Spíše nemožné

Opatrně jsem postupoval krajinou, rozhlížet jsem se snažil co nejméně, ale ani to nepomohlo. Tolik zkázy jsem za celý svůj život neviděl a dost možná ani neuvidím. Přál jsem si odsud co nejrychleji odejít, zmizet z tohohle deprimujícího místa. Možná by to na mne tak nedoléhalo, nemít slzy Asterie, ale ani teď jsem nelitoval toho, že je mám. Stále mi připomínali, co je mým cílem a proč to dělám.

Když se ozval ten hlas, zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Už už jsem se chystal k odpovědi, ale pak jsem si vzpomněl, co mi říkala ta bytost a svá slova jsem radši spolkl. Místo toho jsem se opět dal do chůze. Hlas se ozval znovu, s další otázkou, ale já nadále mlčel a šel. Zdálo se, jakoby se ozýval odevšad a přitom odnikud. Nesnažil jsem se po něm pátrat, ani mu odpovídat. Nechtěl jsem si zde dělat přátele, chtěl jsem odtud jen zmizet.

Možné i nemožné
Randal

Říše beznaděje byla opravdu plná deprimujících výjevů. Tu byla kostra oděná v ženských šatech, roztrahných tak, jako by se někdo na ženě nakrmil. Tam byla zbroj prošpikovaná několika kopí, přišpendlená k zemi. Opodál zase nebožák rozdrcený pod vahou balisty.
O několik metrů dál byla kostra bytosti, jíž z těla vyrůstaly ostny a trny, lebka posetá rohy byla proražená sekerou.
Čím blíž jsi se blížil k věži, tím více bizarnějších bytostí si viděl. Většinou jen kostry.
Několik trebuchetů, balist a obléhacích věží.

Ticho hřbitova bylo narušeno až rachotem, jež vydávala jedna z obléhacích věží, jež nevydržela svou a zbortila se. Dopad věže rozdrtil několik desítek ostatků a bůhví, jestli nepřilákala nějakou existenci zde přežívající.
Věž a budovy kolem ní se zdáli být jako jediná jistota, která zde byla. A čím blíž si k ní byl, tím více bylo vidět, jak moc je poničená.
"Kdo jsi?" zazněl mužský hlas, jehož zdroj bylo nemožné najít. Všude kolem byly trosky a kostry. Nic víc.
"Proč jsi tady?" zeptal se hlas znovu a jeho tón prozrazoval menší nádech zvědavosti.

Možná?

Pozorně jsem naslouchal bytosti a promýšlel, jak se odsud dostat. Více mi ale v hlavě vrtalo, jak to tu přežít bez úhony. Když mi pak ale řekl, že má nadcházející volba změní jak můj osud, tak i osud Rose, podívám se na něj, ale než stihnu cokoliv říci, prostě si zmizí.
"Má volba ovlivní i ji," tiše si zopakuji, více se zabalím do svého pláště a podívám se směrem k věži. Zdá se, že byla důležitá a i přes veškerou palbu, která se na ni asi musela sesypat, stále stojí. Ať jsem se podíval kamkoliv jinam, nebylo tam nic, než trosky a zkáza. Nejpíše mi nezbývalo nic jiného, než se vydat k té věži. Ač se mi to nelíbilo, nebylo zbytí.
Rozešel jsem se tedy k věži, ale postupoval jsem pomalu, opatrně a obezřetně. Pečlivě jsem volil místa, kam jsem položil nohu a dával si velký pozor, abych nešlápl na sebemenší kost a nezpůsobil tak sebemenší hluk. Už jen zvuky mých kroků stačili. Stále jsem při tom přemýšlel o tom, co mi řekl. Čeká mne volba, důležitá volba, dle všeho, tiše jsem si povzdechl a opět se zahleděl ke věži. Musím se co nejdříve vrátit a dokončit svou cestu.

Naděje v říši beznaděje?
Randal

"Existuje zde věc, jež může změnit osud. V obou případech to není nic, co by smrtelník jako ty měl pokoušet." odpověděla bytost a svitek se sám rozvinul. Zjevně jedině bytost dokázala ve svitku číst.
"Nevím jak se odsud mohou dostat smrtelníci. To je na tobě." oznámila ti a svitek se opět svinul.
"Koncil by mi neodpustil jakýkoliv zásah do záležitostí smrtelníků. Tolerují mé pátrání po narušitelích osudu, ale i zde jsem na hraně Zákonů." dodala bytost a připnula svitek ke své zbroji.
"Jen ti prozradím toto, tvá nadcházející volba nezmění pouze tvůj osud, ale ovlivní i tu, na které ti záleží." řekla bytost a poté v záblesku prudkého světla zmizela.

Kolem tebe nebylo nic, než pustina posetá kostrami a troskami. Kromě hor, jež sloužili jako němí svědci událostí, jež se zde stali, nejvýraznějším bodem byla věž v dáli. Temně rudé nebe jí dávalo pochmurný odstín červené. Kolem věže bylo i pár vyšších budov.
Věž byla i na takovou dálku viditelně poškozená, jako by po ní pálili některé z válečných strojů jež nyní trouchnivěli kolem.

Osud?

Zamyšleně jsem si bytost prohlédl a pak se rozhlédl kolem sebe. Poslouchal jsem ho, ale tak na půl ucha, tedy do chvilky, než začal mluvit o tomto místě. To si opět získal mou pozornost a vše jsem si škatulkoval. Vyhýbat se místním a nenavazovat s nimi kontakt, tiše se nadechnu a tak trochu zadoufám, že nebudu muset sáhnout po meči. Nerad bych jej opět sundaval ze zad.
"Nebude to můj hrob? To je dobré vědět. Ale říkal jsi, že se osud může změnit, to tu není nic, co by to mohlo změnit?" zeptám se ho pro jistotu. Spoléhat se jen na to, že vím, že tady nezemřu jen tak nemohu.
"Asi mi neporadíš, jak se odsud dostat, že? Hádám, že na to budu muset přijít sám," zeptám se ho a rovnou si i odpovím. Bylo by fajn mít radu od něj.

Osud
Randal

"Nepravděpodobné. Jestliže dáma smrti jedná ve světě smrtelníků v přestrojení, má to zajisté důvod. Málokdy podléhají osobním pocitům." prohlásila bytost a lehce máchla křídly.
"Já jsem pouze vykladač osudu. Osud je předem daný, ovšem jsou případy, kdy dojde k jeho neočekávané změně. Tvůj případ je jedním z těchto případů." odpověděla bytost.
"Jsem zde abych se dozvěděl o více o narušiteli osudu." pokračovala bytost a svitek vyklouzl z jejích rukou a obkroužil kolem její hlavy.
"Mnoho životů zde vyhaslo. Ovšem více než mrtví, ti co přežili budou tvůj hlavní problém smrtelníku. I když šance na nějakého narazit je nízká, nedoporučuji ti navazovat s nimi kontakt. Roztrhají tě na kusy a ani se jim po tobě neposteskne." řekla bytost a sledovala tvůj výraz.
"Prozradím ti smrtelníku, že toto nebude tvůj hrob.", svitek se zastavil těsně před rukou bytosti a ta jej sevřela v ruce.

Beznaděj... tak jo

Sledoval jsem bytost, pozorně jsem poslouchal její slova a tu a tam se rozhlédl kolem sebe. Když mi řekl, co je tenhle svět zač, začal jsem přemýšlet, proč tu jsem. Nenapadalo mne nic jiného, než že je to nějaká zkouška, nebo msta té ženy. Pak mi to ta bytost potvrdí. Ale to, že přepsala můj osud mne velice překvapilo. Zajímalo by mne jak. Když se mne pak přímo zeptá, pohlédnu na něj a zamyslím se.
"Ze msty, že jsem jí nepodlehl? Nebo je to jen další zkouška na mé cestě," řeknu tiše, zamyšleně a stále sleduji tu bytost.
"Ty jsi strážce osudu?" zeptám se ho po chvilce a rozhlédnu se kolem sebe. Měl bych přijít na to, jak se odsud dostat.

Svět beznaděje
Randal

"Svět beznaděje. Někteří mu říkají Pandemonium, ale to je nepřesný název. V této existenci neexistuje nic, než stín a beznaděj. Jen silní jedinci nepodlehnou. Dokonce i mocní mágové zde zešíleli.", řekl a ukázal na kostru oblečenou ve zdobené róbě, tradičně připomínající marnivost velkých mágů.
"Ty jsi zde proto, že jisté dáma smrti nebyla nadšena z tvého rozhodnutí. Její čin zcela přepsal tvůj osud.", hlas bytosti též nesl nádech ozvěny, stejně jako hlas dívky, jež bytost pojmenovala jako "dáma smrti".
"Vždy jsem zvědav, když dojde ke změně ve Svitku Osudu. Ovšem jen hrstka smrtelníků je neočekávaně odeslána do tohoto světa.", bytost naklonila hlavu na stranu a její křídla se jako jednotlivé paprsky vlnily jako vodní hladina.
"Řekni mi smrtelníku, proč si myslíš, že jsi byl odeslán sem?" zeptala se bytost a bez sebemenšího pohybu tě pozorovala.

Ztracený tovaryš

Nechápal jsem, co se děje (nezdá se ti, že v poslední době píšu samé nechápu?), kdo je ta žena a co po mě chtěla. Překvapeně jsem na ni civěl, když vyjmenovala vše, čím jsem zatím prošel a říci, že bych se jim postavil se nedá. Spíše jsem je ukecal, nebo jsem měl velmi významnou pomoc. Když mne pak nařkla jako zbabělce, musel jsem s ní v duchu souhlasit. Byl jsem zbabělec, zbabělec, co nechtěl brát do rukou meč. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal. Přišpendlila mne ke zdi, zvedla mne do vzduchu a netroufal jsem si z ní spustit oči, když se mi před nima měnila v osobu úplně jinou. Opět jsem nasucho polknul a byl jsem rád, že jsem odolal. Jen jsem netušil, že tomu budu vzápětí asi litovat. Když se pak zeptá, která žena ve mne tuto slabost způsobila, vzpomenu si na Rose, dívku, jež jsem potkal v knihovně a zanechal v paláci bez jediného slůvka rozloučení.

Z mého zamyšlení mne vytrhla až chvilka, kdy mnou praštila přes celý pokoj přímo do portálu a do náručí sladké nevědomosti.
Když jsem se probral a rozhlédl, nebylo tu nic, co bych znal. Ohlédl jsem se, když jsem zaslechl hlas a řádně si bytost prohlédl.
"Kde to jsem?" promnul jsem si zátylek a znovu se rozhlédl.

Zhrzená dívka
Randal

Dívka po chvíli marné snahy přestane. Ovšem její výraz z náruživé ženy přešel na ledovou královnu. Prudkým pohybem se oprostila od tvého sevření a odstoupila od tebe, prudce se otočila a aniž by se na tebe podívala, mohl jsi cítit, že tohle nejspíš nebyla ta správná slova.
"Padlým císařům, kultistům a paladinovi se dokáže postavit, postaví se i démonovi...ale na mně se dívá, jako bych byla morová krysa." řekla a její hlas, temný, mrazivý, skoro jako smrt sama, byl cítit až v kostech.
"Zbabělcem jsi...a zbabělcem i zůstaneš.", její hlas ní rezonoval místností v ozvěně. Otočila se na tebe a už vůbec nevypadala jako ta chtivá dívka, její tvář připomínala necitelnost samotnou a její oči tmavě modře žhnuly.
Zvedla levou ruku, čímž tě přišpendlila ke zdi. Mírným posunem vzhůru tě zdvihla ze země. Pravou rukou přivolala rudou róbu, která se kolem ní vznítila v modrém plameni a celou jí pohltila.
"Řekni mi, která žena v tobě způsobila tuhle slabost?" zeptala se a když se plameny rozplynuli, stála před tebou úplně jiná žena. Pohybem ruky si tě přitáhla tak blízko, že jsi mohl dokonale vidět temnotu pod helmicí. Po dívčím obličeji nebylo ani stopy, ba dokonce po žádném jiném. Zíral jsi do beztvárné temnoty.
"Uvidíme jak se ti povede v říši beznaděje!", její slova následovalo gesto druhé ruky, které otevřelo portál kamsi, kde všudy hořely plameny.
"Třeba si příště budeš více vážit ženské něžnosti." dodala a švihnutím levé ruky tě prohodila portálem. Dopad na zemi byl tvrdý a bolestivý, že ně několik minut poslal do bezvědomí.

Když jsi se probudil, kolem sebe si viděl ponurý svět, kde obloha měla barvu krve, země byla šedivá, jako by se po ní prošla samotná Smrt. Všude samá propast a trosky nejrůznějších budov a válečných strojů. Dokonce nešlo přehlédnout kostry různých tvorů, nemálo jich bylo lidských.
Když jsi se ohlédl za sebe, mohl jsi vidět vznášející se postavu, jejíž křídla tvořili paprsky čirého světla. V ruce třímala svitek.
"Jsi vzhůru." prohlásila bytost. Její hlas nebyl ani mužský, ani ženský.
"Nepředpokládaný zvrat osudu." podotkla bytost a pozorovala tvé vzpamatovávání se.