Nikde nebude dost klidu

Když jsem před čase opustila svou vlast, myslela sem, že jinde to bude lepší, ovšem při mé typické dávce štěstí jsem se opět přepočítala.
Jako první to byly stráže mého rodného města, poté lovci hlav a také to individuum v bílé róbě. A jako by toho nebylo málo, vpadla jsem na území orků, kteří mou přítomnost zde neberou zrovna dobře. Po několika stáních před vůdcem orků jsem se teď ocitla v chatrči s ženami, zjevně čarodějky. Z jedné jsem cítila omamující energii, sotva jsem se dokázala ovládat, abych jí nezačala zpovídat, jak toho dosáhla. Druhá působila jako kdyby místo krve měla v žilách lávu, barva vlasů byla též ohnivá jako plameny.

V okamžiku, kdy mocnější čarodějka na mě promluvila, tak jsem měla nutkání utéct. Ovšem kam bych utekla? Město je plné orků a ony by mně nejspíš stihli zpacifikovat dřív, než kdokoliv by hnul prstem. Poté požádala svou společnici aby se ujala...ovšem ujala čeho?
Ta přitakala a já měla najednou nepříjemný pocit v hrudi, jako bych provedla hrdelní zločin.
Po dvou otázkách na mé jméno a poté, co se rudovlasá čarodějka představila jako Sif, tak jsem se na ní snažila podívat co možná nejchladněji jak jsem to dokázala, ovšem nervy mi nedovolili nic víc, než jen pohled o síle chladného větříku.
"Jaina." odpovím po chvilce trochu váhavě, nevím jestli se mám bát, nebo být klidná. Na klidu mi nepřidává to kde sem, ani s kým sem.

Alliance bound by trust
Sif

Vaši intimní chvilku narušil Grom, který na lidské poměry neurvale, vtrhl do chatrče bez klepání. Když vás zahlédl v objetí, zarazil se.
"Pardon...ale vedu našeho....hosta...jak nakázal náčelník." řekl a rukou pokynul orkům venku. Do místnosti vpadla čarodějka způsobem odpovídající někomu, koho popohnali zezadu silným postrčením. Pohoršeně se podívala na orky a pak její pohoršený pohled spočinul na vás.
"Teď je to na vás." prohlásil orkský náčelník klanu a vyšel z chatrče.
Mladá čarodějka se za ním nechápavě ohlédla a poté se podívala na vás.

"Zdravím tě mladá dámo, jakpak se jmenuješ?" zeptala se císařovna a prohlédla si dívku.
"Ujmeš se toho Sif? Já si potřebuju na chvíli opřít hlavu." požádala tě a posunula se ke stěně chatrče o kterou se opřela.
Venku začaly kapky deště pomalu bubnovat na střechu postupně nabývaly na síle. Čas od času zahřmělo. V dešti též šlo zaslechnout i orkský jazyk. Nejspíš stráže venku před chatrčí.
Zatímco venku bylo rušno, v chatrči vládlo ticho, které přerušovalo pouze šoupání po zemi, které způsoboval Aaronův ocas, který nejistě pozoroval dění v chatrči.

Journey continues
Randal

"Myslíš ten ork? Toho sem viděl mizet v lese, vypadal poměrně zmoženě." odpověděl Glen, opět ti položil ruku na rameno a přenesl vás k tvému koni, který tu nebyl sám. Neuvázaný kousek opodál stál další kůň, který sotva spatřil Glena hrábl nohou a odfrkl si.
"Než se zeptáš, tak se nedokážu přemisťovat na místa, která sem neviděl. Takže zkrátit nám cestu k Asterii nedokážu. Mohli bychom klidně skončit uprostřed skály." řekl a vyhoupl se do sedla koně.
"Takže musíme hezky postaru." dodal a hleděl kamsi do dálky
Cesta přes noc se nesla v znamení ticha rušeného dusáním koňských kopyt. Jakmile se rozednilo, tak se přidalo i zvířecí osazenstvo krajiny. Nezdálo se být neklidné z nadcházející bouře, která se chystala převalit přes tuto zemi.

Přibližně v poledne jste narazili na kočár s ozbrojeným doprovodem, asi patnáct mužů, přičemž tři se věnovali čemusi na kočáru. Opodál na kufru seděla žena, jejíž výraz působil povýšeně a opovržlivě, v šatech které museli rvát oči každému, kdo se na ni podíval. Přeplácané šaty z drahých tkanin, posázené zlatem, stříbrem a drahými kameny. Někdo by mohl namítnout že jsou nevkusné.
Vedle ní seděla patnáctiletá dívka se znuděným výrazem. Strážím se pod nohami motali dva caparti ve věku asi osm let. Furt se z nich snažili vymámit zbraně, nebo alespoň dýky, ale stráže je odháněli, ale caparti to zkoušeli dál.
Když si vás doprovod všiml, tak zbystřil. Dokonce i caparti přestali otravovat. Mladé dámě jste nestáli ani za povytažení obočí, výraz si držela znuděný. Žena v příšerných šatech jen ohrnula nos a tvářila se jako by jste snad měli mor.

Náprava kočáru se zlomila a trojice mužů se ho snažila opravit, zatímco ostatní vás bedlivě sledovali.
Když jste projížděli kolem capartů, tak po vás začali házet kamení a větvičky které měli při ruce. Dívka se jen zamračila, žena se tvářila že nevidí, ale stráže bytostně nesouhlasili, nesouhlasné pohledy, kroucení hlavou a mručení bylo ale k ničemu.
Glen poté, co ho do masky trefil kámen o velikosti vejce už nevydržel.
"Vy rozmazlení malí šmejdi, nechte toho nebo vás naučím jak se máte chovat!" vybuchl a jeho malá skládací kuše se zjevila v ruce tak rychle, že překvapila i stráže, které jen vyjeveně zírali.
"JAK SE OPOVAŽUJETE NAZÝVAT MOJE DĚTI ROZMAZLENÝMI ŠMEJDY?" zavřeštěla ženština a spratci, s vědomím podpory své matky hodili další další salvu, jeden z kamenů, kterému Glen uhnul si to namířil přímo na tvůj nos a spustil krev.
"Možná protože to právě jsou. Možná jsou něco daleko menšího, nazvat je šmejdy je urážka všech poctivých šmejdů!" zavrčel Glen a kuše s naládovanými dvěma šipkami mířila na dvojici spratků. Ženština začala cosi vřeštět a na strážích a dívce bylo vidět že hlas ženy jim leze na nervy. Glenova slova se přes její vřeštění nedala ani slyšet. A tak schoval kuši a přenesl se těsně před vřeštící ženu a vteřinu nato se ženiny šaty sesuli k zemi a odhalili tělo poměrně atraktivní ženy. Jediné co teď měla na sobě byl korzet, podvazkový pás a punčochy. V ten okamžik žena přestala vřeštět a místo toho vypískla a rukama se snažila zakrýt se jak to jen šlo. Glen stáhl svou dýku od jejího výstřihu a zamířili ke koni.
Když procházel kolem spratků, ti, aniž by se jich zřetelně dotkl se oba popadli za břicho, složili se k zemi a začali hystericky řvát a brečet.
Stráže v němém úžasu nevěděli zda mají pomoci svým pánům, nebo tleskat cizinci, který zjevně udělal něco, co chtěli udělat sami.
Dívka která se do teď tvářila znuděně měla na tváři zlomyslně spokojený výraz.

Glen se vyšvihl do sedla a pozoroval obnaženou ženštinu jak vletěla do kočáru a zatáhla závěsy. Poté ti kývl, že se jede dál. Jen co se kočár ztratil z dohledu, tak zabručel:
"Nesnáším snoby!", rukou přejel po masce, na které zůstal šrám po ráně kladivem.
"Co nos?" zeptal se a podíval se na tebe, zatímco koně pokračovali do kopce.
Na jeho vrcholku šlo spatřit menší osadu s velkou budovou, která se tvářila jako taverna.
"Navrhuju si orazit." řekl a ukázal na tavernu.


PJ's Note: Nechám na tobě, jestli "krvotrysk" je pouze krátkodobá záležitost, nebo záležitost zlomeného nosu. A také si můžeš vybrat vzhled taverny, tato možnost je čistě dobrovolná. :)

Zpět na cestu

Vyslechnu si jeho další slova a pochopím, proč je jeho aura temná. On zvolil, řeknu si v mysli a smutně na něj pohlédnu.
"Moc přátel asi není, ne více jak nepřátel, myslím," řeknu tiše, spíše pro sebe, když zamířil ke schodům, na které se usadil. Já se jen pootočil, ale zůstal jsem stát. Nějak mi to přišlo nepatřičné, sedět v jeho přítomnosti, i když vlastně císařem nebyl. Na další větu jsem jen přikývl, ale nic jsem neřekl. Když se mu ale objevil můj krystal v jeho ruce, překvapeně jsem se na něj podíval (na ten krystal) a ihned jsem začal šátrat v kapse. Nebyl tam.

Kousek za mnou se ozvalo lupnutí a já trochu, snad nenápadně, povyskočil leknutím. Trochu jsem se odhlédl a oddechl jsem si, když jsem spatřil známou "tvář". Opravdu jsem si oddechl? překvapeně se zasměju nad tím, ale dál to nerozebírám. On přejde k císaři, ukloní se mu a začnou spolu rozmlouvat. Brnění zase máchne ke mě, a když mu Glen řekne, co o mě ví, trochu povytáhnu obočí. Ano, vím, že tohle ví, ale tuším, že toho o mě ví trochu více. Když si císař zase odfrkl na můj účet, Glen se mne zastal a mé sympatie k němu o něco vzrostli. Ovšem chování císaře bylo... inu, arogantní. Ano, uvědomoval jsem si, že na to, vzhledem ke své moci, má nárok, ale zdálo se mi, že to tak trochu přehání. Když se pak císař zvedl a zamířil ke mě, nepatrně jsem ztuhl a nehnul ani brvou. V jeho slovech jsem cítil silnou výhrůžku a opravdu jsem si ji vzal k srdci. Jakmile prošel kolem mne, neotočil jsem se za ním, pořád jsem byl tak trochu ztuhlí tou silou, kterou kolem sebe vyzařoval.

Císař byl pryč a Glen, stejně tak i já, se probral z onoho "zesochovatění". Došel ke mě, vrátil mi můj krystal, který jsem si pozorně prohlédl a pak jsem jej schoval do kapsy. Položil mi ruku na rameno a v tu chvíli jsme stáli v táboře kultistů. Jak jsem nebyl připraven na to, co se stane, stál jsem chvíli zkoprnělí a rozhozený, než jsem se zorientoval a rozkoukal. Tábor stále hořel, nikde nikdo. Ani ten zelený obr, který nás sem dovedl. Kam asi zmizel? napadlo mne, avšak nepátral jsem po něm. Glen měl pravdu, měli bychom vyrazit, máme práci.
"Jo, tady už nic neuděláme. Koně mám na kopci," přikývnu a zamířím ke koni.
"Jen si říkám, kde je ten mohutný šaman divné barvy, co nás sem dovedl," nedá mi nakonec, ale tak jako tak na odpověď moc nečekám.

An old friend
Randal

"Chci vidět, jak tohle budeš říkat, až bude někdo, na kom ti záleží v ohrožení a temná stezka bude jedinou cestou k její záchraně!" řekl s pohrdáním, sklopil meč a zadíval se kamsi do chodby.
"Popravdě by mne také zajímalo, kolik spojenců si má sestra za dobu mého uvěznění udělala...a kolik nepřátel." řekl a zamířil zpět ke schodům, na které si sedl.
"Očividně je to někdo, kdo si získal duše a těla takových odporných bytostí jako byla čubka co mne probudila." řekl a opřel meč o dlažbu. Jeho oči opět spočinuly na tobě.
"A ty se mi snažíš namluvit, že si tu z vůle Pradávného?" zasmál se a v levé ruce se mu zjevil úlomek krystalu z těla Pradávného, byl to ten tvůj.
"Umí si vybrat zajímavé, skoro až směšné posly.", jeho poznámka spíš patřila spíše krystalu.

Za tebou se ozvalo lupnutí a z předkomnaty se vynořil muž s maskou, starý známý z paláce.
Když tě zahlédl, jen ti pokynul a pokračoval k sedícímu císaři. Zastavil se pět kroků od něj a mírně se uklonil. "Můj pane!" řekl a narovnal se.
"Trvalo ti to!" zavrčel císař na pozdrav.
"Zdržel mě ten proklatý Revenant. Nestačilo že se kochal tělem nějaké ženy, ještě měl potřebu útočit na mně." prohlásil muž v masce.
"Nezajímá mně co tě zdrželo...zajímá mně, co víš o tomhle červovi!" zavrčel a rukou s úlomkem z Pradávného máchl tvým směrem.
"Vím jen to můj pane, že se snaží najít Asteriinu svatyni. Mírně s předstihem, ale s posvěcením císařovny." řekl a složil ruce na hrudi, pohledem těkal mezi vámi.
"Zmýlil sem se...moje sestra si vybírá směšné posly." zasmál se císař.
"Myslím že císařovna má dobrý důvod proč ho nechala jít." řekl zcela vážně maskovaný muž.
"Až začnu brát v potaz to, co si myslíš Glene, bude to hodně smutný den!" zavrčel císař a hodil mu úlomek z krystalového draka.
"Ano můj pane!" odpověděl maskovaný Glen.

"Takže..." začal císař opět k tobě a opět vstal.
"...jediný důvod proč ti z těla nevyrvu duši je ten, že jestli tě posílá má sestra, má zjevně dobrý důvod. Stejně jako měla dobrý důvod proč mě zavřela tady." dodal a pomalu kráčel k tobě.
"Protentokrát ti tedy budu věřit...ale nejsem tak důvěřivý jako má sestra...a rozhodně neodpouštím. Jediný důvod, abych ti nevěřil a budeš pozorovat mrchožrouty jak hodují na tvých střevech!" řekl a prošel kolem tebe a zmizel v chodbě.
Glen ještě chvíli stál jako socha, v ruce třijímající tvůj krystal.
"Nemysli si, já si také myslel že můj pán je někdo jiný." řekl a povzdychl si.
"Ovšem jedna věc je jistá. Říše nemůže mít dva císaře...nehledě na to, jak velká je říše, nebo jaké rozdíly jsou mezi nimi." pokračoval a došel k tobě, přičemž ti vrátil krystal.
"Každopádně, myslím že máme práci." řekl, položil ti ruku na rameno a v mžiku jste oba stáli v stále hořícím táboře kultistů.
"Naše práce spočívá v tom, dostat tebe k Asterii a ne řešit sourozenecký svár trvající po staletí. Takže doporučuju se spakovat a vyrazit. Pokud ovšem nemáš námitek..." dodal a podíval se po táboře.

Pokec s "Císařem"

Sledoval jsem císařina bratra, čekal jsem, na nějaký zákeřný útok, ale jeho meč klesl k zemi a on se zahleděl na mne, přičemž zůstal stát jako socha. Se smíchem mi řekl, že bych proti němu neměl žádnou šanci a já musel v duchu souhlasit. Ruce mám volně podél boku, pohledem jej pozorně sleduji. Když promluvím o nebezpečí, udělá pár kroků ke mě, přimhouří oči a zeptá se, proč si myslím, že by nám Asteria mohla pomoci. Nevím, co mu na to mám odpovědět, proto radši mlčím a dále poslouchám jeho slova. Jeho otázky mne zaujmou. Ano, taky mne napadlo, že démonka s tím může mít něco společného, ale spíše jsem naše nemilé setkání považoval za náhodu. Když ale zmíní jakýsi krystal, podívám se na něj překvapeně. Myslí snad slzy Asterie, nebo... ne, to není možné, vždyť je to jen obyčejný safír. S jeho dalšími slovy vylétne jeho meč k mému obličeji a já se jen tak tak udržím, abych necukl.
"Nevím o jakém drahokamu přesněji mluvíš, ale vím, že já součástí hrozby nebudu. I když mi Pradávný řekl, že se ze mě možná stane temný mág, ale pokud se tak stane, nebude to mým zapřičiněním. Nikdy se z vlastní vůle nestanu temným mágem. Ne, já nejsem součástí té hrozby a ani se jí nestanu. Jsem na cestě za případnými spojenci, kteří by nám v tomto boji pomohli. Nevím, kdo je nepřítelem, jen vím, že je to velmi mocný temný mág," promluvím, když domluví a jeho čepel vzplane.

Ztělesněná temnota
Sif

Císařovna se pousmála, ale na klidu jí to moc nepřidalo. Opět tě objala.
"Nechci aby se ti jeho rukou něco stalo. Nepřenesla bych to přes srdce...I když si vážím tvé věrnosti, musíš pochopit, že tohle není ledajaký tvor disponující magií. Před ním se třásl kdejaký arcimág." řekla a rukou ti zajela do vlasů a přitiskla tě k sobě. Její tvář se dotkla tvé a mezi vámi vzniklo pouto.
"Jsou věci, jež nedokážu vyslovit, ale můžu ti je ukázat..." uslyšela jsi její myšlenky.


Kdysi dávno, vzdálený horský průsmyk

Mladá dívka se brodila po kolena sněhem ve vánici. Oděná v kožichu, hnědých kalhotách a bílé blůze s mečem u pasu. Její černé vlasy sahající na ramena se zmítali ve větru a šlehali ji do obličeje jako stovky malých bičíků. Dívka s námahou sledovala hluboké stopy, které někdo vyšlapal před ní. Kožich tiskla k sobě tak pevně jak dokázala.
"Takže přeci jen půjdeš se mnou?" zeptal se hlas mladého muže, který stál několik metrů od ní, ale díky vánici ho šlo zahlédnout pouze těžko.
Muž měl na sobě zbroj, jež byla temně šedá, na zádech zbroji plápolal plášť. Levá ruka se opírala o runový meč, se zlatým jílcem. Tvář muže byla nemilosrdná a tvrdá, černé vlasy, napůl stažené v ohonu a napůl rozpuštěné plápolali ve větru jako prapory něčeho temného, černé vousy působili zlověstně, daleko víc, než zbroj nositele.
"Ne. Chci aby ses vrátil!" odpověděla dívka a s námahou došla na deset kroků od muže.
"Moc dobře víš, že tam se nevrátím! Nehodlám opět podstoupit rituály starců ve snaze mne "očistit"! řekl popuzeně a díval se dívce do očí.
"Dej jim šanci! Takové věci chtějí čas!" naléhala dívka prosebně a udělala pár kroků k muži.
"A co když nic nezmůžou? Tak mě nechají popravit jako nějakého kacíře! A se mnou popraví i tebe, jen kvůli podezření, jestli si nebyla vystavena mému vlivu moc dlouho!" zavrčel a mávl rukou směrem za dívku.
"Nic takového se nestane!" naléhala dívka a opět udělala pár kroků.
"A jak to můžeš vědět? Oba víme, že ten starý hlupák je zaslepený sám sebou a udělá všechno, aby se v očích krále blýskl! A i přes to, kdyby kvůli tomu měl zabít potomky králova nejlepšího přítele!" rozkřikl se a dívka se odvrátila, její tvář se zkřivila bolestí. Snažila se aby neplakala, ale nešlo to, zprávy o smrti otce měla stále v živé paměti.
Ruka, jež spočinula na jejím rameni ji donutila otočit se. Muž dívku k sobě pevně přivinul.
"Promiň, ale sama víš, že je to pravda. Král mu věří víc, než nám. Ani zdaleka nám nedůvěřuje tolik, jako otci." řekl a pohladil dívku po vlasech.
"Tím že utečeš mu jen dáš další důvod proč by neměl věřit." řekla dívka a podívala se mu do očí.
"Sama víš, že mě čeká buď smrt, nebo exil. Pokud si mám vybrat, raději budu vyhnanec, než mrtvola!" řekl tvrdě a zamračil se.
"A napadlo tě, co se stane se mnou?" zeptala se dotčeně.
"Nejspíš se provdáš za nějakého bohatého šlechtice. Nebo se z tebe stane královna. Furt máš lepší vyhlídky na budoucnost než já." odpověděl až chladě, to už se dívka odtáhla a nevěřícně na něj hleděla.
"A obtěžoval jsi se vůbec zeptat co chci já? Nebo tě slepě vedla vidina vlastního prospěchu. Nemysli si, že nevím pravý důvod proč odcházíš...viděla jsem ty věci a pergameny v tvém pokoji...to nejsi ty!" řekla a bylo vidět, že jí každé slovo bolí.
"A CO JSEM JÁ?" zařval muž a zpražil jí krutým pohledem.
"JEN LOUTKA NĚJAKÉHO STARCE? NEBO LOUTKA KORUNY? DONEDÁVNA JSEM BYL STEJNĚ NAIVNÍ JAKO TY, JENŽE PAK JSEM SE UVIDĚL PRAVDU, ŽE NEJSME NIC NEŽ LOUTKY V INTRIKÁCH TOHO ŠÍLENÉHO STARCE! JSI VÁŽNĚ TAK SLEPÁ, ŽE JSI SI NEVŠIMLA JAK SE NA TEBE DÍVÁ? LAČNĚ A NEDOČKAVĚ, JAKO VLK NA JEHNĚ? ČEKÁ NA DEN, KDY TI PŘIPADNE KORUNA...A ON MOC DOBŘE VÍ, ŽE JEDNOU BUDEŠ VLÁDNOUT...POTÉ SI TĚ CHCE OMOTAT KOLEM PRSTU, JE MU JEDNO JAK! VIDÍ V TOBĚ KLÍČ K VLASTNÍ ŘÍŠI. MÁ TĚ ZA NAIVNÍ HLOUPOU HOLKU, JEŽ NEDOKÁŽE VIDĚT INTRIKY KOLEM NÍ!" řval a dívka s každým slovem couvala zpět.
"Tak mi řekni sestřičko...chceš být vyhnanec a žít svobodně, nebo být stále v přízni lidí, ale být loutkou toho maniaka?!" zavrčel a bylo mu jedno že dívce vyhrkly slzy do očí.
"Nechci být ani jedno!" zavzlykala a schovala si ruce do tváře.
"Proč jsi mi to neřekl dřív?" vzlykala hystericky a nedokázala se podívat na muže, který byl její bratr.
"A věřila bys mi? Kdybych přišel za tebou s tímto argumentem, věřila bys mi? Nechala by sis to pro sebe, nebo bys běžela za ním a řekla mu to, čímž bys mně poslala na jistou smrt?" zeptal se a šlo vidět, že ztrácí nervy.
"Já...já..." začala a snažila se uklidnit.
"Sama nevíš, co bys udělala...jsi opravdu naivní." skočil jí do řeči a díval se na ní. Jeho slova jí hluboko u srdce ranila, zhroutila se na kolena a plakala. Muž se jen lhostejně otočil a ztratil se ve vánici...


O dvacet let později...

Válečník v černé zbroji posázené lebkami právě vytáhl svůj meč se zlatou rukojetí z těla muže, jež byl dost pošetilý natolik, aby na něj zaútočil.
"Posmrtný život tě naučí držet se mi z cesty." zasmál se válečník, máchl mečem aby z něj dostal krev a zvedl meč před obličej a zahleděl se do oceli. Usmál se a svěsil meč podél těla.
"Sleduješ mně dlouho sestřičko?" řekl pobaveně, otočil se a podíval se přes řeku na ženu sedící na koni. Na sobě měla černé kožené kalhoty a černý kožený korzet odhalující břicho a vystavující okolí její smyslné vnady. Černé vlasy stažené do copu táhnoucího se do půli zad.
"Jen naprostý pitomec by tě nenašel!" odvětila chladně a se zlobou v očích opětovala pohled na válečníka.
"Co mě prozradilo? Má pověst, nebo snad mé schopnosti?" zasmál se a v ruce protočil mečem a poté se o něj opřel loktem. Meč končící pod hrudním plátem válečníkovi zbroji mu tento komfort dovoloval.
"Stačí sledovat těla mrtvých ty pitomče!" zasyčela a vztekle sevřela uzdu koně.
"Říká ta, jež nechala tělo starého šílence ležet na jeho posteli nahého. Musím uznat sestřičko, že když jsem tě viděl naposledy, nemyslel sem, že bys měla na to někoho zabít, natož takhle....rafinovaně. Svést starce a poté ho za pomoci zvláštního triku otrávit polibkem...jsi mazaná sestřičko...to ti musím nechat." smál se válečník a prohlížel si tělo sestry.
"Vždy jsi měla ten jistý šmrnc a půvab který nutil každého se za tebou ohlédnout." řekl a pomalu se vydal k vodě. Sotva jeho obrněná noha vstoupila do řeky, z vody se vynořila bytost tvořená samotnou vodou a okamžitě se vrhla na postavu ve zbroji, ale okamžitě se rozprskla a splynula s řekou.
"Víc neumíš sestřičko? Měl sem za to, že ty jsi byla ta na...", válečník nedořekl, protože ho do prsou trefil modrý výboj energie a poslal ho vzduchem. Přeletěl tělo nešťastníka a dopadl se zaduněním na zem.
"Jak vidím, naučila si se spoustu nového. Škoda že jsi rozhodnutá použít svou moc proti mně, než aby si ji použila spolu se mnou!" zasmál se a vstal, to už žena přebrodila řeku v ruce třímající vlastní meč, jehož jílec vypadal jako křídla a hlava dravého ptáka.
"Ty a já jsme úplně jiní. Já nechci použít svou moc k vlastnímu prospěchu!" odsekla a s odporem sledovala svého bratra.
"Pomáhat ostatním? Tak si respekt nezískáš!" odplivl si a upřel zrak na sestru.
"Kdybys věděl, jak moc se pleteš. Zatímco ty se brouzdáš světem a ničíš vše, co ti přijde pod ruku, já jdu za tebou a napravuji tvoje škody...až na mrtvé...ty vzkřísit nedokážu!" zasyčela a máchla mečem, z jeho čepele vyletěla ledová vlna a rozbila se o jeho meč.
"Vidím, že ta naivita ti zůstala." zavrčel a vrhl meč proti své sestře, která se mu vyhnula jako laň.
"Nejsem naivní...jen vidím věci jasně a zřetelně. Což se o tobě říct nedá." opáčila dívka a na oplátku vzduchem poslala další ledovou střelu z meče. Tuto střelu neměl válečník jak vykrýt a tak schytal plnou dávku která ho srazila na kolena.
"Napoak sestřičko...já vidím věci jasně. A vůbec se mi nelíbí co vidím! Nelíbí se mi jak si bezmyšlenkovitě zradila vlastní krev, jen abys pomohla několika tuctům slabochů!" zavrčel a s námahou vstal a pozdvihnutím pravé ruky ze země vyvolal svůj meč.
"Já sem zradila svou krev? To tys mně před dvaceti lety nechal napospas všem! Místo abys tam byl se mnou a byl mou oporu, hnal si se za vlastním cílem. A co jsi za tu dobu získal? Jen spoustu mrtvých, nepřátel a posílení své zvrhlé moci!" odsekla dívka a pevně sevřela svůj meč.
"Říkej si co chceš Sareeno...vždy budu silnější než ty!" zavrčel válečník a vytáhl meč ze země.
"Fyzicky možná. Ale tvá moc nikdy nebude větší než ta moje. Tvoje arogance tě zaslepuje Dravene." odsekla Sareena a napřáhla meč směrem k válečníkovi.
"Uvidíme, kdo bude škemrat o milost!" řekl vztekle muž a také napřáhl meč směrem k dívce. Hroty obou zbraní byly u sebe tak blízko, že se téměř dotýkaly.

První výpad provedl Draven, zvedl svůj meč nad hlavu a s krokem vpřed jím máchl proti Sareeně, která ale stihla uhnout a z ladné otočky soka kopnout do tváře. Ten pouze překvapeně odstoupil o dva kroky a rukou si přejel po čelisti, uznale se pousmál a odplivl si. K jeho štěstí si všiml výpadu který mířil na ruku s mečem, rychle jí trhl, takže dívčin meč dopadl na čepel. Poté mečem trhl vzhůru a trhnutím vyrazil do vzduchu i meč sokyně. Okamžitě využil toho, že je krátkodobě nekrytá, máchl volnou rukou a udeřil ji do břicha. Dívka se zlomila v pase a snažila se popadnout dech, ale k tomu jí nebyl poskytnut prostor.
Dravenův meč opět svištěl vzduchem a opět se zarazil o Sareenin meč, pak ještě několikrát, než Dravenovo břicho schytalo další modrý výboj a odhodilo ho o pět kroků zpět.
"Takže chceš hrát takhle sestřičko? Jak je libo." zavrčel vztekle a udeřil mečem do země tak silně že vyslal skrz zem tlakovou vlnu, která do kolen poslala vzpamatovávající se dívku. Znovu udeřil do země, tentokrát s sebou vlna nesla černý éterický plamen, který spaloval vše, čeho se dotkl. Ale k dívce se nedostal, ta proti plamenům poslala vlastní, ledovou vlnu. Srážka obou vln vyústila v hromadu páry.

Když se pára rozplynula, oba soupeři stáli pevně na nohou a pohledy probodávali jeden druhého. Ticho narušovala pouze řeka. První kdo se pohnul byl Draven, který vyrazil vpřed jako lavina. Vrhl meč směrem k Sareeně a vrhl se do kotoulu, když se meč zabodl do země, Draven vyskočil do vzduchu popadl meč a ve vzduchu švihl mečem směrem k dívce, která stačila uhnout a uštědřit mu tvrdou ránu do zad. Země se otřásla s dopadem Dravenovi zbroje a on s úpěním a vrčením zkusil vstát, ovšem ne dost rychle, aby na zádech neucítil dvě rány a třetí na temeni hlavy, která ho poslala opět k zemi. Sareena přes jeho záda přeběhla a uštědřila mu tvrdý kopanec. Draven otřesen nečekaným úderem vstával jen těžko.
"Nechtěla sem aby to došlo takhle daleko...ale tys mi nedal jinou šanci!" ozvala se Sareena, pevně třímající svůj meč. Jako odpověď jí byl zhnusený pohled jejího bratra, který odplivl krev a otřel si rty. Poté pomalu vstal, pevně sevřel jílec meče a z očí mu planula temnota.
"Není konec, dokud to neskončí, ty malá děvko!" zavrčel a sevřel meč oběma rukama, bylo vidět že oslovení Sareenu překvapilo, zvláště když vzešlo od jejího bratra.

Draven opět provedl první výpad, tentokrát máchl mečem směrem od země. Úder byl dost silný aby vyrazil dívce meč z ruky. Když se dopustila té chyby že se za ním ohlédla, pohled zpět jí naskytl detailní pohled na obrněnou pěst Dravenovi zbroje. Pěst dopadla s devastující přesností a srazila dívku k zemi. Otřesená a zraněná se snažila dostat z dosahu meče, ale nebyla dostatečně rychlá aby uhnula okované botě. Se zaúpěním a nehoráznou bolestí se svalila na záda, automaticky se chytla za břicho ve snaze zmírnit bolest, jež cítila. Ovšem bylo to k ničemu, protože obrněná ruka její bratra sevřela její hrdlo a zvedla jí do vzduchu. Její ruce se není snažili povolit Dravenův stisk. Lapání po dechu a bolestivé grimasy neobměkčili jeho srdce.
"Naivní, hloupá a děvka k tomu. Je mi z tebe špatně, sestřičko!" zavrčel Draven zhnuseně, slovo "sestřičko" pronesl s odporem. Než stačila Sareena něco říct, proletěla vzduchem a dopadla na břeh řeky. Její snaha postavit se díky rychlému sledu úderů byla nesmírně náročná. Každý pokus vstát skončil tím, že vyčerpaně padla na zem.
Při jednom z pokusů ji Draven pevně chytil za vlasy a dotáhl jí k vodě a vrazil jí hlavu pod vodu. Vyčerpaná a zraněná, zmohla se pouze na slabý odpor.
"Řekni mi, jaké to bylo zaprodat svoje tělo?" zeptal se vztekle, když ji vytáhl z vody, zatímco ona lapala po dechu. Než stačila vůbec něco říct, opět skončila pod vodou, opět tam setrvala několik vteřin, než jí běsnící Draven opět vytáhl.
"Vsadím se že sis to náležitě užila ty malá děvko!" zavrčel a opět ponořil hlavu sestry pod vodu.
"Otec by z tebe byl zhnusen, stejně jako jsem já!" řekl a opět její hlavu vrazil pod vodu. V dívčině mysli se zjevil obraz otce, kterého milovala víc, než cokoliv na světě. Před očima viděla všechny vzpomínky na otce. Její vědomí se nořilo kamsi, kde byla jen tma a prázdno.

Draven se opět chystal vytáhnout sestru z vody, ale projel jím masivní výboj energie, který ho následně odhodil několik metrů od řeky. Z překvapivého úderu se mu vzpamatovávalo jen těžko. Jeho tělo mělo co dělat aby se vypořádalo s bolestí, kterou najednou cítilo a která nebyla jako nic, co cítil předtím. Když se mu podařilo zvednout se na lokty a podívat se co se vlastně stalo, zahlédl Sareenu, jak vykašlává vodu a následně lapá po dechu.
Kolem ní žhnul tmavě modrý plamen. Když se jejich pohledy setkali, po zádech mu přejel mráz. V jejích obvykle laskavých, milých a hodných očích viděl zlost, nenávist, pohrdání a něco, co nedokázal rozpoznat, ale bylo to zklamání.
"JÁ NEJSEM DĚVKA!" zařvala a pomalu vstala.
"KDE TY BEREŠ PRÁVO MĚ SOUDIT? NEBYL SI TAM, NEVÍŠ CO SE STALO!", v rukách jí najednou žhnuly dva plamenné orby.
"PRO TVOU INFORMACI! NIKDY SEM SE NIKOMU NENABÍDLA ANI SE NIKOMU NEZAPRODALA!", vrhla jeden z orbů, který po dopadu za Darvenovou hlavou vybuchl.
"TOHO STARÉHO BLÁZNA SEM JÁ NEZABILA! PO TOM CO SI MI ŘEKL TENKRÁT V TOM PRŮSMYKU SEM SI NA NĚJ DÁVALA POZOR, ALE NIKDY...NIKDY SEM SE NEZAPRODALA JEMU ANI NIKOMU JINÉMU!", druhý orb vybuchl hned vedle Dravena a vyhodil ho do vzduchu.
"A KDYŽ TU MLUVÍŠ O OTCI, ŽE BY MNOU BYL ZHNUSEN...JEDINÝ KDO BY BYL PŘEDMĚTEM JEHO ZHNUSENÍ BYS BYL TY! TY A JEDINĚ TY!", Draven se zastavil ve vzduchu, lapen mocí své sestry, než stačil cokoliv udělat aby se osvobodil, Sareena s ním švihla o zem tak prudce, že bylo slyšet jak praskla nějaká součást zbroje.
"NEVEDL NÁS K TOMU, ABYCHOM STÁLI PROTI SOBĚ A ROZHODNĚ BY NECHTĚL VIDĚT JAKOU ZKÁZONOSNOU CESTU SIS VYBRAL!", Draven opět proletěl vzduchem, tentokrát se zastavil o skalku proti proudu řeky.
"Já tě milovala! Ale nesmířím se s tím, jakým monstrem jsi se stal!" řekla se slzami v očích. Draven se opět snažil vstát, ale byla to marná snaha.
"Stále....jsem....tvůj....bratr..." vysoukal ze sebe s pohledem na Sareenu. Ta jen zavřela oči a zakroutila hlavou.
"Ne...můj bratr je mrtvý. Ty nejsi nic jiného, než jeho vrah! Monstrum, jež se nespokojilo pouze s jednou duší a muselo jich získat víc! Můj bratr zemřel před dvaceti lety." řekla a otřela slzy z tváří. Poté přebrodila řeku a z brašny na koni vytáhla jakýsi artefakt, jež se vznášel nad její rukou. Draven se urychleně snažil vstát, jeho oči odráželi paniku kterou najednou pocítil. Sareena i s artefaktem přebrodila řeku a zůstala stát pět metrů od něj.
"To...to...přece nemůžeš myslet..." drmolil a snažil se za pomocí skalky vstát.
"Nedokážu tě zabít...ale jít tě taky nechat nemůžu." řekla zlomeným hlasem a čepele na artefaktu se roztočili.
"Je mi to líto." dodala a mávnutím ruky artefakt vypustila směrem k Dravenovi.
"Ne....ne...ne..." soukal ze sebe, ale na víc se nezmohl protože jedna z čepelí pronikla skrz zbroj. Okolí zaplnil křik někoho, komu rvou duši z těla. Čepele se mihotaly jako roj včel a pronikaly zbrojí jako by tam ani nebyla. Dravena zahalil černém dým, postupně on, i artefakt zmizeli v dýmu, byl slyšel pouze Dravenův křik.
Sareena se odvrátila sotva Draven vykřikl.

Otočila se až když křik utichl. Na místě, kde se o skalku opíral Draven zůstal pouze vznášející se artefakt. Čepele zmizeli a artefakt ve tvaru kostky pouze slabě zářil. Po Dravenovi ani stopy. V dohledu nebyla ani zbroj, ani meč. Nic, co by nasvědčovalo že tu vůbec někdy byl.
Mladá žena pomalu došla k artefaktu a natáhla k němu ruku, artefakt pomalu sklouzl k její ruce a vznášel se nad ní. Sareena beze slov přebrodila řeku a uložila artefakt do pouzdra v brašně, ze kterého ho předtím vytáhla. Jen co byl artefakt uložen, rozechvěla se jí kolena a ona se posadila na zem, přitáhla si kolena k sobě a rozplakala se...


Současnost

Císařovna se od tebe odtáhla a podívala se na tebe.
"Už chápeš, proč nechci aby ses mu postavila?" zeptala se a pohladila tě po tváři.
"Není moc čarodějů a mágů, jež přežili střet s ním. Nechci abys skončila jako jeho další oběť. Slib mi, že se nevystavíš žádnému nebezpečí!", její hlas zněl urgentně a bylo v něm cítit i napětí a jistou nejistotu.