Nevím, zda se mám těšit nebo obávat

~Jaina~

Jaina byla jako vítr. Vyletěla ven z chatrče, až mě ofouklo. Sledovala jsem ji rozpačitým pohledem. Já se od nápoje pro jistotu držela dál. Nevoněl mi a jeho konsistence podobné krvi mě odrazovala.

"Musíme doufat, že Strážce má skutečně moc dostat nás domů. Nerada bych naše lidi nechala napospas té valící se vlně.“

„My se vrátíme,“ řeknu přesvědčeně a mé prsty zabloudí k rudému medailonu. „Jinak by mi Fénix nesvěřil část ze sebe.“ Odhodlanost vyprchala poté, co se vrátila Jaida. Ona se domů nedostane. Alespoň ne hned.

„Jsi... jsi v pořádku?“ zeptala jsem se s obavami v hlase, ale Jaina si to po pár slovech a názoru, kdo podle ní asi je strážce, lehla na postel. I potom jsem měla trochu tendenci jít za ní a jako starostlivá sestra jí přikrýt.

"Myslím že bychom se měli vyspat, nechceme na pohřbu vypadat hůř, než zesnulí, že ano?" císařovna měla pravdu. Sama jsem na sobě cítila únavu. Přikývla jsem a došla ke svému lůžku, shodila ze sebe oblečení kromě spodního prádla a ulehla jsem. Ke mně se spánek však dostal až pozdě v noci. Při každém zavření víček se mi objevovaly hrůzné obrazy lidí křičících v plamenech. Jako by mě něco varovalo, že zahrávat si s ohněm není moudré a pokud nebudu opatrná, tak moc Fénixe snesu na nevinné.

***

Když jsem konečně usnula, tak jsem byla opět probuzena. Měla jsem pocit, že jsem napsala jen pár minut místo několika hodin. Grom měl slovní/zobákovou přestřelku s Aaronem, což mi vyloudilo unavený úsměv na ústech. Přišlo mi to zábavné.

„Dobré ráno, Grome,“ pozdravila jsem jej z postele a posadila se. Ramena mi ovanul chladivý vánek, až jsem se zatřásla.

Když ork zmizel venku, hodila jsem na sebe svoje oblečení a pomohla císařovně na Aarona.

„Myslím, že ne,“ usoudím, že by se měla na pohřbu objevit na zádech gryfa. Podívala jsem se na Jainu a z chatrče vyšla jako poslední.

Hmm, měla jsem si vzít ty černé boty, pomyslela jsem si. Doma jsem měla slušnou sbírku. Cítila jsem se jak při ceremoniích v Taragonu. I tam nás doprovázeli stráže, jenže ti byli menší a více se leskli na slunci, které nyní vystrkovalo jen své zářivé růžky. Na planinách nás postavili do pro mě bezpečné vzdálenosti od pozůstalých. Bylo mi jich líto a nedokázala jsem uhodnout, jak se cítí Jaina. Hřbetem ruky jsem ji jemně drcla do té její a věnovala jí úsměv. Chtěla jsem jí tím dát najevo, že tu není sama.

Dvacet minut po započetí ceremonie bylo pro mě nejdelších za můj život. Nerozuměla jsem jím ani slovo, a stále platí, že se orštinu naučím a pohledy pozůstalých mě lehce děsily. Mohli by nás rozplácnout na zemi jako mouchy. Držela jsem mlčení a hleděla k hranicím. Nad místem se vznášela stopa smrti. Měla sem po ní husinu.

"Děkuji vám, že jste přišli. Možná to tak nevypadá, ale je důležitý krok k naší společné budoucnosti. Myslím že vyrazíme, cesta ke Strážci je dlouhá. Takže budu moci zodpovědět vaše případné otázky."

Podívala jsem se na Thralla a lehce sklonila hlavu. „Bylo nám ctí,“ asi by to měla říct císařovna, ale neudržela jsem se. Jeho otázka mi v hlavě vyhlodala jednu otázku. „Smím se zeptat na vaši víru?“ zeptala jsem se. „Kdo jsou vaší bohové a kam duše mrtvých odcházejí?“ zvědavost je ošidná věc a doufala jsem, že jsem je nijak neurazila. „Tedy, pokud vám nevadí o tom mluvit,“ špitla jsem ke konci.

Sry, někdy si to blbě zapamatuju x_X

~Jaina~

„Jaina má pravdu,“ řekla jsem po jejím proslovu. „Mluvili o nás všech. Jen jsem to špatně podala,“ lehce jsem zčervenala. Nechci, aby si o mě císařovna myslí, že bych lhala. To ne. Jen toho bylo moc a já už se těšila až se natáhnu a pořádně se prospím. „Omlouvám se,“ podívám se na čarodějku a pokusím se o úsměv.

"Co říkali dále? Neříkejte mi, že jste tam byli takovou dobu, aby vám řekli jen tohle."

Věděla jsem, co říkali dále, ale měla jsem strach. Když náčelník mluvil o Strážci, stáhlo se mi hrdlo a byla jsem nesvá. Na druhou stranu jsme se však všichni mohli dostat domů. Tedy alespoň já a královna.

"Cítím tu cosi negativního. A to se mi vůbec nelíbí, uvítala bych, kdyby jste mi řekli co se děje."

Nadechla jsem se a podívala se na Jainu, kdybych zase něco zkomolila. „Starý ork,“ neznala jsem jeho jméno, „přišel na způsob, jak nás rychle dostat do Taragonu,“ slovo domů jsem vynechala. Už kvůli Jaině. Nejsem tak zahleděná do sebe, jak si o mě může myslet. „Ale zmínil se o Strážci, který by nám v tom mohl pomoci. Popisoval jej jako bytost starší než všechny říše a národy na světě. Orkové nás k němu dovedou až po rozloučení. Musím připustit, že jsem v tu chvíli pomyslela na Spravedlnost,“ sklopila jsemhlavu.