Začátek dalšího příběhu

Nenapadlo mě, že by se císařovna nabídla sama. Navíc jsme se za poslední dny velmi sblížily, což nemůže říct nejvěrnější královnin velitel. Byla to pro mne pocta, ale utápět se ve vlastním štěstí nyní nemělo smysl a navíc se muselo spěchat. Nepřítel, který využívá pekelné mocnosti, by bez pomoci legendárního Fénixe, mohl lehce dobýt všechny země a na věky věků by se snesla temnota. Nechtěla jsem si ani domýšlet, jak by to dopadlo s námi lidmi.

"Za úsvitu se vrátím, doufám, že budete připravené."

Už za úsvitu, pomyslela jsem si a zavřela oči, když se kolem nás jeho křídla obepnula a následně anděl zmizel. Nesmím císařovnu zklamat.

"Vím, že jsi původně chtěla, aby s tebou šla Ardía a já zůstala tady, jenže ji nikdo nemůže najít... ani já sama nevím kde je."

Ardía byla vždycky nevypočitatelná, ale nebýt jí, nezvládla bych svou ohnivou podstatu. Měla jsem ji ráda jakou svou sestru a myšlenka, že nikdo neví, kde je, mě znervózňovala.

"Chceš se na něco zeptat?"

Upřela jsem na královnu zrak a chvíli přemítala, jak svou otázku kloudně zformulovat. Kdybych věděla, že bych si mohla sebou vzít celý povoz, vezmu si veškeré své vybavení pro snadnější splnění úkolu, ale takhle jsem si mohla vzít jenom to nejdůležitější. Jenomže co?

„Nemáte představu, má paní, co by se nám mohlo hodit? Oheň je velmi bouřlivý živel a je velmi obtížné jej zvládat. Bohužel to znám na vlastní kůži,“ na potvrzení svých slov jsem si přejela prsty po paži. „A pak se musíme nějak dostat zpět. Dovolila by nám Moudrost si vzít koně?“ Mé myšlenky se stáčely taky kolem Ardíi. „Ano... pak Ardíu najdeme,“ řekla jsem trochu smutně.

Mocná fénix... juu

A bylo to tady zase. Nepříjemný pocit, u něhož jsem si nebyla jistá, co mám dělat nebo jak reagovat. Najít fénixe a pokusit se jej přimět, aby nám pomohl, bylo velmi riskantní. Měla jsem svou školu, kde jsem učila děti, co disponovaly magií, aby se uměly ovládnout a učilo se nejenom o magii. Ta vzešla z něčeho mnohem staršího a temnějšího. Pro mnoho lidí je to prokletí. Já nejsem moc nadšená, jak se můj život vyvíjel kvůli čárům.

Vulkán je místo, kam bych se nedovážila vkročit, ale tato patová situace nedávala jinou možnost. Trochu omámeně jsem sledovala poletujícího fénixe, které se pak vrátil do krbu.

"Co ostatní elementy?"

Zamrzelo mě, že ostatní budou stále v nečinnosti. Jako by se na nás celý svět vykašlal. Pak padlo varování a další slova ohledně fénixe a těch, kteří by nám mohli pomoct, pokud by se pták přidal na naši stranu. Jen zpětně jsem si přehrávala vzpomínky, kdy mě má plamenná moc málem pohltila, než jsem se začala ovládat.

„Ani bych neměla v úmyslu fénixe urazit,“ řekla jsem trochu příkře. Já přece neurazila ani císařovnu a vždy mluvím s úctou. Dokonce i k němu se chovám slušně, tak co je? „Půjdu jej vyhledat,“ nabídnu svou pomoc. „Jen...“ zarazím se. A zvládnu to sama? Já, která někdy vztekem nedokážu ovládnout svou moc. „... mám obavy, že bych tam sama nedokázala dojít,“ připustím. Dělat ze sebe silnějšího člověka než jsem, by nám mohlo jen přihoršit. Vulkán není jistě blízko a nebude to pochod jen na pár dní.

Něco... říct?

Přivinula jsem k sobě císařovnu a snažila se ji dodat oporu, kterou si zasloužila vším, co kdy učinila. Její život nebyl jednoduchý a oponovat svým by nemělo žádný smysl. Co jsou mé starosti, má trýzeň a bolest naproti královnině žalu a zloby kolující ji v krvi? Nemohla jsem říct, že všechno bude v pořádku, protože sama jsem těmto slovům nevěřila, a když začal mluvit anděl, nedokázala jsem od něj odtrhnout oči až do chvíle, kdy odkryl obraz císařovnina otce.

Jsou si tak podobní, pomyslela jsem si, a pak se obraz začal měnit, zaostřovat.

"Krvavá bitva. Tenkrát tam padla spousta válečníků a mých bratrů... Ale minulost není to, proč jsem tady..."

Jeho vyprávění mě nenaplňuje optimismem. Spíš naopak. On a jeho nečinná rada by mě za jiných okolností dohnala k prudkému vzteku, ale tahle chvíle mě v mysli tlačí na samotné dno a jen přítomnost a dotek mé paní mě udržuje v chodu. Nejsem si jistá, kdo koho utěšuje, ale mám pocit, že si snažíme dodat sílu navzájem. Je to krásné a děsivé zároveň.

"Jakožto aspekt spravedlnosti snad máš hlavní slovo nad tím, co je a není správné, není-liž pravda?"

Také mě to napadlo, ale nebyla jsem si jistá, jak větu formulovat. Sledovala jsem přízrak, jak jinak jej mohu nazvat, s paprsky tvořící jeho křídla a obepínající místnost.

"Ale arogance rady mi nezabrání v konání toho, co je správné!"

Jeho oči najednou padly na mě a já zjistila, že mám jazyk jako troud. Několikrát jsem za sebou zamrkala. „Pokud nepřítel má mytologické bytosti temnot, tak by měly existovat i bytosti světla,“ připadám si jako malá holčička, co se právě snaží odpovědět na něco, čemu absolutně nerozumí. „Nechce se mi věřit, že jsme na to sami. Velmi mnoho pro nás znamená, že jste zde,“ dívám se do hledí, které skrývá mužovy oči. V duchu si přeji, abych je mohla alespoň na chvíli spatřit a ujistit se, že je aspoň z částí člověkem.