Další ohňostroj

Na obloze se najednou zjevil obraz orla po hlučném výbuchu. Nejspíš nějaké děti, napadlo mě zprvu. To jsem však zahnala hned potom, co se na obloze začalo objevovat více orlů. Najednou jsem cítila větší nervozitu. Jedna z rachejtlí vybouchla přímo nad našimi hlavami, až jsem se lekla a bezděčně uskočila od okna. Chytla jsem se nad srdcem, jelikož mi splašeně bušilo. Císařovna ihned spěchala na terasu, což mě dost udivilo. Rychle jsem jí přispěchala v patách, ale zastavila se těsně před vchodem, jelikož jsem si všimla muže v bílé róbě a nebyla jsem jediná. Kolem mně prosvištěl meč a skončil v rukou Jejího Veličenstva.

Stále v tom rudém župánku, který jsem ze sebe chtěla konečně shodit a dát na sebe něco, co by se neodhalilo při první piruetě, jsem couvla, ale stále jsem hlídala zahaleného muže, který tvrdohlavě věřil, že za jejich smůlu může jenom císařovna. Věřila jsem jejímu slovu a navíc minulost by měla zůstat minulostí a nepřenášet se na další generace. To říká ta pravá, že?

"O to víc pro mě bude potěšující boj na půdě imperiálního paláce...ovšem nikdo mi neuvěří, že jsem bojoval se samotnou císařovnou! Asi budu muset přinést nějakou trofej..."

Při jeho slovech jsem se zamračila. Jeho bezohledná tvrdohlavost vařila mou vlastní krev.

"Řád Orla nezapomíná ty, jež se nás pokusili zničit!"

Raději bych se podívala do vlastních řad. Mlčím. Císařovna bude mít určitě nějakou chuť něco dodat. Po celou dobu oba dva kontroluju. Nenechám své paní ublížit, a pokud by hrozila poslední rána Její Výsosti, klidně skočím pod ránu, která měla patřit jí a obětuju se.

Jedna ze silných ran útočníka byla odražena jako pírko a navíc měla za následek, že se jeho těžký meč rozpůlil. Chtělo se mi najednou smát, ale v takových situacích si to raději odpustím. Nevím, co všechno by se mohlo semlít. Královna byla jako vyměněná. Ona nebojovala, hrála si. Najednou se mi zachtělo k jejímu laškovnému tanci přidat. Jako by četla moje myšlenky a přilétl ke mně meč stavěný přímo na mou ručku. Uchopila jsem jílec a zkušeně s ním zatočila. Nejsem jenom čarodějka, ale za dobu služby u královny jsem se musela přiučit i boji s mečem. Co kdybych najednou neměla energii k použití magie?

„Velmi ráda, má paní,“ upřela jsem na protivníka své medové oči.

‚Ten meč není jediná jeho zbraň, neboj se.‘ Zaznělo mi v hlavě a neznatelně jsem přikývla.

Hm, jeho premiéra... tak uvidíme, jak si povede, pomyslela jsem si škádlivě. Pevněji jsem uchopila meč a zaměřila se na oponenta. Neměl nic v rukou, ale i tak by se mohl celkem slušně bránit kovem jeho nátepníků. Nechtěla jsem mu nechat čas, aby stačil vytasit další zbraň nebo cokoli jiného. Na to, že jsem pouze čarodějka, jsem k němu přiskočila ladně a zasadila první sek vedený ze shora. Zároveň se ke mně přidala císařovna a vedla svůj meč ze zdola. Náš milý cizinec musel po celou dobu ustupovat, ale byl velmi zkušený a zatím jsme mu ani jedna neuštědřila jedinou krvácející ránu.

S královnou jsme byly v dokonalé synchronizaci. Cítila jsem její neustále vlnící se magii, což mi dodávalo odvahy neustále pokračovat. Když jsem udeřila zprava, ona zleva. Škrkání kovu o kov nebylo moc příjemné, ale ne tak hrozné, jak když někdo přejede nehtem přes tabuli. Při každém útoku jsem se pokoušela najít slabinu, ale marně. Nicméně jsem byla potěšena, když jsem na muži poznala začínající únavu. Na čele se mu leskl pot a ústa se křivila do neustálého soustředění.

Ještě chvíli a porazíme ho.

Neznámý si zvykl na náš pochod útoků, a tak jel už jen automaticky. Využila jsem toho. Ve chvíli, kdy císařovna píchla mečem dopředu a on se lehce otočil v bok, aby čepel neškodně projela kolem jeho trupu, opřela jsem se o svůj meč a silně vykopla nohou. Úder jsem směřovala do jeho boku. Výsledek přišel. Muž ztratil rovnováhu. Chvíli jsem si myslela, že sletí na zem a konec, ale on se překulil! Zatraceně! Kdo je proboha učí?!