Wrath of the Crown
Sif & Jaina

Aleria se pomalu zvedala a pravou rukou si pročísla vlasy.
"Přijdu si jako kdybych celou noc proflámovala a vypila několik sudů vína." hlesla a velice pomalu vstala a narovnala se.
"Ale to by asi bylo příjemnější než..." prsty si přejela po žhnoucích runách a nevěřícně na ně chvíli hleděla.
"...co? To vy?" zeptala se a až teprve teď se rozhlédla a oněměla.
"Jak?" zmateně se podívala na Sif a následně si uvědomila, že je zde i Jaina a vrhla s k ní, aby zkontrolovala, jak na tom je.
"V bezvědomí." konstatovala spíš pro sebe.
"Vezmu jí k sobě na koně, až vyrazíme na cestu. Vy se postarejte o jejího koně." řekla a jala se upravit si sedlo, aby se na hřeb koně vešla ona i bezvládná čarodějka.
"Jen mi s ní budete muset pomoci nahoru." dodala a ohlédla se po Jaině

Cesta k městu utekla rychle, Aleria měla Jainu opřenou o své pravé rameno a rukou jí přidržovala, zatímco svírala uzdu koně. Byl brán v potaz na zlomeniny.

---

Průjezd tábořištěm před jižní bránou Rubínu vyvolal menší pozdvižení.
Někteří poznali, co je Aleria zač, neb neměla jak se zahalit do pláště, když vezla Jainu.
Jeden z horlivých vojáků s neznámou insignií na hrudi tasil meč a vyrazil na zteč.
Bylo by se mu i podařilo zaútočit na Aleriu, kdyby se mu do cesty nepostavil důstojník Imperiální armády a nevysvětlil mu, že i když není z přítomnosti nemrtvé nijak nadšený sám, je-li v doprovodu císařovniny rádkyně, nebude na ní nikdo útočit, pokud nedostanou přímý rozkaz od čarodějky.
Aleria věnovala Sif tázavý pohled, ale nic neříkala, aby neprovokovala chladnoucího útočníka.

Ve městě se k projíždějícím postavám na koni stáčeli pohledy a spousta z nich uvázla na Alerii a Jaině.
Od posledně tu bylo více vojáků v cizích barvách a také zde přibyly orkové, ti věnovali spíš pozornost Jaině, než Alerii.

Ovšem čím více se blížil palác, tím víc se dostavoval pocit nevyhnutelnosti.
U brány na nádvoří paláce oslovil voják s hodností seržanta Sif.
"Má paní.", uklonil se na pozdrav a přejel pohledem její společnost.
"Měli jsme o vás starost. Její Výsost sem chodí každý večer a vyhlíží vás." řekl a ohlédl se na palác.
"Doufám, že vaše nenáhlá cesta byla úspěšná a že císařovna bude v dobré náladě.", dva vojáci stojící za ním se otřásli.
"Nebudu vás již více zdržovat, má paní. Vítejte doma." dodal a znovu se uklonil, spolu s ostatními strážemi uvolnil cestu koním.

Ani navrátivší se skupina nestačila pořádně sesednou a ve dveřích stájí se zjevila skupina ozbrojených stráží. Tihle ovšem znamenali potíže.
Stráže obvykle nosili stříbrné zbroje a modré doplňky jako pláště, varkoče, stuhy a chocholy na přilbách, nehledě na hodnost.
Tato skupina měla doplňky rudé - symbol Elitní Stráže.
Císařovna se málokdy uchylovala k tomuto kroku. Jen při výjimečných příležitostech se vybraní členové palácové stráže stali dočasně členy Elitní Stráže.
"Lady Sif." oslovil čarodějku voják s distinkcemi kapitána.
"Máme příkaz vás přivést k císařovně." dodal a gestem ruky ukázal ven ze stájí.
"Potřebuje ošetřit." ozvala se Aleria a naznačila k Jaině v bezvědomí.
"Rozkaz zněl: "Okamžitě, jak se ukáže!"" oponoval kapitán a pokynul dvěma strážným, aby bezvládnou čarodějku převzali.
"Lady Sif, nechci vás před císařovnu přivést v okovech." dodal a při posledním slově se někteří ze bývajících stráží chopili zbraní.

Found the secret
~Jaina~

Zvuk flétny se vplížil do hlubin podvědomí a plížil se tam jako had krtčími norami. Nechtěla jsem nabýt vědomí. Mé přání bylo zůstat v tomto klidném nevědomí. Ale had byl vytrvalý a nakonec se mu podařilo najít cestu ven.

Otevřela jsem oči. Ostré sluneční paprsky mne málem oslepily. Chvíli jsem mžourala před sebe, a když jsem konečně začala vidět, rozhlédla jsem se. Můj pohled to táhlo ke zvuku hudby, ale nedalo mi to, abych přelétla zvědavě i okolí. Pokud jsem si dobře pamatovala, zůstaly jsme ležet s Jainou na mostě. Tohle jako most nevypadalo a chvíli jsem si myslela, že se mi to jenom zdá. Něco ve mně však hlodalo, že si to chci pouze namluvit.

Probudit se ve svých peřinách a zjistit, že tohle všechno byl jenom hloupý sen. Kéž by.

Věřit či nevěřit podivné osobě, která přestala hrát ve chvíli, kdy si všimla, že jsem vzhůru. Její slova byla věcná a přímá. Možná jen na konci jsem zaslechla lehké pobavení nebo se mi to jenom zdálo. Dnes člověk už pomalu neví, co vidí nebo slyší. Těžké břemeno všem, kdož dostali dar a prokletí magie.

Císařovna. Nečekala jsme od ní velkorysé uvítání. Zradila jsem její důvěru, ale pustila by nás na takovou výpravu a s nemrtvou, ze které se nakonec vyklubal někdo, komu můžu věřit? Už to nebyla ta nemrtvá, ale Aleria. Nakonec dosáhla své pomsty.

Mlčela jsem. V mé tváři šlo číst. Měla jsem strach. Nelitovala jsem svého rozhodnutí, ale litovala jsem, že jsem císařovně lhala. Dala jsem v sázku důvěru, kterou ve mně měla a najednou jsem si uvědomila, že jsem do toho zatáhla Jainu. Tento nápad sice vzešel z jejich úst, ale byla jsem to já, kdo nakonec svolil.
Někdy musíš udělat i to, co je nezbytné.

Když postava zmizela a my se ocitly před Rubínem, sevřel se mi žaludek. Dolehla na mě tíha všech rozhodnutí, co jsem udělala. Vydechla jsem. "Jsme doma," šeptla jsem, a pak se přinutila postavit. Jaina vypadala zbídačeně, Aleria vyčerpaně. Mé tělo doslova křičelo o odpočinek, ale ten si budu moct dát až potom, co budu čelit císařovnině hněvu. Vezmu vše na svá bedra. Nakonec to bylo moje slovo, které povolilo tuto výpravu.

Realm between the worlds
Sif & Jaina

Než čarodějky přišly o vědomí, na dlažbě mostu byl bíle žhnoucí nápis:
"In Dedicato Imperatrix Ultra Articulo Mortis"
Podobný nápis byl před časem k vidění ve sklepení sídla guvernéra Orionu.

---

K vědomí čarodějky, nebo spíše Sif, přivedla flétna.
Avšak čarodějku čekalo překvapení. Po mostu ani jeho nejbližším okolí nebylo ani vidu.
Místo toho se čarodějky i Aleria, která stále ležela zhroucená na zemi v bezvědomí, se slabě žhnoucími runami na paži, nacházeli na břehu jezírka s vodopádem, všude kolem byla bujná vegetace, vanul svěží vánek a na nebi svítilo slunce, které příjemně hřálo.
I navzdory tomu všemu, toto místo působilo nepřirozeně a kdesi za vší tou přírodní krásou bylo cítit chlad a prázdno.

Uprostřed jezírka, na osamoceném kameni, seděla postava v róbě, s kápí na hlavě. Zvuk flétny přicházel právě od ní.
Do tváře postavě nebylo vidět, ale k vidění byla pravá ruka s neobvykle dlouhými prsty a žhnoucími runami. Kolem ní kroužily i další hudební nástroje doplňující melodii.
Z okolních stromů vycházel zpěv, který přehlušil i šumění vodopádu.
Jen co postava dohrála, mávnutím ruky nechala nástroje zmizet zůstala jí pouze flétna.
Poté vstala po vodní hladině zamířila k Sif.

"Nekromancer je mrtvý, jeho armáda oživlých mrtvol neví co dělat. Ti se slabší vůlí po jeho smrti pouze stojí zírají před sebe, stejně neživé jako sochy." pronesla postava neutrálním hlasem.
"Ti jimž byla ponechána jistá míra svobody,..." pokračovala a pokynul k Alerii, "...se budou muset vyrovnat s prázdnotou v jejich životě po životě. Ne všem se to podaří." dodala a složila ruce na tom, co by se dalo považovat za hruď.
"Je možné, že se jim vrátí jejich vůle a postaví se svým dosavadním spojencům.", dlouhé prsty mezi sebou protočily flétnu.
"Ovšem podařilo se vám, i když s dopomocí, zastavit šíleného nekromancera. Ovšem teď je nasnadě otázka: Jak na tenhle váš malý výlet zareaguje císařovna?", postava se rozplynula a následně se scenérie změnila na cestu na vele kopci nad Rubínem.
Obrovské město se rozpínalo napříč údolím a v jeho centru se majestátně vyjímal palác.
"Bude vás vítat jako hrdinky? Nebo to bude vnímat jako zradu?" zeptala se postava nyní sedíc vedle Sif, prsty hrajíc na flétnu.
"Byly jste pryč pět dní a ona celou dobu neměla tušení, co se s vámi stalo. Palác nechala ve dvou dnech prohledat od prvního do posledního pokoje třikrát.", postava vstala, ušla pět kroků a otočila se k Sif.
"Ať už se stane cokoliv, vězte, že to budu se zájmem pozorovat.", postava luskla dlouhými prsty a skupinka se ocitla na cestě vedoucí k Rubínu, koně stojící opodál, jako by se nic nestalo.

Aleria se zavrtěla a vydala ze sebe vyčerpané zamručení.
Jainin stav se sice nezlepšil, ale aspoň už se nezhoršoval.

Make the hurting stop!
Sif

Déšť šípů ustal a já propadla panice. Už jsem opět chtěla volat Sif, když Sandro dal příkaz aby hromotluk prohledal okolí a žena pokračovala. Krve by ve mě nedořezalo.
Ale než jsem cokoliv řekla, cítila jsem trhnutí a prudkou bolest v zápěstí. O vteřinu později k mým uším dolehlo prasknutí. Kolena se mi podlomila a já zalapala pod dechu.
Než se mi stačily rozplynout mžitky před očima, projela mnou další prudká vlna bolesti, další prasknutí, tentokrát z lokte.
Teď už jsem nevydržela a vykřikla bolestí, přičemž jsem padla na zem a chytla se za předloktí pravé ruky.
Bolestí jsem ani nevnímala rozhovor mezi těmi třemi.

Z bolestného oparu mě vytrhla další vlna bolesti.
Palec mé levé ruky byl v jednom ohni. Myslela jsem si, že se jala mi lámat prsty po kouskách, ale bolest vycházela z konečků.
Nikdo." odpověděla jsem popravdě. Ale asi ne dost přesvědčivě, protože následovala bolest ze špičky malíčku.
Na otázku, kdo je Sif jsem neodpověděla a raději se kousla do rtů tak silně, až jsem ucítila krev na jazyku.
Na další otázky jsem neodpovídala a jen víc a víc zatínala zuby do svých rtů, jen abych je udržela zavřené, z očí mi tekly slzy a já chtěla křičet.
Když strhla čtvrtý, nevydržela jsem to a zplna hrdla jsem zaječela.
Položila otázku, zda si uvědomuju, že si to zhoršuju.
"Táhni k čertu." odsekla jsem co nejostřeji, co mi bolest a krev dovolily.

Než stačila ta sadistická mrcha začít na druhé ruce, hromotluk se vrátil a jeho sekera mi proletěla nad hlavou.
Využila jsem nepozornosti a ohlédla se. K nám se blížil kolos. Něco nepředstavitelně temného a s vražedným úmyslem v rudě žhnoucích očích.
Nekromancerovi poskoci se ujali role obránců a obklíčili kolos zepředu i zezadu.
Kdesi pod oparem bolesti jsem si všímala jak směšně maličcí jsou proti té kráčející temnotě.

Chtěla jsem využít zmatku a vzdálit se co nejdál od těch čtyř. Trochu jsem doufala, že bych se dostala k bariéře a Sif by mě mohla pustit ven.
Ale v jakémkoliv dalším pohybu mi zabránila Sandrova kosa, její hrot mi přejel po zádech a rozlévající se teplo další krve mi sebralo veškerou vůli se o cokoliv snažit.
Pravá ruka zlomená na dvou místech, nehty levé ruky strhané a teď i řezná rána na zádech.
"Musí se krásně vyjímat s tou starou jizvou, co už tam mám." mihlo mi hlavou, zatímco jsem zírala do prázdna.

Nevnímala jsem souboj mezi kolosem, hromotlukem a sadistkou. Bolest otupovala moje smysly do takové míry, že jsem se nedokázala přimět soustředit na cokoliv.
Dokázala jsem se pouze schoulit na levý bok, krvavými prsty jsem si podepřela pravou ruku tak, abych s ní co nejméně hýbala, stejně jako jsem se snažila se moc nehýbat kvůli čerstvé ráně na zádech.

Jen napůl jsem věnovala pozornost tomu jak kolos nabodl nekromancera na jeho vlastní zbraň a poté z něj vytrhl cosi, co rozdrtil na prach.
"Aspoň že už nikomu neublíží." pomyslela jsem si, když jsem viděla jak Sandro z nehybněl, nabodnutý na své kose.
Radovala bych se, ale kolos upřel svůj zrak na mě a já ucítila jak mě mrazí. Už takhle jsem z pohledu na něj chtěla křičet a udržovat si od něj odstup.
Urychleně jsem se schoulila do klubíčka a doufala, že mě pouze překročí, že mě nechá být.
Ale byla zde i ta část, která doufala, že by mohl ukončit moje utrpení.

Nevěděla jsem co se stalo Sif, co je s Aleriou a připadala jsem si opuštěná. Byla jsem k smrti vystrašená a vydaná na milost kráčejícího kolosu, jehož temnota byla černější než noc.
Poslouchala jsem dunění jeho kroků, až se zastavili vedle mě.
Už jsem cítila jeho dotyk, když v tom se ozval zvuk trpící bestie.
Z onoho zvuku mě mrazilo až v morku kostí.
Směsice zvuků a záblesků a najednou nastalo ticho. Ticho přehlušené pouze údery mého srdce, které jsem slyšela až v hlavě.

Poté jsem zaslechla Sif.
Jedna má část chtěla zmobilizovat poslední zbytky sil a vydat jí vstříc. Další část se proti tomuto nápadu ohrazovala trvala na současné poloze. A třetí byla vůči Sif lhostejná, až apatická.
Neměla jsem sílu cokoliv říkat, když se Sif začala omlouvat. Slyšela jsem jak pláče a jen jsem zírala kamsi před sebe. Cítila jsem jak bolest pomalu mizí a kdesi v koutku mysli jsem si říkala, zda je to Sif, nebo jestli mě volá Smrt.
Riskla jsem pohyb a zakrvácenou levou rukou se dotkla Sifiny ruky.

Byla jsem unavená, ospalá a otupělá.
Možná by neuškodilo, kdybych na chvíli zavřela oči.

To je... konec?
~Jaina~

Popravdě jsem netušila, co se právě stalo. Uvažovala jsem, zda tohle není jen špatný sen a stačí se štípnout a probudím se. Mohlo by to být proveditelné, ale byla tu potíž v tom, že mé tělo hořelo palčivou bolestí a štípnutí bych přesto ani neucítila.

Najednou se něco změnilo. Plameny ustoupily. Nebyla jsem úplně při smyslech, abych si uvědomovala, že hodně věcí si pouze představuju. Dokonce jsem neslyšela Aleriu, když se mne ptala, co se stalo. Do reality mě až vrátila slova: "Váš přítel?"

Pohlédla jsem k mostu a netušila jsem, kde se tam vzal. Připomínal mi archiváře. Byl by dokonce stejný, jenom z něj sálalo něco, co tuhle možnost ihned zamítlo. Nebyl to příjemný pocit. Jako by trhal kousky duše a drtil je v mlýnku na maso. Polkla jsem.

Odtrhnout oči od toho, co se dělo na mostě, byl nadlidský úkol. Nicméně jsem celou dobu pozorovala Jainu a srdce se mi trhalo vedví. To kvůli mně zůstala uvězněna na mostě a to kvůli mě byla mučena. Tohle si nikdy neodpustím. Už se nikdy na mě nepodívá tak, jako předtím. Budu v jejích očích ohavnost, která dovolila, aby se jí něco takového událo.

Když "Archivář" drtil Sandrův amulet, Aleria se zaúpěním vedle padla. Okamžitě jsem se k ní sehnula a těkala očima mezi ní a dvojicí na mostě.
Mělo mě to napadnout, pomyslela jsem si. Kdyby mi někdo na začátku řekl, že budu mít starost o nemrtvou, vysmála bych se mu do obličeje. Mohla jsem udělat jenom jedno. Přitiskla jsem Alerii dlaň na paži a tiše šeptala slova, která by ji měla udržet na tomto světě s námi. Odpoutat ji od nekromancera. Byla jsem však vyčerpaná po boji s neznámou entitou a netušila jsem, jak moc mi toto kouzlo vyjde. Do pravé paže mezi loktem a ramenem se jí vypálily značky, které lehce žhnuly. (Hod: 53)

Svou pozornost k mostu jsem vrátila ve chvíli, kdy se "archivář" vytrácel. Trochu mě vyděsilo, jakým způsobem zničil bariéru, ale okamžitě jsem byla na nohách a běžela jsem k mladé čarodějce.
"Jaino!" padla jsem na kolena a položila její hlavu do svého klína. "Je mi to tak líto," plakala jsem. Viděla jsem, jak moc jí to bolí. Nechala jsem svou energii plout do jejího těla, abych onu bolest utišila. (Hod: 94). "Omlouvám se," nedokázala jsem zastavit proud slz. Navíc má únava byla tak velká, že jsem ani nepostřehla, že pomalu uléhám vedle Jainy držíc ji u sebe ze strachu, že by ji mohl zase někdo ublížit. A pak jsem se nechala unášet na vlnách nevědomí.

Chaos Incarnate
Sif & Jaina

Aleria přestala pálit šípy a přispěchala k Sif, jež se chvěla na zemi.
Chtěla se jí dotknout, ale z čarodějky sálal takový žár, že i pro nemrtvou to byl nadlidský úkol.
"Co se děje?" zeptala se a znovu se chtěla čarodějky dotknout, jen aby opět ucukla před žárem.
Ohlédla se směrem k mostu, kde všichni čekali na další smršť šípů.
"Musíte se vzchopit, musíme pomoct vaší přítelkyni." řekla a upřela zrak na chvějící se čarodějku.
Netušila že v mysli čarodějky probíhá další bitva. Mezi jí samotnou a žhnoucí entitou.

---

V nastalém klidu se trojice na mostě rozhodla využít příležitosti.
"Malcolme, prohlédni okolí. Meryall, pokračuj." nakázal nekromant a netrpělivě poklepal kosou. Malcolm nevrle zabručel, ale vydal se plnit svůj úkol.
"S potěšením." zatrylkovala Meryall a trhnutím zlomila Jaině zápěstí za nějž ji držela.
"Omlouvám se, ukaž, napravím to.", řekla nechutně sladce a dalším trhnutím čarodějce zlomila ruku v lokti. Následně nechala čarodějku se zhroutit v bolestech na zem.
"Panečku, jsem já to ale nešika.", Meryall si položila dlaně tvář a s hranou zoufalostí se ohlédla na Sandra, jež se zlověstně zašklebil.
Meryall si klekla vedle čarodějky a vzala jí za zdravou ruku.
Než stačila ale cokoliv udělat, Malcolm narazil na bariéru, která ho odmrštila zpět snad ještě silněji, než Jainu.
"Idiote!" zpražil ho Sandro a udeřil válečníka do tváře koncem rukojeti kosy.
"Zkus ten druhý konec!" dodal nekromancer a trhl hlavou na opačnou stranu mostu.

Meryall vyčkala, až její společník odsupí pryč a poté se vrátila zpět k Jaině.
"Říká se, že v bolestech člověk řekne i to, co neví." řekla něžně, propletla prsty své levé ruky s prsty Jaininy levé ruky. Meryall sáhla do pouzdra u pasu a vytáhla nástroj připomínající kleštičky.
"Kdo tě poslal?" zeptala se a aniž by vyčkala na odpověď, strhla Jaině nehet z palce.
"Kdo je Sif?", další otázka, opět bez čekání strhla další nehet, tentokrát z malíčku.
"Poslala tě císařovna?", opět bez odpovědi strhla nehet, pro změnu prsteníček.
Další nehet, ukazováček, strhla bez otázky.
"Víš, že si to děláš jenom horší?", se sadistickým úsměvem strhla poslední nehet na levé ruce, prostředníček.
"Abych pravdu řekla, ještě jsem ani pořádně nezačala. Tohle byla jen taková předehra." zazubila se a z jejího výrazu šlo jasně poznat, že jí odpovědi nezajímají. Že jsou jen divadélko pro Sandra, kdežto samotná Meryall se vyžívala v bolesti, jež páchala.

Než stačila však pokračovat, ozvalo se zadunění a s hlasitým prásknutím za ní přistál Malcolm, hrudní plát promáčknutý a samotný válečník bez dechu a jen horko těžko se sbíral.
"Co..." začala a těsně kolem hlavy jí prosvištěla Malcolmova sekera a se řinčením dopadla na most.
Malcolm zachrčel a ukázal směrem, kterým přišli.
Sandro i Meryall se ohlédli a oba zkoprněli.

---

Vyrovnaný boj v nitru Sif, ve kterém si entita získala nepatrnou výhodu, dospěl náhlého konce.
"Neeeeeeeee!!!" zaryčel prastarý hlas vztekle a pozvolna se vytratil. Ruce čarodějky pohasly a žár sálající z amuletu i z jí samotné také pozvolna opadl.
"Co...co se stalo?" zeptala se Aleria a v okamžiku, kdy bylo bezpečné se čarodějky dotknout, tak učinila.
Ohlédla se na most.
"Váš přítel?" zeptala se, podepřela čarodějku a ukázala na druhý břeh mostu.

---

"Co ty tady děláš?" zvolal Sandro svým chraplavým hlasem, zatímco Meryall pomáhala Malcolmovi na nohy.
"Nemáš být u nohou svého pána?" pokračoval nekromancer a pohrdlivě si odplivl.
Postava stojící na druhé straně mostu se dala do pohybu. S každým dalším krokem bylo jasné, že mužská postava je enormní.
Fyzicky se podobala Archivářům, jež Sif znala z paláce.
Stejná výška, stejná stavba a držení těla, dokonce i jistá známka noblesy.
Avšak tento "Archivář" byl odlišný hned v několika směrech.
Jiná zbroj. Žhnoucí oči. Ale to hlavní, sálala z něj temnota o takové síle, že samotný pohled na něj naháněl husí kůži. A čím víc se přibližoval, tím více narůstal neklid ve všech, co byly poblíž.

Malcolm, kterému Meryall podala sekyru, se postavil nově příchozímu do cesty, zatímco Meryall tasila i druhý meč a jako kočka obešla "Archiváře", jež zastavil.
"Myslím, že jsem jasně tvému pánovi řekl, aby nečmuchal do mých záležitostí!" zavrčel Sandro a vztekle zabouchal kosou. Poté se otočil k Jaině a hrot čepele jí položil na záda.
"Zbavte se ho." řekl a přejel špicí kosy čarodějce po zádech, zanechávajíc krvavý šrám.

Malcolm, jako poslušný noshled okamžitě vystartoval po nezvaném hostu a máchl sekerou. "Archivář" však sekeru bez sebemenších potíží chytil a hřbetem volné ruky Malcolma poslal k zemi. V tu samou chvíli však Meryall oběma meči zasáhla záda mohutného válečníka.
Ten se bez jediného slova otočil a švihem Malcolmovi sekery přerazil jeden z mečů.
Meryall zasyčela jako kobra, zahodila zničený meč a vystartovala proti svému cíli, bez problémů se vyhýbajíc jeho úderům a zasazujíc několik vlastních, ačkoliv se nezdálo, že by to s kolosem cokoliv udělalo.
Mezitím se Malclolm probral z bezvědomí a vrhl se své společnici na pomoc, avšak než stačil cokoliv udělat, jeho vlastní sekera ho rozsekla vedví od lopatky ke stehnu. A Malcolm se nehybný sesunul k zemi.
"Nee!" zavyla Meryall a nevěřícně zírala na dvě nehybné části, jež byly Malcolmem.
"Za to tě zabiju!" zavrčela a bez rozmyslu se vrhla na "Archiváře".
Ten však nemrtvou chytil pod krkem, zahodil sekeru a nově volnou rukou sevřel Meryallinu ruku držící meč. Trhl a bez sebevětší snahy ruku utrhl a pustil Meryall, jež nyní skučela bolestí. Vteřinu poté jí její vlastní ruka udeřila do obličeje a následně meč rozpáral od rozkroku až po vršek hlavy.

Sandro, nyní osamocen, se dal před kolosem na ústup. Jeho snahy o čarování vyšly vniveč, což ho dohánělo k šílenství.
Ztělesnění temnoty nemělo problém ho dohnat, obzvlášť po té, co Sandro zakopl o svou vlastní kosu.
"Archivář" se sehnul, sevřel nekromantovu hlavu, která se ztratila v obrněné rukavici temného kolosu. Nekromancer se snažil použít kosu, ale kolos tento výpad bez problémů vykryl, sebral instrument nekronancerovi, zarazil ho mostu takovou silou, že kameny vedle kosy popraskaly a následně nekromanta na jeho vlastní zbraň nabodl.
"Hloupá loutko. Mě nemůže..." začal Sandro, ale jeho chrchlání skončilo v okamžiku, kdy masivní pěst prorazila jeho kosti a z hrudi vytáhla malý amulet ve tvaru kobří hlavy požírající malý zelený orb.
"Jak jsi...?" zaúpěl nekromancer a s hrůzou v očích pozoroval, jak se amulet mění v prach v obrněné rukavici kolosu, což vyvolalo výraz hrůzy u nekromancera a Aleriu, doposud skrytou se Sif v křovinách, poslal v bolestech k zemi.
"Archivář" poté sledoval poslední okamžiky nekromancerova života.
V okamžiku, kdy Sandro znehybněl, stále nabodnutý na své kose, upřel kolos pozornost k dalšímu hýbajícímu se objektu na mostě - Jaině.

Pár kroků a obr se nyní tyčil nad čarodějkou. Klekl si a natáhl se po ní.
Jeho konečky prstů se čarodějky nedotkly a ruka prudce ucukla. Kolos si prohlížel svou ruku a vzápětí se prohnul v zádech a k nebi vyslal dlouhé, bolestí zmučené, zavytí.
Z jeho těla do všech stran šlehaly jasně bílé blesky a od nich sršely jiskry.
Několik blesků zasáhlo skryté kameny s runami a ty vystřelili vpřed jako šipky, končíc kdesi ve tmě noci a bortíc bariéru blokujíc most.
Z těla kolosu vyšlehl jasně bílý záblesk.
Když se rozplynul, po kolosu nebylo ani stopy.

Kde jste kdo?
Sif

Když se odnikud přihnal šíp a následně vybuchl v dým, ulevilo se mi. Přeci jen v tom nejsem sama. Ačkoliv to na mě nebylo vidět, znatelně se mi ulevilo.
Během následné spršky šípů jsem se tiskla k zemi. Čekala jsem, že se zjeví i plameny a pod jejich záštitou budu moci nabrat dost energie k tomu, abych se dala na odpor.

Šípy létaly ze všech stran a nedávali trojici trýznitelů ani chvíli klidu. Ale plameny stále nikde.
"Určitě vyčkává na vhodnou příležitost." ujišťovala jsem se a když mě žena vytáhla na nohy, vyjekla jsem a se zakroucením ruky za záda jsem sykla bolestí a následně polkla, když mi na krku přistála čepel.
"Sif." zavolala jsem na čarodějku v duchu a očima těkala po břehu, ze kterého létaly šípy.
Čím déle jsem vyhlížela Sif, tím více jsem propadala zoufalství a ačkoliv jsem se stále ujišťovala, že vyčkává na lepší příležitost, nechce mě zasáhnout.
Stále více jsem si říkala, že se stalo něco, co nemělo.
Aleria nás zradila a tohle je jen zástěrka, abych si myslela že mám naději.
Pomalu, ale jistě jsem přestávala doufat.

Zabij a znič
~Jaina~

Nevyřčená hrůza v mých očích, když jsem hleděla na své planoucí ruce. Hned, jak jsem promluvila k amuletu, jsem věděla, že je něco špatně. Že fénix mi nepomůže. Brala bych to za pouhé zklamání, kdyby mi neodpověděl. Místo toho jsem zaslechla hlas, který vyslovoval moje jméno a já se jen při jeho tónu zatřásla a snažila se nevnímat bolest, i když ta byla tak velká, že jsem vůči ní byla dost otupělá.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Zmohla jsem se jenom na jedno. Bojovat proti tomu, co se mne snažilo ovládnout a boj to byl krutý. Zapřela jsem svou slabou mysl proti té cizí a snažila se ji potlačit. Cítila jsem taky obrovský nárůst moci, ale nebyla jsem hloupá, abych se ji podvolila. Mohla bych natropit víc škody než užitku a to nemluvím a ublížení těm, na kterých mi záleží.

Až sem mne dohnalo mé zoufalství. Padla jsem na kolena a třásla se po celém těle. Chtěla jsem bojovat se Sandrem a přitom mým největším nepřítelem jsem byla já sama.
Omlouvám se, Jaino.

Konfrontace
Sif, Jaina & Aleria

Aleria si vzala od Sif kámen s runou a zmizela ve tmě.
Nemrtvá se s ladností kočky vyhoupla do větví jednoho stromu a schovala kámen do měšce u pasu. Ohlédla se na most a vycenila zuby jako vzteklý vlk.
Sáhla na záda a vytáhla několik šípů. Natáhla jeden do luku a zadržela dech. Její zrak zaostřil na cíl: shrbená postava Sandra.
S každou další uběhlou vteřinou natahovala tětivu luku víc a víc.

---

Fénixův amulet v prstech Sif zažhnul při prvních slovech, ale poté děsivě vychladl a nevypadal jako nic víc, než drahý kámen. Dokonce ani Fénixovo "oko" z amuletu nehledělo.
V okamžiku, kdy se ozvalo Jainino volání o pomoc, se kdesi v hloubi duše ozval další hlas.
Spalující, zničující, prastarý, až prvotní.
"Sif." pronesl prastarý hluboký hlas dlouze.
Amulet začal pálit víc, než kdykoliv předtím.
Během chvilky spálil čarodějce prsty a nakonec vzplál.
S každým úderem srdce žár sílil a při pokusu sundat amulet z krku jen čarodějku víc pálil.
S další uběhlou vteřinou však žhnoucí amulet vléval do čarodějky víc síly a energie.
Čím nesnesitelnější žár z amuletu, tím větší přival spalující moci.

V momentě, kdy čarodějčiny ruce vzplály rudými plameny, bylo jasné, že její volání o pomoc vyslyšelo něco jiného, než fénix.
Fénix byl ztělesněním všech dobrých aspektů ohně.
Entita, která skrz amulet "promlouvala" k Sif, byla přesným opakem.
A s každým uplynulým okamžikem se drala stále víc a víc na světlo světa.
Zároveň Sif podsouvala myšlenku "urvat se ze řetězu".

---

Když Jaina zavolala o pomoc, Aleria změnila cíl a vypálila na Malcolma svírající Jainin krk. Šíp při výstřelu obklopil fialový dým a když se zabodl do Malcolmova lokte, dým se rozprskl a donutil Meryall ustoupit a válečníka pustit čarodějku.
"Co to bylo?" zavrčel Malcolm a vytáhl šíp z kloubu.
"Kdo je Sif?" zeptala se Meryall a tasila meče.

Aleria se ohlédla po Sif a nevěřila tomu co vidí. Na vteřinu zapomněla na okolní svět a v okamžiku, kdy čarodějce vzplanuly ruce, sebou trhla, div nespadla na zem.
Nemrtvá lučištnice se kousla do rtu a přeskočila na další strom, odkud vypálila další šíp.
Poté na další a další stromy.
Šípy vždy po dopadu rozprskly fialový dým a některé dokonce i vybuchly.
Nekromancer a jeho nohsledi si během chvíle nebyli jistí, odkud přiletí další šíp.
"Pojď ke mně, holubičko." zasyčela Meryall k Jaině a vytáhla čarodějku na nohy a použila jí jako živý štít. Aby si zajistila poslušnost čarodějky, zkroutila jí jednu ruku za záda a na krk jí položila meč.
Malcolm se postavil před Sandra, poměrně zbytečné gesto, když nevěděl odkud přiletí další šíp.
Ale aspoň si připadal užitečný.

Nechci umřít!
Sif & Aleria

Nebyli daleko. Dokonce dorazili dřív než jsem si přála.
Už jsem se chtěla zvednout, ale než jsem vůbec zmobilizovala dostatek sil, ucítila jsem pevný stisk kolem krku a následně jsem se vznášela ve vzduchu. Prsty jsem obepjala kolem ruky, která mě svírala instinktivně se je snažila zarýt do masa, ale v cestě mi překážela zbroj.
Snažila jsem se kopat nohama, ale i to se minulo účinkem.
Mžourala jsem na monstrum, které mě drželo ve vzduchu. Nevím jestli mě děsil víc jeho vzhled, nebo sekera, která mi přistála na krku. V tu chvíli jsem se bála byť jen pohnout.

Žena, která se snažila ode mně to monstrum dostat, mi naháněla daleko větší hrůzu. Monstrum se ohánělo silou, ale z jeho společnice sálala krutost, kterou jsem si nechtěla představovat. A ta její laskavost, ta byla jen zástěrka. Moc dobře jsem si vybavovala, jak zabila toho strážného ve městě.
Bez sebemenšího zaváhání.

Pak tu byl sám nakromant. Sandro byl odpudivý na pohled a rozhodně jsem netoužila pocítit jeho schopnosti na vlastní kůži. Dělalo se mi zle jen z toho, že bych byla něco jako jeho nohsledi.
Jejich rozhovor jsem vnímala jen okrajově. Ale zesílení stisku stran monstra jsem cítila moc dobře.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že mi snad zlomí vaz.
Do očí mi vyhrkly slzy.

Když povolil stisk, nadechla jsem se.
"Sif...pomoc!" zakřičela jsem co nejhlasitěji jsem dokázala.