Chvilka nás dvou

~Jaina~

Slzy jí mrznou na tváři a kutálejí se po nich jako nablýskané perly. Poslouchám ji a sama cítím, že své slzy dlouho neudržím, ale snažím se být silná. Pro ni. Nabídla jsem jí oporu a měla bych se sesypat? Takhle se to přece nedělá.

Povídá mi o svých strastech, o bolesti, strachu, problémech. Jen tiše sleduju a v duchu si uspořádávám svá vlastní slova. Jak jí to říct? A co ten knedlík tvořící se mi v krku. Má chuť si odkašlat, ale nutkání potlačím. Mohlo by to vypadat, že mě její stesk nezajímá.

"… Jsem neschopná, jsem nemehlo a ty na to doplácíš. Znovu jsi mně vytáhla z maléru a já si přijdu jako bezvýznamná a neschopná. Kdyby nebylo mně..."

Na chvíli nastane ticho. Nejsem schopná slova. Obviňuje se za něco, co neměla možnost ovlivnit. Člověk by ve strachu udělal cokoliv a nebyla jsem si tak jistá, že by se mi bez ní vedlo lépe.

Znovu Jainu obejmu a přivinu si ji k sobě. „Ty nejsi taková, jak o sobě říkáš,“ šeptnu jí u ucha a ještě chvílí s ní setrvávám v objetí. Pak se odtáhnu a podívám se na ni pohledem, který říká: A teď mě prosím poslouchej a zamysli se.

„Už jsi mi několikrát pomohla. Pamatuješ si na Strážce? Měla jsem z něj strach a nejraději bych se zakopala hluboko do země, ale díky tobě jsem to překonala. V jeskyni kanibalů jsi mi dodala novou naději, kdy jsem nedokázala ovládnout svou elementární bytost. Postavila ses té ženě, jak já bych nemohla. Jsi silná, Jaino a nejsi a už nikdy nebudeš sama. Máš mě. Dokonce i císařovna tě má ráda. Tak neříkej takové věci, protože to není pravda. Spolu zvládneme cokoliv. Zničíme zlo, které zavinilo smrt tvých blízkých, pomstíme jejich ztracené duše a budeme bojovat za to, aby mágové už nikdy nebyli zahnáni do kouta, ale bez tebe to nezvládnu,“ dívala jsem se na ni pevně a odhodlaně. „A mimochodem,“ dodám trochu šibalsky, „Kane nás má taky určitě rád.“

Ach, má drahá

~Jaina~

"To mi chceš říct, že Jaina ztratila sebedůvěru?"

Němě jsem přikývla. Sama jsem napáchala dost škody, ale vždycky jsem znala své hranice a hlavně těkavost mého elementu, ke kterému jsem se v mládí upnula. Mohla jsem si zvolit třeba vzduch nebo jen léčivá kouzla, ale hluboko ve mně jsem věděla, že vždy budu malou částí rebelka.

„To jsem měla v plánu, má paní,“ odpovím ji na to, abych od Jainy vyzvěděla, co jí trápí. Nemůžu se na tu dívku dívat, jako by se nechumelilo. Něco jí v hlavě přeskočilo, ale zatím to zůstávalo obestřeno tajemstvím. Měla jsem o ni starost a nerada bych, aby ztratila sama sebe.

Pak mě císařovna vyzve, abych udělala i něco sama pro sebe a na to mě obejme. Nechtěla jsem umazat její šaty, ale na výběr mi moc nedala. Sepnula jsem ruce kolem jejího pasu, a když jsme se pustily, dodala jsem: „Děkuji. Uvidíme se na večeři. Má paní,“ uklonila jsem se a lehce se usmála.

Když jsem hledala pokoj, měla jsem stále nepříjemný pocit, že je kolem mne tolik bílých hávů. Vzpomněla jsem si na prvního z nich, se kterým jsem mluvila ve vězení. Co s ním asi je? Tehdy jsem málem padla v nemilost císařovny, že jsem udělala něco proti jejímu nařízení. Doufala jsem, že si všichni dokážeme nějak vypomoct.

Chodbou se najednou rozezněl zvuk facky. Nedaleko přede mnou byla Jaina, která se před tím chovala jak potrhlá. Rychle jsem k nim doběhla ve chvíli, jak si čarodějka držela tvář a nevypadala moc dobře. S otázkou v očích jsem se podívala na Idranel.

"Omlouvám se, ale nevěděla jsem co dělat."

Lehkým kývnutím jsem dala najevo, že rozumím. Asi to zafungovalo.

Došly jsme do pokoje a já pro jistotu šla vedle Jainy s rukou na jejích zádech. Obě jsme vypadaly jako šmudly.

„Děkuji, Idranel,“ usmála jsem se na dívku a těšila se na pořádnou koupel.

Musela jsem připustit, že pokoj byl kouzelný. Byly tu dvě postele a celkově byl aranžován do zlatavých barev. Na rozdíl můj pokoj byl tmavý, červeno-černý a měla jsem tam spoustu lahviček.

Zavřela jsem za sebou dveře a podívala se na Jainu. „Můžeme si promluvit,“ dojdu k ní a dám ji ruce na ramena. „Můžeme si dát koupel a popovídáme si. Jsi má přítelkyně, Jaino,“ prstem namotám pramínek jejích vlasů. „Na to nezapomínej, ano? Můžeš mi říct cokoliv, co tě trápí.“ Vyzývavě pozvednu obočí.

Hlasy

Mlčky a bezvýrazně poslouchám mužova slova. Ne jednou si ale musím v duchu odfrknout a utrousit nemístnou poznámku k jeho názorům. Důvody, proč jsem připomínky neřekla nahlas, byly jednoduché. Se zbraní téměř namířenou na mou hlavu se těžko odporuje.

Jakmile neznámý domluvil a natáhnul ke mně ruku, poodstoupila jsem. Nakonec se ale stejně jeho dlaň dotýkala mého čela a já uslyšela hlasy. Naříkající a nadávající. Některé zcela nesrozumitelné, jiné nikoliv.

Komu by něco takového bylo příjemné? Celou dobu jsem se pokoušela hlasy dostat z hlavy pryč, ovšem neúspěšně. A pak přišlo vyvrcholení. Cizími hlasy se probíral jeden velmi, velmi známý. I když jsem ho neslyšela už po věčnost, nikdy bych ho nemohla zapomenout. Mami!

Cítila jsem, jak se mi v očích hromadí slzy.

Hlavou jsem ucukla a o několik kroků jsem poodstoupila dozadu, dál od muže na koni. Dívala jsem se mu přímo do očí, ale nic jsem neříkala. Snažila jsem se s tím, co jsem právě slyšela jakkoliv vypořádat.

Doufala jsem, že muž ještě promluví, že ještě něco řekne.

A i přes to, že jsem se to snažila co nejvíc skrýt, mi v očích mohl být vidět strach, nejistota a nerozhodnost.