Ti jež žijí ve stínech, kobka & neumírající přízrak
Sif

Císařovna vstala a začala přecházet po altánu sem a tam.
"Náhoda to nebude. řekla a složila ruce hrudi.
"Jak se říká, mizérie má rada společnost.", císařovna se zadívala směrem k paláci, ale její pohled byl nepřítomný.
"Stíny jsme viděli už předtím, v Orionu.", nepřítomně si přejela po náramku z korálů, v jehož středu seděla onyxová lebka. Na okraji zorného pole se v neosvětlených částech zahrady zatřepotaly stíny a zaleskly zlověstně rudé oči.
"CHCEME POMOCI!" neslo se v závanu větru.
"Já vím." odpověděla císařovna nepřítomně.
"NEMOHLI JSTE NIC DĚLAT...", hlas zazněl hned za hranicí altánu, císařovna se ohlédla tím směrem, ale nic než noc ji tam nečekalo.

"Sklepení. Vězení." pokračovala v úvahách a prsty nahmatala jednoduchý řetízek kolem krku.
"Očarovaná cela. Kdoví, jak dlouho tam Ardía ležela a my nic netušily." pronesla polovičním hlasem, zatímco si hrála s řetízkem.
"Je možné, že tam leží od oslavy mých narozenin.", viditelně zaťala zuby a ruka hrající si se řetízkem se sevřela v pěst.
"Nebýt přízraků, nevěděly bychom to i nadále.", přízraky cosi nesrozumitelně zašeptaly do větru.
"Nebýt přízraků, nikdy bys nešla do sklepení a nenašla ji.", přízraky opět cosi šeptaly, ale tentokrát bylo jasně srozumitelné jméno Sif.
Císařovna se poté odmlčela.

"Cendrion." řekla po dlouhé odmlce a zachvěla se, jako by to byla nějaká kletba. Dokonce i přízraky se stáhly z blízkosti altánu.
"Nemám důvod nevěřit Archiváři, že opravdu cítil Cendriona. Ale tenkrát jsme všichni viděli, jak padá ze srázu tak prudkého, že by to nepřežilo nic a nikdo.", rty se jí zachvěly.
"Nemluvím o tom, že ten průsmyk byl černější než duše mého bratra...", císařovna zmlkla uprostřed věty a levou rukou si pohodila vlasy z ramen na záda.
"Nerozumím to, co s tím má společného Cendrion." řekla po chvíli a vrátila se vedle čarodějky a opět se odmlčela.

"Kdy bude rozloučení s Ardíou?" zeptala se a dívala se kamsi do tmy.

Příběh

Poslochala jsem tiše. Věděla jsem, že císařovna má velmi dlouhou historii, ale nikdy by mě nenapadlo, že si celou dobu nesla jizvy, které se jenom tak nezhojí. Snažila jsem se jí být oporou, a tak jsem ze své strany vysílala trochu magie, která všechny okolo měla ujistit, že je a bude vše v pořádku. Když jsem jí nemohla pomoct slovně, tak alespoň takhle.

Pokud měla za sebou tak strastiplný zážitek, chápala jsem, že jí to pomalu semlelo. Co bych dělala já, kdyby se dejme tomu za deset let objevila Ardía živá a zdravá? Přikládala bych to černé magii nebo jen tomu, že musela z nějakého důvodu svou smrt nafingovat. Určitě bych neměla hlavu klidnou.

Otázek bylo více nežli odpovědí. Proč se neozval? Možná proto, že nemohl a nebo se za něj někdo vydává? Na druhou stranu byli archiváři mocné bytosti a ošálit by je mohl jenom opravdu někdo mocný. Třeba jako císařovna. Já ji nesahala ani po kotníky.

"Zrovna dnes se stalo tolik věcí," šeptla jsem. "Stíny, sklepení, Cendrion. Nemá to vše něco společného?" zeptala jsem se doufajíc, že se mýlím a opravdu všechno byly jenom náhody.

Duchové časů minulých
Sif

Císařovna se k čarodějce otočila s výrazem, jestli svou otázku myslí smrtelně vážně.
Ale okamžitě jí došlo, že Sif nemá jak znát tuto postavu z minulosti.
Zavřela oči, zhluboka se nadechla a vydechla.
"Jak jistě víš, nejsem zrovna nejmladší, stejně tak ani ti, jež znáš jako Archiváře." začala a vzala Sif za ruku.
"Jsou starší, než jsem já. Dva z nich dokonce pamatují mého dědečka." pokračovala a pohled se jí zamlžil.
"Cendrion...", odmlčela se a zahleděla se do tmy.
"...Cendrion byl kapitán-generál Královské gardy mého otce...", pohled se vrátil zpět k čarodějce.
"Ano, taky jsem měla otce, ačkoliv to zní zvláštně.", lehce se pousmála, ale úsměv to byl bolestný.
"Krom toho, že byl kapitán-generál Královské gardy, byl stejní jako Archiváři, jichž v době mého dětství bylo kolem tisíce. Tenkrát se pyšnili jiným jménem, heraldikou a zbrojí, která je odlišovala od ostatních, byl něco jako kmotr mě a mého bratra.", ačkoliv se zdálo, že se jedná o neskutečně vzdálené vzpomínky, císařovna si je vybavovala velice jasně.
"Kdykoliv neplnil svoje povinnosti nebo nebyl někde diplomaticky, hrával si s námi a brával nás na výlety., opět ten slabý, bolestivý úsměv.
"Těšil se absolutní důvěry našich rodičů a my byli štěstím bez sebe, když jsme s ním někam mohli na výlet. A rodiče asi byli taky rádi, že se nás na chvíli zbaví.", její úsměv se rozšířil a císařovna chvíli mlčela.

"Ale jednoho dne šli věci od desíti k pěti.", její tvář opět zalil smutek.
"Matka zemřela po dlouhé nemoci když nám bylo deset. Otec padl v boji, když nám bylo patnáct.", císařovna se podívala na jeden z prstenů na levé ruce, jíž držela Sif. Díky šeru nebyl pořádně vidět, až na fakt, že byl z bílého zlata.
"Já a bratr jsme se vydali každý jinou cestou života. A Cendrion se mohl roztrhnout, aby nás oba chránil.", zvedla oči od prstenu k Sif.
"Třináct let poté a poté co jsem uvěznila vlastního bratra, jsem se opět shledala s Cendrionem a zbývajícími členy gardy, jež tehdy činila už jen dvě stě členů.", palcem levé ruky přejela po čarodějčiných kloubech.
"Cendrion tehdy špatně nesl zprávu ohledně mého bratra.", císařovna si povzdychla.
"O několik měsíců později jsme projížděli horským průsmykem, v zádech bandu nájezdníků. Já trvala na tom, že nechci zbytečnou konfrontaci, Cendrion se mi to snažil rozmluvit, ale já si paličatě trvala na svém. Až do osudného dne.", císařovna se opět odmlčela na pár minut.

"Ten den nám vysloveně dýchali na záda, střet byl na spadnutí. K našemu překvapení mezi nájezdníky i byl mág.", císařovna se kousla do rtů tak silně, že si prokousla ret.
"Cendrion vydal příkaz zbytku gardy, aby mě dostali do bezpečí, zatímco on zdrží pronásledovatele.", panovnice si olízla rty.
"Já, mladá a blbá, jsem se s ním začala hádat, nechápaje, že střetu se nevyhneme a že se s nimi nedohodneme, jsem trvala na tom, ať pokračujeme dál všichni.", císařovna si otřela slzu, která se vyrojila v koutku oka.
"I navzdory mým protestům a po té, co mi sebrali otěže, jsme pokračovali bez Cendriona.", další letmé přejetí palce po čarodějčiných kloubech.
"Když jsme se dostali k průsmyku, který vedl do bezpečí, ohlédli jsme se akorát v okamžik, kdy se z nebe zřítil meteor a udeřil na místo, kde Cendrion zůstal.", císařovna se zachvěla.
"Pamatuji si velice jasně, jak jsem viděla, jak se postava ve zlaté zbroji, kterou tehdy Garda nosila, řítila dolů do propasti a několikrát přitom narazila do různých výrůstků a výběžků.", další záchvěv, nejen císařovny ale magie.
"Poté si pamatuji jen to, jak jsem se probudila na druhé straně průsmyku. Když jsem chtěla vědět co se stalo, poručík Gardy mi řekl, že jsem ve vzteku spálila celý průsmyk na prach.", magické chvění opadlo.
"Chtěla jsem se vrátit. Chtěla jsem najít Cendriona. Doufala jsem, že ten nemožný pád přežil. Ale ostatní mi říkali, že pokud by ten pád přežil, tak inferno, jež jsem rozpoutala neměl šanci přežít nikdo.", císařovna viditelně polkla.
"Několik následujících týdnů jsem s nikým nepromluvila, nejedla a pila jsem jen minimálně. Doháněla jsem přeživší Gardisty k zoufalství. Vinila jsem se za Cendrionovu smrt.", císařovna pustila čarodějčinu ruku a promnula si obličej.

"Trvalo mi několik let, než jsem Cendrionovi dopřála odpočinek, který si po všech těch letech služby zasloužil.", dlaněmi si uhladila vlasy.
"A dnes, po víc jak třech stoletích slyším jeho jméno jako by byl naživu.", císařovna se podívala na čarodějku jako by u ní hledala odpověď.
"Pamatuji si jak jsem ho viděla padat ze srázu tak jasně, jako teď vidím tebe, Sif.", její výraz byl zmatený.
"Je-li to skutečně on, proč se neozval dřív?", císařovna spojila dlaně a přiložila si je ke rtům.
"Proč zrovna dnes?", očima opět hledala odpovědi u Sif.

Jako by toho nebylo málo

Vzhlédla jsem od střepů na zemi a spočinula očima na císařovně. "Všechny zasáhla smrt Ardíi a není nikoho, kdo by nerozuměl, čím si procházíte, má paní," snažila jsem si ji nějak uchlácholit, aby si na sebe nebrala až příliš velké břemeno. "Věřím, že tu není nikdo, kdo by vám to dával za vinu. Jsem tu pro vás a vždy budu. My všichni," lehce jsem se usmála. Následovalo přerušení ze strany archivářů. Zamračila jsem se a ohlédla se jejich směrem. Navenek jsem jejich slovům nerozuměla, ale přitom jsem věděla, o čem se baví. Nebýt císařovny, mohla bych se jen dohadovat, co je příčinou jejich znepokojení.

Jméno Cendrion uhodilo do vzduchu jako bič. Překvapeně jsem zachytila císařovnu a sama se snažila neztratit rovnováhu. Najednou jsem měla v žaludku nepříjemný pocit. Nevěděla jsem, kdo to je, ale cítila jsem císařovniny emoce, které se mi dostávaly až do morku kostí. Opětovala jsem její stisk. Nerozuměla jsem tomu a byla jsem ještě víc zmatenější, když začala kolem sebe rozhazovat příkazy a co nejrychleji se dostávala ode všech pryč. Srdce mi bilo o sto šest a uvnitř jsem křičela. Co se to dělo?

Vyšly jsme ven a až tam konečně promluvila mým směrem. Skousla jsem si spodní ret, protože sama jsem přispěla k jejím starostem. Sedla jsem si vedle ní a snažila se být její oporou. Alespoň to málo můžu udělat.

Nechala jsem mezi námi stát ticho. Dobrých zpráv nyní bylo poskromnu a určitě by přispělo, kdyby někdo přišel a řekl, že je Jaina plně v pořádku. Ulehčilo by to nám všem.
Nechala jsem císařovně chvilku pro sebe, než jsem se odhodlala se zeptat: "Omlouvám se, má paní, ale kdo je Cendrion?"

Smutek, část čtvrtá
Sif

"Normálně bych ty lahvičky opravila pomocí magie, ale teď...", císařovna sklopila zrak k zemi, poté se ohlédla ke dveřím vedoucím do zbytku paláce.
"Pokud se nám ho podaří oživit, nebudu mu mít za zlé, když mě bude nenávidět.", panovnice pohlédla na zkamenělou tvář vojáka a vzala ho za ruku, jíž se marně snažil domoct pomoci od svých bratrů ve zbrani.
"Nebudu to mít za zlé nikomu, kdo dnes večer přišel k újmě na zdraví kvůli mně.", osamocená slza sklouzla po tváři císařovny a vpila se do do blůzy.
"Je mi to líto, Sif." posteskla si a pohladila čarodějku po tváři.

Mezitím, na vrcholu schodiště, jeden z Archivářů zavrávoral a padl na kolena, přitahujíc pozornost stráží a císařovny.
"Jsi v pořádku, bratře?" zeptal se druhý Archivář a v mžiku byl u svého druha a pomáhal mu na nohy, promlouvajíc tím zvláštním dávným jazykem, kterým mezi sebou mluvili Archiváři a císařovna. A právě díky telepatickému spojení císařovny a čarodějky, mu Sif rozuměla jako by to byl její rodný jazyk.
"Cítil jsem něco... zvláštního." odpověděl první a z jeho hlasu bylo znát zmatení a šok.
"Co to bylo?" zeptala se císařovna se starostí v hlase.
"Nemělo by to být možné, my oba..." řekl klečící Archivář a podíval se na svého druha.
"Co?" zeptal se stojící Archivář, ale bylo znát, že kdesi hluboko uvnitř klíčí poznání
"Co jsi cítil?" přidala se císařovna a udělala pár kroků ke schodům vedoucím k její ložnici.
"Cendrion." vymáčkl ze sebe Archivář na kolenou
Jeho druh nevědomky upustil meč a císařovna udělala několik kroků pozpátku, až narazila do Sif.
Slovo ťalo do ticha místnosti jako hrom uprostřed noci, dokonce i strážní dole pod schody se po sobě nervózně ohlédli.
"Nemožné." zašeptala císařovna a ohlédla se na Sif, její oči roztažené šokem. Nahmatala čarodějčinu ruku a sevřela jí.
"Nemůže být. Cendrion je mrtvý." kroutil hlavou druhý Archivář.
"Proč bych lhal?" zeptal se otřesený Archivář a podíval se na svou ruku, jako by tam měl vyčíst odpovědi.
"Oba jsme viděli jak...", druhý Archivář se za sebe ohnal rukou, jako by naznačoval kamsi do minulosti.

Císařovna se přitiskla k Sif.
"Jdeme, potřebuji na vzduch." zašeptala, stále držíc čarodějku za ruku, bledá v obličeji, zamířila po schodech dolů.
V půli se zastavila.
"Chci, aby se střepy z lahviček roztřídili podle barev!" přikázala nové četě strážných, která podle rozpisu přišla střídat předchozí. Nově příchozí nechápavě přikývli, postupně vnímajíc císařovnin rozkaz, zraněné vojáky, kamennou sochu a dva kolosy na vrchu schodiště.
Císařovna se poté otočila k Archivářům.
"Najděte na patře prázdnou místnost a s nejvyšší opatrností tam přeneste toho nešťastníka." oznámila jim a oba úderem pěstí do hrudního plátu vzali její rozkaz na vědomí.
"Do té samé místnosti dáte roztříděné střepy a zatím co budou přenášet zkamenělého dohlédnete na to, aby je doprovázelo co nejméně zvědavců, je to jasné?" vychrlila další část rozkazu na seržanta střídající čety, který jen zmateně pokýval hlavou, nerozumějíc ničemu.
Císařovna poté otočila svůj zrak k popálenému a jeho četě, která čekala, že také dostanou naloženo.
"Pomozte mu, do pokoje na konci chodby a zůstaňte s ním, než přijdu." nakázala a pokračovala ven z předsálí.

Panovnice šla palácem mlčky a na tváři nedala nic znát.
Zmatené služebnictvo častovala několika větami za pochodu. Hosty, generály, vojevůdce a příslušníky aristokracie a guvernéry odbíjela dvěma slovy a méně.
Její zběsilé tempo polevilo až u prosklených dveří do zahrad.
Své mlčení císařovna prolomila až když shledala, že dveře vedoucí do paláce jsou dost daleko za zády.
"Omlouvám se Sif." vydechla a maska vážnosti, síly a majestátu sklouzla a roztříštila se o zem. Císařovna stojící před čarodějkou byla vyčerpaná, bezradná a na pokraji slz.
"Omlouvám se..." zopakovala a její sevření čarodějčiny ruky ochablo.
"...nic z toho... všeho... se nemělo stát." hlesla polohlasně a pomalým krokem zamířila dál do zahrad.
"Je toho prostě moc. Nejdřív ti pošahaní opeřenci, poté zprávy o invazi, následované zprávou o tom, že kdosi z našich řad je zrádce a donáší nepříteli. Cesta na Fénixův ostrov, orkové, Orion. Tvůj bláznivý výlet za nekromancerem. Banda nadutých pitomců co si myslí, že jen proto že jsem žena a čarodějka, nevím nic o tom jak se vede válka. Násdované zraněním Jainy a smrtí Ardíi.", podrobný výčet události by určitě vydal na malou knihu.
Císařovna zamířila k prvnímu altánku, který spatřila a tam se zhroutila na lavičku.
"A třešničkou na pomyslném dortu: Cendrion.", panovnice se lokty opřela o kolena a následně schovala tvář do dlaní.
"Chtěla bych slyšet aspoň jednu dobrou zprávu. Jednu jedinou malou dobrou zprávu.", když se císařovna opět narovnala, vypadala asi dvacet let starší.


PJ's Red Note: Výslovnost "Cendrion" je zamýšlena se "S" místo "C". :)

Následky žalu

Mlčky jsem držela Calisto u sebe, když Archivář pronášel slova. Věřila jsem, že ať posmrtný život je jakýkoliv, jeho modlitba zajistila Ardíi místo odpočinku. Usušila jsem si poslední slzy a podívala se na Calisto, která už také přestala plakat a lehce se na ni usmála. Byl smutný, ale byl to úsměv. Na více jsem se nezmohla.

Seraphis mě opět udivil svou znalostí. Zapřísahala jsem se, že se už v jeho případě divit nebudu. On i Archivář dodávali lidem naději, za což jsem byla ráda.
"Hned půjdu," přikývla jsem a naléhavé záležitosti mě trochu zneklidnily.
Než jsem odešla, podívala jsem se na strážného a kmitla pohledem i k Ardíi. "Připravte lady Ardíu na obřad. Rozloučíme se s ní tak, jak se patří," polkla jsem a snažila se zahnat knedlík tvořící se v krku. Po tomhle by ji měli přemístit do místnosti, kde se o ni postarají akolyté.

Vydala jsem se k ložnicím a cestou pozorovala, jak císařovnin žal natropil s obyčejnými věcmi. Tohle byl důvod, proč se lidé báli těch, kteří disponovali nějakou magickou mocí. Nicméně v případě císařovny to bylo jiné. Milovali ji i přes její nadání, a i po tomhle o ní nikdo neřekne křivé slovo. Měla právo na žal. Ardía byla milovaná a vážená všemi, kdo ji znali, ale i neznali.

U ložnic jsem se zastavila a podívala se na spoušť, které natropily lahvičky a dózičky, které uchovávaly neškodné, ale i nebezpečné substance. Některé lektvary, které zpočátku neměly žádné vedlejší účinky, po smíchaní s jiným, nějakých nabyly. Nicméně jsem věděla, že dokud nebudu vědět, co přesně strážné zasáhlo, nemůžu jim pomoct.

Přešla jsem k císařovně a podívala se na sochu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že předtím byla člověkem.
"Nejste na to sama, má paní," podívala jsem se na císařovnu a následně začala prohledávat okolí, zda nenarazím na něco, co by mi mohlo říct, co vojáka zasáhlo. "Obávám se, že pro jeho odčarování bude třeba smíchat lektvar, který ruší účinky toho, co jej zasáhlo, ale dokud nebudeme vědět, co to bylo, je riziko, že to ještě zhoršíme," pokračovala jsem v myšlenkách.

Zem byla pokryta tekutinou různých barev a střepy. Příprava lektvarů a elixírů byla ošemetná. Nakonec z toho většinou vyšla čirá tekutina, kterou bylo nutné ještě očarovat zaklínadlem. Existovaly formule, které žádné očarování nepotřebovaly a mohli je připravovat i lidé bez magického nadání, nicméně jejich účinek nebyl příliš silný a nanejvýš se jednalo o bylinky a jejich kombinace.

Smutek, část třetí
Sif

Calista zabořila tvář do ramene čarodějky a celou dobu mumlala že zklamala císařovnu, Ardíu a Sif. A zároveň prosila o odpuštění. Její slzy neměly konce.
Přítomní v sále jen mlčky přihlíželi, v očích sami potlačovali smutek a někteří i slzy.
Ticho narušené naříkáním Calisty prolomil až přítomný Archivář.
Přešel k opačné straně nosítek a s nevídanou lehkostí před nimi klekl, pravou rukou se opírajíc o jílec svého meče, levou zvedl k čelu Ardíi a dotkl se ho dvěma prsty.
Obr zavřel oči a promluvil cizí řečí, jež Sif u Archivářů už slyšela. Ostatní si jen vyměnili nechápavé pohledy. Archivářova slova byla melodická a jemná, cosi v nich se dotýkalo bolavých duší jako balzám.
Archivář mluvil celou věčnost, nebo to tak díky cizosti slov znělo. Dokonce i Calista se utišila.
Když Archivář skončil, vydechl a sklopil hlavu.
"Tuhle modlitbu za padlé jsem neslyšel celé věky." ozvalo se od schodů do dalších pater paláce.
Na nich stál Seraphis a se zvědavostí a nábožnou úctou si prohlížel Archiváře, jež mu pohled oplatil.
Paladin sestoupil ze schodů, došel ke skupince kolem nosítek a sám pronesl krátkou litanii za Ardíu.
"Jen málokdo zná píseň "Odkaz". A ještě málo jich zná její původní znění." řekl s úctou k Archiváři a věnoval mu úklonu. Ten se uklonil taktéž.
"Píseň z dob, kdy nás po světě chodilo více." odpověděl Archivář s povzdychnutím, v jeho slovech byla znát zapomenutá bolest. A paladin opět sklonil hlavu.

"Lady Sif, je mi líto, že obtěžuji, ale Její Výsost si vás žádá u vašich ložnic, naléhavá záležitost." promluvil po chvíli Seraphis a věnoval čarodějce omluvný pohled.
"Má paní, jak máme naložit s lady Ardíou?" zeptal se holohlavý strážný.

U ložnic panoval chaos, stráže držící službu se vzpamatovávali z magického útoku lektvarů, všude byly střepy, různobarevné tekutiny a stopy po výbuchu, stejně tak všude byly předměty z ložnice Sif, Ardíi i císařovny, včetně všeho možného oblečení.
Jeden strážný utrpěl popáleniny, ale trval na tom, že se má pomoct ostatním.
Další dva strážní byly v bezvědomí, jejich zbroje pomačkané a jeden z nich měl nepřirozeně zkroucenou ruku v lokti.
Dva Archiváři stáli u dveří do ložnice císařovny.
Císařovna sama stála před sochou, která tam předtím nebyla, při bližším prozkoumaní vypadala jako strážný s hrůzou na tváři pod helmou.
"Tohle jsem nechtěla." promluvila císařovna telepaticky rovnou k čarodějce.
"Nic z toho se nemělo stát.", císařovna položila ruku na místo, kde byla tvář zkamenělého.
"Tohle mu způsobila kombinace lektvarů. Zkoušela jsem magii, ale bez úspěchu.", císařovna pohlédla na čarodějku.
"Sama to nezvládnu.", císařovna natáhla ruku k čarodějce.



Kdesi

Pohled na kreatury squatující na pláních před ním se mu hnusil a pohled na chodící mrtvoly ho naplňoval odporem, ale byl nucen trpět jejich přítomnost, i když by nejradši každého vlastnoručně roztrhal na kusy.
Ovšem pohled na obrněné kolosy tábořící odděleně od všech ostatních ho naplňoval smutkem.
Věděl co kdysi byli zač, komu sloužili. Kdysi, v lepších dobách. Právě vzpomínky mu bránili pobývat v jejich přítomnosti.
Proto se radši držel stranou, daleko od všech ostatních, včetně toho, jemuž sloužil a jež se sám zdržoval v přítomnosti ostatních generálů téhle armády temnot.

Jeho pán, dalo-li se to tak nazvat, si ho nevážil a viděl ho jen jako osobní stráž, kterou v případě nutnosti obětuje pro vlastní dobro.
I přes to byl vázán přísahou složenou kdysi dávno, v jiném životě, že bude sloužit dokud nepadne a jeho duši neroztrhají na kusy.

Z rozjímání ho vytrhl hluk z tábora kultistů. Opět se kdosi snažil si svojí pozici vylepšit tím, že vyzval na boj toho o stupeň výše v jejich chaotické hierarchii.
Takovéhle souboje vždy působili rozruch.

Upřel oči na východ a povzdychl si. Čím víc se armáda blížila ke svému cíli, tím více se v něm mísily pocity. A klíčil pocit nejistoty.
Otočil se a s úmyslem připojit se k orgii generálů, na níž stejně bude sloužit jen jako terč pro posměšky a urážky, se vydal zpět k předním řadám armády, přes níž se bude muset protlačit až do jejího středu.

Ušel sotva dva kroky, když ho zalila vlna chladu. Hrdlo se mu sevřelo a nemohl dýchat.
Ve snaze padl na kolena a cítil jak přestává vnímat svět kolem sebe.
V hrudi cítil srdcedrtící bolest, která ho srazila na všechny čtyři.
Snažil se vykřiknout, ale nedokázal to.
Cítil jen bolest, smutek, ztrátu, zlost a bezradnost.

Pohlédl na své ruce a co viděl ho šokovalo.
Místo zbroje černé jako s rudým zdobením viděl zlatomodrou zbroj.
Zvedl pohled a uviděl jí.
Černé vlasy po pás, oči přísné, ale spravedlivé, jemné kontury tváře a krása z níž se nejednomu smrtelníkovi točila hlava.
Teď ovšem její tvář poznamenal smutek a bolest.
Při pohledu na ni propadal panice, pochybnosti a pocit viny ho doslova utápěly v jeho vlastním těle.

Natolik ztracen v jejím utrpení, nevnímal že z jeho těla šlehají stříbrné blesky na všechny strany.
Uslyšel její hlas, mluvila k rusovlasé ženě, již už viděl.
Jeho vlastní hlas se vydral ze sevřeného hrdla a do ticha noci se ozvalo ukrutně bolestivé, zmučené zavití, následované bouří stříbrných blesků.
"JÁ TO NEDOKÁŽU!" zařval a zmizel v stříbrné bouři, jež s jeho zmizením ustala.

Smutek v srdcích všech, kdo ji měli rádi

Věděla jsem, že se budu muset postavit a nechat stráže dělat jejich práci. Ale dokud jsem mohla, nechala jsem ze sebe vyplavit všechny emoce, které mě nyní tížily. Nehodilo se to. Měla jsem zůstat po boku císařovny, ale věděla jsem, že by se mi to nepodařilo.

Když mě Lorath pobídl, že je čas, nehádala jsem se. Za jeho pomoc jsem se postavila a sledovala, jak se stráže starají o Ardíu, jako by byla stále naživu a jen spala. V hloubi jsem si přála, aby otevřela oči a s úsměvem by mi řekla: 'Co ty mokrý oči?' Ale nestalo se.

Následovala jsem procesí a byla ráda, že je u mě Lorath a dává mí podporu jak fyzickou, tak psychickou. Možná, až tohle všechno skončí a on bude samozřejmě chtít, dáme si spolu číši dobrého moku při západu slunce.

Cestou jsem už neplakala, ale moje srdce bylo těžké a bolelo. Musela jsem pustit Loratha, když se Calisto zhroutila. Její nářky byly jako úpění drásající srdce všech, kdo je slyšeli. Poklekla jsem k ní a nechala, aby se ke mně přivinula podobně, jak jsem to udělala u Loratha.
"Nic není tvá vina, Calisto," šeptala jsem a rukou ji hladila po vlasech.

Smutek, část druhá
Sif

Lorath čarodějku objal pevně, ale citlivě. Hladil čarodějku po vlasech a nechal ji ze sebe dostat emoce. Nechal si slzami promáčet oděv, snášel případné rány a dokonce mlčky přijímal nadávky, došlo-li na ně. Celou dobu zachovával obdivuhodný klid a na tváři se mu zrcadlil soucit.

Když se v chodbě ozvaly kroky a tlumené hlasy, Lorath pootočil hlavu a pohledem se setkal s párem strážných. Oba už měli svůj věk, šediny prorůstali hnědé vlasy jednoho z nich, zatímco u druhého zakořenily v udržovaných vousech, když hlava byla holá.
Pohled na zdrcenou čarodějku jim vehnal starost do tváří.
"Lady Sif, co..." začal holohlavý, ale pak spatřil Ardíu. Polkl zbytek slov a kousl se do rtu, oči mu zesklovatěly a bylo vidět, že urputně potlačuje slzy.
Druhý strážný na tom byl stejně.
Oba dva si pamatovali skopičiny mladých čarodějek.
Holohlavý přistoupil k Sif a po krátké úvaze si klekl vedle čarodějky a položil jí ruku na záda.
"Je mi to líto, Sif. Nám oběma.", vypustil formální oslovení a chování. S druhým strážným by klidně mohli být otci čarodějky.
"Sráč co jí to udělal se bude houpat z nejvyššího místa paláce, to ti přísahám!" promluvil druhý strážný poprvé a v jeho hlase se nesla bolest někoho, kdo právě přišel o milovanou dceru.

Oba strážní pak vyčkali mimo celu, mimo dohled, ale v tichu vězení bylo slyšet, jak se šeptem baví. Jejich rozprava byla pomstychtivá a krvavá.
"Lady Sif." promluvil Lorath po dlouhém mlčení.
Měli bychom ji odtud odnést, na důstojnější místo." řekl a pomohl čarodějce na nohy, vyvedl jí ven z cely a dal prostor vojákům, aby Ardíino tělo přendali na nosítka.
Vojáci s ní zacházeli s nevídanou jemností. Přendali ji tak opatrně, jako kdyby jen spala a nechtěli ji vzbudit.
Hnědovlasý si poté odepnul plášť a přikryl jím čarodějku, co to jen šlo. Plášť však byl příliš krátký a tak nezakrýval Ardíinu bledou tvář.
Holohlavý plášť neměl. Lorath byl oděný jen ve formálním oděvu a od Sif se neočekával kus oděvu, dokonce jí to bylo taktně zakázáno.
Po krátké rozpravě se válečníci usnesli, že tvář čarodějky nezakryjí, palác má právo vědět, jakou ztrátu utrpěl.

Strážní nesoucí nosítka s Ardíou šli první, za nimi Lorath podpíral Sif.
Procesí se setkalo s očekávanou reakcí.
Stráže při pohledu na Ardíu poklekli a sklonili hlavy. Služebnictvo ustupovalo z cesty, ženy si zakrývaly ústa a netajily slzy, muži klopili hlavy k zemi a snažili se tvářit statečně.

Ve vstupním sále, kde už fontána opět stříkala vodu tak, jak by měla, čekala skupina poddaných, stráží a jeden z Archivářů.
Calista, jež první zahlédla rudé vlasy Sif, se rozběhla k ní, ovšem výraz ve tváři čarodějky ji zastavil.
Pokračovala pomalým krokem a jen co minula hnědovlasého strážného nesoucího nosítka vpředu, podlomila se jí kolena. Zalapala po dechu a propadla v hysterický pláč.
Během nějž vykřikovala, že je to její vina, že neplnila svoje povinnosti tak, jak měla. že zklamala císařovnu, Sif i zesnulou Ardíu.
Její nářek se nesl celým sálem a nikdo nevěděl, co dělat.

Je navždy pryč
~Císařovna, Lorath~

Nevnímala jsem nic kolem sebe. Ardía se stala jediným středobodem, na který jsem se dokázala alespoň trochu soustředit. Dokonce jsem ani nezaznamenala těžké kroky. Moje naděje, kterou jsem pro svou drahou přítelkyni stále držela, byla pryč a po ní zůstala jenom bolest a prázdnota.
Nejsi sama, snažil se mě ukonejšit hlásek v mé hlavě. On věděl, že císařovna trpí stejně jako já, ne-li víc, ale musela zůstat silná. Já se zhroutila. Byla ze mne troska.

Pamatovala jsem si na den, kdy jsem se poprvé s Ardíou setkala. Byla jsem ještě malá holka a její kočičí oči mě vyděsily, až jsem se schovala císařovně za sukni, což vyvolalo smích i u stráží. Ardía se tomu taky zasmála a úsměvem mi naznačila, že se nemám čeho bát. Položila ruku na mé rameno a já v tu chvíli ucítila, že je má spřízněná duše. Někdo, kdo mi rozumí.

Když jsme zrovna nemuseli držet hlavy nad tlustými knihami, hrávaly jsme si spolu v zahradách. Pobíhaly jsme, předháněly se a tropily menší žertíky na úkor stojících stráží. Ale vždycky jsme jim přinesly něco, aby vůči nám nedrželi žádnou zášť. Dokonce se někdy k hrám přidávali, pokud to znamenalo zůstat na místě a příliš se nerozptylovat.

Ardía mi ráda pletla vlasy. To, co s nimi dovedla, byla snad kouzla. Připadala jsem si jako pravá princezna. Když jsem jí to jednou řekla, zasmála se a řekla: "Svým způsobem jsi."

Zavřela jsem oči a lehce stiskla Ardíi ruku. Byla ledová a cítit smrtí. Otřásla jsem se. Lorath si vedle mě klekl. Cítila jsem, že to myslí vážně. Otočila jsem se k němu. Mohl vidět mé smáčené tváře, narudlé oči, i když make-up stále držel. Vplula jsem do jeho náručí a téměř v něm zmizela. Potřebovala jsem oporu, někoho, kdo mě zaštítí a nedovolí, aby mi bylo ublíženo. Nechala jsem své emoce vystoupit na povrch, ale teď to bylo o něco jednodušší.