Tak po dlouhé době

~Jaina~

Očkem jsem střelila po Jaině, jak do sebe vyklopila vodu. Nic jsem k tomu neměla. Mě bylo fajn a zatím se žádná žízeň nedostavila. Nicméně v jednu chvíli jsem měla pocit, jako by se trochu ochladilo, což v tomto počasí bylo zvláštní. Hledala jsem příčinu chvilkového zakolísání a zaregistrovala jsem jen hbitý pohyb Jaininy ruky. Co za tím bylo, nevím a popravdě řečeno mi to bylo i jedno.

Po zbytek cesty jsem většinou mlčela a zvědavě si prohlížela přírodu kolem sebe. Když jsem byla otázána, odpověděla jsem. Nic víc ani míň. Nakonec jsem i já žádala vodu a s povytaženým obočím brala láhev od čarodějky, ve které to ještě trochu štěrkalo. Místo kárání jsem se na ni přívětivě usmála a lokla si. Voda s ledem je příšerně studená, až to se mnou otřáslo.

"Zde dřímá Strážce, nejposvátnější, ze všech duchů."

Zvedla jsem hlavu, abych si mohla vchod lépe prohlédnout. Připomnělo mi to cestu za ohnivém ptákem. Nedokázala jsem říct, jestli šlo o dobré nebo špatné myšlenky. Uvnitř jsem zalitovala, že nemám svůj teplý plášť. Byla tu kosa a pro mě naprosto opačný živel. Skousla jsem si ret a tvrdohlavě mrzla dál. Nechtěla jsem používat magii. Ne tady. Pokud měl Grom obavy, měla jsem je taky. Je to velký válečník, proboha!

Ve větší jeskyni byla snad ještě větší zima, a když starý ork zatroubil na roh, trhla jsem sebou. Zrovna jsem měla co dělat, abych se zahřála třením dlaním o paže a tento zvuk, které se jako nůž zabodl do ušních bubínků, jsem nečekala. Pak jsem s očekáváním těkala očima a hledala nějaký pohyb, něco, co by naznačilo příchod Strážce. Představovala jsem si někoho podobného Spravedlnosti.

To, co přišlo a otřáslo jeskyní, jsem vůbec nečekala. Dokázala jsem na bytost jen civět s otevřenou pusou a očima plných hrůzy. Kdo by se nebál, by byl hloupý.

"Veliký Strážce, ochránce duševní síly a její rovnováhy, odpusť nám toto vyrušení, přišli jsme tě požádat o pomoc. Jen tvá nekonečná moudrost nám dokáže pomoci."

Hledala jsem pomoc u své paní, ale i ona měla pohled zvednutý k obrovskému netvorovi, jak by jej nazvali obyčejní smrtelníci. Znovu jsem vzhlédla a celé tělo mi brnělo, jak čerpalo málem nekonečnou energií a lehce jsem vyjekla, když mi kolem rukou vyskočily plamínky. S hrůzou jsem zjistila, že je nedokážu plně uhasit. Můj živel byl jako vždy nekontrolovatelný a místy jsem měla problém jej zvládat. Jako například nyní.

Vím o orcích zase o kapku víc

~Jaina~

Já spíš měly vždycky dojem, že pokud víme o víře jiného národa, tak je dokážeme mnohem lépe pochopit. Sama jsem se žádným bohům neklaněla. Někteří z nich magii odsuzovali a já nechtěla obětovat jejich nedůvěře.

"Naše víra je velice prostá, lady Sif, je kolem nás!"

S povytaženým obočím jsem se kolem sebe rozhlédla, jako bych měla vidět něco, co se nepatří. Pak začal starý ork mluvit o duších čtyř přírodních elementů. Jestli bych měla někdy přijmout víru, pak by to byla ta jejich.

"O duchovi ohně vám nemusím vyprávět, je vám nakloněn."

Pocítila jsem zvláštní zachvění. Tak jsem se setkala s duchem ohně. Nemohla jsem se rozhodnout, zda jsem fénixovu pozornost získala jenom tím, co jsem řekla a udělala nebo taky plameny ve svém nitru.

"Možná by nebylo od věci říct, že zvířecí podobu upřednostňují hlavně šamani. Válečníci spíš ctí duchy."

„Možná tomu tak i je,“ zamyslela jsem se. Ve starých knihách se psalo o reinkarnaci, ale taky o možnosti jít dál, za hranice života. To by mohli být ti duchové. Rozhodnout se. To musí být nejtěžší zkouška.

Císařovna pak položila svou otázku, která mě také zajímala. Thrall nám dal dosti obšírnou odpověď, ze které jsem toho ani moc nepobrala. Děsilo mě, že právě z něj pochází mé magické schopnosti. Jít navíc na pomoc někomu, koho neznám a má takovou pověst. Nyní si možná říkám, že bych mu na pomoc nešla, ale až se to jednou stane, bude to určitě vypadat jinak.