Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Dark or not to Dark? Randal "Být zahořklý nad minulostí je zbytečné. Tenkrát jsem udělal věci, jež jsem jakožto člen kádrů dělat neměl, ale vždy to bylo v nejlepším úmyslu a prospěch její výsosti." řekl o něco vážněji. "Takže ne, nepřeji si její pád." odpoví a pohled se stočí na tebe. Během vteřiny složil kuši, respektive se složila sama a on ji připnul k opasku. V ruce neměl žádnou zbraň. "Viděl obě strany magie, dokonce i obě strany Temné magie. A nakonec si vybral cestu, jež mu vyhovuje nejvíc." řekl a protáhl se, jeho klouby očividně něco takového potřebovali, protože zapraskal každý kloub. "Navíc dokáže věci, jež "Zlý Temný mág" nedokáže." dodal a složil ruce na hrudi. Tvá poslední otázka ho donutila naklonit hlavu na stranu. "To je jeho tajemství, neřekl mi proč a jak, já ho mám pouze předat. Ale dost možná proto, že cesta na kterou se chceš vydat je nebezpečná, obzvlášť teď na úsvitu války." řekl a podíval se na meč, na tebe a nakonec skončil pohledem u Rose. | ||
| |||
 | Tajemný neznámí u mě v pokoji Stále se zbraní v ruce jsem sledoval neznámého a pozorně jsem ho poslouchal. Když přešel k oknu, usadil jsem se na postel, u Rosininých nohách. "I přes to si nepřeješ její pád?" zeptám se ho udiveně, když se odmlčí. Pak ovšem promluvil znovu a já jej zase pozorně poslouchal. Jeho pobavení nad mou druhou otázkou mne trochu zaskočilo a snad i namíchlo, ale jeho následné slova mne nejdříve uklidnila, pak zase zneklidnila. "Musí to být velmi mocný muž, když dokáže ovládnout temnou magii a přitom jí nepodlehnout," promluvím tiše a vzpomenu si na svého prvního učitele a následně i důvod mého odporu ke zbraním. Sleduji ho, když se opět přiblíží k Rose a při pohledu na ni se musím znovu pousmát, byť teď je to pro mne těžší. "Proč si myslí, že se mi ta zbraň bude hodit, zvlášť, když ví o mém odporu k nim?" zeptám se ho a podívám se na zmíněnou věc, opřenou o postel. | ||
| |||
| Phantom's Pain Randal "Já? Pouze zrazená duše. Kým? Tvou císařovnou." řekl cizinec a odvrátil se. "Určitě jsi nezapomněl na výboj císařovniny moci dnes v noci." pokračoval a zamířil k oknu. "To si jen její výsost uvědomila, že jsem stále mezi živými. Na ty oči nikdy nezapomenu." vysvětlil a pravou rukou se opřel o rám okna. "Už několik desítek let mě mají za mrtvého. Z očí císařovny jsem vyčetl, že má smrt byla přáním spousty lidí. Tolik k věrnému služebníkovi její výsosti.", jeho hlas zněl jako by právě prošel samotnou temnotou. "Ovšem na mně nezáleží...já jsem pouhý pěšák ve hře. Vždy jsem jím byl." řekl rezignovaně a pár minut mlčel. "Ovšem co jsem byl není podstatné. Podstatné je, že On, si nepřeje Císařovnin pád." začal opět pevně a nemilosrdně. Následně se otočil k tobě. "Pradávný? Myslíš krystalického strážce císařovny?" zeptal se pobaveně. "Ne, Pradávný není On. Jak jsi si všiml, nenazval jsem ho pánem, neb mu nesloužím. Plním jeho příkazy ze svobodné vůle a mohu kdykoliv odejít." řekl pobaveně. "A ne, nesloužím silám temnot, jež se chystají Císařovnu sesadit. Můj pán možná disponuje tím, čemu ty řekneš "temná magie", ale rozhodně není zlý. Temná magie má dvě strany mince, pokud to řekneme lidově." pokračoval stejně pevně. "Ti jež disponují temnou magií nemusí být bezpodmínečně ztělesněním zla! Většinou jsou, ale najdou se i výjimky. A On je jednou z nich. Jeho moc bych se nebál přirovnat k té co má Císařovna.", opět se vzdálil od okna a přešel ke spící Rose. | ||
| |||
| Zpět v pokoji a příprava na cestu Měl jsem co dělat, když se mé srdce sevřelo smutkem, byť i jen částečným, který nosí Asterie. Sotva jsem se udržel na nohou, avšak odhodlání splnit úkol a pomoci světu před zkázou mne postavilo na nohy. Cestou do pokoje jsem přemýšlel, co bude s Rose a snad mne i napadlo, že bych jí nabídl jít se mnou, takže jsem uskakující stráže sotva vnímal. Když jsem dorazil do pokoje a uviděl, že má nová přítelkyně spí, jakoby se nic nedělo, musel jsem se pousmát, byť smutek v mém srdci to jen stěží povolil. "Nemohl bych jí vzít sebou," řekl jsem klidně, když najednou promluvil můj známí neznámí. Ano, vyděsila mne jeho přítomnost a upřímně mne i polekala. I proto jsem chvíli mlčel a neohlížel jsem se, když jsem promluvil. Když jsem se otočil, ujistil mne, že tu není jako nepřítel a pak mi řekl, že pro mne má dar. Překvapilo mne to a ještě více zjištění, že ten dar je zbraň nezvyklého tvaru, avšak jinak úplně obyčejná. Nebo tak se mi to alespoň zdálo, než jsem ji neochotně vzal do ruky. V tu chvíli se opět probudili ukryté vzpomínky z dětství a já zkušeně potěžkal čepel. Byla dobře vyvážená a já se cítil, jakoby ke mě patřila odjakživa. Ovšem stále tu byl můj odpor k násilí a zbraním a snad jen díky tomu jsem odolal si s ní vyzkoušet pár cvičných pohybů. "Kdo jsi?" podíval jsem se na neznámého a konečně vyslovil otázku, která mne trápila už od našeho prvního setkání. "A kdo je On? Pradávný? To on vede tvé kroky?" ptám se dál na věci, které mi už delší dobou vrtají v hlavě. | ||
| |||
| Phantom Pain Randal Krátce na to, co jsi sebral deset slz jsi ucítil jak se tvoje srdce sevřelo a část smutku Asterie se přenáší na tebe. Ale zároveň si cítil jak tvoje odhodlání stoupá s každým krokem. Strážní jež s tebou byli na zahradě se jen udiveně podivovali co se to stalo se zahradou a kde se vzalo tolik stříbrných slz. První strážný, který byl při smyslech a kterého si potkal tě spražil pohledem, ale sotva jsi se přiblížil, zacouval až ke zdi o kterou zařinčela jeho zbroj. A nejinak tomu bylo i u ostatních stráží. Odhodlání z tebe přímo sálalo a ani jeden z nich najednou neměl potřebu do tebe rýpat a už vůbec ne tě stavět. V pokoji stále spala Rose a na rozdíl od zbytku paláce jediná vypadala spokojeně. "Vím co si asi pokládáš za otázku, ale její místo je tady." ozval se ze tmy tobě známý cizinec, který přešel k oknu a opřel se o něj. V ruce třímal svou věrnou kuši. "Klid, nejsem tu jakožto nepřítel." řekl jeho maska se zaleskla ve svitu z chodby. "Vlastně mám pro tebe...řekněme...dar." řekl z pod kabátu vytáhl cosi s čepelí, zvedl se od okna a zamířil k tobě. Jeho kroky byly až nechutně pomalé. "On si přeje aby jsi dostal tohle..." řekl a podal ti meč, který nevypadal nijak zajímavě. Cizinec držel ruku nataženou tak dlouho, dokud jsi si zbraň nevzal. "On ví že nemáš rád zbraně...slabě řečeno...avšak je přesvědčen že ho budeš potřebovat." řekl a sledoval tě. I když tvůj odpor vůči zbraním byl silný, tato dávala dojem že je součástí tebe samého. "Předpokládám, že asi nebudu ušetřen otázek, takže se ptej. Pokud budu vědět, odpovím." dodal cizinec po chvíli a sledoval jak tebe, tak tvou nechtěnou zbraň. | ||
| |||
| Aspekt spravedlnosti Sif Jen co jsi se dotkla císařovnina ramene, okamžitě se odtáhla od mužské bytosti stojící nehybně jako socha a objala tebe. Její pláč jako by odpovídal počasí venku. Tiskla tě k sobě tak, že to chvíli vypadalo, že ti poláme žebra. "V hodině vítězství okusila porážku." prohlásil muž a paprsky energie se jemně plazili po stěnách a nábytku. "Hluboko v srdci ví, že to bylo třeba udělat, avšak nenávist je lepší cestou." pokračoval a jeden s paprsků srazil vlajku jež zakrývala obraz jejího otce. Dotykem dalšího se šmouhy změnili v bytosti jemu podobné, bytosti ve zbrojích s paprsky šlehajícími z jejich zad, ovšem ostatním se formovaly do podoby křídel. "Krvavá bitva. Tenkrát tam padla spousta válečníků a mých bratrů." promluvil po chvíli a přešel k obrazu. Jeho ruka spočinula na obrazu a jeho vybledlé barvy získaly zpět svou původní sytost. "Ale minulost není to, proč jsem tady." řekl a otočil se zpět k vám. "Za útokem stojí ta samá bytost jako tenkrát. Jenže tentokrát jsou jeho síly početnější a podstatně lépe vyzbrojené...netvoří je nemyslící skřeti a jim podobní." pokračoval s tónem hlasu jež zněl urgentně. "Dlouhá léta sledoval a pozoroval vývoj vaší armády, z dálky, samozřejmě. A teď disponuje její temnou kopií. Kádry samotné by je určitě dokázali zastavit, neb obě armády si jsou rovny...ovšem na rozdíl od jeho armád nedisponujete mytologickými bestiemi ze všech koutů temnot.", jeho slova působila těžce a temně. Vědomí že útočník disponuje určitou převahou není zrovna potěšující. "A proč nám nepomůžete vy?" zeptala se císařovna značně přidušeně. "Snažil jsem se radu přemluvit o tom, že po Taragonu bude další útok veden na nás, jenže kromě mne a Naděje si to ostatní odmítají připustit. Jejich zaslepenost a sebejistota hraničí s arogancí. Už jen svou přítomností zde porušuji náš zákon o nevměšování se do záležitostí smrtelných bytostí." odpověděl a jeho "křídla" obepnula celý pokoj. "Naše precizní zákony je poutají k nečinnosti." dodal zahořkle. "Jakožto aspekt spravedlnosti snad máš hlavní slovo nad tím, co je a není správné, není-liž pravda?" zeptala se císařovna a její objetí spíš připomínalo muže, jež drží svou milenku kolem pasu. "Již dávno ne. Rada musí rozhodnout většinou. A když dva z šesti aspektů jsou jiného názoru než ostatní, nemají šanci na úspěch." pravil aspekt spravedlnosti. "Ale arogance rady mi nezabrání v konání toho, co je správné!" řekl razantně a sevřel ruku v pěst. Jeho pohled se stočil k tobě a jeho neviděné oči tě pobízeli k tomu, aby jsi i ty něco řekla. | ||
| |||
| Setkání v zahradách Uhranut krásou bohyně a slovy Pradávného jsem bezmocně a bezhlesně stál vedle draka a stráží a pociťoval bolest a žal, který ta překrásná žena nesla. I když jsem věděl, že její žal je větší, než je moje mysl schopna pochopit, chápal jsem, proč. Slyšel jsem slova Pradávného, vnímal jsem je každým kouskem svého těla, stejně jako jsem vnímal bolest a smutek Asterie, aspektu naděje. Cítil jsem se mizerně, bezmocně jsem zatínal a zase povoloval pěsti, snad i litoval svého dávného slibu, že už nikdy neublížím živé duši. Možná, že kdybych ten slib kdysi nedal, byl bych teď schopen ji pomoci, ulehčit od její bolesti. Když Pradávný zařval, zaklepal jsem hlavou, abych si pročistil mysl a začal se soustředit. "Její potomek," zopakuji, když mi řekne, že i on je jejím potomkem. Když se jej dotkne, mám co dělat, aby mi nepadla čelist údivem. "I kdyby to mělo být to poslední, co udělám," kývnu na dračí radu a dál, stejně jako on, sleduji Asterii, aspekt naděje. I po tom, co zmizeli, jsem stále sledoval to místo, kde před chvilkou byli, neschopen uvěřit, že se to opravdu stalo. Trvalo nějakou dobu, než jsem se probral, otřel si tvář od deště a opatrně přistoupil k jedné ze slz Asterie. Chvilku jsem přemýšlel o slovech pradávného. "Za každého mrtvého deset stříbrných slz. Je jich tu tolik," vydechnu, když se rozhlédnu kolem. "Kdo je má u sebe, toho posílí, ale cítí bolest samotné bohyně," řeknu tiše a přidřepnu si k slzám. "Ať mi připomínají, proč byly uroněny," pronesu tiše a deset jich sesbírám. Chvilku si je prohlížím, pak z kapsy vytáhnu prázdný váček a schovám je do něj. "Musím se vydat na cestu, hned," řeknu tiše a aniž bych se nějak věnoval vojákům, vydám se na cestu zpět do svých komnat. | ||
| |||
 | To by asi existovat nemělo
Došla jsem za císařovnou, ale hned jsem věděla, že nebudu mít čas něco říct. Královna se právě bavila se strážným, který ji donesl dopis o problémech. Jenom jsem sklonila hlavu a poslouchala. Přešla jsem pak k mapě a skousla jsem si spodní ret. Nelíbilo se mi, co se právě dělo. Byla jsem z toho celá nervózní. Najednou se ozval ostrý zvuk, který mě vyděsil, ale zachovala jsem chladnou hlavu, abych neskončila jednomu ze strážných kolem krku.
Na terase se objevila divná zářící postava. Cítila jsem z ní neutichající moc a dokonce jsem měla co dělat i já sama, abych tu svou udržela na uzdě. Bylo to zvláštní, jako by mi někdo nutil ze sebe vypustit sílu, kterou disponuji. Ani jsem si nevšimla, že jsem si prokousla ret a krev právě vysávala, aby mi nestekla na bradu. Císařovna se zachovala divně. Nečekala jsem, že se najednou rozeběhne proti muži, který mi bolestně připomínal archiváře. Netušila jsem, co dělat.
"...kde bereš odvahu se zde ukázat potom, co jsi provedl?" Provedl? Souvisí to snad s jejím otcem? "Mně nemůžeš soudit..." když muž promluvil, málem se mi zastavilo srdce. "...já jsem spravedlnost sama!" Vyděsilo mě, jak omotal jeden ze svých paprsků kolem císařovny, ale něco mě zastavilo. Co se to se mnou sakra děje? Ten pocit jsem neznala a bylo mi to nepříjemné. Pak proběhlo několik výměn názoru, než řekl, že chce s císařovnou mluvit o samotě. Chystala jsem se odejít, když zvolal: „Ty zůstaň!“ a kolem ruky se mi omotal jeden z jeho paprsků. Necítila jsem nepřátelství. Alespoň ne jako má paní.
"Smrt tvého otce mě mrzí, ale ty sama víš, že to tak muselo být, Sareeno." Sareena. Jméno královny mi bylo známé, ale spíše jsem ji oslovovala titulem. Císařovna se rázem rozplakala a nečekaně se schoulila u muže, který ji pak objal. „Tady bude zapotřebí tvé pomoci,“ řekl. „To je doména vás lidí.“ Chápala jsem, co to znamená. Pomalu jsem k nim došla a položila mé paní ruku na třesoucí rameno. „Má paní,“ šeptla jsem. „Jsem tady u vás,“ bylo mi líto, že musela procházet takovou bolestí. Nevím, co bych dělala na jejím místě. | ||
| |||
| Even gods may cry... Randal "Přivolali jste jí. Respektive vaše kniha. Každý kdo ji hledá upoutá její pozornost...ovšem i když původně byla zde, aby se podívala, kdo ji hledá, její pozornost teď drží zármutek nad ztrátou jejích dětí. To že ji vidíte zde na terase rozhodně neměla v plánu. Chtěla zůstat neviděna. Ovšem šok její plány zhatil." odpověděl drak, jež se zvedl, roztáhl svá křišťálová křídla a do plného rozpětí a vydal ze sebe řev jež otřásal celou zahradou. Několik květináčů a váz padlo na zem a rozbilo se, malý přístřešek jež stál opodál se rozlámal jako rozbité kolo u vozu. Altán jež stál na druhé straně zahrady se též sesunul jako domeček z karet. "Určitě se chceš zeptat, jak tohle všechno vím..." začal poté, co přestal řvát a tím demolovat zahradu. Následně stáhl křídla a položil se na zem jako poslušný pes k nohám svého pána. Bohyně, jež do teď neslyšně naříkala se otočila a její oči hleděli do těch krystalického ještěra. Její pomalé kroky k tvorovi provázel neutuchající zármutek a slzy. I přes její krásu z pohledu na ní jste se, ty i vojáci, cítili mizerně. Jako by tragédie zasáhla přímo vás a ne jen jí. "...ona je to, co vy lidé nazýváte "matka". I já jsem její potomek." dodal ještěr a blížící se bohyni přivítal chmurným rykem. Asteria ke krystalům draka natáhla ruku a sotva se jich dotkla tak se krystaly drakova těla rozzářili všemi možnými odstíny barev. Na těle ještěra nechyběla žádná barva známá lidskému vědění. "Sleduj vlčí stopy na své cestě, dovedou tě tam, kam potřebuješ." řekl a díval se na Asterii "Asteria, aspekt naděje." vyřkl polohlasně, než se on i bohyně hvězd rozplynuli v dešti. I přesto, že drak i žena byli pryč, spoušť po řevu a stříbrné slzy Asterie zde zůstaly. Stejně jako prudký déšť, jež se připomněl salvami tisíců jehliček bodajících do těla. | ||