Hmpf...

Mám mu chuť jednu vrazit. To si myslí, že já jsem nikdy nebyla obtěžována někým, kdo sloužil pod někým jiným? Začíná se mi z jeho slov dělat špatně. Nemůže vědět nic o tom, co jsem prožila jako holka, a v době, kdy jsem byla už dospělejší. „Nech si ty urážky pro sebe. Nikdo není svatý a kupodivu nejsi svatý ani ty, já nebo… císařovna,“ tak těžce se mi to říkalo. Já v podstatě věřila, že je dokonalá, nevinná, svatá, božská. Dál si to přeberte sami. „A neříkej mi čarodějko jako bych byla něco špatného. Nikdy jsem nikomu neublížila a nemám to v úmyslu. To jiní přišli a ublížili mi, takže nejsem zas tak slepá, jak si myslíš.“

"Nebo císařovna odměňuje ty nejvěrnější a nejlepší tak, že s nimi sdílí lóže? To by vysvětlovalo to, proč se ten strážný tak snažil… dokonce to dává i smysl."

Tu část o ubližování beru zpět. Nevydržela jsem to a s hrůzou v očích jsem viděla svou ruku zaťatou v pěst, jak vyletěla a trefila vězňův nos. „Nemáš právo o ní takto mluvit!!“ Nebo mi už konečně řekni všechno, co víš! Zlost mě přemohla a moje vyrovnanost byla ta tam. Všimla jsem si krve vytékající z jeho nozder a na chvíli jsem pocítila zadostiučinění. Hm, to jsem asi přehnala. Ne ránu věnovanou jemu, ale bolest pulzující mi v prstech.

Co já tu ještě vůbec dělám. On mi zjevně nic neřekne a teď si o mně myslí, jaká jsem nemožná čarodějka. Skvělý.

V klidu by to šlo taky

"Když tu nejsi mě zabít, tak tu ztrácíš čas čarodějko..."

Nyní jsem si přála, aby tu vedle stála Ardía, protože se ve mně hromadil vztek, který mohl strhnout mou magii a nedej bože, abych zapříčinila zřícení paláce. Jsou to jenom slova. Chce tě jenom rozčílit. Nic víc.

"Co si vy, magií manipulující myslíte? Že před vámi prostí obyvatelé padnou na zadek, když jim vykouzlíte pár motýlů?"

Tušila jsem, že to nebude lehké, ale takhle? Možná vyčaruju motýly se žihadly, a pak si křič. Jen touto myšlenkou jsem se dokázala uklidnit natolik, abych po něm opravdu nevystartovala. Přece jenom mi přišla směšná. Proč jsem tu vůbec šla?

„Je jen na mé paní, co mi řekne a co ne,“ pokoušela jsem se hájit její rozhodnutí, ač jsem najednou pocítila osten nejistoty vůči její majestátnosti. Proč mi neřekla nic víc, než pár slov? Mělo to nějaký účel? Začátek něčeho? Navíc tu byla ta vidina, ve které jeden z nich chce královnu zabít. Tohle jsem nemohla dopustit nebo se za zdmi tohoto paláce skrývá něco, co nemám já ani Ardía vědět? Mohla by císařovna být... ne, ona je dobrý člověk. Milující všechny své poddané, ochraňující svou zemi. To oni jsou zde jako nepřátelé. Paraziti na strachu nevinných.

„Když se tu tolik oháníš moudrostí, vem rozum do hrsti a řekni mi, jaký jste k tomu všemu měli důvod,“ opřu si bradu o dlaň a zároveň dám nohu přes nohu. Sledovala jsem muže svýma vědoucíma očima. „Pokud vím, tak ne všichni z vás jsou tak...“ chvíli jsem nemohla najít to správné slovo, „...unáhlení.“ Co mi to přinese, když narážím na Altaïra. A kam vůbec zmizel?