Smutek a Chaos
Sif

Ani císařovna, ani Lorath se tě nesnažili zastavit. Císařovna si krátce na to klekla vedle tebe, i jí tekly slzy po tváři nezastavitelným proudem. Pravou rukou tě objala kolem ramen a přivinula k sobě, zatímco levou opatrně položila Ardíe na tvář. Navzdory tvým obavám, se čarodějka nerozplynula.
Lorath vše pozoroval ode dveří. Do cely, z úcty k čarodějkám, nevstupoval. Z jeho výrazu šlo vyčíst smutek a lítost.
"...ZRÁDCE UŽ JE DÁVNO PRYČ... ozval se za Lorathovým ramenem šepot přízraků.
"...SCHOVÁVÁ SE U SVÉHO NOVÉHO PÁNA JAKO ZBITÝ PES...", žádný z přízraků se neukázal ve dveřích, ani za nimi.
"...JE NÁM TO LÍTO...", jestli přízraky měli něco dalšího na srdci, tak se k tomu nedostali, neb o dveře protější cely se rozbila ohnivá koule, kterou císařovna bezmyšlenkovitě vrhla za sebe a které Lorath jen stěží uhnul.

---

Co nemohl vědět nikdo, kdo se momentálně nacházel u cely číslo 16, je jaký chaos císařovniny uvolněné emoce a kontrola nad magií napáchaly po paláci.
Z vody tryskající z fontány ve vstupní hale se staly vodní provazy a bičovaly vše kolem sebe. Stráže se po prvotní snaze bojovat s vodními proudy stáhly z dosahu fontány.
V kuchyni se ze zdrojů ohně vynořily ohnivé hlavy připomínající ještěry plivajíc kolem sebe ohnivé koule, jejichž velikost závisela na velikosti hlavy. Z pod jednoho kotle dokonce vykukovalo dokonce pět hlav.
Dekorativní zbroje a brnění se začala hýbat a bloumat po paláci, napadajíc každého, kdo se zdál být aspoň nějakým soupeřem.
Samostatné zbraně visíc na stěnách se urvaly ze svých úchytů a bezcílně létaly chodbou, velké zbraně si majestátně pluly vzduchem, zatímco zbraně střední velikosti palácem kroužily jako hejno orlů hledající kořist. Malé zbraně jako dýky, nože a sekyrky palácem poletovaly jako vzteklé sršně, odrážejíc se od stěn a pokračující v náhodných směrech.

V západním křídle paláce se vše postavilo vzhůru nohama, doslova. Veškerý nábytek se nyní nacházel na stropě, obrazy se taktéž otočily, aby vyhovovaly novému uzpůsobení místnosti. Dokonce i drobné předměty nyní byly dostupné jen těm, jež by byli schopní chodit po stropě.
Východní křídlo si procházelo vlastními bizarními výjevy. Předměty zde levitovaly a poletovaly vzduchem stejně líně, jako by pluly po vodě.

Největší chaos však působily magické předměty.
Před ložnicí císařovny a čarodějek stojící stráže zmatek okusily na vlastní kůži.
V jednotném prásknutí se rozrazily troje dveře vedoucí do ložnici.
Z pokojů vylétavající předměty bez sebemenších skurpulí bombardovaly přítomné vojáky.
Jeden z vojáků byl zasažený lektvarem, jehož lahvička se roztříštila a vojáka pokryla jakási hustá kapalina, která vzplála tak rychle, že se z vojáka stala živoucí pochodeň, snažíc se ze sebe servat hořící zbroj.
Dva z jeho kolegů spěchajících mu na pomoc byli smetení ze schodů dalším lektvarem, který vybuchl silou středně velké ohnivé koule. Zasažení vojáci se svalili z dlouhého schodiště a dole zůstali oba ležet.
Dalšímu strážnému se o helmu rozbila lahvička, jež začala rozežírat kov helmy. Avšak voják byl dost pohotový na to, aby si helmu strhl z hlavy.
Jeden ze strážných mečem rozsekl dvě z nalétávajících lahviček, co však čert nechtěl, jejich obsah se promíchal a postříkal vojáka od hlavy až k patě. Voják začal ječet, avšak nebylo mu pomoci, protože nikdo z přítomných nebyl schopný zastavit jeho proměnu v kamennou sochu.


V temné místnosti, v jejímž středu stál piedestal s pěti otvory, panovalo hrobové ticho. V okamžiku kdy se kdesi v dáli ozval výbuch, se v temnotě rozzářilo pět párů rudě žhnoucích očí.
"Něco je špatně." pronesl neurčitě hlas a jeden pár očí se přivřel ve škvírky.
"Vskutku." ozval se další hlas a další pár očí přeletěl temnou místnost, ve které neměl problém vidět ani on, ani další přítomní.
Z dáli se ozval další výbuch a o něco blíž zoufale zaječela nějaká žena.
"Palác byl napaden?" zeptal se třetí hlas a následovalo ho skřípání typické pro meč vytažený z pochvy.
"Ne, ale v paláci panuje chaos." odpověděl první hlas a temnotou se rozezněly těžké kroky.
"Císařovna?" zeptal se čtvrtý hlas, další kroky.
"Bolest, smutek, ztráta, zlost, bezradnost." odpověděl první a ohlédl se na doposud nehybné páry očí.
"Musíme za ní." prohlásil rozhodně čtvrtý hlas.
"Jsme vázáni přísahou chránit archiv." oponoval mu druhý hlas.
"Ale též jsme přísahou vázáni chránit císařovnu. A ta má přednost před vším ostatním." ozval se pátý hlas a zbylé čtyři páry očí se na něj ohlédly.
"Do archívu se nikdo nedostane. Chrání ho kouzla a klíče máme my." promluvil třetí hlas.
Toto bylo ujištění, které váhající pětice potřebovala.

Dveře vedoucí do předsálí archivu se otevřely a z temnot se vynořila pětice obřích postav.
Jejich modré zbroje se zlatým zdobením se na denním světle zatřpytily, stejně jako jejich stříbrně vyhlížející zbraně.
S duněním těžkých kroků se pět masivních válečníků vydalo hledat císařovnu.

Calista jen se štěstím uhýbala před těžkou zbrojí ohánějící se po ní těžkým obouručním mečem. V dohledu žádný strážný který by jí pomohl, nebo objekt za kterým by se mohla schovat.
Zbroj na ní útočila bezmyšlenkovitě a hlavně bezdůvodně. Calista nenosila zbraň a když před pár okamžiky vzala na zem spadlý dekorativní mečík, aby ho pověsila zpět na jeho místo, šílená zbroj na ní zaútočila.
Calista už neměla kam ustupovat, zbroj jí zatlačila až do rohu místnosti. Se zděšením sledovala jak se zbroj přibližuje a v duchu se loučila se všemi blízkými.
Viděla jak se zbroj napřahuje a jak se meč řítí k ní. Ovšem místo bolesti a pomalého, osamělého umírání, se před ní mihne cosi modro-zlatého, následuje zařinčení a zbroj se rozletí na všechny možné strany.
Calista vyděšeně sleduje jak kousek od její hrudi visí hrot meče a uprostřed čepeli meč svírá masivní modrá pěst.
Dívka nevěřícně následuje modrou zbroj až se střetne s párem rudých očí a vyděšeně zaječí a sklouzne po zdi na zem.
"NEUBLIŽUJTE MI!" zaječí a v marném gestu před sebe napřáhne ruce jako by to mělo tu modrou monstrozitu snad zastavit. Slyší zařinčení od toho jak obouruční meč dopadne na zem
"Neublížíme vám." pronese s lámaným přízvukem obr a natáhne k ní otevřenou ruku.
Calista nevěřícně vykoukne zpoza vlastních rukou a prohlédne si otevřenou dlaň. Pohlédne do rudých očí a poté s nedůvěrou položí ruku do otevřené dlaně. Připadá jí, že je dítě a dává ruku dospělému. K jejímu překvapení, místo očekávaného trhnutí, jí obr pomůže vstát s citem.
"V pořádku?" zeptá se obr a Calista jen roztřeseně přikývne, prohlížející si obra a jeho čtyři další společníky, přičemž jeden si prohlíží část zbroje rozprášené po chodbě a pronese cosi v řeči, která je Calistě cizí.
"Kde je Její Výsost?" zeptal se obr, jehož se Calista stále drží.
"Ne-nevím, viděla jsem jí naposledy odcházet z porady v doprovodu válečníka Loratha, kam šli, to nevím." odpověděla a očima těkala mezi pěticí podivných obrů.
"Podobné výjevy jsou po celém paláci?" zeptá se další z obrů poté, co se kdesi v paláci ozve řinčení čehosi, co zní jako dva tucty zbrojí.
"Co jsem viděla, tak ano." odpověděla Calisto a teď se dívala na jednotlivé kousky zbroje rozprášené po chodbě. Hrudní plát bude muset srovnat kovář, otisk obrněné pěsti v něm byl patrný na míle daleko. Být ve zbroji člověk, neměl by šanci přežít.
Pětice se mezi sebou krátce domlouvá.
Čtyři z nich se odpojí a vydají se každý jiným směrem.
"Ukažte mi, kde jste naposledy viděla císařovnu." požádá obr a přidržuje Calisto tak dlouho, dokud se jí nevrátí aspoň částečná jistota.

Cestou se modro-zlatý obr drží krok před Calisto, rozbíjí oživlé zbroje a zbloudilé zbraně vytrhává z neviditelných rukou a následně odhazuje.
Všichni, jež potkají, na ně nevěřícně zírají.
Nedaleko poradní místnosti se obr zeptá strážných, zda neviděli císařovnu. Jeden ze strážných, jež v ruce třímá hrudní plát rozbité zbroje mu odpovídá, že naposledy slyšel cosi o celách.
Obr si vyslechne kudy k celám a přenechá Calisto ve společnosti skupiny strážných.

---

Ticho, do teď rušené pouze pláčem a občasným Lorathovým přešlápnutím se začnou ozývat dunivé kroky, které se blíží neuvěřitelnou rychlostí. Náhle se ozve třísknutí železa, následované padajícím kamením.
Lorath stojící ve dveřích si zdroje hluku všimne jako první a zbledne. Blížící se kolos zbrojí dře o zdi a místy i strop, ale žene se blíž a blíž.
Instinkty Lorathovi velí bránit čarodějky, ale jako známku dobré vůle nechal svou zbraň ve svém pokoji a dýka, kterou měl u sebe by proti tomuhle kolohnátovi nebyla nic platná.
S velkou nechutí se Lorath stáhl ode dveří.

Obr viděl, jak se muž stahuje ode dveří a sám u nich zastavil. Nahlédl dovnitř a spatřil císařovnu a Sif klečíc u lůžka, na němž ležela žena s havraními vlasy.
"Výsosti." promluvil obr s lámaným přízvukem.
Císařovna sebou leknutím trhnula, ohlédla se a nechápavě zírala na obrovskou postavu Archiváře stojící ve dveřích.
"C-co...?" vykoktala a odmlčela se. Teď to cítila taky. Pohlédla na Archiváře.
"Po celém paláci." odpověděl obr na nevyřčenou otázku.
"Jen to ne." zaúpěla a vstala. Pohled upřený na Ardíu.
"Výsosti." ozval se obr naléhavě.
"Už jdu." odpověděla císařovna neochotně, pohladila Sif po vlasech a zamířila ke dveřím.
"Lorathe, zůstal bys prosím se Sif?" zeptala se válečníka, který teď snášel žhnoucí pohled Archiváře.
"Jistě Výsosti." odpověděl Lorath a i přes nepříjemnost Archivářova pohledu neuhnul.
"Jen co to půjde, pošlu nosítka pro...", císařovna nedořekla jen se kousla do rtů.
"Pokud nebudete proti, Výsosti, klidně se o to postarám. Jen mi na pomoc pošlete pár strážných." nabídl Lorath a podíval se na císařovnu, která chvíli váhala a poté kývla, načež spolu s Archivářem zamířila ven z cel.

Lorath pomalu přistoupil k Sif a klekl si vedle ní.
"Je mi líto vaší ztráty, lady Sif." řekl a díval se kamsi do země. Nepřišlo mu vhodné zírat na Ardíu, nebo na truchlící Sif. Zírat do stropu, usoudil, by zase mohlo být vnímáno, že svá slova myslí neupřímně a bolest čarodějky je mu lhostejná.
Další slova nenacházel a tak jen mlčky klečel vedle čarodějky, připraven být jí oporou, pokud bude potřeba.

Pomoct nebo zničit?

Nerozuměla jsem jim. Slova přízraků byla zmatená, jako by ani oni sami nevěděli, co chtějí přesně vyjádřit. Nicméně nejčastěji opakovali 'pomoct'. Snažila jsem se zachovat klid, ale s přízraky stojících kolem mě to šlo jen velmi těžko. Co byli zač? Proč se tu najednou objevili? Tolik otázek a přitom žádná odpověď. Pokusila jsem se zeptat, kdo jsou, ale můj pohyb musel něco spustit. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nedokázala zareagovat a v dalším okamžiku jsem ležela na zemi s vyraženým dechem. Ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem ještě něco zaslechla, protože jsem v ti chvíli ztratila vědomí.

***

Otevřela jsem oči. Chvíli jsem nechápavě zírala před sebe, než jsem si rozpomněla, co se stalo. Zamrkala jsem. Chceme vám pomoci, ale jak? Pak jsem zaslechla další hlas. Ten byl přívětivější a starostlivější. Pak jsem si uvědomila, že to je císařovna. Pohlédla jsem na ni a její péče mě chlácholila.

"Přízrak," šeptla jsem a ukázala směrem k němu, který svou dýkou směřoval k cele 16. Proč ta cela? Co je v ní? Čišelo z něco něco, co se mi nelíbilo, ale i přesto jsem se za pomoci ostatních otočila, abych se podívala se dovnitř.

V ten jediný okamžik se mi zhroutil celý svět. Zavrtěla jsem hlavou a i přes veškerou bolest, která sužovala moje tělo, jsem se císařovně a Lorathovi vytrhla a padla na kolena před lůžkem, kde ležela má dávná přítelkyně, která pro mne byla jako sestra.
"Ne, ne, ne, ne," vrtěla jsem bezděčně hlavou a chtěla se dotknut její ruky, ale bála jsem se. Možná by se při pouhém doteku rozplynula jako pára. "Ardío," šeptla jsem její jméno a slzy mi nezadržitelně kanuly po tváři. Muka, která jsem celou dobu zadržovala, kdy se ztratila má drahá kamarádka, najednou sršela ven. Neexistovala najednou naděje, kdy jsem kouskem duše doufala, že je někde naživu.

Revelation
Sif

"...DOKONCE I DĚTI NENÁVIDĚNÉ JEJICH VLASTNÍMI RODIČI SE JE SNAŽÍ POCHOPIT A MILOVAT JE..." promluvil odkudsi ze tmy jeden z mnoha dalších přízraků.
"...PŘEJEME SI VÁM POROZUMĚT...", přízrak přede dveřmi ustoupil ode dveří a dýkou ukázal na dveře.
"...A POMOCT VÁM...", další přízraky teď stály za čarodějkou, stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jich. Vypadali jako by snad něco očekávali, že snad čarodějka otevře dveře a vypustí na světlo světa to, co je za nimi.

Při byť jen nepatrném přiblížení ke dveřím se zpoza dveří začal linout ostrá bílá záře.
"...CHCEME POMOCI..." ozvalo se najednou hned několik hlasů a dveře cely se roztříštili na prkna, třísky, šrouby a železné pláty. To všechno vyrazilo vstříc čarodějce a narazilo do ní silo koňského kopnutí. Následná rána o dveře cely číslo 15 čarodějku poslala do říše bezvědomí.
Ještě předtím slyšela údery vlastního srdce.
A pronikavý jekot patřící ženě.


***

Císařovna tiše poslouchala dohadující se vojevůdce a shlížela na mapy. Chvástání se jakéhosi princátka nebrala v potaz.
Její myšlenky začaly bloudit a za chvíli budila dojem, že vnímá své okolí, avšak myšlenkami bloudila kdesi jinde.
Nejdříve se proháněla zelenou krajinou a dívala se na tváře lidí, kolem nichž procházela.
"...JDI DÁL..." ozvalo se zlověstné, mrazivé šeptaní a císařovna podvědomě sevřela opěradlo křesla.
Procházela lesem a poslouchala štěbetající ptáky a kdesi šumící říčku.
"...PTÁCI...SLYŠÍŠ PTÁKY?..." zeptal se šeptavý hlas, ačkoliv jeho původce nebyl k nalezení, cítila jak jí na čele vyrašily krůpěje potu.
"...VIDÍŠ NEBE, SLUNCE?...", hlas náhle působil daleko méně zlověstněji, čím déle šla.
"...VĚŘÍŠ?...", zeptal se hlas, když došla k jezírku a na jeho hladině viděla svůj odraz.
"...VĚŘ SI! OČISTI SE!" vyzval ji hlas. Cítila jak jí samotné nadechnutí dělá problémy.
"...SAREENO...JDI DÁL...", při zaslechnutí svého jméno zalapala po dechu, pot jí po čele tekl v potůčcích a každé další nadechnutí pro ni bylo náročnější.

Z transu jí vytrhla až dotyk, čísi ruka se dotkla jejího ramene, ona jí instinktivně chytla a ohlédla se, komu patří. Patřila Lorathovi, který stál nad ní a kolem stolu přítomní ji mlčky pozorovali s ustaranými výrazy.
"Výsosti, je vám dobře?" zeptal se Lorath a podal jí pohár s vodou.
"Já...jen se mi trochu motá hlava." odpověděla a pokusila se vstát, nebýt Loratha, který jí podpíral by upadla. Lorath dokázal její zavrávorání zamaskovat tak, že sám poklesl v jednom koleni.
"Výsosti, neberte to zle, ale už čtyři dny jste nespala." ozval se jeden z velitelů Kádrů.
"My rozumíme tomu, že chcete být součástí plánování, avšak nesmíte tak činit na úkor zdraví." přidala se žena s hodností kapitána, její sněhově bílé vlasy císařovnu fascinovali, už jen z důvodu, že to byla její přírodní barva a ženě nebylo víc jak dvacet pět.
"Navrhuji pro dnešek skončit." promluvil Thrall a část osazenstva s sebou trhla a zírala na něj jako na zjevení.
"To není třeba, stačí mi pár minut..." zaprotestovala císařovna, avšak orský náčelník byl neoblomný.
"Výsosti, jste bledá jako smrt a sotva se držíte na nohou." skočil jí do řeči, za což si od části Imperiálních velitelů vysloužil nevrlé pohledy.
"Náčelník má pravdu. S vaším prominutím, Výsosti, v tomhle stavu jste nám k ničemu." ozvala se bělovlasá a v místnosti to zašumělo, jeden z generálu zbrunátněl a už se chystal mladší důstojnici seřvat, když se do debaty vložil doposud opodál stojící paladin, který svou netečností spíše připomínal živoucí sochu.
"Z místa, kde stojím, to vypadá, že si všichni potřebují pročistit hlavu. Stačí byť jen sebemenší náznak neshod a jdete si po krku jako vzteklí, hladoví vlci." promluvil a v nastalém tichu na něj všichni jen civěli.
Seraphis, doposud se opírající svůj meč, jež si teď hodil na rameno, vystoupil šera místnosti a zastavil u stolu.
"Pokud si vzájemně půjdete po krku, bude to stejné, jako byste nadcházející bitvy odevzdali nepříteli bez boje." řekl spražil každého přítomného pohledem, jediní, kdo neuhnuli před jeho pohledem byli Thrall, Lorath a muž v zeleném varkoči.
"Její Výsost si potřebuje odpočinout, nejen ona. Proto bude lepší, když se zde sejdeme zase zítra.", jeho slova nezněla jako žádost, ale jako příkaz, který nebylo radno neposlechnout.
Postupně souhlasili všichni přítomní a pomalu se odebrali každý po svém.
Nakonec v místnosti zůstal jen Seraphis, Lothar, Thrall a císařovna.

"Máte mé díky." hlesla unaveně císařovna a opřela si hlavu o Lorathovo rameno.
"Výsosti, s Vaším dovolením bych rád zašel za zraněnou čarodějkou, chci se podívat, jestli nemohu nějak pomoci." promluvil Thrall a uctivě sklonil hlavu.
"Chtěl jsem se zeptat na totéž, Výsosti." přidal se Seraphis a pokynul hlavou náčelníkovi.
"Máte moje svolení, hlavně když se uzdraví.", císařovna se přistihla, jak se celou vahou opírá o Loratha a válečník to nikterak nekomentuje.
Thrall a Seraphis se uklonili a odebrali se na ošetřovnu, oba přitom řešili, jak nejlépe léčit rány.
"Mám Vás doprovodit do Vašich komnat, Výsosti?" zeptal se Lorath s klidem a zatímco jiní by v jeho otázce viděli postranní úmysly, válečníkovi úmysly byly čisté.
"Do komnat ne, k celám." odpověděla císařovna a narovnala se, aby působila jako vládkyně a ne jako vyčerpaná matka.
"K celám?", Lorath se překvapeně podíval na císařovnu, jež mu odpověděla pokynutím hlavy.
"Jak si přejete, Výsosti" řekl a v okamžiku, kdy se císařovna cítila dostatečně důstojně jí nabídl rámě a poté vyrazil směrem, jež mu popsala.


***

...CHCEME VÁM POMOCI..." ozvalo se zašeptání, když čarodějka přicházela k sobě.
"Sif?" ozval se známý hlas, následovaly kroky a kdosi pomáhal omráčené čarodějce se zvednout.
"Sif, jsi v pořádku?" známý ženský hlas. Hlas patřící císařovně, jež se při vstupu do tohoto křídla cel pustila Loratha a rozběhla k omráčené čarodějce. Na její tváři byla znát starost o rusovlasou čarodějku. I navzdory vlastnímu vyčerpání se starala především o Sif.
"U všech svatých, co se tu stalo?" zeptal se Lorath při pohledu na roztříštěné dveře cely číslo 16 a prasklé dveře protější cely.
"Sif, co se stalo?" zeptala se císařovna prohlížela si škrábance od třísek a šroubů na čarodějčině tvář, jen aby je vzápětí uzdravila.
"...SMRT..." ozvalo se chodbou a v temnotě na konci chodby stál přízrak ve varkoči s runami a dýkou ukázal do cely číslo 16.
Lorath, který Sif podepřel z opačné strany než císařovna nahlédl do cely a jeho polkl.


Na lehátku ležela žena s havraními vlasy a v modrých šatech. Ruce měla složené na hrudi, držela v nich jakousi brož v podobě růže. Lístky modrých a bílých růží byly rozházené všude po cele.
Ženina tvář působila dojmem, že poklidně spí. Dojem kazila pouze rudá skvrna na šatech, hned pod hrudí.
Císařovna zalapala po dechu a roztřásla se. Magické proudy se v ten moment zjančily jako stádo koní. Jejich nerovnováha se šířila celým palácem a císařovna sama měla co dělat, aby se ovládala.

Na lehátku cely číslo 16, působíc dojmem poklidného spánku, ležela ztracená rádkyně císařovny.
Ardía.

Cely

Než jsem se konečně dostala do stavu, kdy jsem mohla mezi lidi, dala jsem si rychlou koupel. Vodu jsem si ohřála kouzlem, abych zbytečně nikoho neobtěžovala a navíc jsem chtěla být sama. Nakonec jsem na sebe natáhla tyrkysové šaty se dvěma rozparky až k horní části stehen. Nohy jsem zahalila do stejnobarevných prošívaných legín a nazula si vysoké tmavě hnědé boty s širokým podpatkem. Na to vše jsem si nasadila obdobu korzetu, který byl na důležitých místech vyztužen a nechyběly ani nárameníky.

Rozhodla jsem se jako první zajít za Aleriou. Minimálně se ji omluvit za to, co se stalo. Když jsem došla ke vstupu do chladných cel, čekalo mě podivné překvapení. Všichni strážní se neodvážili podívat se ke schodům a dokonce ani mě do očí. Z jejich hlasu vyzníval strach. Nelíbilo se mi to.
"A to jste ji tam zavřeli, když víte, že tam straší?" pozvedla jsem jedno obočí a zkřížila ruce. Aleria nebyla méně než vězni, co dole původně byli.

Vydechla jsem. "Pokud se něco stane, budu křičet," a s tím jsem se vydala dolů. Měla jsem být na ně naštvaná? Ale jakmile jsem ucítila chladnou atmosféru, hned jsem věděla, že ne. Tady dole nebylo určitě něco v pořádku. Byla jsem zvyklá na všelicos, ale i tak jsem instinktivně držela ruce skřížené na hrudi. Šeptání a míhající se stíny mi na klidu nepřidávaly.

Musela jsem jít pomalu a dávat pozor, abych nezakopla. Navíc hlasy se stávaly více hlasitější a stíny viditelnější. Kdybych měla kousek soudnosti v sobě, otočila bych se a utekla. Nicméně jsem tohle nutkání neměla. Ač už to byla zvědavost nebo nutkání zjistit, co se to tu děje, pokračovala jsem k cele, kde měla být nemrtvá.

Během pár kroků jsem se zadýchala, jako bych vylezla horu. Všimla jsem si rudých očí, které na mě hleděla, ale nedokázala jsem rozpoznat žádné emoce. Prostě tam byly a zase ty hlasy.

Ani nevím, proč jsem poslechla. Minimálně na konci byla Aleriina cela, kam jsem se chtěla dostat. Co jsou zač? pomyslela jsem si. Pak jsem se zastavila a hleděla na postavu u cely číslo šestnáct. To, co napsala na dveře, mě přinutilo polknout.
"Proč?" šeptla jsem spíše sama pro sebe.

Oni
Sif

Císařovna ještě svolila, aby si Sif mohla promluvit s Alerií a poté se už jen věnovala mapám a plánování.
Kapitán na slova čarodějky přikývl.
"Je mi líto, že to takhle dopadlo, má paní." řekl a sklonil hlavu.
"Postarám se, aby se vaší přítelkyni dostalo té nejlepší možné péče." dodal a zamířil za strážemi s nosítky.
Cestou do pokoje služebnictvo a stráže čarodějku zdravili s nepředstíranou radostí a úlevou.

---

Čím blíže se cely nacházely, tím víc se ve vzduchu vnášela nervozita a rozpačitost.
Stráže u schodů do sklepení byli už od pohledu nervózní.
A místo obvyklých dvou tu postávalo rovnou deset vojáků a cosi si mezi sebou šuškali.
Když viděli čarodějku přicházet, zmlkli a pohledem uhýbali čarodějce.
Až desátník bez helmy, jež držel v ohybu ruky přistoupil blíže.
"Má paní, dostali jsme zprávu od císařovny, že vás máme nechat mluvit s vězeňkyní." začal pevně, ale jeho oči prozrazovaly, že má strach.
"Zavřeli jsme ji do cely číslo dvacet, jako předtím." pokračoval a uprostřed nádechu zmlkl.
"Já tam dolů nejdu. To ať ze mě císařovna udělá sochu." hlesl jeden z vojáků a pevně sevřel svou halapartnu. Ostatní mu přizvukovali.
"Abyste rozuměla, má paní, od vaší poslední návštěvy před pár dny se v celách dějí podivné věci." promluvil desátník a zachvěl se.
"Těch pár duší, co tam bylo zavřených jsme museli přestěhovat do města, protože nepřestávali ječet cosi o přízracích, smrti a démonech z pekla.", desátník mluvil polohlasně a celou dobu se rozhlížel kolem, jestli někde není vyšší šarže.
"Já je viděla!" opáčila jediná strážná a zachvěla se.
"Nic hroznějšího jsem jakživ neviděla. Nejhorší byly jejich oči.", zachvěla se a rozplakala se.
"Na příkaz seržanta elitní stráže jsme vězeňkyni zavřeli do cely a pakovali se pryč. Stihli jsme to jen tak tak, Oni už nám byly v patách." zavrčel další voják ze skupiny. Navzdory agresivnímu tónu hlasu, i on se bál.
"Pokud to vysloveně není nutné, má paní, nechoďte tam. Chtěli jsme informovat císařovnu, ale díky jejímu vytížení se k ní nedostaneme." prohlásil desátník a ohlédl se ke schodům k celám.
"Ovšem pokud tam půjdete, buďte opatrná a v případě nutnosti ječte zplna hrdla, přijdeme pro vás." dodal a pokynul vojákům, aby se rozestavili kolem schodů.

---

Mrazivé chladno, to bylo první, co pozdravilo čarodějku při sestupu do sklepení.
Jediné světlo, které ve sklepení bylo, bylo to přicházející z horního patra, potažmo z nějaké osamělé louče. Čím se zkracovala vzdálenost celám, tím byl mráz patrnější. Vzduch se zdál být těžší a hustší. Světlo osamělých loučí nevydávalo žádné teplo a spíš působilo dojmem že zoufale zápasí s neviditelnou silou, jen aby zůstala louče hořet.
A pak tu byly ty hlasy. Vzdálené, šeptavé hlasy, nacházející se na hranici slyšitelnosti.
Občas se v koutku oka mihl stín, který se při pohledu tím směrem rozplynul.
Nepříjemný pocit, že čarodějku kdosi nebo cosi pozoruje z temnoty, byl všudypřítomný.

Strážnice před vstupem do cel byla stejně tmavá jako zbytek podlaží. Uvnitř to vypadalo že ji stráže opustili ve spěchu. Židle poházené kolem, na stole byla rozehraná jakási hra s kameny podobným těm používaným k Dámě. Vedle byl talíř s okoralým a oschlým masem a zeleninou, na pohled se zdálo že pár dní už tam leží, ale po mouchách ani stopy.
Lehátka na strážnici byla rozestlaná, jako by z nich právě někdo vstal.

Pohyb se náhle stal namáhavějším a vyčerpávajícím.
Zpoza mříží oddělující cely od strážnice na čarodějku hleděl pár rudých žhnoucích očí.
"...JE TADY..." ozvalo se do ticha zašeptání jež po těle vyhnalo husí kůži.
K mřížím se přitiskla robustní postava v černé zbroji a prsty jedné ruky se obtočily kolem mříží.
Zbroj byla na mnoha místech poničená a z defektů žhnula rudá záře o síle uhlíků v ohništi. Zároveň z ní vycházel černý dým.
Rudé oči se naklonily na stranu.
"...OPRAVDU VIDÍ?..." zašeptání po němž se rudé oči zúžily na štěrbiny.
"...SLYŠÍ NÁS?...", postava ustoupila do temnoty a zmizela stejně náhle jako se objevila.
Poté se mřížovaná vrata se zaskřípáním otevřela.

Za mřížemi se chodba dělila.
Vlevo se nacházely cely 1 - 10.
Odtamtud Sif pozorovalo několik párů žhnoucích očí a cosi si mezi sebou šeptali tím zlověstným tónem. Všechny postavy na sobě měly stejnou černou zbroj, jen úroveň poničení se lišila.
Vpravo byly cely 11 - 20.
Na konci této chodby stála jediná postava opírající se o záštitu obouručního meče, čepel byla zdobená zcela cizí sadou run.
"...SIF..." ozvalo se náhle a postava s mečem naklonila hlavu na stranu.
"...POKRAČUJ..." postava pokynula pravou rukou k sobě.
"...TÍMHLE SMĚREM...", postava pravou rukou ukázala do chodby k celám.
"...ČEKÁ NA TEBE...", ruka se vrátila zpět na záštitu a postava se zadívala před sebe.

V chodbě, která se nyní zdála být nekonečně dlouhá stála jediná postava, u dveří jež se zdály být nepředstavitelně daleko.
Postava nevěnovala čarodějce pozornost, jen cosi dýkou ryla do dveří.
Čím blíže se čarodějka přibližovala, tím byla podoba postavy jasnější.
Stejně černá zbroj jako ostatní, tentokrát z velké části skrytá pod bílým varkočem, jež byl posetý stejnými runami jako obouruční meč. V levé ruce postava třímala masivní dvoubřitou sekeru, jejíž čepele byly dlouhé jako trup čarodějky.

Až když se čarodějka přiblížila až na dosah ruky, přestala postava rýt dýkou a podívala se na ni.
I navzdory runám na varkoči a meči, bylo na dveřích vyryto slovo, které čarodějka znala velice dobře.
Slovo, jež postava, zopakovala,
"...SMRT...", postava se následně ohlédla na cedulku na dveřích.
Bylo to číselné označení cely.
16.

Si jeden omylem splete jméno
~už nejspíš sama~

Bylo by lepší kdyby křičela a vynadala mi. Tohle bylo mnohem tíživější. Nehodlala jsem císařovninu důvěru znovu zklamat, pokud ještě nějaká z její strany zbyla. Nedivila bych se, kdyby ne. Nicméně pohled do pergamenu mi stáhl žaludek. To jsme toho nakonec udělali tak málo? Možná se armáda nebude alespoň zvětšovat. Doufala jsem v to.

"Ano, má paní," uklonila jsem se potom, co jsem vstala. Všimla jsem si pohledu nemrtvé, a pak si uvědomila, čí jméno jsem použila. Omluvně jsem naznačila rty, že mě to mrzí.

Když začali stráže rozebírat naše malé společenství, zeptala jsem se císařovny: "Má paní, mohu si promluvit s... Alerií?" tentokrát jsem použila její pravé jméno. A nechtěla jsem dělat nic bez jejího svolení. Pokud mi zakáže vstup do věznice, tak ať. Budu se snažit ji pomoct jinak.

"Má paní," uklonila jsem se hluboce a vystoupila z komnat. Když se dveře zavřely, opřela jsem se zády o chladnou zeď a hluboce se nadechla, protože jsem cítila vzdouvající se emoce. "Nebojte, kapitáne," posledními silami jsem se na něj usmála, "nikam utíkat nebudu. Budu ve svých komnatách. Později se půjdu podívat za Jainou na ošetřovnu," s tím jsem se co nejrychleji přemístila do svého zatemněného pokoje, kde jsem padla na ustlanou postel a rozplakala se.
Co jsi čekala? Radostné přijetí?

Wrath of the Crown, pt.3
Sif & Jaina

Když Sif klekla před císařovnou, Aleria jejího vzoru následovala, ale oproti čarodějce se neodvážila přistoupit blíž. Zatímco čarodějka vysvětlovala své motivy císařovně, Aleria se sklopenou hlavou sledovala Jainu.
Avšak, když Sif zmínila Ardíino jméno, Aleria se na rusovlasou čarodějku nechápavě ohlédla. K její smůle si jejího nechápavého výrazu všimla císařovna. V okamžiku, kdy se jejich pohledy střetly, Aleria urychleně sklopila hlavu.

Císařovna nechala Sif domluvit a notnou chvíli mlčela.
"Něco přede mnou tajíš, Sif." řekla ledově a shlížela na klečící čarodějku.
"Kdybys nebyla má rádkyně, tak bych tě přiměla mluvit." pokračovala a podívala se na Alerii, jako by zvažovala, zda nemá dostat odpovědi z nemrtvé. Zvažovala tuto možnost dlouho a celou dobu při tom působila jako ledová socha.

"Ale na to nemám čas." promluvila po chvíli a vrátila se ke svému místu u stolu.
"Obzvlášť teď si nemohu dovolit marnit čas takovými věcmi." řekla a vzala do ruky jakýsi pergamen a rozvinula ho.
"Ne, v době krize.", srolovala pergamen do role a poslala ho po stole k Sif.
Jednalo se o zprávu od zvědů.
Popisovala nespočetnou armádu skýtající z válečníků, obléhacích strojů, čehosi co připomínalo kavalérii a stvůry všech velikostí. Včetně mračna poletujících oblud.
"Vyléčila jsi symptom, ale nemoc vesel pokračuje dál.", císařovnin hlas zněl vyčerpaně s náznakem beznaděje.
"Promluvíme si později Sif, teď se musím věnovat akutnějším záležitostem, než je trest pro neposlušnou rádkyni." dodala a odkašlala si, přičemž se jí do tváře vrátil výraz jisté panovnice. Luskla prsty a ve sférách magie se její kouzlo roztříštilo jako velké zrcadlo.

"Stráže!" zavolala císařovna a krátce na to se dveře otevřeli, v nich se objevil kapitán a dva strážní.
"Má paní?" zeptal se kapitán s úklonou.
"Prosím postarejte se o Jainu." odpověděla panovnice a ukázala k improvizovaným nosítkům.
"Dále prosím odveďte..." začala znovu a při pohledu na Alerii nevěděla, jak jí má oslovit, ...tuto ženu do cely, než budu mít možnost si s ní promluvit." dodala a potom se podívala na Sif a v očích se jí zaleskl smutek.
"Závěrem chci, abyste dal všem strážím vědět, že Lady Sif má do odvolání zakázáno opouštět palác bez mého písemného souhlasu. Pokud se o to pokusí, máte v krajním případě povoleno použít nesmrtící sílu." dokončila a podívala se na kapitána, který pohledem těkal mezi panovnicí a její rádkyní.
"A jak máme postupovat, pokud se opravdu pokusí opustit palác, má paní?" zeptal se kapitán a díval se na Sif.
"V tom případě udělíte Lady Sif domácí vězení. Nebude smět vycházet ze svého pokoje. Pouze s mým svolením a jedině za doprovodu stráží." odpověděla císařovna a opět se začala probírat mapami.
"To je vše kapitáne. Prosím pošlete sem opět všechny, kdo se účastní porady." ukončila císařovna a kapitán se uklonil a rozdal rozkazy vojákům.
"Sif, uvidíme se u večeře. Do té doby mi zmiz z očí." dodala císařovna bez toho, aniž by zvedla oči od map.
Dva strážní se chopili nosítek, zatímco tři další obestoupili Alerii, již se nebránila a šla s nimi dobrovolně. Ještě předtím se ohlédla po Sif, jako by říkala: "Furt lepší, než popravčí špalek.".
Samotné čarodějce bylo dovoleno odejít bez pobízení stráží, ačkoliv se v současné chvíli stala vězněm v paláci.

Chvíle, které se celou dobu děsím
Jaina

Přikývla jsem. Chtěla jsem si s císařovnou pobýt sama, aby si zlost vybila pouze na mě. Ublížila jsem ji, když jsem se rozhodla, že vše před ní utajím. Ale osud chtěl, abychom byly přítomny všechny. Pomohla jsem strážným s Jainou, aby se cítila co nejvíc pohodlně a letmo se dotkla její tváře, než jsem se opět zařadila a nechala se dovést až k mé paní.

Srdce jsem měla až v krku. Cítila jsem, jak mi splašeně bije a jestli to tak půjde ještě nějakou chvíli, vyskočí mi z těla ven. Stále jsem a nechala všechny vyjít ven ze studovny, kde jsem trávila s Ardíou většinu času než se ztratila. Nádherné byly chvilky, kdy se k nám přidala císařovna.
Tak proč jsi ji o svém plánu neřekla ani slovo? pomyslela jsem si sklesle a vstoupila do studovny, která nyní sloužila jako místo k válečným poradám.

A pak nastala bouře. Cítila jsem se jako miniaturní človíček, na kterého z výšky šlehají oheň. Nedokázala jsem zůstat klidná. Cítila jsem, jak se mi derou slzy ven a v křivících se pramíncích smáčejí mou tvář. Celou dobu jsem stála a opětovala císařovně pohled. Kdyby uhnula, dala bych ji najevo, že její slova pro mne nic neznamenají. Ale znamenaly. Hodně a tím, že jsem zradila její důvěru, mě to bolelo o to víc.
Máš to, co jsi zasela, někdy mě mé myšlenky doháněly k lehkému šílenství. Ale musela jsem sama se sebou souhlasit.

“Sandro už nikoho ohrožovat nebude,“ odpověděla jsem a v ústech jsem měla sucho. Přešla jsem blíže k císařovně a poklekla s hlavou skloněnou k zemi. “Musela jsem to udělat, má paní, i když jsem věděla, že mne nakonec stihne trest. Mohla jsem vám zanechat vzkaz, to ano, ale Snadrův vliv mohl sahat až do paláce. Proto jsem se rozhodla zanechat vše v tajnosti, aby neměl tušení, že po něm jdeme. I když poražení nekromancera si vyžádalo velkou daň,“ pohlédla jsem smutně k Jaině.

“Ardía se k nám přidala a prokázala svou oddanost. Jaina se obětovala, aby Sandra i s nohsledy přilákala, abychom nakonec zakročily. Pomohla nám neznámá temná síla, u které doufám, že se již nikdy neobjeví. Vše padá na mou hlavu, má paní. Jaina ani Ardía nenesou zodpovědnost za má rozhodnutí,“ odmlčela jsem se.

Můj hlas během mluvení lehce přeskakoval, slzy dál kanuly, ale nehodlala jsem zaprodat mladou čarodějku či nyní volnou nemrtvou. Pak jsem čekala na rozsudek.

Wrath of the Crown, pt.2
Sif & Jaina

"Máme vás obě..." začal kapitán a podíval se na Aleriu, "...všechny tři přivést tak jak jste.", kapitánova tvář sice nebyla přes zdobenou helmu vidět, ale z hlasu bylo znát, že i on by nejradši plnil jiný rozkaz.
"Doufám, že Její Výsost nebude tak příjemná jako včera večer." utrousil jeden z vojáků a sledoval jak dva z jeho kolegů sundavají Jainu. Jeden z nich sykl, když viděl v jakém čarodějčiny strhané nehty. Následně si z varkoče odtrhl kus látky a převázal jím čarodějce ruku.
"Pozor na jazyk, desátníku!" zavrčel voják s distinkcemi seržanta.
"Dle rozkazu, ale morálce moc nepomáhá, když naši vlastní létají vzduchem." opáčil voják a stráže sledovali jak si jejich kolegové počínají s raněnou čarodějkou.
"Podejte sem ten žebřík!" zavolal jeden z nich.
Po krátké úpravě a dvou sundaných pláštích se z žebříku stala nosítka, na kterou čarodějku naložili. Kapitán odepnul svůj plášť a Jainu jím přikryl.
Poté se skupina konečně vydala dovnitř.

Celou cestu nikdo ze strážných nepromluvil. V čele šel kapitán, za ním Sif a Aleria, obklopené strážemi, skupinu uzavírali strážní nesoucí nosítka.
Stráže i služebnictvo si průvod zvědavě prohlíželi.

Elitní stráž došla až do jedné ze studoven, odkud se zpoza zavřených dveří ozývalo několik hlasů, převážně mužských.
Stráže před studovnou pozdravili kapitána a ustoupili ode dveří. Kapitán, vcelku teatrálním způsobem, rozrazil dveře dokořán a zastavil se na jejich prahu.
"Omlouvám se za vyrušení, má paní, ale vedu lady Sif, jak jste si přála." řekl s úklonou a vyčkal na svolení vstoupit.
"Výborně kapitáne." ozvala se z čela stolu císařovna, jako jediná sedící na zdobené židli a vstala.
"Prosím, omluvte nás." požádala všechny přítomné, jež s úklonami postupně vylidnili místnost. Kolem čekajících stráží postupně vyšlo ven několik Taragonských generálů, následovaných různými vojevůdci ze spřátelených zemí. Následoval orský náčelník Thrall, jehož pohled přeletěl od Sif k Alerii a nakonec k bezvědomé Jaině, následně se znepokojeně zamračil. Celou skupinu uzavíral paladin Seraphis, jež pohledem našel oči Sif a zatvářil se, jako by chtěl říct: "Já to říkal, že budou problémy.". A pohled na Jainu jako by potvrzoval jeho obavy. S Aleriou si vyměnil pouze uctivé pokynutí.


Studovna byla provizorně přestavěna na válečnou místnost.
Uprostřed stál velký stůl s mapami měst a říše. Podél stěn stály ještě větší rámované mapy Taragonu a výseče toho, co se dalo považovat za strategicky důležité.
Na opačné straně straně místnosti, v čele velkého stolu stála jediná židle a před ní císařovna, která doposud sledovala jak hosté odcházejí a následně sklopila zrak k mapám na stole, když vcházeli stráže.
"Děkuji kapitáne. Pokud byste byl tak laskav a počkal venku." požádala císařovna potichu, ale v hrobovém tichu jí bylo slyšet dobře.
"Jak si přejete, má paní.", kapitán se uklonil a pokynul strážím nesoucím nosítka, aby je položily na zem, poté jako poslední opustil místnost a zavřel za sebou dveře.

Císařovna poté letmým pohybem zápěstí snesla na celou místnost jakési kouzlo.
Následně zvedla pohled od map a její oči se zapíchly jako dvě nabroušené dýky do Sif.
"MŮŽEŠ MI VYSVĚTLIT, CO TO MĚLO ZNAMENAT?", císařovna vybuchla tak vehementně že sebou Aleria trhla.
"KDE JSI U VŠECH SVATÝCH BYLA?, císařovna poté pomalým krokem zamířila k čarodějce.
"MYSLELA JSEM ŽE TI MŮŽU VĚŘIT, SIF. ALE JAK SE ZDÁ, ASI JSEM SE SPLETLA. PROTOŽE JAK BYCH SI JINAK MĚLA VYSVĚTLIT, ŽE MÁ ZBÝVAJÍCÍ RÁDKYNĚ SI JEN TAK, BEZ MÉHO VĚDOMÍ VYRAZÍ BŮHVÍKAM!" , císařovna se chvěla vztekem a bylo znát, že bojuje sama se sebou.
"BOHATĚ BY MI STAČILO, KDYBYS MI NECHALA DOPIS A NE JEN MLUVENÉ SLOVO, ŽE JSI JELA SHÁNĚT SPOJENCE.", poprvé za celou dobu její pohled padnul a Alerii, která před císařovnou ustoupila o krok.
"ZMIZÍŠ SI SKORO NA TÝDEN PRYČ A JÁ TU TRNU HRŮZOU, CO SE TI STALO!", císařovna se zastavila dva kroky před Sif.
"BÁLA JSEM SE, ŽE JSI ZMIZELA STEJNĚ JAKO ARDÍA.", v jejích očích byl kromě vzteku vidět i strach.
"NECHALA JSEM KVŮLI TOBĚ PROHLEDAT CELÝ PALÁC!", císařovna se pravou rukou napřáhla, ale zůstala jen u toho.
"Víš, jak mi bylo, když mi Archiváři řekli, že jsi se vydala na hon za nějakým nekromancerem?", císařovna teď mluvila mnohem tišeji a napřaženou ruku si stáhla na hruď.
"Představa že by jsi se ty, nebo Jaina...", císařovna se zarazila pohledem přelétla místnost, až nakonec zastavila u nosítek, na nichž ležela čarodějka v bezvědomí.
Po krátké odmlce se pohledem vrátila k Sif.
"Aspoň mi řekni, že ta vaše eskapáda měla zdárný konec.", císařovnina slova měla teď pachuť hořkosti a zklamání.

Zpět doma
~Jaina~

Vidět kolem sebe známé tváře znamenalo, že jsem doma. I když se v ulicích pohybovalo mnoho cizinců, nepřišlo mi to nijak divné. Tohle byly těžké časy. Možná jsme zabránily jednomu zlu, aby pokračovalo k Rubínu, ale taky jsme mohly uvolnit cestu jinému. Nikdo neříkal, že rozhodnutí nemají následky. Ani ta špatná nebo dobrá.

I když jsem se bála verdiktu mé paní, nelitovala jsem této cesty. Příliš se o mne bála a vím, že by mne na tuto výpravu nikdy neposlala. Jainu? Možná. Aleriu by zůstala v okovech.
Kdybys nešla, Sandro by stále pustošil zemi.
Kéž by pouze toto vysvětlení císařovně stačilo.

Už jenom to, že nás císařovna každý večer vyhlížela, mluvilo za vše. Jako její rádkyně, nejspíš už jen několik posledních minut, jsem se usmívala a kývala na každého, kdo mne oslovil či naznačil pozdrav. Uvnitř jsem však byla malá vyplašená holka.

Cestou jsem kontrolovala Jainu, jak na tom je. Bídně a byla to má vina. Zavedla jsem koně do stáje a všimla si příchozí stráže. Ucítila jsem knedlík v krku. Tohle znamenalo potíže.
Nic jiného jsem ani nečekala, pomyslela jsem si.
"To je v pořádku," podívala jsem se na Aleriu a seskočila z koně na zem. Sice jsem měla co dělat, abych se nesvalila a přistoupila jsem ke kapitánovi. "Okovy nebudou nutné. Jaina potřebuje ihned ošetřit a mezitím půjdu s vámi," snažila jsem se, aby můj hlas zněl sebejistě.

Ještě jednou jsem pohlédla na své společnice, než jsem se zařadila mezi vojáky, doufajíc, že přizpůsobí krok mému tempu, protože cestou pravděpodobně omdlím.