Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Taragon

Příspěvků: 896
Hraje se Domluvený termín Kdykoliv hráči odepíší  Vypravěč Deadman je offlineDeadman
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Jaina je offline, naposledy online byla 28. března 2024 15:40Jaina
 Postava Sif Artvia Milenwal je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Sif Artvia Milenwal
 
Rubín Taragonu - 13. listopadu 2012 01:19
rubyoftaragon7177.jpg
Hněv císařovny
Sif

Vládkyně poslouchala tvé omluvy a rozhodně jí to na klidu nepřidalo. Z jejího pohledu šlo vyčíst, že by tě radši na místě roztrhla jako hada, ale nakonec zavládla její relativně racionální stránka.
"Tvým jediným štěstím je, že mě nenapadá žádný přiměřený trest Sif." řekla po chvilce mlčení.
"Proto to pro tentokrát přejdu, ale jestli příště porušíš můj příkaz, tak už se trestu nevyhneš. Je ti to jasné?" zeptala se s tvrdostí jí zcela nepřirozenou.
Karty, jež do teď létaly kolem tebe se znovu odebrali na stůl a poskládaly se tak, jak byly předtím.
"Běž se raději připravit na ples!" nakázala ti a mávnutím ruky otevřela dveře od strážnice. Krátce na to do dveří nakoukla hlava jednoho ze strážných.
"Jen pojďte, my už jsme skončili." řekla s úsměvem a podívala se na strážného.
"To je vše Sif." řekla a podívala se na tebe, její úsměv o něco ochladl.

Připravit se na ples. Ples jež byl takovou menší soukromou oslavou narozenin císařovny.
Vždy se tam slezla smetánka a vybraní hosté, jež si císařovna vždy vybrala.
Ty a Ardía jste měli vždy jisté místo na seznamu pozvaných.

Poznámka šíleného PJe: Takže, jelikož jde o ples, bál, je jedno jak to nazveme, prostě je to oficiální a slavnostní událost, tak budeš muset navléct slavnostní garderóbu. :) Volbu nechám na tobě, ale jak jsem říkal Randalovi, musí to vypadat společensky a noblesně, jako vandráka tam nepustím ani tebe. :)

Představení
Randal a Rose

Na tvůj kompliment o kráse se jen začervenala a tvá otázka ohledně jména ji i pobavila.
"Jsem Rose Mery, ale spousta lidí mi říká pouze Rose." usmála se tvá společnice a na tváři jí hrál takový ten úsměv, když žena hodnotí muže, jak vypadá. Dalo by se říci, laškovní úsměv.
"Hotový šlechtic." zhodnotila s úsměvem tvůj úbor a vstala a postavila se vedle tebe.
"Zvláštní, zajímalo by mě, kdo šije, že ty šaty tak padnou. Tedy až na ty mé, jež jsem potřebovala upravit." řekla a hodnotila práci kohosi na vašich úborech.

Na dveře se ozvalo lehké kovové zaklepání a poté vstoupil dovnitř voják, jehož zbroj byla podobná té, jež nosí těžkooděnci, jenže byla podstatně méně robustnější a byla celá zlatá.
Zbroj pokrývala vojákovo celé tělo a dodávala mu spíš dojem okrasného brnění.
Na loktech a zápěstích šlo vidět modré hedvábné stužky.
Helmice měla modrý sametový chochol a dodávala celé zbroji podstatně noblesnější vzhled.
Na zádech se táhl dlouhý modrý plášť, jež končil až nad vojákovými patami.
V pouzdře u pasu se houpal velký meč, jehož čepel budila dojem stříbra, ale přitom byla ukuta z té nejkvalitnější oceli.

Voják si vás oba prohlédl a nejspíš hledal vhodná slova, protože si nebyl jistý.
"Ehm....promiňte sire, lady...ale je čas." vysoukal ze sebe a vyšvihl standardní vojenské pukrle pro šlechtice.
"Sire?" zeptala se vážně Rose, důležitě se na tebe podívala a vyčkala tvé reakce.

Jen co jste vyšli z pokoje, tak voják zamkl pokoj a podal vám klíč.
"Klíč od vašeho pokoje sire." oznámil.
Poté vás vedl chodbou, kde u každých dveří stál strážný ve stejné zlaté zbroji, jako váš doprovod. Kdykoliv jste procházeli kolem, tak se postavili do pozoru a vždy zvolali:
"Dobrý večer sire, lady."
Všude po paláci zářili křišťálové lustry, které chodbám propůjčovali odstín zlaté.

Voják vás dovedl do jídelny, kde bylo už teď na sto lidí, jež tlachali o všem možném.
Spousta z nich rozprávělo nad událostmi dnešního rána, kdy Řád "zaútočil" na císařovnu.
Názory se lišili, dokonce docházelo na ostřejší výměnu názorů, ale tu vždy zpacifikoval jeden ze "zlatých strážců" už jen tím, že se k viníkům přiblížil.
"Císařovna dorazí za okamžik, prozatím vyčkejte zde." oznámil voják s další úklonou.



Ples
Všichni, kdo se ho účastní

Jídelna byla stejně velká, jako palác sám. Sem by se při dobré vůli vešla celá rota kádrů, skýtající asi dvě stě mužů.
Oproti obvyklém provozu zde chyběli židle a stůl byl plný všech možných delikates. Byly zde i takové pochoutky jako například Ladranský jelen, kanec z Tyvije, či bažanti z Dunhamu.
Opravdu zde šlo najít cokoliv, ať už z obyčejných jídel až po skutečně exotická.
K pití se nabízel punč, ledové víno z Nordriku, jež mělo barvu modrou, jako ledovec a červené víno z Tyvije - obě byla volně přístupná všem ve fontánách s několika "výčepy" pro pohodlnější "nalévání".

Z vedlejšího tanečního sálu se sem linula jemná hudba, jež přitáhla část účastníků k tanci.
Nikde však nebylo vidět hudebníky, jež by hráli na své nástroje. Ty vznášeli kolem velkého lustru uprostřed místnosti a pohybovali se do melodie, kterou zrovna hrály.
Stejně jako ve zbytku paláce a jídelně, lustr a veškeré osvětlení dodávalo sálu zlaté odstíny.

Z obou sálů bylo vidět do palácové zahrady, dokonce se z nich dalo projít i přímo do zahrad.
Z tanečního sálu se dalo vyjít do menší zahrady, jež už teď doposud držela své tajemné ticho, jen hudba z tanečního sálu sem doléhala, stejně jako část osvětlení.
Z jídelny se dalo dostat do velké zahrady, jež díky své rozlehlosti a členitosti byla ideálním místem pro ty, co by si chtěli odpočinout od případného mumraje plesu.
Neb díky své velikosti se tam dalo "zašít" stranou a být chvilku sám, případně s někým.

Ples celkově působil velice noblesně a vznešeně.
Jen hostitelka doposud nikde nebyla.
 
Rubín Taragonu - 13. listopadu 2012 00:06
rubyoftaragon7177.jpg
Cesta do města
Zavrana

Alja se usmála a zamířila do středu nádvoří bašty a zavolala:
"Osiris, pojď sem zlato!"
Chvíli se nic nedělo, jen pár gryfů, jež stáli poblíž ustoupilo stranou a vyčkávalo.
Ani ne do minuty se okolím rozlehl dlouhý hluboký řev lva. A z vrcholku věže se střemhlav vrhl gryf, jež už na dálku vypadal, že je tu ten největší.
Když přistál na zemi, tak se ukázalo, že jeho peří je spíše černé. Jeho oči měly barvu krvavě rudé a zobák měl sytější barvu, než ostatní gryfové.
Alja se ke gryfovi, jež byl velký jak medvěd, vydala beze strachu a dokonce i s nadšením.
"Hodný Osiris...chceš se proletět?" zeptala se a podrbala gryfa mezi na krku, ten jen slabě zavrčel a přivřel oči.
Chovatelka se otočila k tobě a usmála se.
"Do Rubínu je to pěšky dlouho, ale na gryfovi tam budeme za chvilku." vysvětlila a ukázala na Osirise, který momentálně měl práci s peřím.
"Tak pojď." vyzvala tě a rukou gryfovi naznačila, že si má lehnout.
Poté si sedla za jeho křídla a vyčkala, až uděláš totéž.
"Drž se mě, Osiris rád prudce...létá." oznámila ti a chytla se gryfa za peří na zádech.

Poté se černý dravec s velikostí medvěda grizzly, vznesl do oblak a při tom vrčel.
Pustil se do větší výšky, než předtím letěla Tara s Aaaronem. Bylo zde o poznání chladněji.
"V pořádku?" zeptala se Alja a ohlédla se, zatímco gryf plachtil vzduchem jako papírová šipka.
Tu a tam si bez varování dovolil prudce trhnout jedním, či druhým směrem, párkrát dokonce střemhlav začal klesat, ale po Aljině pokárání se vždy umravnil a letěl klidně.


Když jste dorazili do Rubínu, už bylo šero, ve městě zářily lampy a lampiony všech barev. Podle zvuku, jež vycházel z ulic, bylo všude rušno. Všude spousta lidí, jež se dobře bavila.
Dalo by se říct, že město hrálo všemi barvami a mělo daleko k tomu, ponořit se do ticha.
Gryf přistál na jednom z prázdných mol na řece tekoucí městem a znovu si lehl a vyčkával.
Alja z jeho hřebu vlastně vyskočila, jako by jí něco štíplo.
"Tak jsme tu, Rubín Taragonu. První a největší město, jež je nejblíž baště." usmála se a podívala se na tebe.
"Doufám, že se ti bude dařit." řekla stále s úsměvem, poté sáhla do malého pytlíku, jež měla přivázaný k "sukni" a vytáhla z ní něco jako píšťalku.
"Tady máš, kdyby něco, tak tohle ti pomůže zavolat gryfa, jež bude poblíž. A vzhledem k tomu, že tady často bývá Aaron a Tara, tak myslím, že budeš v bezpečí." podala ti píšťalku, jež byla ze dřeva a vypadala, jako hlava gryfa s křídly.
"Nebudu tě nadále zdržovat, určitě je spousta věcí, jež chceš dnes večer udělat." dodala a usmála se.
"Ale něco mi říká, že se ještě uvidíme." řekla a položila ti ruku na rameno.

"Půjdu se podívat po městě, jak to tu vypadá a zda by se tu holka jako já nemohla trochu pobavit." usmála se a přátelsky tě objala, když polevila ze svého objetí, tak tě dlouze políbila a znovu se usmála.
"To máš pro štěstí." řekla a vydala se i se svým černým gryfem do města.


Rubín Taragonu je na rozdíl od všech hlavních měst specifický tím, že je to hlavní město a jeho dominantou je palác císařovny, stojící uprostřed města.
Ale je vysoce nepravděpodobné, že by byl tvůj milý tam, v tento okamžik tam bude jen smetánka a pár pozvaných lidí.

Protlačit se městem, spíše po hlavních ulicích bylo zhola nemožné, všude spousta lidí, někteří už totálně na mol, jiní při pohledu na tobě mlaskali a pískali, ale to bylo při pohledu na každou procházející ženu či dívku.
Jediné, jak se dostat městem byly temnější vedlejší uličky, které ovšem byly čas od času osvětlené osamělou lucernou nad vchodem do hostince či krčmy.
Jinak byly tmavé, až děsivé. Tu a tam se občas mihl nějaký bílý stín, jež vypadal jako duch.
"Snad se nám děvčátko neztratilo?" zeptal se kdosi v jedné vyjímečně temné uličce.
 
Sif Artvia Milenwal - 12. listopadu 2012 16:15
triss013886.jpg

Ups

 

Začínám mít pocit, že je tu něco, co nevím a sama si nejsem jistá, zda to chci vidět. Smrt mě nikdy neděsila jak některé. Položit život za císařovnu by pro mě nebyl nejmenší problém, pokud bych se tedy nedozvěděla něco, co by se mi nelíbilo.

Co mě však nejvíce vyděsilo, bylo bouchnutí dveře a stojící císařovny. Neměla jsem tu chodit, prolétne mi hlavou, než mě vyzve, abych šla na slovíčko. Je mi jasné, že nebude moc nadšená.

 

"Myslela jsem, že když dám příkaz, že se vězni nemá nic stát, takže se jim budou řídit všichni, nejen stráže!"

Já vím, má paní. Říct jenom to by nejspíš znamenalo mou smrt. „Omlouvám se, má paní. Já... mluvil proti vám ve špatném slova smyslu a já se neudržela. Ponesu jakýkoliv trest, který mi dáte.“ Bezmezná láska ke královně.

 

"Ale zdá se, že asi budu muset své příkazy opakovat dvakrát, nebo zdůrazňovat, pro koho všechno platí!"

Mlčela jsem a hlavou mi proletěl snad celý život. Kdybych mohla, tak ho klidně i zabiju.

 

"Jak mi vysvětlíš, že ten mladík vypadá jako hračky, jež hodíš mezi děti se slovy: "Hrajte si."? A hlavně bych ráda věděla, co tu vůbec děláš!?"

Bohužel sama nevím, proč je tak zřízený, ale byla tu otázka, zda bude císařovna věřit mému: ‚Přišla jsem a už tak zřízený byl.‘ Kousla jsem se do rtu, než jsem odpověděla: „Sama nevím, má paní, ale mohla bych mu jeho zranění vyléčit. Ta rána do nosu... je moje práce,“ přiznám. Lhát se přece nemá, že? „Přišla jsem se jej zeptat, proč se to všechno dneska stalo. Nerozumím tomu a chtěla jsem pochopit, abyste byla ve větším bezpečí. Nemůžu nechat nic v náhodě. Musím vás ochraňovat, má paní, i kdybych při tom měla zemřít.“ Opět ta nemající hranice loajalita.

 
Randal - 06. listopadu 2012 16:14
20100919233120964397891986.jpg
Pokoj pro hosty

"Asi máš pravdu, ale nechat si to pro sebe taky nemůžu," odpovím unaveně Pradávnému, když knihovnice odběhne k strážím. Na jeho slova ohledně mého stavu se jen pousměji. Chvilku po tom, co se odmlčí, vrátí se knihovnice i se strážným, který mi řekne, že císařovna si nepřeje být rušena. Jeho výrazu si samozřejmě všimnu, ale neberu na něj zřetel. Pochybuji, že ví, co je být opravdu unavený. Ovšem voják se projevil jako solidní člověk a pomohl mi na nohy. Hned na to mne dovedl do mé postele, na kterou jsem se nejdříve jen usadil. Byl jsem mu moc vděčný, protože sám bych k ní asi nedošel. Když odešel, knihovnice ke mě přicupitala a uložila mne. Chtěl jsem odporovat, že nejsem malé dítě, ale neměl jsem na to prostě sílu. Sotva dokončila větu, už jsem spal.

Probudil jsem se až k večeru a venku se nejspíše už delší chvíli smrákalo. Snažil jsem se vzpomenout na ten sen, jenž se mi zdál, ale bohužel, nebylo mi to dovoleno. I tak jsem se ale musel usmát a spokojeně protáhnout. SPánek mi opravdu prospěl, opět jsem nabral síly, jenž mi chyběly. V tu chvíli se ozvala knihovnice a já si všiml nových šatů. Zvedl jsem se na lokty a pořádně se rozhlédl po pokoji. Samo sebou, první, na čem mi utkvěl pohled byla elegantně oděná dívka. Skoro bych ji i nepoznal, kdyby na mne znovu nepromluvila. Nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled, dokud neukázala na mé šaty a sama se neusadila. I tak jsem ji ještě chvíli sledoval. Vypadala velmi krásně a upřímně, pro mne byla krásnější než sama císařovna. Možná proto, že to byla obyčejná dívka.
"Vypadáš nádherně," řeknu trošku zastřeným hlasem. To už se ale hrabu z postele ven a pohledem sleduji své šatstvo. Dojdu k šatům a začnu si je prohlížet. Tunika černé barvy, zlatou nití prošívaná, černé plátěné kalhoty a pohodlné boty. Věděl jsem, že se po mě chce, abych tyto šaty oblékl, ovšem něco ve mě se příčilo. Nejspíš to byl honosný vzhled šatů, díky kterému mne ostatní mohli mylně pokládat za muže šlechtického stavu. I když původem ze šlechtického rodu pocházím, svým útěkem z rodného hradu a nastoupením do magické školy jsem se tohoto titulu vzdal. Jenže byl bál a císařovna si to žádá, takže jsem jen pokrčil rameny a beze studu se dal do převlékání.

Konečně oblečen (šaty kupodivu padnou), jsem se otočil zpět na knihovnici a vysekl jsem jí poklonu, kterou mě naučili kdysi dávno.
"Ani nevím, jak se jmenuješ," dojde mi po chvilce strávené prachsprostým zíráním na její krásu.
 
Zavrana - 06. listopadu 2012 13:20
zav58759547.jpg
Bašta gryfů
Zahrada vily – sen


To bylo ono! Srdce se mi div nerozskočilo, když jsem si uvědomila, že je to skutečně on. A tohle? Vše kolem? Snad jen způsob, jakým mne přivolat, nebylo mi to blízké, to jsem cítila už od začátku.
Následovala jsem jej, chvílemi propadala tiché panice, že jej ztratím a nenajdu, že to bude jen bezcílná honba za stíny, jenže pak – tam byl.
"Ale vždyť-," chtěla jsem namítnout, že to byl on, kdo odešel. Nerozešli jsme se v dobrém, ne tehdy, a vždy to byl on, kdo se pak objevil a našel si mě. Umlčel mne polibkem a já věděla, že mu nechci nic vyčítat, takový přeci náš život byl – jednou spolu, jednou sami.
Zněl mile a přitom tak zlověstně, právě proto mne fascinoval. Usmála jsem se a přikývla.


Zvedla jsem se na lokty a poplašeně se rozhlédla. Čekala jsem, že ho zahlédnu, nebo něco, co by mne k němu vedlo, ale nikde nic. Byla jsem stále v baště a ta byla víc než dobře odříznutá od okolního světa.
Teprve poté jsem pohlédla na Alju.
"Jen sen, ani nebyl zlý, mrzí mne, pokud tě to vyděsilo a zároveň ti patří mé díky, nebýt toho sna, lecco by mi možná uniklo," pousmála jsem se a pomalu se zvedla do sedu.
O jeho schopnostech jsem nikdy nepochybovala, i když jejich podstata mi zůstávala skryta. Ale toto? Ano, magie proudila všude kolem nás, ale skutečně jsem s ním měla spojení? Nebyl to jen sen vyvolaný únavou a touhou po někom blízkém,kdo by zároveň nebyl pitomý?
Chvíli jsem o všech možnostech přemýšlela, ale k ničemu rozumnému nedocházela, Aljin hlas jsem vnímala zpola.
"Děkuji, určitě se budou hodin. Jen, aby tobě nechyběly," řekla jsem s mírnou obavou v hlase, ačkoliv jsem věřila, že se o sebe umí postarat. Oblečení jsem vrstvila tak, aby vypadalo rozčepýřeně, občas jsem natrhla lem sukně. Svou roli věštkyně jsem musela sehrát se vším všudy a to by v mém původním oblečení moc nešlo, s tímhle udělám teprve parádu!
Mimoděk mne při oblékání a posledních úpravách napadlo, jaké je štěstí, že jsem Alju nejinak nezranila, pokud byla pravda, že jsem sebou tolik házela.
"Připravena," ještě jsem si vlasy stáhla kusem tkanice do volného drdolu a protáhla se. Rány jsem cítila, ale už nebolely.
Rubín Taragonu, nu, dobrá.
Nechala jsem se Aljou vést, nevyznala jsem se tu a ani odtud nespěchala pryč.
 
Rubín Taragonu - 05. listopadu 2012 21:15
rubyoftaragon7177.jpg
Vězeň
Sif

Po tvé ráně se mladík jen usmál a položil si hlavu na polštář a nechal krev stékat po kůži.
"Jestli tak strašně toužíš po tom, nechat se zabít čarodějko, tak mé bratry nemusíš hledat, už jen to, že tu jsi z tebe dělá potenciální kořist. A jen co mě odtud dostanou, tak se jim o tobě nezapomenu zmínit, neboj se." řekl a pak se zahleděl na strop.
"A vůbec, proč se nezeptáš své císařovny, kde hledat Řád...se divím, že to při své moci neví." dodal a pak jen zavřel oči a dále už jen mlčel.

Dveře do cely se rozletěly a silně praštili do zdi tak, že se málem vylomili z pantů.
Ve dveřích stála císařovna, rozrušená a též překvapená, že tě vidí zrovna tady.
"Sif?" zeptala se překvapeně a pohlédla na vězně, který se jen jízlivě usmál, přítomnost císařovny ho nechávala klidným.
"Můžeš na slovíčko? požádala tě a zamířila rázně do strážnice.

Ta vypadala jako kdejaká strážnice Pár stolů, knihovna s archiváliemi, na zdi vysel rozpis služeb a dokonce i pár dětských malůlvek. Na opačné straně dveří, jež vedli do strážnice se nachází další dveře, které vedou pro změnu do k lůžkám, kde strážní odpočívají, když mají přestávku.
U stolu uprostřed místnosti hrálo pár strážných karty. Když zmerčili císařovnu, tak se vyšvihli na nohy a uklonili se.
"Můžete nás prosím nechat o samotě?" zeptala se vládkyně zdvořile a vojáci beze slova zmizeli ze strážnice. Z jejího výrazu usoudili, že jestli nechtějí skončit jako prase, nebo jiné zvíře, bude lepší ji nedráždit.

Jen co se za nimi zavřeli dveře, tak se otočila na tebe a vyštěkla:
"Myslela jsem, že když dám příkaz, že se vězni nemá nic stát, takže se jim budou řídit všichni, nejen stráže!"
Její hlas rozhodně neoplýval tou známou laskavostí a pochopením.
"Ale zdá se, že asi budu muset své příkazy opakovat dvakrát, nebo zdůrazňovat, pro koho všechno platí!" pokračovala a bylo vidět, že má co dělat s vlastním hněvem, který jen způsobil že karty, ponechané vojáky na stole, začali kolem ní poletovat jako roj rozzuřených včel.
"Jak mi vysvětlíš, že ten mladík vypadá jako hračky, jež hodíš mezi děti se slovy: "Hrajte si."? A hlavně bych ráda věděla, co tu vůbec děláš!?" pokračovala a karty se teď přesunuli k tobě a stejným způsobem začali kroužit kolem tebe.


Další audience u císařovny?
Randal

"Počkej, zajdu se zeptat stráže." začala tvá společnice a odběhla, přičemž tě zanechala jen tak ležet na podlaze.
"Pokud císařovně řekneš vše hned, bude si o tobě myslet, že jsi jí napoprvé něco zatajil..." ozval se hlas Pradávného.
"Navíc, v takovém stavu tě k ní stejně nepustí. Pouze odhad." dodal a opět zmlkl.
Právě včas, když se vrátila knihovnice s jedním z vojáků.
"Císařovna si nepřeje být rušena." oznámila ti a za pomocí strážného, který měl na tváři pobavený výraz, jež říkal: "Jak jsi se tam vlastně dostal?"

"Myslím, že pro vás dva bude lepší si odpočinout. Císařovna se vám bude věnovat večer při bále." řekl voják a sám, tě vytáhl na nohy a pomohl ti do postele.
Sám jsi teď cítil, jak pohodlná vlastně je.
"Rozhodně vypadáš, že by ti šlofík prospěl." promluvil k tobě voják.
"Hlavně nám tu nepraktikujte žádné okultní rituály nebo voodoo." zavtipkoval a odešel.
Knihovnice, jež celou dobu stála za ním, se pomalu přišourala k tobě.
"Opravdu vypadáš, hrozně unaveně...kdy jsi naposledy spal?" zeptala se a uložila tě do postele.
Díky únavě jsi vzápětí na to usnul.

O několik hodin a jeden příjemný sen později

Když jsi se probudil, tak večer už bylo šero. Z ulic byl slyšet rachot a všeobecné veselí.
V pokoji zářil zdobený lustr.
Na skřínce v čele postele leželo nějaké oblečení.
"Ty už jsi vzhůru...právě včas." ozvala se tvá společnice odkudsi z místnosti, jen co jsi ji spatřil, mohl jsi vidět, že má na sobě šaty, které se pod září lustru vypadaly velice noblesně.
"Tady ti taky něco přinesli, nechtěla jsem se v tom přehrabovat, dost na to, že jsem musela žádat švadlenu, aby mi je upravila. V jistých partiích byly značně...nepohodlné."
řekla a elegantně se posadila do křesla.

PJ's note: Jestli chceš psát sen, klidně můžeš, ale není to nutnost. Jen kdyby jsi se rozhodl ho rozepisovat, tak na rozdíl od vizí byl příjemný (žádné temné bytosti a podobně).
A co se šatů na bál týče, také máš volnou ruku, jen to musí být slavnostní a noblesní. Jako vandráka tě tam nepustím. :)



Zahrada vily
Zavrana

Zahrada vily byla obrovská a noblesní. Všude kolem byla spousta všemožně pestrobarevných květin, až zrak přecházel.
Ve vzdálenější části se nacházel labyrint ze speciálně pěstěných keřů.
A právě před vstupem do tohoto labyrintu jsi ho zahlédla.
Muže, jež tam stál pouze ve tmavých kalhotách. Jinak na sobě nic neměl.
Mohla jsi vidět jeho vysokou, hubenou, až šlachovitou postavu, jak tam stojí jako socha.
Oči podtrhovali jeho podivný vzhled, nebo spíše tetování kolem nich.
Vlasy byly stejně temné, jako jeho vzhled.
Kůže bledá jako zesnulí, tělo poseté jizvami.
"Tudy." zaslechla jsi exoticky hrubý hlas.

Jako mávnutím kouzelného proutku jsi ho následovala, když se on vydal do útrob labyrintu.
Nikdy se ti neztratil, i když šel rychle. Vždy jsi viděla, kam zatáčí, kam směřuje, dokonce jsi se ho v určitých momentech mohla dotknout, ale pokaždé se ti vzdálil.
V jeden okamžik, kdesi uprostřed labyrintu se ti ztratil.
Stála jsi v kruhovém plácku, jak se dostat ven, jsi netušila, cesta, jako by se ti vypařila.
"Tak přeci jen to jsi ty." ozval se hlas za tebou.

Stál za tebou a díval se na tebe. Byl to on, takový, jak jsi si ho pamatovala. Nuarcres.
"Ani jsem nedoufal, že tě někdy uvidím." řekl a chytl tě za ruce a zdvihl je k tvým rtům.
"Už je to dlouho." sklonil se k tobě a políbil tě.
"Jak jsi se vlastně měla?" zeptal se a pohladil tě po tváři.
Jeho přítomnost vyvolávala všechny vzpomínky...dobré, zlé, i ty nejhorší.
"Brzy se uvidíme znovu má lásko...Rubín Taragonu...tam budeme opět spolu...a už nás nic nerozdělí..." dodal a pustil tvé ruce, poté pozpátku zacouval do útrob labyrintu a zmizel.


Stejně jako muž ve snu, zmizel i sen. Zůstal po něm pouze pot, mrazivý a nepříjemný.
"Zavrano? Děje se něco?" zeptala se Alja, jež seděla na kraji postele.
"Celou noc a den jsi sebou házela jako by tě kdosi pronásledoval...stalo se něco?" zeptala se.
Při pohledu ven z okna jsi viděla, že slunce už pomalu zapadlo.
"Nechtěla jsem tě budit. Až teď, aby jsi se dostala do města ještě za světla...s dovolením jsem ti přibalila ještě nějaké oblečení, co tu je a nikdo ho nenosí." řekla a ukázala na brašnu odloženou na stole.
Poté ti podala svršky, jež nahradili ty, co ti Tara rozsápala.
Alja ti pomohla se převléct a poté ti v případě potřeby pomohla na nohy.
"Připravena vyrazit? Ve městě jsme za chvíli." pousmála se a čekala, jestli se cítíš na cestu.
 
Zavrana - 04. listopadu 2012 14:44
zav58759547.jpg
Bašta a snění

Vila a dům. S rukama složenýma před tělem jsem pozorovala okolí, občas nadšeně, občas s podezřívavě přimhouřenýma očima. „Dobré ráno, lady“ znělo kolem mne a já jen uctivě pokyvovala hlavou.
Zdálo se to vzdáleně blízké, a já krok za krokem pokračovala k domu. Děti. Jejich slova mne děsila. Skutečně byly mé? Ta podoba, oh, ano, ale.. skutečně jsem porodila dvě děti? Marně jsem pátrala ve vzpomínkách, kdy se to stalo, ale nebylo nic, co by mi připomnělo byť jen porodní bolesti.
Pocit bezpečí a pohodlí domova se rozpíjel v pochybnostech, ale jeho rty na mých byly pevné a dokonale skutečné. Toužila jsem po něm, ale byly tu děti.
"Možná..," pousmála jsem se, "jen jestli jste byli hodní," ovšem tichý smích napovídal, že určitě něco mám.
Pak jsem upřela pohled opět na něj.
"Únavná a..," jaká vlastně? "jsem ráda, že už jsem tady," dodala jsem, opět s úsměvem. Pak jsem se mimoděk rozhlédla kolem sebe, jako bych hledala ještě něco, jako by mi scházelo něco.. ale co?
"Půjdu ještě na chvíli na zahradu," odtrhnout se od rodinné idylky a zůstat na pár okamžiků o samotě, ve slunečních paprscích.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14890313148499 sekund

na začátek stránky