Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Taverna Překvapeně se na něj podívám, když mi řekne, jak získal tu schopnost přenášet se. Jasně, druhé polovině odpovědi moc nevěřím, ale i tak, jeden nikdy neví. Možná to jen zlehčuje. Poté mne ujistí, že můj nos je rovný, za což jsem rád. Nerad léčím sám sebe, zvláště pak zlomeniny. Nikdy přesně nepoznám, jestli se mi je podařilo zcelit přesně. Když pak dojedeme k hostinci a zamíříme ke stájím. A zrovna ve chvíli, kdy zmíním, že nemám žádné peníze, překvapeně se na něj podívám, když se ozve, jestli to byl vtip. Už se chci začít bránit, když pochopím, jak to myslel. Stáje byly narvané doslova k prasknutí. Měli jsem štěstí, že jsme nějaké to místo našli. "A ehm..." nadechnu se, ale svá slova o tom, že by neměl krást radši spolknu. Má pravdu, můžeme to brát jako kompenzaci vzniklé školy. Poté mě upozorní na místní lučištnice, což ohodnotím pouze obličejem typu: "Jako bych zrovna já vypustil něco nevhodného" a dál to nekomentuji. Pak vejdeme dovnitř. Ihned po tom, co vejdeme, mne do nosu praští pach zvětralého piva, nemytých těl, přepáleného jídla a dokonce i tabáku. Je tu horko, těžký, sotva dýchatelný vzduch a hlavně až po střechu narváno. Naštěstí se u nás objevila malá dívenka, která se vyděšeně podívala na Glena, což jsem ohodnotil ne zrovna příjemným pohledem na zmíněného. Ovšem hned se vzpamatovala a odvedla nás do části, kde je očividně více místa. "Kéž bych mohl říci to samé," řeknu tiše Glenovi, když začne scházet po schodech do sklepení. Trochu váhám, ale pak se vydám za ním. Je tu chladněji, ale o to více hluku. Jak jsem později zjistil, bylo to díky kádrům, kteří soutěžili s žoldáky v páce. Přehlédl jsem rychle stoly, snažil se moc nezírat, byť mne zaujala pověstná krása lučištnic. Ovšem, radši jsem hned sklopil zrak, či spíše jsem odvrátil pohled, když se od lučištnic zvedla ženština jistě pochybného povolání a zamířila k nám. Uvítala nás a pak nám nabídla, že nám pomůže najít stůl. Něco mi říkalo, že je tu buďto zaměstnaná, nebo hostinec dokonce vlastní, ale kdo ví. Nakonec jsme prošli celým sklepením, než nám našla stůl. Byl tam nějaký opilec, ale toho vylifrovala a nechala nás usednout, načež se zeptala, co si dáme. Nejdříve Glena, jemuž ohodnotila i masku, pak se podívala na mne, podepřela si bradu rukou a laškovně se zahleděla na mě. Nejspíše jsem, svým vzhledem, musel v mnoha lidech budit otázky, co jsem vlastně zač. Aby ne, když jsem na sobě měl hábit z těžké látky a kápí, kterou jsem momentálně měl na zádech. Mimo to jsem měl přes záda pověšený meč, který mi Glen věnoval a pod hábitem obyčejné oblečení. Určitě je muselo zajímat, co jsem zač. "Já eh... no... jablečný mošt?" nervózně promluvím, dávajíc najevo, že mi její flirtování není moci příjemné. | ||
| |||
 | Hledání ztracené čarodějky Sif Konečně ze Sif vypadne, kdo je Ardía a proč jí máme hledat. Tentokrát sem ovšem nevěděla, co myslí těmi temnými vojsky. Cožpak ani u nich není klid a mír? A podle toho, jak to vyložila si nevedou ani trochu dobře. Ale na jejich obranu musím říct, že neznám jejich nepřítele, neznám počty, neznám složení. A nevím, jak zdatná je jejich armáda. I když sem už párkrát slyšela, že Taragonská armáda je jako pochodující kamenná zeď. A když i kamenná zeď hledá opory, tak už je co říct. Nakonec se Sif, zeptá jestli jim pomůžu. Na vteřinu jsem se nenáviděla, že nedokážu odmítnout nikoho, kdo mě žádá o pomoc, ale díky Sif a její paní stále ještě dýchám, takže rozhodování se zda ano, nebo ne, bylo poměrně snadné. Kdyby nebylo jich, už teď sem se dívala na svoje tělo bez hlavy. Nebo bůhví co dalšího by se mnou orkové provedli. "Pomůžu vám. Sice nevím, v čem můžu být užitečná, ale pokusit se můžu." řeknu klidně, i když uvnitř trochu váhám, jestli se neženu do dalšího katastrofálního problému. Ale kdo nic neriskuje, nic nezíská. | ||
| |||
 | Stále v chatrči ~Jaina~
"Jediný řád, o kterém něco vím, je řád jistých rytířů kdesi na severu a to navíc pouze z příběhů!" Sice mi to nic neříká, ale další vodítko k pomoci. Sama nevím, jestli mluvím z cesty nebo jestli mě ovlivňují emoce ze ztráty drahé přítelkyně. Přivřu oči a vydechnu. Snažím se nehledat pohledem pomoc u své císařovny. Tohle musím zvládnout sama. Chci být hodná její osoby.
"S mojí mocí se to má podobně jako s ledovcem." Takže ona ovládá magii ledu, podívám se na ni lehce překvapeně. Mám z toho trochu obavy. Jsme dokonalé protiklady. Led a oheň se dokážou navzájem vyrušit. „Ardía je čarodějka jako my dvě. Před časem se ztratila a možná by mohla vědět něco víc, co by nám všem pomohlo ubránit se temnému vojsku,“ mluvila jsem pomalu a klidně. Nechtěla jsem, aby se znovu vyděsila. „Možná ji unesl náš nepřítel,“ vzdychla jsem a šlo na mě vidět, že mě to bolí. Byla jako moje sestra a nebýt jí, tak nikdy nebudu schopna ovládnout svou ohnivou stránku.
Zvednu hlavu. „Prosím, pomůžeš nám?“ nakonec se rozhodnu navodit atmosféru, že do ničeho není nucena. Na druhou stránku její odpověď bude mít důsledek na to, zda ji budu hájit nebo ne. Řeknu, co mi řekla ona, ale nezacházela bych do detailu. | ||
| |||
| Cožpak sem pes? Sif "Já...já ale nevím koho mám hledat. V životě sem jí neviděla. A už vůbec netuším o jakém řádu to mluvíš!" vydrmolím zděšeně. Čekala sem spoustu věcí, ale tohle opravdu ne, dokonce sem si říkala, že budu muset uklízet, ale hledat osobu, jež sem nikdy neviděla. A pak ten řád, o kterém mluví. Jediný řád, který znám je pouze řád rytířů kdesi daleko na severu. "Jediný řád, o kterém něco vím, je řád jistých rytířů kdesi na severu a to navíc pouze z příběhů!" pokračuji nervózně a po kůži mi přeběhne husí kůže. Když zmíní pravidla, tak to beru trochu jako provokaci, nikdy sem neporušovala zákony a nemám v plánu je porušovat. Jedině, kdyby šlo o život, tak bych je porušila, ale jinak ne. "A s pravidly nemám problém. Do svého nuceného odchodu jsem nikdy zákony neporušila." dodám a složím ruce na břiše. "S mojí mocí se to má podobně jako s ledovcem." řeknu o trochu klidněji a snažím se nabrat ledový klid proudící z toho, co umím. Daří se, i když pomalu, velice pomalu. | ||
| |||
| A zub za zub ~Jaina~
"A co bych měla udělat? Mám snad zazpívat omluvný epos? Zpěv mi moc nejde." Při téhle poznámce jsem se na Jainu podívala tvrději, než jsem chtěla. Zmizení Ardíi mě stále tíží a mám o ni strach. Co když ji dostal královnin bratr? Co když ji někde mučí a chce jí použít jako vějičku? Za poslední dny jsem se s císařovnou velmi sblížila, což Ada nikdy nepozná. Ne tak, jako já. Tedy myslím.
"Popravdě nevím, jak bych mohla někomu pomoct." Odhrnula jsem si pramen rudých vlasů z čela, ale stejně se mi tam vrátil a otravoval mě na špičce nosu. „Pomůžeš mi ji najít. A možná se skrze tebe dostaneme i blíže k řádu.“ Je ten zajatý stále v cele? Otázka, nad kterou jsem se pozastavila trochu déle. „Nevím, jak na tom jsi se svou mocí, ale každá pomocná ruka se nám hodí a navíc,“ nakloním hlavu na stranu. „V Taragonu tě nebudou stíhat za to, že jsi čarodějka, pokud se budeš chovat podle pravidel.“ Která sepsala císařovna spolu se mnou a Ardíou. | ||
| |||
| Oko za oko? Sif Ulevilo se mi, když mi uvěřili, nemám důvod jim lhát, v kaši jsem už tak dost hluboko, takže jaký význam by mělo lhaní. Ovšem drobný kámen úrazu nastal, že "něco za něco". To sem popravdě znervózněla a říkala si, co budu muset udělat. Když jmenuje nějakou další osobu, trochu povytáhnu obočí. "Kvůli komu?" zeptám se trochu váhavě. "A co bych měla udělat? Mám snad zazpívat omluvný epos? Zpěv mi moc nejde.", nevím proč se snažím vtipkovat, s knedlíkem v krku to jde těžko. "Doufám, že to nebude znamenat, abych si sundavala šaty.", kdyby to nebylo divně, dala bych si facku za takovou myšlenku, proč mě takové nesmysli vůbec napadají? "Popravdě nevím, jak bych mohla někomu pomoct." dodám vzápětí a přemýšlím, co budu muset udělat, abych se vykoupila. | ||
| |||
| Příběh čarodějky ~Jaina~
Její vyprávění se mi neposlouchalo moc dobře. Celý život, tedy od doby, až jsem mohla, jsem se snažila o to, aby děti nadané magií nebyly popravovány, ale místo toho je jejich rodič posílali do speciální školy, kde o ně bylo dobře postaráno, a učili se, jak správně využívat své nabyté schopnosti. Někdy se mohlo stát, že se objevil někdo, kdo chtěl pomocí magie vládnout nebo ubližovat, ale na to jsem tu byla já a moje drahá přítelkyně, která zmizela. Bezdůvodné vyvražďování čarodějů jen z důvodu, že jejich vinou zemřel vévoda, ale jak jsem poslouchala dál, tak jeho syn chtěl svalit vinu na bezbranné. O mázích obecně platí, že jejich jedinou obranou je magie a ocel v jejich rukou leží jen zřídka. Proto jsem se učila umění boje s mečem. Nechci záviset jen na čárech. Chci všem dokázat mou nezávislost.
"... zjevil se takový podivný muž, v bílé róbě, kolem pasu rudá šerpa, přes hlavu kápě, díky masce jsem mu neviděla do tváře." Povytáhla jsem obočí. Já a císařovna jsme se s několika setkali. Jestli právě mluvila o jednom členovi řádu, pak nebyli tak špatní, jak jsem si myslela. Sice se jeden můj výslech trochu zvrhl a mou paní naštval, ale chtěla jsem jen zjistit, co po nás chtějí. Asi vždy budu ta hodná a obětavá. Jednou mě tohle přivede do hrobu a málem přivedlo na břehu horoucí lávy.
Její vyprávění se pak stočilo, jak loď ztroskotala a ona poprvé uviděla orka. Čím víc mluvila, tím víc jsem chápala, proč se bránila, proč zabíjela. Nicméně jsem si nebyla jistá, zda tohle u rady uspěje. Naznačila jsem jim, že příběhy o nich jsou... nepravdivé a i v Taragonu dosud o nich kolovaly příběhy, kde vystupovali jako krvelačné příšery milující křik svých obětí.
"Cožpak by někdo reagoval jinak na nečekané setkání s orkem, o kterém mu všichni říkají, že jen co vás zmerčí, rozsápe vás jako cár papyru?" Zamyslela jsem se a dlouze. Moje setkání bylo trochu jiné. Probudila jsem se tady, vedle mě královna a gryf Aaron, který nevraživě syčel na každého, kdo vešel. Měla jsem strach o svou paní, tak jsem se o nich nepokusila a navíc jsem tušila, že jich tu může být, takže případný útok by byla sebevražda. Bandáže a další maličkosti mě utvrdili, že mě nechtějí sníst.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se jí do očí. Pokud neuhnula, mohla zaznamenal malý plamínek. „Nejsem si jistá, jak bych zareagovala, ale myslím, že bych se... zachovala podobně,“ nadechla jsem se. „Místo toho mě orkové zachránili, takže jsem měla čas je více poznat. Oni se nás bojí, nemají nás v lásce a mnozí se po lidech dívají jako po hrozbě. Něco mi říká, že bych ti měla věřit a,“ podívám se na císařovnu. „Podpořím tvou verzi, Jaino. Ale něco za něco. Já a má paní budeme potřebovat tvou pomoc. Kvůli Ardíi,“ poslední slova jsou věnována mé paní. Věřím, že by nám mohla pomoct. Všechno to byl omyl a správný přístup by nám mohl dát odpovědi. Navíc jsem se dost zajímala o řád Orla. Chtěla jsem se s nimi setkat a získat je na svou stranu. Sice po nás budou určitě něco chtít, ale jak jsem tak zjišťovala, oni byli taky ti dobří. Navíc k blížící se válce se hodí jakákoliv pomoc. | ||
| |||
 | Taverna Randal Glen na tvou otázku neodpověděl, nebo alespoň ne hned, dostal se k ní, až když dojel k taverně a sesedl z koně. "To je taková malá pozornost, když jaksi propadneš té zlé straně." odpověděl, i když z jeho tónu bylo znát, že druhou polovinu odpovědi nemyslí vážně. Po otázce, zda je nos rovně, se na tebe podíval, došel k tobě, sevřel ho dvěma prsty a zmáčkl. Když poté stáhl ruku, prostě konstatoval: "Zdá se být spokojený....stejně jako zbytek obličeje.", po těchto slovech vedl koně ke stájím za poměrně velkou tavernou, která měla čtyři poschodí a objetí jí ke stájím za budovou a obejít jí s koněm zabralo tak pět minut. "Někdo tu zjevně provozuje celé město!" konstatoval a vedl koně ke stájím. Když si vznesl svou poznámku ohledně peněz, rozhořčeně vykřikl: "To snad je jen vtip ne?", ve skutečnosti nereagoval na nedostatek peněz, ale na fakt, že prostor vyhrazený pro koně byl doslova napěchovaný oři všech možných chovů, barev a postrojů. Jeden nemusel vidět jeho tvář, aby si domyslel že mu pod maskou spadla čelist. "Padesát koní imperiálních kádrů, dvacet koní už podle postrojů patřící žoldákům, deset koní, jejichž majitele netuším a dvacet koní patřících Taragornským lučištnicím...ty poznáš podle toho, že tyhle dámy s oblibou vozí tři luky, dva kvalitní, které v podstatě nedají z rukou a jeden šunt, který slouží spíše jako poznávací znamení...a tenhle šunt většinou mívá tělo luku omotané modro-zlatou stužkou a je vždy uvázán k sedlu. Jestli tady seženeme aspoň stůl, nebo pokoj...tak přísahám bohu že postavím vlastníkovi chrám." vysvětloval, zatímco se snažil najít volné místo ve stáji. Jedna volná kóje byla až na samotném konci stáje. Po ustájení koní se podíval na tebe. "Cože si to říkal? Jo aha, nemáš peníze...nevadí..." řekl a odtáhl kabát, u pasu se mu kromě různých vaků, kuše a teleskopického meče houpal i poměrně naditý měšec s mincemi. "Než se zeptáš, kde jsem ho vzal.....tak jsem ho....uhm...osvobodil od té vřeštící fúrie...kompenzace za způsobenou ujmu." dodal vzápětí a vyrazil ke vchodu do taverny. Těsně před dveřmi se zastavil a otočil se na tebe. "Jestli si ještě nikdy nepotkal zdejší lučištnice, tak bacha, jak jsou krásné, tak jsou smrtící...a krapet urážlivé...pozor na to, co před nimi vypustíš z pusy." řekl mírně pobaveně a plácl tě do ramene. Hlavní dveře vedly do prosvětlené hlavní části taverny, naděje v usazení zde byla nulová, každý ze stolů byl nekompromisně obsazen, podle vzhledu zde seděli prostí lidé, poutníci, básníci, muzikanti a vůbec nic, z čeho by člověk měl mít strach. "Hm, tak tady si zjevně nesedneme." hlesl Glen, to už k vám přiběhla mladá servírka a při pohledu na Glenovu masku se lekla a couvla o krok zpět. "Uhm...další místa sezení máme tudy, ctění pánové." řekla nervózně a rychlým, nenápadně nápadným ťapkáním vás dovedla ke schodům vedoucím kamsi dolů. Glen jí poděkoval kývnutím, dívenka vzápětí rychle odcupitala pryč tak rychle, jak jen dokázala. "Mám na lidi špatný vliv." usmál se Glen a podíval se na schody. "Vždycky mě lákaly katakomby." konstatoval a zamířil dolů. Sklepní prostor byl podstatně prostornější než ten nadzemní. Zde takový klid nepanoval. Jednu část okupovali ozbrojenci z kádrů, jež kteří s žoldáky a dalšími silnými muž soutěžili v páce. Nutno podotknout že v této části bylo nejživěji a nejrušněji, obzvlášť když někdo vyhrál. Jeden stůl okupoval pár mužů, přičemž jeden na sobě měl plnou zbroj, druhý byl oděn do půli těla a vedle něj seděla spoře oděná a vyvinutá ženština. Stůl hned vedle ohniště obývala skupina dívek, které sice vypadali křehce a zranitelně, avšak z očí jim krom krásy a něhy, žhnulo též jasné varování že každý, kdo si dovolí něco nepřístojného, dostane do zobáku. "Teď už myslím, že sem viděl fakt všechno!" konstatoval Glen při pohledu na skupinu soutěživých válečníků, spoře oděnou dívku po boku dvou mužů a skupinu lučištnic. "Dobrého dne přeji, pánové, nebylo by slušné nechat hosty stát." ozval se ženský hlas a od stolu lučištnic se zvedla žena a zamířila k vám. Oděná v černých kožených kalhotách a korzetu, u pasu se jí houpalo pouzdro s dýkou a mečem. "Oprava...teď jsem sem viděl všechno!" řekl polohlasně, zatímco žena vás obešla a oba vás objala kolem pasu. "Pojďte, najdeme vám stůl." řekla a vyrazila vpřed. Poté, co vás v podstatě provedla celým sklepením, vám našla stůl kousek od ohniště a tedy i od lučištnic. Nejdřív sice musela vyhostit jistého opilého žoldáka, kterého polibkem a slovy: "Zlato, skoč nahoru za drobounkou Adele a řekni jí, že tě posílá Sylvia, ano?", odeslala vystřízlivět. "Co to bude pánové?" zeptala se vzápětí a oba si vás důkladně prohlédla. U Glenovi masky se usmála. "Zlato, jak s tím chceš pít? Takhle moc dívek nepolíbíš." řekla laškovně a opřela se o stůl, čímž vystavila na obdiv svůj dekolt. "Každá maska se dá sundat. A pro mě to bude pivo...zlato." odpověděl a podíval se na tebe, Sylvia udělala totéž. "A ty zlato?" zeptala se a podepřela si bradu rukou, jasně šlo vidět, že flirtuje a nestydí se za to. | ||
| |||
| Tak jedeme dál Ani jsem se zeptat nechtěl, ale je pravda, že mne to zajímalo. Hlavně mne ale zajímá, jak to dělá. "Jak to děláš?" zeptám se ho nakonec, když vysedneme na koně a dáme se na cestu. Jedeme dlouho a v poledne narazíme na nějaký kočár. Zvědavě sleduju jeho osazenstvo. Ihned mi bylo jasné, že majitelé budou nějací nechutní zazobanci, stejně tak namyšlení. Na ženě, která seděla na kufru kočáru to šlo vidět. Osmiletí caparti otravovali stráže a asi patnáctiletá holka seděla vedle své, nejspíše matky a tvářila se navýsost znuděně. Neměl jsem takovéhle lidi rád. Když jsme se dostatečně přiblížili, všimli si nás a zatímco stráže nás ostražitě pozorovali, dívka s matkou nás ignorovali a caparti se po chvilce vzpamatovali a začali po nás mrskat kamení a klacíky. Naštěstí nic nelétalo na mne, takže jsem nemusel používat magii, abych se ubránil před šutry. Ovšem Glena jeden trefil, nevydržel to a rozzuřeně na ně zamířil kuší. Nedivil jsem se mu. Ovšem kuše v jeho rukách se mi nelíbila, byť jsem moc nevěřil tomu, že ji použije. Další vrhnutý kámen, obdivuhodně přesný, měl trefit také Glena, ale ten uhnul a já netušil, že na mě letí. Trefil mne do nosu, u kterého jsem slyšel jen tiché křupnutí, příšernou bolest a lehké zatmění před očima. Než se zatmění rozjasnilo, byl Glen na koni, děcka se váleli na zemi v pláči držící se za břicho, ženština byla jen v korzetu a podvazcích a její dcerka byla z toho evidentně potěšená. O strážích nemluvně. Utřel jsem slzy bolesti, která mi při nárazu kamene do nosu vytryskli, zatnul jsem zuby a prudkým škubnutím jsem si narovnal nos. Opět se mi trochu zatmělo před očima, ale bolest trochu povolila. Glen se mezitím vyjádřil o svém názoru na snoby, zatímco já si připravoval jedno z léčivých kouzel. Před očima se mi objevilo zelené světlo a krev přestala téci. Další kouzlo narovnalo nos a zacelilo zlomeninu. Jen doufám, že se mi povedlo jej zacelit rovně. "Nic, co bych nevyléčil. Je rovně?" zeptám se ho a do kusu hadru, co jsem našel v kapse vysmrkám ten zbytek krve. Už nebolí, ale pořád tu zbývá stín bolesti. To ovšem přejde. Když pak navrhl orazit si, nemohl jsem jinak, než souhlasit. Jenže... "Sakra... nemám peníze," povzdychnu si tiše, ale jdu za Glenem. Možnost nevyužiji, ale děkuji :D | ||
| |||
| Můj život Sif "Nevím, na co mám odpovědět dřív." řekla sem, když mi Sif položila hned dvě otázky. Popravdě nemám ponětí, proč jsem tady, tváří se, jako by snad jeden z těch orků byl její...ehm. Nad tou myšlenkou se trošku zachvěju, ale poté si vzpomenu na svého učitele. S oblibou říkal, že pravdou se nikdy nic zkazit nedá. Krátce sem se podívala ležící čarodějku, poté na opeřené stvoření vedle lůžka a poté na Sif. "Bych tu mohla být celé hodiny...." napadne mně, ale pak si řeknu, že se pokusím tedy příběh zkrátit na nutné minimum. "Všechno tohle začalo, když se v mé domovině zvrhla situace natolik, že syn našeho vévody nastoupil na trůn. Odjakživa se stavěl proti magii a když jeho otec byl těžce zraněn při obléhání města Nolava, začal spřádat své šílené plány jak vyhnat, či zničit všechny mágy, čaroděje a kouzelníky, bez rozdílu pohlaví. A když se před rokem stal vévodou, mobilizoval armádu a jal se splnit svou šílenou vizi. Za rok se mu podařilo rozprášit, či zcela vyhladit mnohá čarodějná uskupení. Ti co přežili se rozprchli na všechny světové strany. Pro mě si přišel osobně. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jeho tažení proti čarodějům nemá důvod a smysl, opakoval stále to samé....mágové zradili jeho otce a způsobili jeho smrt...což není pravda. Vévoda Adrian podlehl zraněním z boje, kde nebyl přítomen žádný mág. Možná kdyby byl, tento masakr by se nestal a můj mistr by možná...", hlas se mi najednou zasekne a cítím, jak se mi do očí valí slzy. I přes veškerou snahu zadržet je, jedna přeci jen vyklouzne. Prudce se otočím k čarodějkám zády, setřu slzu a snažím se trochu uklidnit. Pět minut mi trvá, než jsem schopna znovu promluvit. Poté se pomalu otočím zpět k nim, s pohledem upřeným do země. "Když už sem si myslela, že je můj konec, když mě vojáci nového vévody Alarica drželi pevně mezi sebou, dost na to, aby mě vévoda mohl snadno zabít, zjevil se takový podivný muž, v bílé róbě, kolem pasu rudá šerpa, přes hlavu kápě, díky masce jsem mu neviděla do tváře.", podívám se k opasku, kde obvykle bývá dýka, ale kterou mi orkové zabavili. "Zranil vévodu a přítomné stráže pobil...sám...jeden jediný, aniž by utržil jediný škrábanec. Myslím že vévoda nepočítal s..." zarazím se a pravou rukou přejedu po předloktí a zároveň napodobím pohyb rukou, který muž v bílé róbě udělal. "...nevím jak se to jmenuje. Ale v životě jsem nic takového neviděla...různé meče, dýky, halapartny, kopí, sekyry a jiné zbraně už jsem viděla...ne tohle...na první pohled by vás nenapadlo, že je taková zbraň existuje. Každopádně vévodu Alarica připravila o oko a způsobila mu šrám přes celou tvář. pokračuji ve vyprávění a před očima mám stále bíle oděného muže. "Řekl mi, že v zemi není bezpečno a že jestli chci, může mě dostat na loď, jež pluje do Taragonu, že veze suroviny a zásoby pro jeho bratry. Hned sem řekla, že ano, zde stejně už nemám nikoho. Jedinou mou rodinou mi byl mistr." krátce se odmlčím, ale tentokrát se mi podaří neuronit ani slzu. "O dva dny později už sem stála na palubě lodi, která mě odvážela z mé domoviny, kterou asi už nikdy neuvidím. Aspoň ne po dobu vlády vévody Alarica." řeknu a podívám se na své posluchačky. "Ovšem k mému neuvěřitelnému štěstí..." začnu se značným nádechem sarkasmu, "...loď ztroskotala u břehů země, o které sem nikdy neslyšela. Já ani nevěděla, že tu jsou orkové...a když na mě jeden z nich vyskočil na jednom převisu, lekla jsem se a v sebeobraně ho zabila. Poté mi šli po krku, zdáli se být čím dál zuřivější a ze znalostí, co o orcích mám, jsem utíkala a když mě dohnali, tak jsem se jen bránila. Bála sem se, že mě budou chtít zabít za to, že já zabila jednoho z nich. Tehdy sem ani netušila, že mají vůbec nějakou hierarchii, vedení, klany a...inteligenci., poslední slovo řeknu váhavě, nevím jak na to budou reagovat čarodějky a jelikož to vypadá, že na rozdíl ode mně jsou s orky zadobře, mohlo by mi to jen uškodit. "Můj mistr a vůbec všechny eseje pojednávající o orcích v mé domovině tvrdily, že orkové nejsou nic jiného, než krvelačné bestie, které žene vpřed touha po zabíjení, ničení a naprosté zkáze. A inteligence jak jí známe my, je pro ně prý vulgární urážka." vysvětlím začínám se pomalu bát o svůj život a přát si, aby se zde zjevil onen tajemný muž v bílé. "Cožpak by někdo reagoval jinak na nečekané setkání s orkem, o kterém mu všichni říkají, že jen co vás zmerčí, rozsápe vás jako cár papyru?" zeptám se pro změnu já. Je mi jasné, že mi nemusí věřit a že dost možná skončím s hlavou na špalku, nebo jinou formou popravy, jež orkové vyznávají. | ||