V pasti
~Jaina + Aleria~

Bylo mi těžko. Moje mysl byla rozpolcena. Chtěla jsem okamžitě běžet za Jainou, a kdyby nade mnou nezvítězil rozum, nejspíš bych se nemrtvé vytrhla a vběhla bych na most.
Abych byla upřimná, doufala jsem, že Sandro dojde sám. Okamžitě jsem poznala, kdo z těch tří je právě on.

Malcolm a Meryall? už jen reakce Alerie mi nepřidala na klidu. Na mostě stáli tři nejhorší protivníci, jaké si dovedu představit s Jainou, který byla v pasti s nimi. Jestli bariéra bude držet, mohla bych na mostě vyvolat pekelný vír ohně a spálit vše uvnitř, ale dokud tam bude mladá čarodějka, nepřicházela tato možnost v úvahu.

Dělalo se mi zle, jak s ní zacházeli. Cítila jsem, jak se mi ven tlačí slzy a runový klíč nepříčetně drtím v prstech.
"Hm?" téměř jsem nemrtvou přeslechla. V jejím hlase jsem slyšela něco, co nešlo odmítnout. Chápala jsem ji. Bez okolků jsem ji runu předala.

Zavřela jsem oči a prsty chytla fénixův amulet. "Prosím, potřebuji pomoct. Sandro a jeho nohsledi ohrožují nevinné, ničí jejich rodiny a bez milosti je vytrhávají z milosrdného spánku. Prosím, pomoz nám všem. Vezmi si ze mne sílu. Nedovolím mu dál ubližovat." Netušila jsem, proč jsem vyzvala ohnivého ptáka na pomoc, ale proti němu jsem se cítila tak bezmocná. Tolik jsem chtěla pomoct čarodějce, nemrtvé vykonat její pomstu, zbavit svět někoho, kdo se plahočí jako mor a nemá slitování. Byla jsem na to dost silná? Rozhodovala jsem za životy jiných, viděla jsem, jak se pro mě obětovaly a zatím jsem neudělala nic.

Master and the puppet
Sif, Jaina & Aleria
Hod: Aleria - 58

Aleria sledovala Sif, jak škrábe další runu, ale její ledový pohled to nezahnalo. Následná slova čarodějky nikterak nekomentovala. Po dobu čekání mlčela jako hrob.
Když nastal večer a na druhé straně mostu se zjevila Jaina, její výraz se zachmuřil ještě víc.
Čarodějčin kontakt s bariérou se setkal s jejím podrážděným zasyčením.
Na náznak, že by měla zůstat skrytá jen Sif probodla pohledem.

Pozorovat čarodějku jak se snaží vstát jí viditelně nebylo příjemné. Stejně tak jí nebylo příjemné, že se jí nedaří maskovat její vnitřní konflikt.
Když už se Sif připravovala k vysvobození Jainy, nemrtvá se vymrštila kočka a stáhla čarodějku zpět do úkrytu. Jednou rukou zakryla ústa čarodějky a druhou ukázala na druhou stranu mostu.

Na opačné straně mostu, hned na jeho okraji stály tři postavy.
Žena, muž a shrbená postava s kosou.
Aleria hleděla na postavu s kosou s neskrývanou nenávistí v očích.
"Jeho nejvěrnější poskoci. Malcolm a Meryall." zasyčela, kdyby byla had, z jejích slov by kapal jed.
Muž bez jediného slova vkročil na most, v ruce třímal sekeru a v obličeji nebylo nic, než čirá zloba.
Žena, která si to ladně vykračovala za ním, si občas vysekla piruetku a na obličeji jí hrál až neobvykle soucitný úsměv.
Postava s kosou se šourala daleko za nimi.

Malcolm došel k Jaině, chytl jí pod krkem a bez sebemenší námahy jí zvedl do vzduchu.
Ptáček si nám zranil křidýlka." zatrylkovala sladce Meryall a klouby pravé ruky láskyplně přejela čarodějce po tváři.
"Přistřihneme jí křidýlka, ať nám znovu nepláchne. Stejně jí to dlužím." zavrčel Malcolm a položil ostří sekery Jaině na krk.
"Nejsem si jistá, jestli zrovna tohle je křídlo, můj drahý." usmála se Meryall a odstrčila sekeru stranou.
"Chci vědět, co je zač." zachrčela shrbená postava a dvakrát poklepala násadou kosy o zem. Aleria se v úkrytu zachvěla odporem.
"Tak mi jí na chvíli půjčte. Ptáček zazpívá a ještě ráda.", Meryall láskyplně pohladila čarodějku po vlasech.
"Proč jí rovnou nezabijeme? Pod vaším vlivem vám nebude moct lhát, pane.", Malcolm se ošil a bylo vidět, jak by se rád zhostil role popravčího.
"Tvá přímočarost je často kuprospěchu, ale tentokrát jsem nakloněn vyhovět Meryall. Když už nás to děvče odtáhlo bohové ví kam, tak ať se aspoň trochu pobavíme." chrčela postava s kosou.
"Sandro, přeci..." začal protestovat Malcolm, ale hbité gesto nekromacerovi ruky donutilo obra zkřivit obličej bolestí. I navzdory bolesti jeho stisk nepolevil, naopak ještě zesílil.
"Dej pozor, ty nemehlo, nebo nám polámeš ptáčka!" zaprotestovala Meryall a snažila se povolit Malcolmův stisk.

Aleria vše sledovala s naprostým odporem a pohrdáním.
"Dejte mi ten klíč!" otočila se k čarodějce a nastavila dlaň.

Předstírej zranění? To nemusím.
Sif & Aleria

Sif chtěla, abych hrála zraněnou. Ale to jsem nemusela. Už takhle jsem měla problém se zvednout. Po té ráně jsem byla rozlámaná a sebemenší pohyb byl utrpením. Chtěla jsem vstát a mít aspoň sebemenší šanci se bránit, kdyby se tu ukázali ti tři.
Pokud by šlo jen o to jen zemřít, tak toho jsem se nebála.
Ale představa, že zemřu a poté se vrátím k životu jako něčí loutka, to mě děsilo k smrti.

Vyčerpaná z běhu, na který jsem nebyla zvyklá, vyplivnutá z portálu, jako nějaké nechutné sousto a nyní zbitá od neviditelné bariéry, díky které jsem si ještě sedřela záda.
Zahlédla jsem jak se Sif chystá jít za mnou.
"Zůstaň kde jsi!" křikla jsem na čarodějku a doufala, že mě slyšela.
Nebylo nám nic platné, když tu skončíme uvízlé obě dvě. Obzvlášť, pokud se Sandro a jeho nohsledi chytnou do pasti.

Pokusila jsem se vstát, ale když už jsem si myslela, že narovnám, koleno o které jsem se opírala se mi podlomilo a já se opět poroučela k zemi.
"A máš to spočítané, ty huso." pomyslela jsem si a ohlédla se směrem, kterým jsem přišla.
Nemohli být daleko.

Nenechala bych ji v tom samotnou
~Aleria a později Jaina~

Všimla jsem si Aleriina tónu. "Nenechám ji v tom," vzala jsem do ruky jeden z volných kamenů a nakreslila na něj runu, která představovala něco jako klíč či možnost otevřít to, co je zavřeno. Opět jsem do něj vložila svou energii. "Kdybych uzavírala past těsně před tím, než by sem Sandro dorazil, poznal by to. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě."

Runy patřily mezi mocnou přírodní magii, ale jako všechna kouzla měla i své protiklady. Muselo se s nimi zacházet opatrně a trvalo mi několik let, než jsem pochopila jejich podstatu. Pokud tohle přežijeme, ráda se s Jainou o jejich tajemství podělím.

"Tahle runa," ukázala jsem na ni, "by měla toho, kdo ji drží, pustit ven, ale nechci riskovat, že ji dostane Sandor." A také jsem doufala, že se mi kouzlo podařilo.

Čekání bylo nejhorší. S Aleriou jsme se schovaly poblíž mostu tak, abych mohla na Jainu zavolat a předat ji další instrukce. Měla jsem v plánu vpadnout na most ve stejnou chvíli, kdy se Sandro chytí do pasti a vytáhnout ji ven. Pak bude záležet na tom, kdo je mocnější. Nebyla jsem si jistá, jak moc Alerii můžu věřit, ale co mi zbývalo. Pokud bude mít možnost mu vrazit dýku do srdce, tak ať.

Trvalo to skoro věčnost, než jsem konečně zahlédla Jainu. Trochu mě vykolejilo, že není na koni. Co se mohlo stát? Ale nebyl čas přemítat o tom a hned jak jsem měla možnost, křikla jsem směrem k Jaině: "Jaino, dělej, že jsi raněná. Věř mi," pevněji jsem stiskla runu a schovala si ji do malé brašničky u pasu.
Ještě si někdo myslí, že tohle byl dobrý nápad? Já ne.

Kývla jsem na Aleriu, aby počkala tam, kde je a já se připravila vytáhnout Jainu ven.

(Hod na záchrannou runu: 40 ... we're doomed)

Setřásla jsem je?
Sif & Aleria

Několik minut jsem si myslela, že mám vyhráno. Ale při jednom z mnoha ohlédnutí jsem si všimla, jak se za mnou ženou tři postavy na koních, dvě rychlejší než ta třetí.
"U všech svatých, jsem mrtvá!" hrklo ve mně a v daleko větším zoufalství jsem pobídla koně k rychlejšímu tempu.
Ovšem moji pronásledovatelé se blížili a já se už několikrát loučila se světem a na dálku i se Sif. Obzvlášť, když mě dohnala ta sadistická mrcha. Už jsem viděla jak skáče, ale na poslední chvíli jí kůň zastavil a já jen koutkem oka zahlédla, jak se válí na zemi a nadává.

Avšak toto krátké vítězství mi bylo upřeno. Na poslední chvíli jsem na zemi zahlédla žhnoucí kruh a nestihla koně zastavit, nebo jí ho oběhnout. V okamžiku, kdy kůň padl do portálu, zděšením jsem zaječela hrůzou.

Na druhé straně jsem sebou plácla jako podťatý strom. Několik vteřin mi trvalo, než mi došlo kde jsem.
"Zase zkratka?" pomyslela jsem si a rozhlédla se. Krve by se ve mně nedořezalo, když jsem zjistila, že můj kůň není nikde poblíž.
Nelelkovala jsem a nehledala ho, vstala jsem a co mi síly stačily, rozběhla jsem se k mostu.

Když jsem se blížila k mostu, nic nenasvědčovalo tomu, že by Sif a Aleria připravily past.
Běžela jsem co to šlo, ale cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Nebyla jsem na tohle vůbec zvyklá a proklínala jsem se za to.
Vybičovala jsem se k posledním několika metrům a tryskem jsem vběhla na most.
"Je hned za mnou!" vymáčkla jsem ze sebe a mířila ke druhému konci mostu.
Než jsem stačila cokoliv dalšího říct, udělat, nebo třeba jen zpomalit, dostala jsem facku od neviditelné ruky a cítila sem, jak plachtím vzduchem.
Náraz na zem mi vyrazil dech a nedařilo se mi ho popadnout. Zároveň jsem cítila sedřená záda a o mně usilující mdloby.
"Co to bylo?" zeptala jsem se přiškrceně a snažila se zorientovat.

Lovec a kořist

Ledová střela netrefila zamýšlený cíl, trefila však hromotluka do prsou, ten se však jen zapotácel.
"Ta malá coura!" zaryčel svalovec a rozběhl se za čarodějkou.
"Čekáte na snad na písemnou žádost Velkovévodkyně?" zachrčel Sandro a hodil po Meryall nevraživý pohled.
"Když to musí být." opáčila otráveně žena a s labutí ladností se rozběhla za čarodějkou a Malcolmem.

Díky neochotě Meryall se Jaině podařilo získat náskok. Ale netrvalo dlouho a už se za ní hnali tři koně.
Honička takto trvala asi hodinu. Pronásledovatelé se střídavě přibližovali a vzdalovali. Nejblíž se dostala Meryall, která už se chystala přeskočit na Jainina koně, když ve vší své horlivosti zapomněla, že drží uzdu a zatáhla za ní, kůň na pokyn zastavil a katapultoval Meryall na zem.
Zatímco vstávala, Meryall nadávala tak, jak se na příslušnici šlechty nepatří.
Malcolm se kolem ní prohnal a nevěnoval jí ani jedený kratičký pohled.
Sandro svého koně nikterak nehnal, od toho tu byli ostatní, avšak udržoval takové tempo, aby své nohsledy měl na dohled.

K čarodějčině smůle se před ní v zemi otevřel portál, podobný tomu, co k ránu zkrátil cestu čarodějek o dva dny. Kůň do jámy zahučel doslova po hlavě.
Druhý konec portálu vyplivl čarodějku několik set metrů od mostu. Řev řeky z průrvy pod mostem se nedal splést. Měsíc v úplňku jasně osvětloval povědomé okolí.
Ovšem vyvstal problém, Jainin kůň byl pryč.

Asi jsem ho našla...a asi jsem mrtvá...
Hod: 37

Do města jsem dorazila už za tmy a očekávala jsem, že budu muset přemlouvat strážné, aby mě pustili dovnitř. Všechny brány byly zavřené, s výjimkou jedné. U té nebylo ani živáčka.
Opatrně jsem provedla koně skrz bránu, oči na stopkách a pomalu jsem ani nedýchala.
Koně jsem nechala kousek od brány a po městě jsem se plížila skoro jako zlodějka. Vyhýbala jsem se strážím, dokonce i náhodným kolemjdoucím.

Když jsem se propletla městem až na náměstí s fontánou, všimla jsem si tří postav, jak se baví o tom, kde začít, zůstala jsem schovaná ve stínech a doufala, že nemají tak dobrý zrak.
Putyka? Strážnice? Kasárna? Područí?" opakovala jsem si v duchu a když se žensky vypadající postava odpojila a bez mrknutí zabila strážného při polibku, musela jsem si zakrýt pusu, abych nevyjekla. Pro jistotu jsem se kousla do ruky, abych zahnala jakékoliv nutkání vyjeknout.
Žena se vrátila ke svým a teprve tehdy promluvila třetí postava. Z hlasu mi přeběhl mráz po zádech.
"Sandro." napadlo mě okamžitě, ačkoliv jsem pro to neměla sebemenší důkaz, kromě oslovení "pane".
Ovšem než jsem stihla zjistit víc, žena se zeptala, kam tedy zamíří. Bylo mi jasné, že musím něco udělat, jinak tohle město bude jen další z mnoha.

Bez sebevětšího rozmýšlení jsem vyšla z úkrytu, v ruce hromadíc ledovou magii.
"Co třeba díra, odkud jste vylezli?" zeptala jsem se a vrhla ledovou kouli směrem k postavě s kosou. Ale v okamžiku, kde projektil začínal nabírat podobu hrotu, mi bylo jasné, že se netrefím, natož abych ho škrábla.
"Jsem mrtvá." hrklo ve mě a zároveň mě polil ledový pot.
Bez sebemenšího váhání jsem se na místě otočila vší silou se rozběhla ke koni.
Celou cestu jsem si nadávala, že jsem měla trochu víc uvažovat, načasovat svůj útok a zároveň si připravit únikovou cestu.

Když jsem doběhla ke koni, nasedla jsem a tryskem vyrazila z města.
Někde v hloubi duše jsem si přála, abych těm třem nestála za sledování.

Pasti a pastičky
Sif & Aleria

"Moje pasti nejdou nastražit na most. Kdybychom plánovali přepad za mostem, už bych je měla rozvržené, ale na most nevykopu díru s bodci." pokrčila rameny nemrtvá a z další části větví si vyřezávala další šípy. Sice byly o poznání primitivnější, než plnohodnotné šípy, jež měla v toulci, ale jak při zkoušce jednoho z nich předvedla, minimálně přes rokli s ním dostřelila.

Aleria pak sledovala, jak čarodějka umisťuje runy a vyhlížela vhodný úkryt pro koně. Nakonec je odvedla za stromy, mezi nimiž prorůstalo křoví.
Když se vrátila a viděla jak Sif položila a skryla všechny runy, až na poslední.
Na čarodějčinu jen otázka jen kývla a když viděla, jak do vzorce zapadá poslední runa a mizí pod nánosem zeminy, její oči se rozšířili údivem.
Než stačila cokoliv říct, magická bariéra na ženy dýchla svým ohnivým dechem.
"A co vaše přítelkyně?" zeptala se a zadívala se na most. V jejím hlase bylo znát jisté ochlazení.


Noční nájezd
Jaina

S příchodem tmy se město ponořilo do ospalého ticha, rušeného pouze místní putykou. Ale něco bylo špatně.
Jedna z městských bran zůstala otevřená. Po strážném nebylo ani stopy. Skoro jako kdyby vůbec nenastoupil do služby.

Ulice města byly liduprázdné, až na tři figury na náměstí, postávající u fontány. Ve tmě šlo jen těžko rozeznat jejich tváře, ale slabý měsíční srpeček vykukující zpoza mraku dokázal odhalit, že jedna z postav je vyššího vzrůstu a svalnatější postavy. Další postava, menší a štíhlejší naznačovala že se nejspíše jedná o ženu. Třetí postava byla mírně shrbená, pokrčená kolena, opírající se o velkou kosu.
Trojice se bavila o způsobu, kde nejlépe začít.
Svalnatější postava promluvila hlubším mužským hlasem:
"Putyka. Tam bývá vždy nejvíc lidí.", následně ledabyle mávl rukou za veselím přicházejícím z druhé strany města. Štíhlejší postava si povzdychla.
"Malcome, lásko má, ty jsi občas takový nevzdělanec, až mě to z toho bolí uši." pronesla sladce.
"A co tedy navrhujete vy, Velkovévodkyně Meryall?" zabručel Malcom a složil ruce na hrudi.
"Přeci to nejpříhodnější řešení. Strážnice, nebo ještě lépe kasárna. Než se vzpamatují, budou v našem područí a..." trylkovala sladce, ale zmlkla, když se k nim přiblížil osamělý strážný s pochodní v ruce. Štíhlá postava se odpoutala od skupiny a zamířila ke strážnému, který zrovna obcházel fontánu. Plamen pochodně na krátko ozářil postavu a skutečně se jednalo o ženu.
Než strážný pochopil, na co se dívá, její rty se tiskly na ty jeho a zabránili mu ve výhledu na nůž, který Meryall vytáhla zpoza pláště. Jediným hbitým pohybem jím přejela strážnému hrdlo.
Než stačil strážný třeba jen zachrčet, Meryall ho nechala padnout do fontány.
Poté se vrátila ke svým společníkům.
"Bylo to nezbytné?" zachrčela shrbená postava a dvakrát poklepala násadou kosy o dlažbu na znamení nesouhlasu.
"Omlouvám se, pane, ale nemohla jsem si pomoci." odvětila Meryall se špatně předstíranou lítostí. Postava v kápi jen cosi zahučela.
"Takže, kasárna?" zeptala se Meryall a mlaskla.

PJ's Note: Na jakoukoliv akci si hoď procentku. :)

Vyděšená čarodějka a hořící ukazatel

Od doby, co jsem se vzdálila od Alerie a hlavně od Sif, jsem si nebyla jistá ničím a nikým.
Byla jsem sama, v cizí zemi, bez peněz a bez záruky, že mi někdo pomůže, pokud půjde do tuhého.
Až pachuť krve mi dala najevo, že jsem si rozkousla ret a donutila mě protáhnout se, abych úplně nezkoprněla.
Dlouho se nic nedělo, jen občas nějaká zajímavost v podobě usedlostí nebo vesnic.
Ani jsem pořádně nevěděla kam jedu, Sandro mohl být kdekoliv a Taragon je velká říše.
S dávkou zoufalství jsem si posteskla, že hledám špendlík v kopě sena.

Když jsem si začala říkat, že to vzdám a jako zpráskaný pes se vrátím, kudy jsem přijela, nad hlavami mi začali šlehat blesky. Nebo jsem si aspoň myslela, že jsou to blesky.
Jeden z nich dopadl v dáli a změnil se v rotující ohnivý sloup.
Pobídla jsem koně k trysku, když už nic, mohla bych být užitečná tam.
K mému překvapení se ale plameny začaly zmenšovat, až postupně vyhasly úplně.
Než jsem stačila prozkoumat místo dopadu, v dáli se zjevil další sloup.
Opět jsem pobídla koně tím směrem.

Po několika podobných úkazech a jedné hořící stodole, která vlastně nehořela, jak se ukázalo, jsem dojela k městu. Očekávala jsem další sloup ohně.
Ale tentokrát jsem se dočkala nemilého překvapení. Ohnivé kopí se zapíchlo do středu města a vyšlehl z něj plamen, který pohltil všechny domy.
Zděšeně jsem vyjekla a přitáhla koně za uzdu tak silně, až ve vzepřel a shodil mě na zem.
Vzepřela jsem se na lokty a bezradně pozorovala vířící plameny a v puse měla sucho.

Ale pak promluvil ten hlas a řekl jedno jediné slovo. Do žil se mi vlila energie a já věřila, že zvládnu vše.
Znovu jsem nasedla na koně a vydala se do města, kde jsem měla v úmyslu zastavit nekromancera dřív, než začne řádit.

Příprava pasti
Hod: 89

Cloumala mnou nervozita. Bála jsem se. Jen blázen by se nebál a dělal by ze sebe hrdinu. Strach mě držel na uzdě, abych nezačala vymýšlet další kouzla, která by mi určitě neusnadnila vytvoření pasti. Naopak by byla větší šance, že vše pokazí.

Podobně jako Aleria jsem chodila sem a tam a hledala vhodné oblázky, které by posloužily jako podklad pro runy. S pomocí nemrtvé jsem jich nakonec měla více než dost, ale vždycky je možné kresbu pokazit a kámen se může rovnou zahodit.

Sedla jsem si do trávy vedle kupky kamenů a začala jsem. Poděkovala jsem Alerii za pomoc. Ještě jsem dodala: "Umíš nastražit past? Možná by si mohl myslet, že jiné pasti, než ty obyčejné tu nemáme. Ujistit jej v tom, že on je tu ten nejchytřejší," podívala jsem se na nemrtvou.

Na její odpovědi více méně nezáleželo, protože jsem se pustila do tvorby run. Bylo to pracné, ale za pomocí nástrojů, které mi Aleria dala, mi to šlo docela rychle. Musela jsem však být přesná a do každé runy vložit trochu své energie, ať mají nějaký startovač. Samotná tvorba byla nejsložitější. Stačilo splést délku nožky a hrozilo riziko, že celé kouzlo selže.

Když jsem byla hotová, prvních pět kamenů jsem v přesně daném pořadí rozložila u konce mostu. Poslední jsem si nechala, protože jsem teď nechtěla zůstat uvězněná na mostě. Pak jsem přešla na druhou stranu a to samé udělala se šesti kameny. Zároveň jsem runy zaházela, aby to vypadalo, že tam žádné nejsou. Počkala jsem na Aleriu, až se ke mně přidá.

"Takže vše hotovo?" podívala jsem se na ni. Ať už vytvářela pasti nebo měla jiný nápad, nakonec jsme stály vedle sebe. "Touhle runou uzavřu kruh. Dokud to nebude nezbytně nutné, nechoď na most. Pokud na něj vkročíš, už se nedostaneš zpět," upozornila jsem ji. Pak jsem se sehnula a položila poslední runu. Obě dvě jsme cítily, jako by na nás dýchli bohové teplým dechem. I zde jsem runy zaházela.

Nyní nezbývalo nic jiného, než čekat. Nedělala jsem si iluze, že nakonec na mostě skončíme všichni. Nebo alespoň jedna z nás. Důležité bylo odstranit nekromancera jednou pro vždy.