Uf, sem se lekla!

Císařovnino ‚co‘ mě vyděsilo, až jsem sebou lehce škubla. Poslední dobou se mi zdála jiná. Jako bych jí dnes viděla poprvé. Nebyla jsem si jistá, co si mám myslet. Poprvé v životě jsem začala trochu pochybovat, ale nebylo to nic, co by mě vedlo ke zradě. Nikdy vás nezradím, má paní.

Musela jsem jaksi přetrpět její hlasité projevy. Šla z ní hrůza. Jako by všechno kolem potemnělo a ona byla jediným bodem, na který jste se mohli pohlédnout. Ještě udělat trik se špičatým kloboukem a bylo by to dokonalé. Vtipkovat v takovém momentu by mohlo mít za následek něčí smrt, tak si to budu myslet a tiše doufat, že se bouře přežene.

"Sif, doufám, že nejsi tím zrádcem ty. DOST NA TO, ŽE MĚ ZRADÍ NĚKDO Z MÝCH VOJÁKŮ!"

Nemusím podotýkat, že mě touhle domněnkou překvapila a zároveň se mě dotkla. To snad nemyslí vážně! Ustoupila jsem od ní o jeden krok a snažila se zachovat chladnou hlavu. Zachovala by ses stejně být na jejím místě, namlouvala jsem si. Bohužel to bylo trochu těžší, než jsem myslela.

"A vůbec, proč se nezeptáš své císařovny, kde hledat Řád...se divím, že to při své moci neví."

Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal vězeň, když jsem se k němu stavila, doufajíc v nějaké odpovědi. Na místo toho jsem naštvala sebe i císařovnu. Co mi všechno neříká? Máme být její spřízněné duše, ne jen kolem u vozu.

Následně předala několik rozkazů ohledně nezabíjení členů Řádu. Zdálo se mi to jako správný krok. Možná by jejich nájezdy přestaly a mohli bychom v noci klidně spát.

"Myslíte, že by se s Řádem dalo vyjednávat?"

„Určitě v jejich řadách nejsou jenom hlupáci. Můžeme se jenom domnívat, kolik z nich zasahuje do politiky, aniž bychom to věděli, má paní,“ podařilo se mi ze sebe smést obavy. „Poslat k nim posla, pokud bychom znali, kde sídlí. Nebo domluvit nějaké místo střetnutí.“

Plno rozruchu pro neznámé

"Myslím, že jsem viděla našeho...útočníka."

Nebyla jsem si jistá, co si mám pod tím představit. Vím, že se ten útočník objevil již v zahradách, ale císařovna mě ujistila, že se k ní nikdo nedostane, natolik, až jsem tomu naivně uvěřila. Mohla jsem jí aspoň střežit celou noc. Proč mám moc, když ne k opatrování druhých? Byla jsem ráda, že útočník zmizel a neublížil královně. Kdyby ano, neodpustila bych si to.

Nechala poslat pro hosta a na její návrh ohledně lehnutí si jsem odpověděla jen: „Půjdu s vámi, má paní.“ Nemůžu vás nyní nechat samotnou. Chodit po paláci jen v rudě lehkém župánku, který moc nezahřál, nebylo moc příjemné, ale než bych se oblékla, trvalo by mi to dalších dvacet minut. No dobře, tak možná jen deset minut, ale nemůžu si dovolit opustit mou paní v takové situaci.

"Zdá se, že náš útočník není atentátník. Ale jen posel. Jak ten mladík mluvil o tom, že oplývá temnou magií, tak je to sice pravda. Ale..."

O temné magii jsem věděla své. Málem se mi stalo, že mě temná magie pohltila, když jsem nebyla opatrná. Přece jenom mé výkyvy nálad nejsou jen tak ledajaké. Ale když se zmínila o druhé, která je spíš součástí, než parazitem. Polkla jsem a sledovala královnino pochodování sem a tam.

"Útočník disponoval druhým typem temné magie."

Zachvěla jsem se a zadívala se na paní. „On byl...“ Ne, to není možné. Proč jsem ho necítila? Měla bych ho cítit! Přešlápla jsem z nohy na nohu a jen tak si kolem sebe více stáhla župánek.

"Zajímavé varování předal. Uvidíme, co nám řekne náš host."

Nyní jsem musela jenom čekat, co řekne onen muž, který nejspíš s útočníkem i mluvil.

***

Když císařovna mluvila na Randala, měla jsem z ní trochu husinu. Hned mi to připomnělo okamžik, kdy mne nachytala v celách u vězně. Hlavně klid. Všechno se vyjasní a vše bude tak, jako dřív. Sice naivní myšlenka, ale proč si nedopřát trochu té touhy po lepším zítřku.

Útočníkova podoba a královnin zběsilý výkřik

Když jsem uviděla podobu útočníka, neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale díky svému oblečení by se mohl skrýt pod rouškou noci a pohybovat se tiše. Nejistě jsem polkla a zadívala se na Randala. „Temná magie,“ šeptla jsem spíš pro sebe. Nikdy jsem neměla ráda ty, kteří si s ní zahrávali a mysleli si, že jí dokážou zvládnout. Nakonec všichni podlehli v bolestivých mukách nebo jejich mysl napadli démoni či jiné přízraky lačnících po oslabených lidských myslích.

Nakonec jsem se já, císařovna a další strážní vydali do hradu k ložnicím. Neměla jsem z dnešního dne dvakrát dobrý pocit. Znelíbila jsem se své paní, když jsem udělala to, co jsem udělala. Nejraději bych toho muže na místě zaškrtila, ale to jsem udělat nemohla. Nebo zná toho útočníka? A kam zmizel on? Myslela jsem na Altaïra. Ten v tom bude mít určitě taky prsty. Všichni do jednoho. Co se tu sakra děje?

"Co si myslíš Sif? Chci slyšet tvůj objektivní názor na tuhle situaci..."

Císařovna se mne zeptala na otázku, k níž jsem neznala odpověď. „Nejsem si jistá, jak vám odpovědět. Sama jsem zmatená, má paní,“ podívala jsem se na ní. Cítí strach? Nejistotu? Co by udělala, kdybych ji chytila za ruku a řekla, že vše bude v pořádku? Ne, ona se ničeho nebojí. Ale já ano.

„Určitě máte pravdu, má paní,“ přikývla jsem na její domněnku o počtu vojáků. „Sama bych byla ráda, aby to všechno byla jenom zlá noční můra. S Ardíou se postaráme o vaše pohodlí,“ dodala jsem ještě.

Cestou do svých komnat jsem se lehce chvěla. Byla mi zima a nervy udělaly taky svoje. Na postel jsem se rovnou zhroutila. Neměla jsem chuť se ani svlékat. Jenom usnout a na nic nemyslet. Služebná však byla jiného názoru. Musela jsem protrpět onu chvilku, kdy mi rozčesávala vlasy a sundávala šaty. Jakmile jsem je měla dole i se spodničkou, vklouzla jsem pod sametovou rudou přikrývku. Milovala jsem chladivý dotek na holé pokožce. Následně jsem zavřela oči, ale spánku se mi nedostávalo.

***

Královnin křik mě vytrhl z bloumání. Ihned jsem se posadila, a kdyby dovnitř vtrhl strážný, nejspíš by zrudl nad Eviným oděním, jež jsem měla na sobě. Příval energie byl tak silný, že jsem chvíli měla problém popadnout dech. Musela jsem se uklidnit krátkou meditací a následně jsem na sebe hodila rudý lesklý župan se zlatým lemováním a páskem zamotaným kolem pasu. Vyletěla jsem z pokoje, jako by mi tam hořelo a hned jsem překonala vzdálenost mezi mnou a císařovnou. Kdo jiný měl tak silnou magii. Znala jsem jí jako svoje boty.

Stráže byli povaleni kdesi pod schodištěm a nebyla jsem si jistá, zda ještě dýchají. Dveře mé paní byly vyrvané z pantů a ona seděla, prudce dýchajíc, na posteli. Hned jsem byla u ní. Klekla jsem na chladnou zem a našla jsem její ruku. „Má paní, co se stalo?“