Night of the Tormented
Randal

I přes veselí, jež proběhlo před několika hodinami, noc nad městem připomínala spíš noc, kdy se truchlí nad citelnou ztrátou.
Ticho jež se táhlo městem bylo devastující. I stromy, jež obvykle moudře šuměly v poryvu větru byly tiché a mlčeli. Nemluvě o nočních tvorech.
Rubín Taragonu připomínal město mrtvých, což u velkých měst bylo neobvyklé, neb to žilo stále.
Tvé přání ohledně Vlčí hory se, zdá se promítlo i do tvých snů.

Zavedli tě až do vzdálenosti, z níž šlo vidět samotnou horu, jež z dálky připomínala hlavu vlka, jež vyje na měsíc.
O okamžik později jsi stál na jejím vrcholu, obklopen spoustou vlků. Před tebou stála ta, jež jsi se vydal hledat. Asteria, hvězdná bohyně, jejíž krása se rovnala s císařovnou.
Na něco ti kývla a usmála se.
O další okamžik později si se vracel do hlavního města, jen aby jsi jej našel zničené a vypálené. V jeho zdech bylo pouze zoufalství, strach a utrpení.

Samotný palác byl vypálený a vyrabovaný. Císařovna, jež byla pro mnoho lidí naději a spásou, teď byl byla přivázaná před palácem k jakémusi skřipci.
Byla nahá, špinavá, samá modřina a šrám.
K dovršení hrůzy, jež stihla město, se na ní ukájela skupina mužů a bavili se tím, jak je jejich bývalá vládkyně bezbranná a bezmocná.


Ze snu tě vytrhl až někdo, kdo tebou zacloumal jako s hadrovou panenkou.
Když jsi otevřel oči, spatřil jsi onoho útočníka, jehož jsi viděl v zahradě.
Stál nad tebou jako socha a skrz jeho masku nebylo nic vidět, dokonce ani oči ne.
"Teď jsi prožil mou noční můru. A nebylo to na můj popud. ON si to takhle přál. A já nesnesu, aby se jí stalo to, co jsi viděl. Ať už skončí tvé pátrání na hoře jakkoliv, císařovna bude potřebovat každou ruku, která bude k dispozici.
Nepřítel má převahu, ale to je to jediné, co má. A než se zeptáš, proč se nepostavím na stranu císařovny sám...nemůžu. Nesmím." řekl, ale i přes tmu, šlo vidět, že jeho oči se na tebe upřímně dívají.
"Císařovna je možná silná a mocná, ale její srdce je stále jen lidské. Na to se nesmí zapomenout." dodal a poté se doslova rozplynul jako dým.

Sadness of the Ancient Eagle
Sif & Císařovna

Dravec okamžitě upřel svůj pohled na Sif. Z jeho očí bylo cítit nenávist. Nenávist, jež neznala hranic. Z jeho nenávistného pohledu se dělalo nevolno i nejotrlejším jedincům.
Pomalu ale jistě začala jeho nenávist být cítit i ve vzduchu.
Po krátké chvilce upřeného pohledu se odrazil z okenní římsy a přeletěl dovnitř kde se usadil na stole před vámi.
Pohled na okřídleného dravce takhle zblízka byl snad ještě hrozivější, než když seděl na okně.
Velikostí dosahoval mužského ruky od konečků prstů až po loket.
Poté roztáhl křídla do plného rozpětí a zvedl hlavu ke stropu.
Z jeho zobáku se vydral skřek, jež zněl jako nářek a nic jiného.
Oči dravce se zaleskly a vám se naskytl pohled, jež nikdo předtím neměl možnost vidět, z očí orla se začali linout slzy, zatímco z jeho hrdla se linul truchlivý, bolestivý nářek.
Císařovna se po prvotním překvapení pokusila opatrně natáhnout ruku, ale orel jen uskočil a upřel oči na císařovnu. Nenávist vystřídal žal a bolest, to vše doprovázeno slzami, jež dravec ronil.

"Orli obvykle nepláčou." řekla polohlasně, s očima upřenýma na dravce. Ten sklopil hlavu i pohled k desce stolu a nadále naříkal.
"Tenhle tu musí být v souvislosti s tím, co se stalo Řádu. Kéž bych věděla, jak mu dokázat, že já nejsem zodpovědná za smrt Řádu. Orli jsou tvrdohlavá a hrdá stvoření." dodala a stáhla svou ruku, poté se podívala na tebe.
"Je to čím dál zmatenější...zrádce, útok nepřítele, zničení Řádu, truchlící Orel, to je..." nedořekla, protože její hlas se zlomil, načež se císařovna odvrátila.
Její tvář panovnice, jež vládne pevně a nic jí nerozhodí byla ta tam. Orel nebyl jediný, komu teď tekly slzy po tváři.

Orel s pohledem upřeným na císařovnu seděl v naprosté tichosti a bez pohybu.
Jediný pohyb byly slzy, které ronil, ale to se změnilo, protože orel se slabým zaskřehotáním roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Poté proletěl oknem a zmizel do tmy.
Stejně náhle se zvedla císařovna a došla k oknu. Dívala se za mizícím dravcem, jako za starým přítelem.
"Je mi to líto." špitla a jednou rukou si zakryla tvář. "Je mi líto, co tě potkalo..." vymáčkla ze sebe a zůstala nehybně stát u okna a dívala se siluety budov v městě pod palácem.

Příprava na cestu

"Ano má paní, jsem si jist," odpovím císařovně, když se mne zeptá, zda-li jsem si jist tím, že chci jít na pouť k nebezpečné hoře. Vyslechnu si její upozornění, které je zároveň pokusem mi to rozmluvit, ale tvářím se neústupně a odhodlaně, takže to brzy vzdá a svolí. Řekne mi, že si mám jít odpočinout, beztak by mne stráže dnes již nepustili.
"Děkuji a dobrou noc, má paní," ukloním se jí a ve společnosti strážného nesoucí spící Rose odejdu.

V pokoji se opláchnu, snesu všechny své věci na stolek a ještě několikrát zkontroluji, zda jsem něco nezapomněl. Pak se zhluboka nadechnu, podívám se na spící Rose a nakonec se zahledím z okna.
"Snad se tam dostanu a něco najdu," povzdechnu si potichu a ještě chvilku koukám z okna, než se vydám též na kutě.

Orel contra Kádr
Sif

"Do své smrti byl kapitánem našich kádrů, na vojenskou akademii ho přihlásili rodiče. Zdá se, že náš mladý kapitán přišel na něco, co ho stálo život. A my měli tu čest potkat jeho mstitele a bratr v jedné osobě..." odpověděla císařovna a dívala se na papír.
V jejích očích se zalesklo něco zcela lidského a nebyl to strach nebo něco podobného.
Zkušenější pozorovatel mohl říct, že se tento "lesk" objevil vždy, když císařovnu někdo zaujal, ať už vzhledem, nebo osobností. Ono myslet si, že císařovna neprojevuje o muže zájem by bylo hloupé a pošetilé. Je to žena stejně jako ty.

"...zvláštní je, že se na Akademii přihlásil mladík, jež plamenně vykřikoval, že půjde po stopách svého bratra. Převezme slavné žezlo kapitána kádrů a přinese tak své rodině slávu a uznání, které by jí přinesl bratr, kdyby nezemřel." pokračovala a podívala se na tebe.
"Nejzvláštnější byl fakt, že když jsem se ho ptala na rodinu prohlásil následující..." odkašlala si a poté spustila o něco hrubším hlasem:
"Rodina očekává, že převezmu otěže po svém starším bratrovi, který padl ve službách impéria. Jeho smrt námi otřásla a jen nám připomněla jisté selhání našich rodičů, dalšího bratra, jež ukázal naší rodině záda. Ten mizerný zbabělec...až já ho dostanu do rukou...", císařovna polkla a promluvila svým hlasem.
"Možná jsem naivní jako školačka, ale myslím si, že ten chlapec mluvil o tom samém muži, jako se zmiňuje Frederic. Altaïr je ze stejné rodiny.", císařovna se dlouze napila jako by sama měla problém vstřebat informace.
"Frederic, Altaïr a ten mladík...tři bratři, přičemž dva chtějí uctít památku svého staršího bratra. Jeden chce najít a zabít vraha, další chce pokračovat v jeho slavné službě." vydechla poté.
"Celé to zní jako přitažené za vlasy že?" zeptala se.
Než jsi stačila odpovědět, otevřeli se dveře do salónku.

Path to Ruin
Randal

Císařovna na tebe pohlédla jako by jsi spadl z lustru.
Její výraz značil, že si myslí něco o tom, že ti Archiváři podali a jsi v deliriu.
"Vlčí hora? A jste si jist, že zrovna to je místo, kam se chcete vypravit? Není nikdo, kdo by se dostal na vrchol a co je na vrcholu ví snad jen Archiváři. Já si to za léta vládnutí nepamatuji." řekla a opřela se na gauči, přičemž si tě prohlížela jestli ti něco není.
"Většina těch, co se na horu vydali se nevrátili živí. Buďto zmrzli, nebo je roztrhali vlci tam žijící. Z celé říše je to jediné místo, kde nemáme úplnou kontrolu. Nehostinné přírodní podmínky a velký počet vlků tam naši obyvatele nedokáží žít. Situace je jiná pod horou, velké město je důkazem, že jsme tvrdohlaví a snažíme se dokázat že nad námi hora nezvítězí..." pokračovala vládkyně a přehodila nohu přes nohu.
Poté chvíli mlčela a pozorovala tě, jestli si to nerozmyslíš.

V okamžik, kdy uznala, že tě asi neodradí od tvého úmyslu, o kterém si myslela, že je šílený nakonec s povzdechem řekla:
"Dobrá, můžete se vydat na cestu, ale raději se na ni vyspěte, cesta je to dlouhá." řekla s tónem, jaký má matka, když syn odchází z domova na cesty.
"V noci jsou stejně brány zavřené a kvůli vám dělat vyjímku nebudou, ani kdyby jste měl příkaz ode mne. V noci jsou strážci bran paličatější než moji gryfové." pousmála se.
"Kde se asi Aaron a Tara poflakují?" pronesla tiše a znovu se usmála.
"Jsem převelice zvědavá, jestli se vám podaří dostat na vrchol hory a znovu pro nás zjistit, co se na vrcholu nachází..." pronesla krátce na to.
"Ovšem teď by jste si měl jít odpočinout...klidně to berte jako příkaz." dodala a nepatrně se usmála.

Za tebou se opět zjevila dvojice strážných, očividně byli schopní tě vzít po kebuli a odtáhnout tě do postele, pokud by císařovna nařídila, ale ta doufala, že nebude třeba donucovacích prostředků.
Rose, která doteď seděla a poslouchala hovor...nebo se zdálo, že poslouchá...usnula v křesle.
Císařovna si toho nevšimla, až teprve teď, kdy nařídila jednomu ze strážných venku, aby ji odnesl do postele.
Zjevně účinek šipky stále ještě trval.
Voják jež přišel z chodby si na záda hodil kopí a poté do náruče zvedl spící dívku, která se k němu jen přitulila a spala dál.
"Jako moje malá sestra..." pousmál se voják, ve kterém jsi mohl poznat mladíka, jehož vyhostili z Archivu jen aby doprovodil Rose.

Poté vás trojice vojáků doprovodila zpět do ložnice, kde stále postával ten samý voják, jako předtím.
"Vy zmetci si užíváte a já tady musím hlídat nudnou chodbu..." zavrčel vskutku podrážděně.
"Jako by ti nestačila dcera senátora Davise..." rýpl si voják co šel po tvé pravici.
"Máš štěstí, že je přítomná dáma, jinak bych ti rozbil tlamu." odsekl strážný, kterého očividně poznámka nepotěšila.
Na tato slova reagoval pro změnu voják po tvé levici, přehodil si kopí do levé ruky a pravou ti položil na rameno.
"Promiňte madam, on to kolega tak nemyslí." prohlásil s kamennou tváří, voják po tvé pravici propukl v záchvat smíchu, strážný před pokojem si s hlubokým povzdechem zakryl obličej a cosi zaklel.
"Jste jak puberťáci pánové..." přihodil si své voják, jež právě uložil Rose do postele.
"...císařovniny Kádry a chováte se jako děti!" zakroutil hlavou.
"Zamrzla jim puberta!" ozval se z opačného konce chodby hluboký hlas.
Když se majitel hlasu přiblížil, bylo vidět, že má na sobě zbroj osobní gardy císařovny, jež jí střežila na plese.
"Nemáte snad lepší věci na práci než prudit hosty a ty, kdo plní svoje povinnosti?" zahřměl voják a bylo vidět, že kdyby jsi nestál mezi vojáky, tak je k sobě srazil jako když vztekle zavřeš knihu.
"Padejte tam, kam patříte, nebo z vás udělám hromadu dříví!" štěkl rozkaz a párek puberťáků, v závěsu s mladíkem, se ztratil rychleji, než se ztratí pára nad hrncem.
Strážný před pokojem mu kývl na znamení díků, což člen gardy opětoval.
Zatímco gardista pokračoval v obchůzce, strážný před pokojem opět upřel zrak na dveře a změnil se v živou sochu.


Dlouhá noc
Sif

Jen co host odešel a dívka, jež přinesla vzkaz byla odnesena stráží do postele, tak jsi se ocitla s císařovnou sama...opět.
"To je šílená noc." poznamenala císařovna a na ex vypila pohár vína, jež láhev dolévala jako šílená.
"A nejspíš je to poslední klidná noc." poznamenala a podívala se z okna salónku, jež vedl na menší terasu.
"Ovšem ne pro všechny je asi klidná." řekla a mávnutím ruky vytvořila obraz postavy v bílém, s rudou šerpou a ránou na paži. Postava hladce odzbrojovala imperiálního těžkooděnce jako by byl hadrová panenka.
"Ten mi dnes nedá spát..." dodala a dívala se na nehybný obraz.
"...ovšem ty tu se mnou nemusíš sedět Sif. Klidně si můžeš jít taky odpočinout, já dnes stejně asi neusnu, musím to všechno nějak...vstřebat." řekla a opět do sebe obrátila další pohár vína. V návaznosti na to si rozvázala župan rozhalila ho.
Na rozdíl od tebe, císařovna měla noční košili, takže se nemusela stydět toto udělat.
Teplota v místnosti opět o něco stoupla.

Krátké ticho rušené pouze praskáním ohně v krbu narušil křik dravého ptáka. Zazněl až odporně blízko.
Císařovna, jež na sobě cítila účinky vína po místnosti pomalu přelétala pohledem a hledala, kde se nachází zdroj.
Nikde nic, všude byl klid a hlavně nešlo nic vidět.
V jednu chvíli jsi s císařovnou sledovala to samé v ten samý moment.
Opravdu nebylo vidět nic a nikoho, kdo by vydal ten skřek.
Když vaše oči přeletěli přes okno okno vedoucí na terasu venku, zdálo se, že terasa je prázdná. Avšak když jste se vraceli pohledem zpět, vaše pohledy padly na orla, jež seděl na okně.
Opeřenec se tam zjevil tak náhle a tiše, že ho ani císařovna nečekala a polekaně sebou škubla.

Dravec upřeně hleděl dovnitř na vás dvě a vypadal, že vás celou dobu poslouchá.
V okamžik, kdy jste se dívaly vy na něj, začal si s nezájmem čistit peří a tvářil se, že je tam náhodou a nezajímá ho rozhovor mezi tebou a císařovnou, ani to, že se císařovna rozhaluje, ani dokonce to, že snad i viděl skrz oblečení, protože při jeho pohledu na tebe jsi měla pocit, že vidí něco, co by vidět neměl.
"Jsem opilá, nebo se ten orel zjevil jako duch? Protože předtím na tom okně nebyl, na to vsadím župan!" řekla císařovna a její nejistota ohledně orla na okenní římse byla znát.

Na cestu

"To mám v plánu," přikývnu, když mi Archivář řekne, že by bylo dobré říci císařovně o mém plánu.
"Nemohu jinak, než souhlasit, pane Archiváři," přikývnu na jeho zmínku o relikviích a sám si vzpomenu na drahokam v mém pokoji. Mezitím vyjdu z archivu, spolu s ostatními strážnými.

Archiváři nás vytlačili ven a sami se opět ponořili do tmy. Chtěl jsem ještě chvilku naslouchat jejich rozhovoru, ale ostatní strážní se již vydali zpět, takže jsem šel s nimi. Do jejich rozhovorů jsem nezasahoval, spíše jsem přemýšlel o své budoucí cestě a jejím výsledku. V tom se ale ozval v mé hlavě jakýsi hlas a mě chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že je to Pradávný.
"Doufám že ano," odpovím mu stejným způsobem a podívám se na stále se bavící strážné. Musím zamrkat, protože se mi zdá, jakoby byli v mlze tak husté, že ani nepropustí zvuk.
"Smrt nás čeká i když budeme jen tak sedět a nic nedělat. Chci se tam vydat a zkusit své štěstí. Možná budu jeden z těch šťastnějších a když ne..." nedokončím myšlenku. Skoro mi ani nepřišlo divné, že se mnou mluví takto. Já sám sice v telepatických schopnostech nevynikám, ale je možné, že mé nedávné použití kamene a nahlédnutí do budoucnosti mě s ním nějak propojilo.

Když dorazíme zpět k císařovně, všimnu si, že drží jakýsi arch papíru. Nejdříve si myslím, že je to ten papírek, který jsem dal Rose, ale pak si všimnu, že je jiný.
"Vaše výsosti, omluvte, že Vás vyrušuji," řeknu a ukloním se jí, jak velí můj starý rytířský výcvik.
"Žádám Vás o požehnání k výpravě na Vlčí horu. Doufám, že tam najdu pomoc, která by mohla vyrovnat misky vah v nadcházejících dnech," řeknu jí, stále ukloněn.