Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Odpočinek Sif & Jaina "To mi chceš říct, že Jaina ztratila sebedůvěru?" zeptala se císařovna a její výraz byl ustaraný. Přešla po pokoji sem a tam s pohárem vína v ruce. "Všimla jsem si, že vypadá jako by jí něco tížilo." řekla a napila se. Její výraz zůstal neměnný. "Udělej pro mně něco Sif, zjisti co jí trápí." dodala a podívala se na tebe. Neznělo to jako příkaz, ale jako žádost, ustaraný úsměv celé žádosti dodal na váze. "A pro sebe udělej taky něco. Pořádně si odpočiň, chci vás obě vidět u večeře.", její úsměv byl teď o něco hřejivější. A i navzdory propocený a špinavým šatům, jež si měla na sobě, tě objala. Najít Idranel a Jainu nebylo zas až tak těžké. Dívka se snažila uklidnit čarodějku, jež propadala panice. Nakonec se dívka uchýlila k jedinému možnému řešení. Hlasité mlasknutí zaznělo celou chodbou a přítomní členové řádu se zachvěli při pomyšlení, nakolik silná musela ta facka být. "Omlouvám se, ale nevěděla jsem co dělat." řekla v okamžiku, kdy zahlédla Sif. Poté raději sklopila oči a zamířila k pokoji. Pokoj působil hřejivým a teplým dojmem. Postele byly už od pohledu pohodlné. Sousedící koupelna oproti ní působila studeně a chladně. Jediné, co dodávalo místnosti nějakou tu útulnost bylo zdobené okno. "Nechám vám donést teplou vodu." pípla dívka a nechala vás osamotě. PJ's Note: Ano, vím, že okno v koupelně na obrázku je "obyčejné", ale tady si představte zdobené, mozaikové okno. Jsem moc líný ho popisovat. :D | ||
| |||
 | Forgive me, I have failed. Sif Naslouchala jsem slovům Sif, Kanea, paladina, císařovny a Idranel, i když jsem chtěla k tomu něco říct, prostě to nešlo, nedokázala jsem se přimět říct, alespoň "Hlavně, že jsme z toho vyvázli se zdravou kůží!". Když už jsem cítila, že bych dokázala něco říct, jako bumerang se mi vrátili vzpomínky na mou neschopnost a veškerá touha promluvit byla pryč. Proto jsem zůstala jen stát a poslouchat. Když Seraphys mluvil o druhém kladivu, zpanikařila jsem, i když jsem to nedala najevo. "JÁ NIKAM NEJDU!", slyšela jsem se ječíc z plna hrdla, ale žádný zvuk nevyšel. "Už jsem napáchala dost škod!" pomyslím si a pozoruji jak paladin horlivě vypráví a máchá kladivem sem, jako by nám chtěl ukázat, jak dokáže ten artefakt ovládat. Když za pomoci kladiva vyléčí císařovnu, cítím, jak se mi trochu ulevilo, ovšem, v okamžiku, kdy hlavice kladiva mířila na mně, polil mně ledový pot a já se zachvěla. Nevím proč, ale myslela jsem si, že mně snad stihne trest za moje selhání. Ovšem jak se ukázalo, místo abych byla trestána, bylo mi odpuštěno v podobě léčení. Dnes jsem už vůbec nic nechápala. V okamžiku, kdy pro nás císařovna zajistila ubytování, tak jsem se jen mírně uklonila a okamžitě následovala Idranel. Doufala jsem, že koupel a chvíle spánku by možná zahnaly ty myšlenky na odchod a černé myšlenky všeobecně. Ale i v této myšlence jsem byla skeptická, nebo spíše pesimistická. Císařovna si zavolala Sif a já cítila jako by mi v krku uvízlo velké sousto. "Tak a je to, teď se císařovna dozví, jak jsem neschopná a bude to můj konec..." pomyslím a začínám propadat panice, tentokrát už mi to nejde skrývat. | ||
| |||
 | Hectorova kladiva ~Jaina~
Slova jsem přímo hltala. Nemohla jsem pochopit, že jsme našli tak mocnou zbraň a to byla jen jedna polovina skládačky. Sama jsem pocítila jeho moc. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem chytila topůrko, a na hrudi zaplála další síla, která se skrze mé prsty vlila do kladiva. Volnou rukou jsem zkontrolovala amulet fénixe, zda jej stále mám. Byla na svém místě a měla jsem pocit, že stále příjemně hřeje. Jako by se usmíval. Na světě budou nejspíš stále věcí, které jenom tak nepochopím.
Seraphys dokonce využil moc kladiva, aby spravil nohu mé paní a vyléčil Jainu. Usmála jsem se na ni, ale nemohla jsem si nevšimnout, že se tvářila utrápeně. Zůstala jsem vedle ní stát a koutkem oka sledovala její příčetnost. Taky jsem sledovala Kanea. Vím, že jsem zapomněla na pár detailů, důležitých detailů, ale já z toho byla celá paf.
Co se týkalo Serapha, musela jsem se usmát jeho nadšení, které pak zpražila císařovna, jinak by nás hned vyhnal na cesty hledat druhé kladivo. Osobně bych nejraději sebou plácla do postele a spala tak týden.
"Idranel, našlo by se zde pokoj a koupel pro děvčata?" Tato slova byla pro mě jako všelék. Představila jsem si, jak sedím ve vaně plné bublinek a odpočívám se zavřenýma očima. No, moje touha po řádné koupeli oddálila má paní. Počkaly jsme, než všichni odešli a pak mi položila otázku, kterou jsem si pokládala celou dobu.
„Pamatujete, jak jsem mluvila o té ženě? Kane ji označil jako, hm, stvoření… Jaina jí zůstala na pospas, zatímco já jsem musela jít pro kladivo. Vím, že byla napadena a málem by umřela, kdyby se Hectrovo kladivo nepodvolilo pomoci. Od té chvíle byla… zamlklá. Ale to já ji řekla, ať zaujme pozornost té ženy,“ sklopím provinile oči. „Dělala, co mohla. Byla statečná. No, předtím,“ asi bych měla jít se vším ven, „se nám, tedy hlavně mě nepovedlo kouzlo. Kombinace našich kouzel vytvořilo něco hrozného a to pak započalo destrukci. Kolos ohně a kolos ledu. Ona dokázala svého spoutat, mě se už tak nedařilo,“ přiznám se s růžolícími líčky, „ale díky nim jsme našli to kladivo.“ | ||
| |||
| Legenda o Hectorovi Sif & Jaina Seraphys pohlédl na Sif a poslouchal. Poté vstal a konečně se podíval na kladivo. Než stačil cokoliv říct, vložil se do hovoru Kane, který doplnil detaily, které Sif ve své stručnosti neřekla. Po jeho doplnění, jež nebylo proneseno tónem "Blbko, zapomněla jsi na...", ale spíš informativním, neutrálním tónem. "Hmm....to vysvětluje ty kanibaly." řekl po chvíli paladin a opět se podíval na masivní zbraň, jež vlastně mělo stolek rozlámat svou vahou, ale nedělo se tak. "Jak?" zeptala se Idranel dřív, než to stihl udělat někdo další. "Hectorovo kladivo má vlastní obranné kouzlo jež odráží veškerou černou magii. A pokud je kladivo bez hodného držitele, tak magii odráží s náhodným účinkem. V tomhle případě v rámci obrany neúmyslně udělalo z prostých lidí kanibaly." začal a opřel svůj masivní meč o nejbližší zeď. "Pokud je vhodný nositel kladiva, nejlépe Hector sám, kladivo se stává silou, jejíž moc nezná hranic." pokračoval a přistoupil ke kladivu, které zářilo ještě víc, než předtím. V okamžiku, kdy jeho ruka sevřela rukojeť kladiva, hlavice vydala slabý záblesk, který způsobil, že v místech, kde se kladivo dotýkalo stolku zůstal vypálený jeho obrys. Idranel takovou "destrukci" nekomentovala, dokonce bylo i vidět, že je ráda. Seraphys poté kladivo zvedl nad hlavu a díval se na něj notnou chvíli. Císařovna, jež poslouchala a od Jainina vyjeknutí ji pozorovala, zvedla oči k paladinovi a kladivu. "Co je zvláštního na Hectorovi?" zeptala se a prohlížela si runy na kladivu. "Hector byl prvorozený mého druhu!" řekl Seraphys s pýchou a kdyby mu to zbroj dovolila, nadmul by se jako páv. "První paladin, válečník, jež sám dokázal zastavit celé legie za pomocí tohoto kladiva...", jeho druhá ruka uchopila Hectorovo kladivo, "...a jeho dvojčete!" dodal protočil kladivem nad hlavou tak, že kdyby s ním někoho praštil, na místě by ho zabil. "Deset tisíc let se všechny řády paladinů snaží najít Hectorova kladiva a s nimi i Hectora samotného. To že se teď nalezlo jedno z nich nám dává novou naději. Staré svitky praví, že jedno kladivo dokáže divy, ale kombinovaná síla obou kladiv dokáže nemožné." pravil paladin a svěsil ruce a tu s kladivem namířil na císařovninu zraněnou nohu. Zář vycházející ze zbraně se změnila v modrou a z kladiva vyšlehlo několik paprsků, jež se obepnuly kolem nohy vládkyně. Ta po Seraphově vybídnutí s váháním vstala a udělala několik kroků. Dokonce se protáhla, jako by právě vstala. "Cítím se, jako by mi bylo dvacet." usmála se a vyčarovala několik pohárů a lahví s vínem. Seraphys se poté otočil k Jaině, jejíž krk začal chytat nádech modré od sevření rohaté a šlahouny energie se pro změnu obepnuly kolem ní a v okamžiku, kdy se vytratili, byla bolest a stopy po sevření pryč. "Proč to kladivo neustále září?" zeptala se Idranel, jež váhala, jestli se má také napít vína, které císařovna svou magií přerozdělila všem v místnosti. "Jeho dvojče je někde poblíž." odpověděl Seraphys a jeho hlas byl plný nadšeného očekávání. "Kniha nazvaná "Hectorova armáda" se zmiňuje o jevu, že jestli jsou kladiva odloučena od sebe po delší dobu, v okamžiku, kdy se navzájem vycítí, začnou zářit. A jestli jsou od sebe kladiva deset tisíc let, tak budou obě zářit tak dlouho, dokud nebudou pohromadě." vysvětlil paladin a nervózně přešlapoval na místě. "Jestli je druhé kladivo poblíž, musíme ho najít! Třeba s ním najdeme i Hectora! A První Paladin by našemu boji významně pomohl!" pokračoval válečník a kdyby mu bylo vidět do tváře, nedočkavost by byla to jediné, co by šlo vidět. "Co si na to nejdříve odpočinout?" zeptala se císařovna a Seraphys sebou trhl, jako by ho právě urazila. "Neříkám, že mít na své straně někoho, jako je Hector, nezní lákavě, ale byl to dlouhý den a myslím, že jestli kladiva byla oddělena deset tisíc let, do zítřka to vydrží, nemám pravdu?" zeptala se vlídně a paladin, jehož elán byl právě radikálně shlazen, jen nepatrně kývl. "Idranel, našlo by se zde pokoj a koupel pro děvčata?" zeptala se císařovna a pohlédla na dívku. "Zajisté, má paní. Sama se o to postarám." odpověděla dívka s úsměvem. Seraphys zahudroval cosi, že kladivo zůstane s ním, se odebral do jemu přiděleného pokoje. Než Idranel stačila odvést Sif a Jainu do pokoje, znovu se ozvala císařovna. "Sif, můžeš na okamžik?", její hlas nenaznačoval nic, co by mohlo prozradit, o čem chce císařovna mluvit. Ta však počkala, dokud nebyla místnost prázdná a teprve poté promluvila: "Co se tam stalo s Jainou? Nemusím být čarodějka, abych si všimla změny v jejím chování. Jestli se s ní něco stalo, chci to vědět!" | ||
| |||
| Je mi zle, a cítím se fajn...jak je to možné? Sif Nemotorně jsem se potácela vedle Sif a pokud by mně v podstatě nevedla, možná bych se zhroutila a zůstala v jeskyni tak, jak část mně chtěla. Bylo mi ze mně samotné špatně, začala jsem si myslet, že kdybych nakonec skončila se zlomeným vazem, určitě by mi nebylo zle při pohledu na sebe. Cesta jeskyní pro mně byla stejně nechápavá, jako pro Sif nebo Kanea. Jak se mohlo vše ztratit, jako by tu nikdy nic nebylo? Kdybych na krku necítila železný stisk té bytosti, nevěřila bych, že zde byli kanibalové, natož nějaká lidsky vypadající nelidská bytost. Před jeskyní jsem se chtěla vyhoupnout na svého koně, ale Sif mi to nedovolila, místo toho jsem měla jet s ní. Docela jsem byla ráda, že Sif nevidí mou tvář, protože jsem se za sebe styděla a nejradši bych se propadla někam hodně hluboko. Ve městě jsem nechápavě pozorovala tu změnu v lidech a bílých kápích. Předtím dokonce i naši koně byli jako vyměnění. Nevím co se stalo a nechápala jsem, jak se to stalo. Kane byl podstatně přívětivější, než doposud a to mi bylo divné. Ještě před pár okamžiky by nás sežral za neschopnost a teď zářil jako sluníčko...takřka. Hovoru ve společenské místnosti, vlastně hovorů obecně, jsem se zdržela. Nechtěla jsem slyšet svůj hlas, dost na tom, že jsem musela vidět sebe sama, natož se slyšet. Proto jsem veškeré mluvení nechala ostatním. Nebýt toho, že mně Sif držela kolem pasu, tak bych se nejraději potichu a nenápadně někam vytratila. V okamžiku, kdy mohutná postava Serapha padla na zem jsem vyjekla nastavila jsem ruce tak, jako bych chtěla vykrýt příchozí ránu, která nikdy na mně nemířila. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsem udělala a doufajíc, že to nikdo neviděl jsem polkla a raději poslouchala rozhovor, který se kolem mně vedl. Paradox byl, že i když mi bylo zle, cítila jsem se uvolněná. | ||
| |||
| Nějak jsme to přežili ~Jaina~
Jako by někdo strhnul oponu. Nemohla jsem uvařit tomu, že jeskyně nyní vypadala jako nová. Nebyly tu známky po boji, po kanibalech ani po přítomnosti té divné ženy. Přidržovala jsem Jainu kolem pasu a nevěřícně jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to nezdá. „Nemám zdání,“ přiznám se a pohled mi sjel na moře pulzující kladivo. Bylo masivní. Na mé poměry. Jak jsem jej mohla zvednout jako pírko? Vzpomněla jsem si na obraz toho muže, který ještě před chvíli svíral topůrko. „Viděli jste toho bojovníka, co svíral kladivo?“ zeptám se. Nerada bych zjistila, že blázním. Už se toho semlelo tolik a nebránila bych se této myšlence.
Vyšli jsme z jeskyně. Najednou bylo krásně. Nadechla jsem se s úlevou. Skončila jedna kapitola, ale jaké budou nadcházet? Horší než tato? Nechtěla jsem na to pomýšlet. „A co ti to napovědělo? Že modře září?“ podívám se na Kanea. Samozřejmě, že není normální! Jaké kladivo drží podstavec ve tvaru ruky a chce jej mocné stvoření pro sebe. Plus ty blesky a tak.
Byla jsem ráda, že konečně jedeme zpátky. Jainu jsem si posadila před sebe. Nedovolila jsem jí jet samotnou, protože by mohla spadnout z koně. Jejího koně jsem lanem přivázala k sedlu, aby nás následoval.
Bylo uklidňující vidět Kanea konečně spokojeného. Nejraději bych se k němu přidala a hodila do sebe několik půlek. Dokázala jsem mu jenom věnovat úsměv a už nedočkavě mířila do společenské místnosti. Ulevilo se mi, že císařovna vypadá lépe a více spokojeně. "Nevím, co jste udělali, každopádně se nám všem ulevilo, dokonce i Seraphys se jednou zasmál." Podívám se na Jainu a mrknu, stále ji držíc kolem pasu, aby se mi tu nevybulala. „To kdybych sama věděla,“ špitnu sama pro sebe.
Pak se hlavním aktérem stalo kladivo. Všichni spočinuli pohledy na zbrani a Seraphys z ničeho nic padl na kolena. Co to má být? Začala jsem se bát, že se mi do rukou dostalo něco, co by smrtelník neměl mít. "Kde jste našli Hectorovo kladivo?" Vzpomněla jsem si, že jsem to jméno už viděla. „V jeskyni,“ odpovím. „Chtěla ho ta žena a před tím přismahlo jednoho z kanibalů. Pak jsem ho vzala do ruky já a nic mi neudělalo. Potom... no, jak to říct, nemám ponětí, co se stalo. Zvedla jsem ho a pak se objevil válečník. Myslíte, že to byl Ten Hector?“ podívám se na Serapha. „Nicméně po jejím zničením se všechno vrátilo do normálu,“ dodám. | ||
| |||
| Utéct nebo svému strachu čelit Eigo "Ne, to je jen pro moje potěšení. Někdo, kdo odmítá se jakkoliv bránit je snadná kořist pro každého. A je jedno, na které straně oficiálně stojí. Zbabělost je mor tohoto světa a dokud ti, co za něco stojí budou utíkat před tím, co se stejně jednou stane, jejich následné utrpení bude daleko horší." odpověděl jezdec na tvou řečnickou otázku, i když si jí byl vědom a třímal luk tak, že stačilo jen natáhnout a vypustit další šíp. "Dělej, jak uznáš za vhodné, ale věz, že když před strachem utečeš teď, bude daleko silnější, až tě znovu dostihne. Navíc, jen si uteč, jsem zvědavý, jak chceš žít s těmi miliony mužů, žen a dětí, jejichž smrt padne na tvá ramena. A nemysli si, mrtví nejsou němí." řekl, natáhl k tobě ruku, kterou díky své pozici na koni, položil na tvou hlavu. Najednou jsi mohla slyšet tisíce různých hlasů. Zmatených, vyděšených, naštvaných, ječících bolestí a utrpením, dokonce, někde v té záplavě tisíců jsi zaslechla hlas své matky. Její slova byla nesrozumitelná, ale hlas patřil jí. Jezdec stáhl ruku a nechal tě popasovat se s touto záležitostí. | ||
| |||
 | Tak co tedy?
S průletem prvního šípu klem mé hlavy jsem se zastavila. Zavřela jsem oči a nehnutě jsem poslouchala mužova slova. Načež přiletěl další šíp, tentokrát mě tak úplně neminul. S mužovi dalšími slovy jsem se zhluboka nadechla a když domluvil, celá jsem se otočila a pomalou, ale jistou chůzí jsem zamířila k němu. Podle mého úsudku bych měla malou šanci na útěku a ještě menší, kdybych sama vytáhla luk a pokusila se střelce zasáhnout. Když jsem došla až k muži, sedícímu na koni, zvedla jsem zrak, abych se mu zadívala do očí. "Tak tohle znamená to: 'Můžeš si vybrat?'" Položila jsem řečnickou otázku. Zvedla jsem tázavě na muže obočí a dodala jsem: "Tak co mám dělat? Hmm?" Ruku jsem si pro jistotu připravila k jedné ze svých dýk u pasu. Přinejlepším tak, aby si toho dotyčný muž nevšiml. | ||
| |||
| Nemyslím si. Eigo Kolem hlavy ti zasvištěl šíp. Byl tak blízko, že jsi si mohla všimnout run, jež jeho tělo neslo. "Poté tě asi zabiju sám. Ušetřím tak práci těm, kteří tě dřív nebo později doženou a zabijí tě...nebo hůř." řekl a poslal tvým směrem další šíp. Tento ti pročísl vlasy a jeho pírka ti lehce zavadila o tvář. "Možná bys mi mohla udělat radost maličká a aspoň se dát do běhu, abych neměl pocit, že ty šípy, co tě netrefí jsou vypálené nadarmo!" zasmál se a s hlasitým prásknutím se ocitl v sedle svého koně. "Navíc, nerad lovím něco, co se odevzdaně ulovit nechá!", jeho hlas byl pobavený a dokonce i kůň se vzepřel na zadních a mrazivě zařehtal. | ||
| |||
| Cesta domů Sif & Jaina Kane sebral róbu, kterou předtím svlékl a přehodil si jí přes ruku v níž držel kladivo. Zbraň neustále modře pulzovala a osvětlovala jeskyni a chodby kolem sebe. Cestou ven si nešlo nevšimnout, že jeskyně nenesla žádné stopy po boji titánů, ani po jakékoliv přítomnosti kanibalů. Vypadala, jako by se zde nikdo nikdy nežil. "Jak je to možné?" zeptal se Kane, jehož vyčištěná jeskyně fascinovala a věnoval fascinovaný pohled i vám. Když pohlédl na kladivo, to jen stabilně pulzovalo a jeden by si i pomyslel, že kdyby to byl živý tvor, nejspíš by se tvářil ve smyslu "To já ne.". I mimo jeskyni se všechno zdálo být živější. Zvuky lesa přebíjely dokonce i šum vodopádu. Všechno jako by se probudilo z dřímoty. Jen co se Kane přiblížil k jednomu z ramen vodopádu, voda, jako by strachy uhnula a padala do jezera pod obloukem, jež umožňoval průchod suchou nohou. Jedině poté, co jste se ocitli za lávkou se voda vrátila zpět do svého původního toku. Hladina jezera se rozbouřila a smetla obě lávky vedoucí do jeskyně. Trosky nadobro zmizely pod hladinou. "Nevím jak vy, ale já si začínám myslet, že to není jen tak obyčejné magické kladivo..." podotkl Kane a zvedl zbraň do úrovně očí. "Třeba vaše císařovna bude vědět, komu patří." dodal a potěžkal ho. Cesta do města utekla snad ještě rychleji než sem. Koně uháněly s větrem o závod a nebylo na nich znát vyčerpání, ani sebemenší. I navzdory věku koně, na kterém jel Kane uháněl jako hříbě. Samotná cesta městem připomínala spíš den na tržišti, než ve městě, kde hrozí obléhání. Lidé spokojeně klábosily na ulicích, děti si hrály a i navzdory nedostatkům, lidé se netvářili, jako by je chvilkové strádání mělo připravit o jejich ducha. Dokonce i členové Řádu v ulicích se zdáli být uvolněnější. V paláci guvernéra se pilně pracovalo a všichni si dali záležet na tom, aby vyzařoval svou původní majestátnost. "Asi půjdu a dám si pár panáků." řekl Kane zničehonic. Zněl uvolněně a i přes viditelnou únavu, spokojeně. I vy jste pociťovaly náhlý příval klidu a uvolněnosti. Důležité bylo ale oznámit císařovně, co se vlastně stalo, takže odpočinek musel počkat. Císařovna, Seraphys, Idranel a její věrný kontingent ochránců z řad Řádu se nacházeli ve společenské místnosti paláce. Císařovniny šaty vypadaly jako nové, veškeré poškození bylo pryč, dokonce i ona sama byla čistá. Seraphys stál nehybně za ní a přes průzor helmy sledoval dění kolem sebe, opřený o svůj masivní meč. Mladičká Idranel byla uvolněná a bylo vidět, že z ní spadlo velké břímě. Její strážci již nestáli jako podrážděné šelmy připravené v boji, ale spíše jako bedliví pozorovatelé. "Jsem ráda, že jste zpět!" přivítala vás císařovna s úsměvem. "Nevím, co jste udělali, každopádně se nám všem ulevilo, dokonce i Seraphys se jednou zasmál." usmála se Idranel. "Co to nesete?" zeptala se císařovna při pohledu na kladivo, jež nyní zakrývala Kaneova róba. "Tohle." odpověděl Kane s neskrývanou hrdostí, i když sám nevěděl, nač je tak hrdý. Stáhl róbu a položil kladivo na konferenční stolek mezi císařovnou a Idranel. Kladivo, které naposledy pouze modře pulzovalo nyní zářilo jasněji, než nevyleštěnější sklo v paláci. Všichni přítomní užasle pozorovaly zbraň, z jejíhož nitra pulzovalo duši hřející teplo. Nikdo se neměl k tomu nic říct. První, kdo porušil užaslé mlčení byl Seraphys, jež padl na kolena tak rychle, že císařovna nadskočila v křesle. Seraphys sklonil hlavu tak hluboko, jak mu to jen zbroj a helma dovolovaly a recitoval naučené modlitby tak rychle, že bylo těžké jim rozumět. "Kde jste našli Hectorovo kladivo?" zeptal se po chvíli a i když na něm bylo vidět nutkání podívat se na kladivo, jehož síla o sobě dávala vědět, nedokázal se na něj podívat koutkem oka. | ||