuhle proklatou věž, jež slouží jako mé vězení, odkud jsem sledoval následující války. Až do konce, kdy padl poslední válečník. Tisíce let zde pozoruji bytosti, jež zde postupně přichází o rozum a jediný zákon pro ně je "Zabij nebo budeš zabit!"., hlas nabíral na hloubce a hrubosti, jistá dávka nelidské zloby se promítala do každého slova.
Lano na balistě, kolem které jsi procházel prasklo a jen díky dávce štěstí, tě nesetnulo.
"Pradávné nástroje války, jež měli za úkol zničit tuto věž v domnění, že je důvodem všeho zla...jak pošetilé.", nelidské zavrčení dávalo spoustu prostoru k pochybám o původu hlasu.

...we'll have tea

Chápavě jsem se usmál, když mi řekl, co by asi tak mohl chtít. Jasně, dostat se odsud pryč. A já bych měl být jeho jízdenka? Lehce jsem pokýval hlavou a znovu jsem se usmál. Byl to smutný úsměv.
"Asi máš pravdu," řeknu tiše a když zmíní věž, podívám se na ni. Věž, stojící sama uprostřed ničeho. Jak očividné. Doslova vyzývá návštěvníky, aby tam šli, aby se střetli s tím, kdo ji obývá. Co by se asi stalo, kdybych tam nešel? zamyslím se a hned tu myšlenku pustím z hlavy. Je mi jasné, co by se stalo. Zůstal bych tu pravděpodobně navždy a navždy bloudil.
"Dobře. Stejně jsem měl v úmyslu tam jít," odpovím hlasu a opět se dám do cesty. Nějakou dobu kráčím mlčky, sledujíc cestu pod nohami. Tu a tam vzhlédnu k věži, nebo se rozhlédnu kolem sebe, ale jen proto, abych se ujistil, že držím směr a nic mne nesleduje.
"Pověz mi, proč jsi zde vězněn?" zeptám se po nějaké době.

Come then...
Randal

"Co může chtít ten, kdo je zde uvězněn již deset tisíc let?" zeptal se hlas pohrdavě a pobaveně zároveň.
"Kéž by to bylo tak jednoduché človíčku." odpověděl hlas a zjevně se tvá urážka nikterak netkla majitele.
"Kdyby to bylo možné, při pohledu na mě bys utíkal rychleji, než jsi kdy musel ve svém kratičkém životě. Má podoba nahnala strach i silnějším bytostem, než jsi ty.", jistá dávka sebevědomí byla znát v hlase bytosti.
"Ale jestli mne opravdu chceš vidět, pokračuj do věže. Zde uvidíš, kdo opravdu jsem." dodal hlas a jistá dravost se vloudila do jeho intonace.

Živých mrtvých?

Zvolnil jsem krok, když hlas znovu promluvil, ale stále jsem mlčel. Když mi navrhl, že by mi pomohl se odsud dostat, trochu jsem zaváhal, ale sám svůj návrh zhatil. Proto jsem šel dál. Sice jsem vnímal jeho slova, ale neodpovídal jsem na ně. Až když se zmínil o obětování, zastavil jsem se, sklopil hlavu a trochu si povzdechl.
"Co chceš?" zvednu hlavu a rozhlédnu se kolem sebe, snad abych našel majitele hlasu.
"Proč se mi neukážeš, když si chceš promluvit? Bojíš se snad toho, jak vypadáš?" zeptám se ho a dávám si pozor, aby to neznělo posměšně.
"Nebudu říkat, že mne nevylekáš, možná vylekáš, možná ne, ale i tak chci vidět s kým to mluvím," řeknu pak tiše, klidně. Nu, udržet si klid stojí hodně síly, zvláště tady. Je tak lehké podlehnout té depresivní náladě a vše zabalit, ale nesmím to udělat.

Říše mrtvých?
Randal

"Ignorace je to, co tě sem dostalo." konstatoval hlas zpoza tebe. I když tam nic nebylo, znělo to jako by dotyčný promluvil hned za tebou.
"Mohl bych ti pomoci se odsud dostat, ovšem pochybuji, že jsi ochoten přistoupit na mé podmínky." pokračoval hlas nevzrušeně, jako by ti snad říkal jak uvařit slepičí polévku.
"Lidé se bojí obětovat pro to, čemu věří...tedy většina z nich. Spousta lidí je schopna odříct si potěšení. Ale kolik z vás je připraveno položit nejvyšší oběť?" pokračoval hlas v monologu a vůbec ho nezajímalo, že by mohl být otravný, či vlezlý.
"Řekni mi, smrtelníku, co jsi ochoten obětovat ty?" zeptal se neznámý a další z válečných strojů nevydržel nápor věků a zhroutil se k zemi, tentokráte to byl katapult, který někdo stihl "nabít" balvanem.
"Co jsi schopen obětovat pro ostatní? A co bys jiným nikdy nedal?", otázky mluvčího byly patrně cílené.