Když se daří, tak se daří

~Jaina + Kane~

Co se to sakra stalo? Dokázala jsem jen civět na zkázu, kterou jsme s Jainou omylem vytvořily. No, na druhou stránku ty kreatury za nás vybijí celou jeskyni, ale horší by bylo, kdyby se dostaly ven. Navíc se vůči sobě chovaly dost nevraživě a mohlo by se stát ještě něco horšího. Kane vypadal zmateně. Nedivila jsem se mu. Já taky.

„Hm, hravost magie?“ zkusím odpovědět nevinně, ale vím, že se něco moc pokazilo. S výkřikem jsem sledovala, jak ledový tvor rozdrtil kanibala, který se málem vrhnul na mě, a padla jsem na zadek. Nevěděla jsem, jestli těm bytostem máme věřit nebo by nás rozmáčkly stejně jako kanibaly dole. Ti vzali nohy na ramena a zabíhali do jeskyní.

"Možná by nebylo od věci si zkrotit mazlíčky."

Podívám se na Kana a přikývnu. Nejsem si však jistá, jak mohu zkrotit svého ohnivého kolosa, když samotná podstata ohně je neovladatelná.

„Jaino, pokud se mi to nepovede, tak to bude na tobě,“ špitnu a sáhnu do svých rezerv magie hluboko ve mně. Nelíbí se mi to, ale dost energie jsem vyplýtvala na tu bouři. Zvedla jsem ruku a chvíli směřovala svou energii k ohnivému kolosu. V momentě, kdy jsem v mysli pocítila jeho přítomnost, pokusila jsem se ho spoutat magií. Zároveň jsem dala ruku v pěst, ale jediným výsledkem bylo, že ohnivák se jen na moment zastavil, ale pak dál pokračoval ve svém díle. Jeho mysl v té mé mě navíc zasáhla, až jsem vyjekla a znovu se odporoučela k zemi.

„J-je moc silný,“ držím se za hlavu a funím námahou a bolehlavem. „Omlouvám se.“

Užvaněný a málomluvná

Zvědavý pohled mé společnosti se mi ani v nejmenším nelíbil. I když jsem už zandala svůj luk, stále jsem byla na pozoru.

Po jeho řečnické otázce, komentující mou málomluvnost jsem naklonila hlavu na stranu. Zato ty mluvíš až moc.

Jediný důvod, proč jsem mu svou myšlenku nesdělila nahlas byl přeci jenom strach z mohutné, zelené postavy, do které bych se vešla skoro třikrát.

Tím samým důvodem byl i zbytek rozhovoru/monologu.

I když jsem ho pečlivě poslouchala, aby mi nic neuniklo a pak nebyla za blbce, neřekla jsem ani slovo a jenom neslušnými poznámkami sama sobě jeho proslov komentovala.

Bezva, ale vybrečen na rameno ses mi asi nepřišel. Tak co, vyleze z tebe, proč jsi tu? Sám jsi říkal, že se lidem radši vyhýbáš, tak proč jsi vyhledal mou společnost? Jistě ne kvůli mému vybranému chování.

Zelený

Postava vystoupila ze stínu a já spatřila, co je zač. Nedá se říct, že by mi mohutná postava nenaháněla ani trochu hrůzu, kdo by taky byl rád, kdyby ho sledovala osoba, dvakrát větší a dvakrát silnější než on sám a která mohla kdokoliv cokoliv udělat a on by tomu nebyl schopen zabránit.
Ani já jsem nebyla výjimkou. Jakmile mi zelená postava přišla na oči, ustoupila jsem o krok dál, abych si držela bezpečnou vzdálenost a svůj luk jsem napnula ještě víc, div, že neprasknul.

Až teprve když osoba promluvila, mě něco začalo uklidňovat. Něco mi říkalo, že mluví pravdu. Že mi opravdu nic neudělá a že jí můžu věřit. Navzdory svému pocitu jsem ovšem stále nesklopila svou zbraň. To udělal až sám ork, který jakoby si bezstarostně a ujištěn o tom, že mi jeho přítomnost nevadí, sedl kousek od mých nohou.

Můj luk, ačkoliv už nemířil na mohutnou postavu, byl ale stále v mých rukou, připravený zakročit.

Lidem se vyhýbáš?

"To jsme opravdu dva."

Poznamenala jsem spíš mimo rozhovor, jakoby sama k sobě, nezajímajíc se o to, jak tomu postava porozumí.

Sušené maso jsem od orka přijala, ovšem  navzdory jeho poznámce, že není otrávené, což jsem si sama ani nemyslela, jsem se do něj nezakousla. Ani děkovné slůvko, nebo jakýkoliv náznak toho, že bych byla za jeho nabídku vděčná, ork spatřit nemohl.

Místo toho jsem znovu udělala pár kroků dozadu, jak ustrašená kočka, a stále jsem ho pozorovala. V hlavě se mi honilo několik myšlenek, jako: Bezva, a co tu děláš? Co ode mě vůbec chceš? Co ti duchové všechno pověděli? ... ovšem ani na jednu nebylo, alespoň podle mého názoru, nutné se tázat. Byla jsem přesvědšená, že mi to určitě řekne sám.

Nová země

Už je to několik dní, dokonce týdnů, co jsem opustila svou rodnou zem a vypravila se sem. Do míst, o jejichž kráse se u nás vedly pouze povídačky. Podstatně i já, ač na báchorky a povídky o  cizích zemích v nejmenším nevěřím, jsem se vydala přesvědčit, zda-li náhodou nejsou pravdivé. Neměla jsem co ztratit. Život u nás už mě začínal nudit. Pořád stejní lidé, stejné zvyky. Není divu, že to člověka jednoho dne omrzí.

V mém životě nebylo moc věcí, které by mě vysloveně zaujali, a že se příležitosti naskytly, ale tahle krása nové země ve mně vzbudila něco, co uvnitř mě bylo již dávno zapomenuto. Pocit okouzlení a úžasu, pocit, který mě hřál až u srdce.

Ovšem krása nikdy netrvá věčně. Po několika dnech, jsem si na krásu a hojnost země zvykla natolik, že hřejivý pocit rychle odezněl a já se opět vrátila ke svému zamlklému a vše ignorujícímu já.

Jednoho dne, zdánlivě stejného, jako byly ty předešlé, jsem se opět, jak jsem to dělávala skoro celý svůj život, utábořila na kraji nějakého lesa. No, utábořila, spíš jsem si pouze ze své cestovní tašky vytáhla silnou deku, protřepala ji a hodila si ji kolem sebe. Hlad se ještě nedostával, za což jsem byla poměrně vděčná, jelikož lenost mě tento večer naprosto ovládala. Oheň jsem se jako vždycky ani nepokoušela rozdělávat. Včera to šlo bez ohně, dnes to půjde taky.

Už jsem se chystala zabalit do deky, sednout si ke stromu a, jako pokaždé před večerem, zabloudit do svých vlastních myšlenek.

Ovšem nestalo se tak. Vědomí, že mám na blízku jakousi společnost mi to nedovolilo udělat. Místo toho jsem byla nucena vykopat se z vlastní lenosti, popadnout luk, zasadit do něj šíp a zamířit jej na osobu, která se pokoušela skrýt v přírodě.

Neřekla jsem ani slovo, pouze jsem zapískla na rty, aby to dotyčná osoba dostatečně slyšela a čekala jsem, až se postava na mé bezeslovné vyzvání ukáže.  

Whaat??

~Jaina + Kane~

"Jen aby vám ten humor vydržel."

„To vždycky takhle pospíchá?“ řeknu si spíš sama pro sebe a vydám se za Jainou, která je tak pozorná a nechá část vodopádu proměnit v led, abych jako zmoklá slepice neskončila já. Mrknu na ni děkovně, a když za sebou zase uslyším známé hučení vody, lehce přidám do kroku, protože Kane je rychlý. Naštěstí jeho bílá tunika je jako maják.

S chůzí jsem na tom byla podobně jako Jaina. Neviděla jsem a málem se přizabila na prvním šutru, který se mi postavil do cesty. ANO! On tam před tím určitě nebyl! Tak nějak jsme doklopýtali až k těm děsivým zvukům a zahlédla jsem zakrvácený stůl. Posela mě husina a postavila jsem se těsně vedle Jainy, jako by se bála, že na mě někdo z temnoty vyskočí.

Pak jsme vylezli na stupínek, na který jsme se museli s pomocí vydrápat. Skýtal nám úkryt a i jakési bezpečí, dokud zůstaneme nepozorování. Popravdě, já tak zůstat chtěla. Nakoukla jsem Jaině přes rameno a jen si tiše postěžovala, proč  se tu děje zrovna tohle, když já mám už nějakou dobu půst! Chuť mě přešla ve chvíli, kdy muž byl nemilosrdně pořezán. Přidali se další přihlížející a úd lítal sem a tam. Kane to nevydržel a musel trápení chrčící oběti ukončit. Chápala jsem to. Mělo to však svou stinnou stránku. Všimli si nás.

"Je mi líto, ale já nebudu váš oběd, dokonce ani vaše večeře!"

Z Jainy šel strach a chlad. Lehce jsem se ošila, protože její živel byl mým naprostým opakem. Nesnášela jsem zimu, a vždy, když mi byla zima, jsem kolem sebe rozprostřela tepelnou neviditelnou bublinu. Tady na to však nebyl čas a zbytečně bych se vysílila. Kane stihl vystřelit několik šípů a já tušila, že je řada i na mě.

Jako obvykle jsem se ponořila do svého nitra, kde mi plápolal nezbedný plamínek. Nejvíc mi vždycky dávalo zabrat, aby se nerozhořel a neuchvátil mě. Být posednutá vlastním živlem není příjemné a velmi těžko se toho člověk zbavuje. Většinou mág zešílí a musí být zabit.

Bylo zjevné, že je zima a to řádná. Vydechovala jsem obláčky páry, které byli hustší než u Kana. Jestli mu mrazem nepraskne tětiva, budeme si gratulovat. Něco mě napadlo. Jestli při tom nezabiju i nás, budeme všichni ráda. Zvedla jsem obě ruce dlaněmi dolů a začala jsem lehce ohřívat zem. Teplo vytlačovalo chlad ke stropu a navíc se vytvářela vlhkost, která se srážela u stropu díky Jaininému kouzlu. Netrvalo dlouho a ozvalo se první zahřmění, i když tady v jeskyni mi málem praskly ušní bubínky.

„Mám návrh!“ křikla jsem přes ten rámus. „Až začnou šlehat blesky, teda doufám, že jo, tak se semkněme blíž k sobě! Vyvolám pak štít, který nás ochrání!“ A budu doufat, že se to podaří.

Toto bych nikdy nezvládla sama. Ne bez Jainy.