Náhlý zvrat
Dneska je to vážně divný den nejen že najdu někoho kdo mně osvobodil a přitom mu jeho ruce nesklouzávali na moje prsa dokonce se na mně ani nedívá.Dívá se mi do očí nebo spíš vedle.Že by to byl přece jen rytíř?Takže ho můžu obejmout aniž by hrozilo že jeho ruce spočinou na mém zadku.
A já jsem tak nadšená že to snad udělám protože ... počkej tohle je teprve začátek musíme odsud.Jen mně štve že si teď budu muset ukrást nové věci.A nejspíš i oblečení možná se mi podaří najít i nějaké lepší.
Sotva však stoupnu na zem uslyším zděšený křik a pak z toho domu vyklopýtá ten kultista.Už nevypadá tak arogantně zakopne a pak spadne na zem.A i když mně baví jeho strach a zděšení tak cokoliv čeho se on bojí může být nebezpečné i nám.A pak se objeví ten tvor který zařve tak hlasitě že si musím zacpat uši.
Snad ho zabaví dostatečně dlouho na to abychom mohli utéct.Naštěstí ho vyděsil tak že si ani nevšiml že už nejsem přivázaná ke kříži.
Líbí se mi jak ten kultista prosí o milost a já bych ho ráda vykastrovala a pak se mu vysmála do obličeje.No a pak bych ho podřízla a jeho přirození bych mu držela před obličejem aby to bylo to poslední co by viděl.Ovšem pak ten ork upře své modré oči na mně a můj úsměv mi zatuhne.Teď jako nikdy jindy jsem ráda za svou malou postavu ovšem něco mi zde nesedí.
Ten kultista se dívá přímo na toho muže,ale přece ho nevidí.Jako by se díval skrz.To je slepý?
Potom si však ten kultista všimne toho muže a mně zde něco nesedí.Ovšem vypadá to že ani na tuhle otázku nedostanu odpověď zato se mi líbí jak ta bytost naloží s tím kultistou.A pak se vydá směrem k nám a já mám pocit že jsme zde našli nečekaného spojence.
Jak se říká nepřítel mého nepřítele je náš přítel.
Pak mi však vrazí nějaký vak div mi tím nevyrazí dech.Jsem zvědavá co za cennosti tam budou ovšem když se tam podívám tak nevěřím svým očím.
To jsou moje věci!Skvělé!Já tušila že tohle nedělám nadarmo.Ale přesto příští dobrý skutek si moc dobře rozmyslím.
„Děkuji vám oběma.“dodám pak a oči se mi zazáří nadšením.Položím vak a obejmu muže ovšem toho druhého dobrodince jen poklepu po jeho mohutném rameni.Pak se začnu se oblékat nabídku o pomoc nechám na později.V čem bych mu já mohla pomoct?

Cizinec

Konečně se mi podařilo ženu sundat z kříže a když už jsem se jí chystal poskytnout svůj plášť, překvapeně jsem se ohlédl k domu, od kterého se ozval nějaký hluk. Z toho domu vyběhl jeden z kultistů a nevypadal, že by si nás všiml. Kouzlo funguje, pomyslím si, když kultista zakopne a já v jeho tváři zahlédnu hrůzu. O chvilku později jsem se už ani nedivil, proč byl tak vyděšený. Upřímně, i mě se rozšířili oči údivem a trochu i strachem.

Kultista se začne doprošovat milosti, ale jak se zdá, onen podivný tvor mu ji ovšem nedopřeje. Pak jsem si všiml, že sleduje nás a začal jsem se cítit, jako bych se neustále zmenšoval. Když kultista řekne, že ji nechá být a tvor mu odpoví, že se tak už stalo z rukou jiného, údivem mi skoro poklesne čelist. Prohlédl iluzi tak rychle, vydechnu překvapeně a až pak iluzi prohlédne i kultista. To se už překvapeně netvářím, sám ucítím, že se iluze rozplynula.
Pak cizinec nevybíravým způsobem kultistu zabije a po nahé dívce hodí jakýsi vak. Dle jejího výrazu tam asi bude něco, co jí patří. Pak však přejde ke mě a mne začne pojímat pocit, že se moc daleko ve své cestě už nedostanu. Cítím jeho magii, je silná a mě neznámá. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal.

"Já eh..." nevěděl jsem co říci, když mi řekl, že jsem prokázal čest svým předkům. Trochu nechápavě jsem na něj hleděl. Když pak promluvil znova, to, co jsem si doteď myslel se mi potvrdilo. Nebyl odsud.
"Po... pomoc? Jak... někdo tak... mocný..." nechápavě jsem ze sebe koktal. Vůbec mne nenapadalo, jakou pomoc může chtít on od někoho jako jsem já.

Cizinec
Rissa & Randal

Sotva Rissa stoupla na zem, z jedné z budov se ozval zděšený křik, další rámus a opět se zjevil kultista, co měl v plánu "hrát" si se Rissou. Zděšeně vyklopýtal ze stavby, přičemž si ve dveřích sám podrazil nohu a padl na zem. Avšak to mu nebránilo v tom převalit se na záda a stále ustupovat od dveří. V jeho tváři šlo vidět hrůzu. Vteřinu na to, se ve dveřích zjevila příčina jeho zděšení.

Humanoidní tvor zařval tak hlasitě, že si Randalova malá spolucestující zakryla obě uši co nejvíc to šlo.
"Prosím nech mně být! Já nevěděl že tu jsi!" drmolil ze sebe kultista a po zemi couval k vám.
"Proč bych tě měl nechat jít? Viděl jsem co tvoji bratři provedli té dívce, i to, co jste se chystali provést té druhé!", jeho modře žhnoucí oči se zapíchly přímo do Rissy a nutno podotknout, že to nebylo nic příjemného. Kultista se podíval kam se tvor dívá a jeho oči více jevily hrůzu, kterou pociťoval.
"J-já ji nechám jít slibuji!" vymáčkl ze sebe, a chtěl vstát, avšak rána holí, jež tvor třímal v ruce ho poslala opět k zemi.
"To už udělali jiní ty patetický blázne!" zahřměl tvor hlubokým hlasem a namířil hůl na kříž. Kultista vytřeštil oči, jako by nevěřil vlastním očím.
"Kde ten se tu vzal?" vykřikl a upřeně zíral na Randala.
"Jsi naivní jako mládě!" odpověděl tvor a pravou rukou zdvihl kultistu do vzduchu.
"Ty a tvoji bratři nedokončíte svůj záměr." zavrčel a odhodil odhodil kultistu stranou. Následně z jeho ruky vyšlehl modrý výboj energie, který kultistu trefil ještě za letu. Po dopadu na zem se kultista už nepohnul, avšak z jeho těla stoupal dým.

Tvor následně obrátil svou pozornost na vás dva. Z jeho očí se nedalo vyčíst nic díky modré záři z nich vycházející. Pomalu, ale za znatelně těžkých kroků přešel k vám, teprve teď šlo vidět jeho pravé rozměry. Do výšky měl dva a půl metru, podle svalnatých paží se dalo soudit, že i zbytek jeho těla stejný. Jeho ruce byly dost velké na to, aby v sevření schovaly velkou část hlavy dospělého člověka. Byl cítit po nějakých bylinách, jejichž odér byl dost silný.
Po magické stránce z něj sálá silná magie, ovšem neznámá, nepopsatelná, cizí.

Ze zad stáhl vak a vtiskl ho Risse, pravda neurvale a hrubě, ovšem za to že vak obsahoval všechny její věci a cennosti, by se to dalo přejít. Poté jeho pohled padl na Randala.
"Prokázal jsi čest svým předkům člověče, duchové se ti za tvou šlechetnost odmění." řekl, sice stále hlubokým a hrubým hlasem, ale bylo znát že je klidnější.
"Neznám mravy vašeho kraje, ale potřebuji vaši pomoc...." dodal a postupně se podíval na každého z vás.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán
Lopata byla sice hned na náměstí bohužel náměstí bylo poněkud nepoddajné. Přesněji dlážděné a tak prokopat se dlaždicemi ne že by to nešlo, ale rozhodně by se mi to nepovedlo lopatou. Takže se rozhodnu najít vhodné místo kde bych mohla kopat. Jistě rychlejší by bylo jí polít olejem a zapálit, ale nikdo zde už není.
Zprávu už předali a protože tudy jenom projíždějí tak nemají důvod se sem vracet nebo se tu moc dlouho zdržovat. Tyhle fanatické kulty se chovají podobně a tak se dají jisté věci odhadnout.
Mám však silný pocit že mně pořád někdo sleduje a ten pocit se stále zesiluje. Možná za to působí jen tohle město duchů měla bych to dodělat a rychle zmizet.
Tak tím jsou vyčerpané moje dobré skutky na docela dlouhou dobu. Už mně to začíná poněkud unavovat. Navíc ještě chvíli a stala by se ze mně ...
Když už je všechno hotové a já zahodím lopatu všimnu si něčeho co mně nakonec zaujalo. Zjistím že je to jeden z kultistů,ale co zde dělá? Neměl být už dávno pryč? Na tyhle otázky však nenajdu odpověď protože brzo se odeberu do říše snů. Když se proberu tak bych dala přednost spíš bezvědomí protože situaci kterou jsem předtím sledovala se nyní přímo účastním. Vážně bych měla přestat s dobrými skutky a nechat je na paladinech a dalších pošucích.
Tedy pokud to není vůbec můj poslední skutek. Připoutaná ke kříži s roubíkem v puse nevypadá moje situace vůbec dobře.
Jsem v háji a ano má pravdu bylo to hloupé, ale nečekala jsem že po nich bude kněžka požadovat aby osobně dohlédli na předání zprávy.
Nimrodi, ne já si nechtěla hrát na hrdinu to přenechám rytířům. Chtěla jsem vás naštvat což se mi i povedlo jen jsem doufala že budu už docela daleko. I když se mi splnilo přání vidět váš naštvaný výraz. Jo všechna ta precizní práce přišla vniveč. No tak mi vyndej ten roubík a uslyšíš to. Ale ohledně tvé řeči už ze začátku jsem věděla že to není dobrý nápad. Proto jsem chtěla skončit než přijdete.
Ale ohledně jeho řeči jsem poněkud zklamaná čekala jsem něco vzletnějšího a delšího. Třeba že bude před křížem s zvednutou a zatnutou pěstí skákat a křičet. I když ta dýka je dostatečně výmluvná a hlavně ostrá.
Neměl by teď přijít zásah shůry třeba blesk který oba zasáhne. Já vím nejsem paladin. Ani nemůžu zpytovat své svědomí protože žádné nemám.
A jako odpověď na mé prosby s z jednoho domu ozve zvuk tříštícího se nádobí. Že by další zloděj? Hej to byl můj plán, ale když neprší aspoň kape. Kultista odejde a nechá mně zkusit povolit provazy kterými jsem připoutaná. Nebo se pokusit aspoň zjistit jak jsou pevně utažené. A pak sem jde nějaký muž nejdřív si myslím že se opět vrací ten kultista, ale pak si všimnu muže kterého jsem ještě nikdy neviděla a který se mně bez řečí rozhodne osvobodit.
Páni já mám štěstí my o vlku a vlk před námi a moje potvrzení se potvrdí když si všimnu že se zároveň modlí.

Engulfed in flames
Sif

S každým krokem blíž k plamenům jsi mohla cítit sílící žár, zdálo se že i samotná svatyně je o něco více nažhavená.
Ptáček hopkal před tebou a s každým centimetrem blíž k ohni byl daleko splašenější. To se nedalo říct o oku, jež tě pozorovalo skrze okno, to naopak bylo klidné až to drásalo nervy.
Když jsi došla tak blízko k plamenům, jak se to jen dalo snést, plamenný kruh o něco málo získal na výšce a nebylo skrz něj vidět na císařovnu. Ohnivý opeřeneček ztřeštěně vhopkal do plamenů a zase zpět. Dohopkal k tobě a opět se tě snažil vtáhnout dovnitř.

Když jsi se rozhodla vstoupit do plamenů, v první chvíli si mohla cítit nesnesitelný žár na všech částech těla, dokonce i uvnitř něho. Bolest jež jsi cítila byla agonická, žádná část tvého těla nezůstala bolesti ušetřena. V jeden okamžik to vypadalo jako by plameny vyskakovaly přímo z tvé kůže. I přes všechny plameny okolo jsi mohla vidět malého ohnivého opeřence jak nehybně stojí a pozoruje tě, oko za oknem též hledělo s mrazivým klidem.
Pohyb kupředu byl neuvěřitelně obtížný a plameny zpomalovaly každý tvůj krok, stejně tak se zdály být nekonečné. Nebyla si ani o kousek blíž ke svému cíli, k císařovně.

Uprostřed dalšího kroku se najednou plameny vytratily a všechen odpor byl rázem pryč.
Bolest sice zůstala, ale odeznívala taktéž rychle. Plameny až na bolest nezpůsobily žádnou další újmu.
Ptáček seděl na císařovnině stehně a hleděl na ránu která stále krvácela a na mramorových schodech tvořila rudou skvrnu. Párkrát do škrábanců klovl zobáčkem a rána přestala krvácet, nezhojila se, pouze přestala krvácet.
Když jsi se dostala k císařovně, k tvé úlevě stále byla naživu, sice slabá, ale žila.

Ptáček vyletěl na oltář, pod kterým císařovna ležela a v ohnivé kuličce se vnořil do samotného oltáře, ze kterého předtím vyletěl. Sotva tak učinil, oltář a schody na nichž jste se nacházeli se začali srovnávat do stejné úrovně s podlahou svatyně.
Sotva byly schody a oltář ve stejné rovině, začaly se jako plošina propadat kamsi hlouběji pod zem.
Za okamžik šlo vidět masivní ohnivé jezero pod svatyní. Jeho velikost by se dala srovnat s palácem císařovny.
Když platforma dosedla na břeh jezera, nastalo ticho, které rušilo pouze bublání jezera.

Císařovna mezitím přišla k sobě a rozhlédla se kolem sebe, slabá aby se zmohla na slova.
Bublání a všeobecné ticho jezera přerušil hlasitý skřek jež otřásl celou jeskyní.
Z jezera se vynořil sloup lávy a ohně, jehož výška sahala až ke stropu.
Okamžik na to se sloup rozletěl do stran na jeho místě zůstal pouze masivní fénix. Povídačky o tom, že je velký jako orel byly očividně jen hora babských žvástů.
Element ohně byl obrovský, na výšku měl dobrých šest metrů, rozpětí jeho křídel bylo dvakrát tolik.
Několikrát máchl rozžhavenými křídly, než dosedl na hladinu ohnivého jezera, následně se sklonil k vám a vydal další hlasitý skřek, přičemž z jeho zobáku létaly jiskry, jejichž podstata byla spíše magického rázu.

Císařovna se pokusila vstát, ovšem marně, její pohled naznačoval, že to budeš muset být ty, kdo přesvědčí masivní ztělesnění ohně.

Až moc živé město duchů

Dívenka se krčila k medvídkovi a ke mě, jak jsme projížděli městem a já se stále rozhlížel, zda-li nespatřím nějakého přeživšího. Bohužel, krom nástrojů jsem nikoho neviděl. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy jsme dojeli do centra městečka, kterému vévodil velký kříž a na něm byla přivázána nějaká žena. Věnoval jsem jí pouze jeden, celkem vyděšený pohled a radši jsem hned uhnul zrakem. V první řadě, byla nahá, v druhé řadě stále žila a pod nohami, na stolku, byly rozložené obřadní zbraně. Někde tu budou, napadlo mne a začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl.

Nakonec jsme s lehkým povzdechem seskočil z koně a pomalu, opatrně jsem přešel ke kříži. Byla to má povinnost, pomoci ji, proto jsem vzal jeden z nástrojů, uvolnil jsem jí nohy, vylezl jsem na stůl a opatrně jsem uvolňoval i provazy. Mezitím jsem tiše šeptal slova kouzla, které mělo navodit iluzi, že je stále na kříži a mě měla případně zamaskovat, před nechtěnými pohledy. Obě iluze byly lehce prokouknutelné, stačilo se jen mým směrem pozorněji zadívat.

Vzhled:
Randal je průměrně vysoké hubené postavy (170 cm, 69 kg), hnědých kudrnatých vlasů po ramena a mladického vousu na tváři. Pravou dlaň má ošklivě zjizvenou. Není to pouze jedna jizva, ale hned několik drobných jizev, které se však složí do dvou, když skrčí dlaň do správné pozice. Díky ní nemůže řádně s dlaní hýbat (jizvy způsobily jistou tuhost dlaně) a vždy při razantní změně počasí v ní cítí bolest. Jizvu si však nechce nechat odstranit, neb mu připomíná chybu, které se jako mladý učeň dopustil.
Chodí v dlouhém, těžkém a hrubém plášti s kápí a hlubokými kapsami, který jej chrání před nepřízní počasí. Pod pláštěm má hnědou kazajku, bílou lněnou košili a na předloktích kožené chrániče. Na nohou nosí kalhoty z hrubého plátna a pevné boty. Také nosí přes rameno vak, ve kterém má většinou schované jídlo, pití a jiné věci, bez kterých se neobejde. Ten je momentálně upevněn u sedlových brašnách koně. Na zádech mu visí meč ukrytý v pouzdře.

Osud má jiné plány
Rissa

Lopata byla sice poblíž, ale díky dlažbě na náměstí byla zbytečná. Nejbližší půda, která se dala kopat byla na druhé straně náměstí pod stromem. Olej nebyl k nalezení.
Tvá snaha pohřbít děvče sice byla chválihodná, jenže po celou dobu jsi se nemohla zbavit pocitu, že tě někdo pozoruje. A tento stále sílil.
Sotva jsi zahodila lopatu a otočila se k odchodu, první co jsi viděla byl další kultista. Než jsi stačila zareagovat, tak tě jednou dobře mířenou ranou poslal do bezvědomí.

Když jsi se za pár minut znovu probrala, zdálo se, že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Přivázaná ke kříži, bez oblečení a s roubíkem v puse, taková jest tvá odměna za pohřbení dívky.
"Nečekal jsem že někdo bude takhle hloupý." opáčil kultista s dýkou v ruce.
"Slečinka si chtěla hrát na hrdinku a teď tu bude sama jako vzkaz pro ostatní." dodal sadistickým tónem a čepelí dýky ti přejel po tváři.
"Skutečně by mne zajímalo, co jsi si myslela, ale to je víceméně jedno. Za chvíli budeš mít šanci zpytovat své svědomí zda to byl dobrý nápad.", čepel dýky pomalu klouzala po tvé kůži níž až ke stehnům.

Než stačil ovšem něco udělat z jednoho z domů se ozval zvuk tříštícího se nádobí.
"Co tam zase provádíte vy nemehla?" zavrčel a vydal se k domu ze kterého to vyšlo, přičemž tě tam nechal vyset jako maso u řezníka.
Provazy byly utažené a nevypadalo to že by se z tvé strany dalo něco dělat.


Město duchů? Anebo možná ne.
Randal

Cesta městem byla díky tichu až neúnosná. Dívenka se držela jak medvídka tak i tebe, její oči vytřeštěně strachy. Od doby co jste vstoupili do města nevydala ani hlásku.
Její tělíčko se občas zachvělo a v tichu města, přerušovaným pouze dusáním koňských kopyt jsi mohl slyšet jak vystrašeně dýchá.
Zvrácená magie kultu byla silnější každým krokem k centru města, ovšem jinak to byl stále stejný pohled, věci pohozené prostě jen tak, jako by se k nim jejich majitelé chtěli hned vrátit.

Po několika krátkých minutách jste došli na náměstí, kde krom obvyklého výjevu pohozených věcí, do očí doslova byl kříž, na němž byla uvázána mladá žena, bez oblečení a s roubíkem v puse.
Dívenka vší svou dětskou silou sevřela svůj stisk tvojí ruky a ani nedutala.
Stůl stojící pod křížem rozhodně nenasvědčoval ničem dobrému. Ležela na něm spousta pokřivených a zvrhlých rituálních zbraní. Žena nejspíš teprve měla zažít "kultistickou očistu".
Avšak po kultistech ani stopy.

Oppidum spirití

Posadil jsem dívku na koně a sedl si přímo za ní. Pak jsem koně pobídl a nechal se jí vést. Ona zatím žvatlala o svém životě a já se poprvé od chvíle, kdy jsem sebral slzy Asterie (jestli jsem spletl jméno, promiň :D). Ani jsem neměl šanci zeptat se jí, jak se vlastně jmenuje.

Dovedla nás až na kraj lesa, pod kterým se na planině rozléhalo středně velké a z dálky i celkem pohledné město. Dívka, jen co ho viděla, sotva vydržela v klidu sedět. Dolehla na mne tíha, která mi byla povědomá, avšak neznámá. Jako bych ji už někdy cítil, jenže tohle bylo jiné. Chvíli mi trvalo, než jsem našel správné slova... zvrácené. Nevím, jestli to kůň také cítil, ale podle jeho reakce nejspíše ano. Pak jsem si vzpomněl, proč mi připadal ten pocit povědomí. Už jsem něco podobného kdysi cítil, kdysi dávno, když jsem se nedopatřením setkal s kultisty. Ovšem toto... to bylo horší, skoro až se mi z toho začínalo dělat špatně.

Na naléhání dívenky jsem pobídl koně a pomalu jsme se vydali k městu. Spatřil jsem farmářské nástroje, které se válely na zemi bez ladu a skladu, jakoby je tam nechali tak, jak je zrovna používali. Dveře chalupy, ke které jsme dorazili jako první byly vyražené a vzduchem se šířil nepříjemný pach spáleniny. Pomalu, opatrně jsme postupovali dál a tíha tohoto místa na mne doléhala čím dál tím víc. Podvědomě jsem objal krčící se dívenku, aby nespadla a abych ji ochránil. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jsem nespatřil. Co se tu stalo? Kdo mohl vyhladit celé město? rojili se mi otázky v hlavě, na které jsem neznal odpověď. Chtěl jsem zavolat, jestli tu někdo není, ale jakýsi hlas v hlavě mi říkal, že to není zrovna nejlepší nápad, proto jsem radši mlčel a pozorně sledoval okolí.

Město duchů?
Všechno to ticho mně znervózňuje snad ještě víc než to že ve městě nikdo není. Opatrně se prsty nohy dotknu nějakého dřeva a pak se opět rozhlédnu kolem. Tady okolo se mi to nelíbí asi bych si měla dát pozor na přání protože nuda a přátelští obyvatelé nyní nevypadají tak hrozně.
A to jsem vyklepaná už když tu nikdo není. Sakra Risso máš za sebou výcvik. Navíc jistě se tu něco najde. A nebude tu nikdo komu by vadilo že si to vezmu.
To bude na současné situaci to dobré. Můžu tu krást aniž bych se musela obávat že se mi něco stane. Když tu není nikdo kdo mi zabrání v tom si tu trochu si nahrabat. Třeba tu žil někdo kdo vlastnil drahokamy jiné šperky nebo zlato. Z představy jak se procházím po domě někoho zámožného a cpu si všechno do kapes se mi až potí ruce. A to nezmění ani že budovy které nebyly vypálené pořád podávají svědectví o tom co se tu vlastně stalo. Dveře jsou vyražené některé i rozštípané což mně nutí k opatrnosti. Jsem ráda že jsem opět přestala nosit boty i když mi občas hrozí nakopnutá noha nebo prsty boty dělají moc hluku v situacích kdy to moc vhodné není. Ovšem hluk který se ozve z náměstí mně rychle odvede od mých hrabivých myšlenek. Hluk znamená vždy problémy a zvlášť v tom co dělám a hlavně v této situaci. Využiji svých kradmých schopností a nakonec se mi podaří přiblížit dostatečně abych viděla na náměstí, ale přesto nebyla viděna. Nějací dva muži tam zápasí s dívkou aby jí pak přivázali ke kříži který vztyčí na náměstí. To že jsem už v této vesnické idyle moc dlouho mi dojde když mně napadne tu dívku zachránit. Mohla bych je oba zastřelit aniž by to zjistili.
Tedy teoreticky. Risso tohle je vážné začíná se z tebe stávat soucitný lidumil. S tím se musí něco ihned udělat než to začne být vážné.
Tedy ne že by tohle nebylo vážné zřejmě si tohle místo vybrali nějací kultisti z důvodu který nechápu a ani mně nezajímá. Stejně jako to co zde provádějí když potom odcházejí tak počkám dokud se opět městem nerozlehne ticho. Uvažuji že se vrátím opět k plánu si tu nahrabat, ale pak dostanu jiný nápad ovšem k němu potřebuji lopatu. Vydám se tedy opatrně prohledat okolí zda tu nebude něco cenného ovšem přitom si dávám pozor kdyby se tu náhle někdo objevil. Pokud najdu lopatu rozhodnu se realizovat můj plán ohledně pohřbu té dívky.
Soucit? Ne spíš jde o to naštvat ty dva muže. Jistě sem někdo přijde aby se podíval na tu zprávu kterou zde zanechali a když ji nenajde bude se jich ptát proč tak neučinili. A až ti muži zjistí že sem přišel někdo a zničil všechnu tu práci kterou si dali se zanecháním té zprávy budou jistě zuřit.
Začnu kopat jámu hned za křížem tak aby do ní mohla ta dívka rovnou spadnout. Když je jáma dostatečně hluboká tak přeseknu provazy které jí poutají ke kříži a když spadne do jámy opět jí zaházím. Potom odhodím lopatu a rozhodnu se opustit město. Pokud lopatu nenajdu tak dívku pouze poliju olejem a zapálím.