Válečník Zlatého Lva
Sif & Jaina

Císařovna uložila Aaronovu hlavu na svá kolena při projevené soustrasti, vás k sobě přitiskla tak pevně, jako by se bála, že přijde i o vás, i když zrak věnovala gryfovi, jež spočíval na jejích kolenou.

Válečník se při první otázce otočil zpět k vám.
"Jsem Seraphys, Paladin řádu Zlatého Lva! představil se a slovo "paladin" vyvolalo náhlou vlnu hřejivého tepla, klidu a míru.
"To, čeho jste byli svědkem, se nazývá Sklizeň. Zvrácený a nechutný lov na mladé ženy a dívky. Každá plodná žena při Sklizni není v bezpečí." pokračoval pevným hlasem.
"Čaroděj, jehož jste viděli je jeden z mnoha, který Sklizeň řídí. Jeho doprovod nejsou nic jiného než vraždící bestie, jež si libují v zabíjení. Pro ně je to sport, kdy jsou schopni svou kořist nahánět i několik dní.", ani se nepohnul během svých slov, pouze se opřel o svůj masivní meč.
"Všichni tři jsou příznivci Padlého boha, v jehož jménu jsou schopni udělat cokoliv, co si jejich bůh přeje. A jestli si Padlý přeje, aby asistovali vašemu nepříteli, udělají to bez otázek. Jestli mají přihlížet, jak Ploditelé provádí svůj odporný účel, jménem Padlého to udělají." vysvětloval a když si všiml Jaina vražedného výrazu, mírně naklonil hlavu na stranu.
"Každá plodná žena se má stát jakousi líhní pro démonické zárodky. Každý Ploditel nese unikátní esenci démonické bytosti, nikdy se nenajdou dvě tyto ohavnosti, jež nosí stejnou démonickou esenci.", jeho pohled padl na rozpůlené tělo Ploditele a spálený zárodek vedle něj.
"Jsem pouze válečník, nevím nic o úmyslech nepřítele, ale vím to, že Taragon má být v pořadí třetí zemí, na níž si dělají nenechavé spáry Zla zálusk. Já a několik mých bratří jsme byli vysláni, abychom zastavili Sklizeň. Prozatím se nám daří zabíjet Ploditele, kdykoliv se nějaký ukáže, ale žádný z čarodějů nebyl doposud vstřícný v odpovědích, kolik těch ohavností s sebou přivedli." dokončil odpovědi na položené otázky.

"O šílenství, jež postihlo váš lid vám víc poví Idranel v Orionu. Doporučuji co nejdřív vyrazit, Světlo ví, jestli v tento okamžik sem nemíří celý kordon válečníků." řekl a věnoval pohled císařovně, která stále v transu sledovala Aarona.

Válečník ze zlata
Randal

Válečník se zdvořile uklonil při odpovědi, ale zůstal stát jako socha.
"Je zvláštní vidět ozbrojené poutníky jet na opačnou stranu. Všichni co jsem doposud viděl mířili do města." řekl a zapíchl meč do země a oběma rukama se o něj opřel. Jeho pohled přeskakoval mezi tebou a Glenem. A i když jeho oči nebyli skrz průzor helmy vidět, bylo jasné že vás oba zkoumá.
"Všichni jsou hnáni vidinou slávy a bohatství." pokračoval a vítr, jež se zvedl, si pohrával s jeho pláštěm.
"Smím se zeptat, kam máte namířeno?" zeptal se jeho pohled utkvěl na Glenovi, jež se teď už zcela nepokrytě chvěl. Těžko si představit, co s ním přítomnost válečníka dělala, zda cítil neklid, nebo bolest díky tomu, že válečník tvořil jeho přesný protipól. Glen se snažil sledovat válečníka stejně pevně, ovšem nedařilo se mu to.
"Není to tak..." začal a vytáhl meč ze země tak prudce, že se vaši koně splašili a namířil jeho hrot vaším směrem. "...že jste přisluhovači zla, které sužuje tuto zemi?" dokončil a jeho slova následoval zlatavý pruh světla z nebes, který dopadl na vás oba.
Na tebe hřejivé světlo nemělo žádný vliv, ovšem Glen toto říct nemohl. Z jeho hrdla se vydral bolestivý řev a jeho kůň stejně bolestivě řehtal a funěl. Bolest byla pro ně pro oba natolik nesnesitelná, že jediný způsob jak se mohli zachránit, bylo přenést se daleko z dosahu válečníka, který po jejich zmizení namířil hrot meče na tebe a vyčkával odpovědí.

Hon na čaroděje, orkové a teď manikální bestie
Sif

Nevím jestli cesta portálem trvala několik minut, či jen mrknutí oka, každopádně jsem nečekala, že od Strážce dostaneme lekce létání. Po vzoru Sif jsem si krásně namlela. Pocitu, že jsem i něco málo písku spolkla jsem se nedokázala zbavit ani kašlem, ani čutorou, ze které jsem si sama lokla a poté ji podala Sif. Měla jsem pocit, že písek pláže mám snad i v plicích, nebyla jsem schopna se toho řezavého pocitu zbavit, ani kdybych se na hlavu postavila.
"Nepočítám-li boule a hrst písku v hrdle a plicích..ano, jsem v pořádku." odpověděla jsem Sif a postavila se. Dovolila jsem si rozhlédnout si po okolní krajině a nebýt křiku, který následoval, zůstala bych uchvácena hledět na majestát Taragonské přírody.

Celou tu nevysvětlitelnou podívanou jsem sledovala s nepochopením.
Na vteřinu jsem zapochybovala, jestli obyvatelé Taragonu nejsou kanibalové, ale za to jsem se okamžitě napomenula a nejradši si vrazila facku, že jsem si vůbec dovolila na něco takového pomyslet. Sif a císařovna se ke mně chovali mile a já dovolím své mysli přijít s takovou urážkou.
Už jsem chtěla napadené dívce jít sama pomoci, ale s kanibaly si poradil někdo jiný, kdosi v, už na pohled, temných zbrojích. Při pohledu na ně se mi sevřelo hrdlo a nedokázala jsem přijít na to, kde už jsem podobné válečníky viděla.

Ovšem na to, co mělo následovat jsem bych nebyla připravena ani kdybych slyšela tisíce příběhů, písní a četla o tom v knize. Sama jsem cítila, jak se mé vnitřnosti při pohledu na ten odporný výjev kroutí jako hadi.


Připadalo mi zvláštní, že si nás zlověstná trojce nevšímá a hledí si dívek. Ovšem možná bych neměla tak unáhleně přemýšlet dopředu. Nestačil padnout jediný úder srdce a k nám se hnali oba válečníci a čaroděj.
"Ty jsi husa!" napomenula jsem se a připravila se na obranu a nevědomky se přesunula k císařovně. Ovšem než jsme my stačili zareagovat, císařovnin gryf se vrhl do boje s vervou jemu vlastní.
Obdivovala jsem s jakou zuřivostí se ohání po čaroději, který ho nazval přerostlou slepicí, ale očekávat, že někdo, kdo je schopen přihlížet odporným aktům zvrhlých bytostí, bude bojovat čestně, bylo malicherné.
I přes všechnu kuráž a sílu, Aaron padl zraněn a císařovna se k němu vrhla jako matka chránící své dítě.

S hrůzou jsem očekávala kdy uslyším onen nechvalně známý zvuk, ovšem místo něj zařinčela ocel a následně čaroděj proplachtil vzduchem stejně, jako předtím my.
Válečník, jež stál nad císařovnou a jejím gryfem na sebe okamžitě strhl pozornost čarodějových válečníků a za pokřiku se vrhl do boje s nimi.

Pohled mi padl na císařovnu a její snahu pomoci gryfovi. Bolelo mně srdce, když jsem viděla jak tam jen tak leží, těžce dýchá a nevypadá to s ním ani trochu dobře.
Můj pocit, že cosi není v pořádku s tokem času se opět dostavil, když se válečník zjevil u zraněného zvířete, ale i přes jeho snahy vyléčit Aarona, gryf nakonec zraněním podlehl.
Nevěděla jsem co dělat, opět jsem si připadala, že sem nepatřím a válečníkova modlitba tomu pocitu jen přidávala.
Nakonec jsem sebrala odvahu a přesunula jsem k císařovně, sedla si na druhé straně, co Sif a s trochou váhání jsem císařovně položila ruku na rameno.
"Takový konec si nezasloužil. Měl víc odvahy než většina lidí...než já." řekla jsem s přiškrceným hlasem a cítila jsem jak začínám panikařit.
"Nejsi ty blbá? Ani jsi ho pořádně neznala a myslíš, že tvá slova útěchy pomůžou?" nadávala jsem si a volnou rukou jsem pohladila Aarona po hlavě. Poté jsem se sehnula a lehce ho políbila na zobák.
"Děkuju." špitla jsem a opět jsem se narovnala a raději upřela zrak někam jinam, válečník a dívky byly dostatečná "náhrada".

"Proč chytají mladé dívky?" zeptala jsem se a má tvář opět nabyla výrazu, výrazu člověka, který je ochoten zabíjet.
Vy určitě víte, proč přišli zrovna sem, že?" vyslovila jsem další svou otázku a měla jsem chuť přejít k válečníkovi a zadívat se průzoru jeho helmy. Ale jelikož jsem se cítila potřebná po boku císařovny, ani jsem se nehnula.

Zajímavý... poutník

"Říkal jsem "asi"," řeknu klidně a podíval jsem se na něj. Zarazila mne jeho nervozita a tak mi nedalo se podívat před sebe, na to, na co kouká on sám. Když jsem se tam podíval, zjistil jsem, že vše, co jeho zalévalo, mne opouštělo. Nechápal jsem to, dokonce i chmury, které jsem si dobrovolně vzal s Asteriinimi slzami zmizeli, až jsem musel rukou zajet do kapsy a ujistit se, že je stále mám u sebe. Mám. Cítil jsem se dobře, stále lépe a lépe a jak se zdálo, Glen stále hůře a hůře. Nechápal jsem to. Až po nějaké chvilce se mi naskytl pohled na muže v úchvatné zbroji, kterého bych si, za špatného osvětlení, s klidem spletl s Archiváři, ale vzhled zbroje mi prozrazoval, že mezi ně nepatří. Navíc, u nich jsem necítil to, co jsem cítil z toho muže. Muselo to vycházet z něj, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit.

Dojeli jsme k němu a mě nepřišlo na mysl, abychom ho jen tak bez povšimnutí minuli. Kousek před ním jsem zastavil koně a upřel jsem na něj svůj pohled. Velký meč musel být těžký a muž musel mít ohromnou sílu a výdrž. Vždyť ani ta zbroj nemohla vážit méně, než on sám. Když položil svůj dotaz, nepatrně jsem kývl. Následoval další a já si ho pozorněji prohlédl.
"Rubín Taragonu," opravil jsem ho, "se nachází dál po této cestě. Narazíte tam na krčmu, jež leží na křižovatce dvou cest. Vydejte se po té vpravo a nikde z ní nescházejte. Měla by vás dovést až k městu."

Břehy Taragonu
Sif & Jaina

Císařovna přistoupila k portálu a lehce na něj položila dlaň. Portál se choval jako hladina jezera, od císařovniny ruky se vlnil jako když do jezera hodíte kámen.
Následně věnovala poslední pohled Strážci a orkům a mírně se uklonila, jak se na dámu jejího postavení patří. Poté podrbala Aarona na hlavě vstoupila do portálu.

Portál, jež sice vedl na Taragonské pobřeží, ale Strážce zapomněl poznamenat, že se nachází několik metrů nad zemí. Takže návrat domů nebyl tak příjemný, jak by si jeden myslel.
I když pád zbrzdila pláž, avšak písek zadírající se do kůže též nebyl nikterak příjemný.
Jediný, kdo portál ustál jako by se nic nedělo, byl gryf, jež se jako ptáček snesl k zemi a okamžitě se hnal k císařovně, jejíž zraněná noha opět dostala zabrat.

Kdo by očekával klid pláže rušený pouze šumící vodní masou, byl by na omylu.
Zdánlivý klid narušil křik dívky, jež se vynořila zpoza nedalekých kamenů.
Potrhaný oděv, škrábance a podlitiny na jejím těle značily, že se nelekla pouze tak něčeho.
Za krátko bylo vidět, co je příčinou jejího zděšeného úprku.
Zpoza stejných kamenů se vynořili dvě ženy a muž, všichni tři potřísnění krví, obzvláště jejich ústa a krky. V jejich očích naprosté šílenství a hlad. Jediné, co zakrývalo jejich těla byly cáry oděvů, které sporadicky zakrývaly různé části jejich těl.
Nebýt dívčina škobrtnutí, asi by ji nedohnali a nezačali z ní rvát ty zbytky šatů, jež měla na sobě. Připomínali supy nad mršinou. Jedna z krví zbrocených žen dívku kousla do ruky tak silně, že prokousla dívce kůži. Nešťastnice se marně bránila trojici, která zjevně plánovala dát si jí k obědu.

Než se ovšem kanibalové stihli pustit do hodování, ženu, jež se první zakousla do dívčiny ruky smetla ohnivá střela rozstříkla jí všude po okolí. Zbývající kanibalové se ohlédli, kdo je ruší od hostiny a chystali se bránit svůj "úlovek".
Na nedalekém pahorku stála trojice mohutných postav. Dva mohutní válečníci se sekyrami, jež bez problému přeseknou strom jediným švihem a čaroděj, jež seslal další ohnivou střelu, která rozprášila druhou kanibalku. Poslední kanibal se šíleným hrdelným rykem rozběhl k trojici figur, jen aby v dostatečné vzdálenosti potkal ostří masivní sekery, jež ho přeťala v pase.

Dívka, stále otřesená, pomalu vstala a rozběhla se vstříc trojici, jež nezaujatě sestupovala dolů na pláž. Dívka objala prvního z nich, jež byl válečník jež rozpůlil kanibala vedví.
Avšak dívčina slova díků se setkala pouze s odměřenou chladností a obrněnou rukou válečníka, jež ji chytl pod krkem a zdvihl do vzduchu.
"Co myslíš Toramino, je vhodná?" zeptal se naprostou krutostí a necitelností v hlase, jako by dívka nebyla nic jiného, než odporný pytel s hnijícím masem.
"Je sotva plodného věku, ovšem to by neměl být problém!" odpověděl čaroděj se zvrhlým potěšením a zároveň jistou lhostejností, zdvihl ruku a vyslal do vzduchu menší střelu.
V mžiku se na pahorku objevila jiná dívka, spoře oděná, její tělo poseté runami, na řetězu vedla bytost, při pohledu na ni se chvěly vnitřnosti odporem.

Dívka poslušně došla po bok čaroděje a poslušně mu předala řetěz.
"Výborně drahoušku." řekl medovým hlasem převzal řetěz a obrátil se na odpudivou bytost.
"Nemusím ti říkat, co máš dělat, že ne?" pokračoval stejným medovým hlasem. Bytost jen zaúpěla a zamířila k dívce, jež stále vysela v sevření válečníka.
Odpudivý tvor z ječící dívky chapadly strhal zbytky šatů a poté jí chapadly ovinul a její pánev přitiskl na své břicho.
Cosi vklouzlo do dívčina těla tak silně až se její jekot strachu změnil v agonický. Odpudivá bytost následně přidržela dívce ruce za zády v pase a celou ji od pasu dolů pokryla jakýmsi kokonem. Když skončila, upustila ječící dívku na zem.
"Odporné!" zahučel jeden z válečníků.
"Když budeš hodné děvče, tak tě nepotká stejný osud, je to jasné?" zeptal se čaroděj dívky, jež i přes počáteční snahy dívat se jinam byla donucena celý proces sledovat. Jen kývla na souhlas a po tváři se jí linula slza.

"Naše práce zde neskončila ctění páni, cítím zde ještě někoho." řekl čaroděj a švihnutím svým mečem roztříštil ochranné pole, jež císařovna vyčarovala sotva se objevila temná trojice.
"Čarodějky!" zasmál se čaroděj tak medově, až to bylo odporné, předal řetězy bestie dívce a zamířil k vám, následován válečníky, jež své zbraně pevně sevřeli, jako by se radovali, že se jim dostane lepší kořisti, než jen pár kanibalů.

Aaronova oběť

Když se čaroděj dostal nebezpečně blízko, Aaron vyrazil kupředu bránit svou paní a její družky. Výpad mohutného gryfa čaroděje zaskočil natolik že upustil meč a snažil se gryfův stisk ze své ruky setřást. Válečníci se chystali pomoci svému druhovi, který je odbyl slovy:
"Přerostlou slepici ještě zvládnu sám!", v jeho hlase byl znát vztek a podráždění.
Několik okamžiků se zdálo, že gryf i čaroděje přemůže, protože už se mu sápal i po krku, ovšem když už se gryf natahoval k zasazení smrtícího úderu, jeho hruď zasáhlo jedno z kouzel čaroděje a smrtelně zraněné zvíře padlo k zemi. Aaronův dech byl zrychlený a jeho snahy se zvednou skončily pouze kolapsem zvířete do písku.
"Aarone!" vyjekla císařovna a ze všech sil se doplazila k těžce dýchajícímu gryfovi.
"Jak sladké. Mít srdce, sevřelo by se mi žalem." zasmál se čaroděj a sebral svůj meč a zamířil k císařovně sklánějící se nad Aaronem. Ta se snažila gryfa chránit kouzly a nakonec i vlastním tělem, ovšem sama byla stále slabá a tak se nemohla rovnat čaroději, jež byl plný síly a nyní se tyčil nad ní. Válečníci se zatím jali vzít si do parády Sif a Jainu. Válečníci, chránění pokřivenou aurou čaroděje se zdáli imunní vůči všemu, co čarodějky proti nim vrhli a nakonec obě skončili vydány na milost masivním břitům seker.
"Teď jen skoncovat s tou slepicí a vyrazíme dámy, vsadím se, že pro vás budeme mít lepší užitek, když budete živé." zasmál se šíleným smíchem a rozmáchl se mečem po Aaronově krku. Císařovna se obětavě vrhla pod čepel meče. Trvalo to celou věčnost, než meč dopadl.

Místo zvuku meče trhajícího maso se ozvalo hromové zadunění oceli a těsně nad císařovnou se vznášela jiná čepel, třímaná válečníkem ve stříbrně-zlaté zbroji.
"Ne." promluvil válečník a jedním švihem meče poslal čaroděje vzduchem. Nikdo neviděl válečníka, jež se zdál být přesným opakem těch tří přicházet. Jako by se zjevil z čista jasna.
Válečníci okamžitě upustili od svých trofejí a vrhli se nově příchozího, který se na ně vrhl se stejnou vervou.
"Při Zlatém lvu!" zahřměl osamocený válečník a švihl mečem, jež vzápětí vyslal světelnou vlnu, která srazila jednoho válečníků čaroděje na zem tak prudce, až mu vyrazila dech. Jeho bratr ve zbrani nyní sváděl souboj se zlatostříbrným válečníkem tak vehementně, že si nevšiml že čaroděj práskl do bot

Císařovna se mezitím snažila pomoci zraněnému zvířeti, jež apaticky sledovalo bitvu před sebou.
"Aarone, zůstaň se mnou prosím!" šeptala a ze všech sil se snažila gryfa uzdravit. Její snaha byla chvályhodná, ovšem nezdálo se, že by měla nějaký účinek.
"Přeci mně neopustíš!" pokračovala a její oči se leskly slzami. Gryf upřel zrak na svou paní, jako by se omlouval za své selhání. Opět se pokusil vstát, ovšem podařilo se mu nanejvýš se převalit na druhý bok. Císařovna se přesunula ke gryfově hlavě a položila si jí na kolena. Zoufalá a bezradná.

O několik chvil později se nad gryfem a jeho paní objevili tři stíny. Mohutný válečník ve stříbrnozlaté zbroji a obě dívky. Ta jež se stala cílem kanibalů následně odporného monstra nyní stála zahalená v plášti válečníka. Samotné monstrum leželo rozetnuté vedví a krusta, jež poutala dívku ležela spálená a ohořelá i se vším, co zrůdnost zplodila. Dívka, jež byla čarodějovou "hračkou" nyní stála po boku válečníky, zbavena run a všech známek čarodějova vlivu.
Válečník se opřel o svůj meč a poklekl vedle císařovny a těžce dýchajícího Aarona. Volnou ruku i přes počáteční protesty císařovny položil zvířeti na hruď a přes peří zvířete šlo vidět jak válečníkova ruka září čistým, bílým světlem.
Za okamžik válečník zvedl ruku se zrakem upřeným gryfovi do očí.
"Jeho zranění jsou vážná, nezaručuji, že se mi podaří ho uzdravit." řekl a aniž by čekal na odpověď, opět položil ruku na Aaronovu hruď.
I přes veškerou válečníkovu snahu se gryfovi oči pomalu zavřely a Aaron naposledy vydechl.

Válečník pomalu stáhl ruku a obouruč nyní uchopil svůj meč, sklonil hlavu a začal odříkávat:
"Jménem Zlatého Lva, poroučím duši tohoto vznešeného gryfa Světlu a pokorně žádám, nechť je mu udělen klid a mír hodný králů! V temné době povstal bránit svou paní a jí věrné v nerovném souboji. Nechť je s ním zacházeno jako s udatnými válečníky, neboť jeho duše je duší válečníka! Stejně jako ten Zlatého Lva, nechť je jeho příběh vyprávěn se ctí, hrdostí a vznešeností! Světlo ochraňuj!", poté věnoval krátký pohled císařovně a beze slov vstal a odvedl dívky opodál, aby bylo gryfovým nejbližším dopřáno se s ním rozloučit.
Císařovna, jíž už od okamžiku Aaronova posledního výdechu tekly slzy po tváři, dala průchod emocím naplno. Objala gryfa kolem krku a přitiskla si ho k tělu tak pevně, jak jen dokázala.

Nový domov? Pokud z něho něco zbylo
Sif

V okamžiku, kdy Strážce zaduněl jsem se lekla a stiskla Sif ruku o něco silněji.
Kupodivu znal jméno císařovny a já se ho také dozvěděla, Sareena. Možná mi ho řekli už dřív, ale já ho samým strachem a nervozitou zapomněla. Stejně jako jsem zapomněla na bolest hlavy.
Měla jsem pocit, že se čas najednou strašně vleče a my tu byly celé hodiny.

Výjevy od Strážce mi k tomuto pocitu ještě přidaly. Zohavená těla, kůly, oběšenci, runy. Připomnělo mi to hony na čaroděje v mé zemi, tam se vojska šíleného vladaře nebála podobných zrůdností. Veřejné lynčování, popravy a některé mladé čarodějky dokonce přišli i svou čest. Vzpomínky mi vehnaly slzy do očí a uvnitř jsem cítila zlobu a hněv vůči všem, kdo si libují ve vraždění nevinných.
Císařovna, otřesená výjevy, zatnula další výjevy zvěrstev páchaných na lidech její říše.

Byl čas vyrazit a rozloučit se s Orky, alespoň pro tuto chvíli.
Abych nevypadala neuctivě, hluboce jsem se uklonila jak orkům, tak i Strážci a ruku v ruce se Sif jsem následoval císařovnu k portálu vedoucímu do nového domova, jestli z něj ještě něco zbylo. Jedno mi však bylo jasné, v nedohledné době bude Sif a císařovna patřit k mým nejbližším, než se budu, zda vůbec, moci vrátit do své rodné země.

Under the silver and gold banner
Randal

"Myslíš?" zeptal se Glen a nevěnoval moc pozornosti odpovědi, jeho pozornost upoutalo cosi v dáli, šlo z něj cítit narůstající nervozitu. V tobě však narůstal klid, vyrovnanost a veškerá nervozita byla najednou pryč, všechny chmury světa, dokonce i přes přítomnost Asteriiných stříbrných slz, byly pryč. Dokonce se vplížil i pocit, že bys dokázal blížící se zlo porazit sám.
"Já mám fakt mizerný den!" hlesl Glen deprimovaně a jeho jisté držení těla na koni nahradil znavený a ztrhaný posed.
Notnou chvíli nebylo nic vidět a tudíž nešlo poznat, co Glena tak deprimuje. Ale pak jsi ho zahlédl i ty.
Robustní postava, připomínající císařovniny Archiváře, ovšem její zbroj jasně prozrazovala, že mají pramálo společného, mířila k vám, v jedné ruce třímala meč a v druhé vedla koně ve stejně laděné zbroji.

Když se vzdálenost mezi vámi zmenšila na několik desítek metrů, jedinec ve zbroji zastavil a bez jediného náznaku bylo jasné, že čeká totéž od vás.
"Zdravím vás poutníci, mohli byste mi pomoci?" zeptal se hrubým mužským hlasem a i přes zdvořilost si nešlo povšimnout, že sevření jeho meče bylo pevné jako skála.
"Kudy bych se dostal do hlavního města? Diamant, se mu myslím říká.", jeho slova zněla jako trouby nějaké vyšší instance, jeho zářivá zbroj vyzařovala jakési teplo, které hřálo na duši. Tento jedinec připomínal pověstné Heroldy Světla víc, než vše co jsi doposud viděl.
Zatímco na tebe jeho přítomnost měla blahodárný vliv, šlo vidět, jak Glen ze všech sil bojuje sám se sebou, natož s vlivem muže ve zbroji.

Jede se dál

Vyjdu z hostince, podívám se na Glena a beze slov vyskočím na koně. Neodpovídal jsem na jeho slova, akorát bych ho podpořil v rýpání. Místo toho jsme se zase dali na cestu. Mlčky, jen za zvuku klapajících kopyt a zvuků okolní krajiny.

Po nějaké době tiché cesty se nám konečně naskytl pohled na horský masiv, kde jsem tušil konec své cesty. Něco mi říkalo, že to nebude jen tak, se tam dostat. Cesta až do teď byla klidná, ale to teď určitě skončí. Nedá se říci, že bych se na to těšil, ale těšil jsem se, až to budu mít za sebou. Věděl jsem, že když se to podaří, budou mne oslavovat, budou mi nabízet všechny odměny světa, ale o nic takového mi nikdy nešlo. Nešel jsem proto, abych něco získal. Šel jsem proto, abych pomohl císařství, které mám rád. Abych pomohl ochránit domov.
"Teď přijde asi ta horší část," povzdechnu si tiše a zahýbám rameny, jak mne meč na zádech nepříjemně tíží.