Co teď?

"Mě a knihovnici se v knihovně zjevil Pradávný a sdělil nám toto varování. Ihned potom jsme chvátali sem, abychom jej předali vám, vaše výsosti. Vím, jak má slova zní absurdně, ale prosím, musíte mi věřit."

Muž odpověděl na mou otázku, kterou jsem položila zbrkle, aniž bych se předem pohledem domluvila s císařovnou. Zaznamenala jsem její reakci a nyní jsem se užírala svou bezohledností k Její velkoleposti. Sklopila jsem proto hlavu a raději už nemluvila, odkud nebudu znovu tázána.

Knihovnice odkudsi vytáhla krystal, který mě ihned zaujal. Jako první se jej dotkla císařovna a ve chvíli, kdy sebou trhla, už jsem byla u ní a kontrolovala její životní funkce. Zdálo se však, že je v pořádku. Nedůvěřivě jsem se podívala na knihovnici a Randala, jehož jméno stále neznám. Co to mělo být? Zakletý krystal?!

"Co si myslíš?" královna mi podala krystal a v mžiku jsem se přenesla na místo, které mi bylo až moc dobře známé. Město, na rozdíl od současnosti, bylo zahaleno do temného hávu a místy jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Zaregistrovala jsem pohyb a ihned jsem se mysli přiblížila blíž. Nebo spíš mě ten krystal celou dobu vedl a já se jej držela jako klíště. Zahalený muž uměl mistrně používat své zbraně, a když začal překonávat vzdálenost mezi sebou a oknem vedoucího císařovně do pokoje, přála jsem si jej v tu chvíli strhnout dolů. Proč tam jde? Co po ní chce?

Ve chvíli, kdy jsem zaslechla ten odporný zvuk, kdy čepel projížděla kůží, jsem zbledla jako stěna a jen tak, tak jsem udržela krystal v ruce.

"Viděla jsi totéž?"

Totéž? Kéž by. „Já...“ zarazila jsem se a najednou jsem měla problém ze sebe vypravit jediné kloudné slovo. „Určitě mluví pravdu, má paní.“ Co to děláš? Řekni, že jí hrozí nebezpečí! Proč mlčíš! Tichý hlásek ve mně vyburcoval všechny smysly, ale byl rázem utlumen královninýma očima, do kterých jsem se zadívala. Ne, nebyla to pravda. Ona je mocná. Je jako bohyně. Ona nemůže zemřít. Snad jen toto přesvědčení mě zklidnilo a položila jsem krystal na stolek.

„Budete mne ještě potřebovat, má paní?“ zeptala jsem se, čímž jsem dala najevo, že bych tuto místnost chtěla co nejdříve opustit. Něco mě táhlo za zraněným mužem a byla jsem si jistá, že on určitě něco vědět bude.

Co se vlastně stalo?

~Ardía, Randal, Marsali~

Všechno se událo tak najednou a já dostala zvláštní pocit, že Altaïra nevidíme naposledy. Jedna část mého já si přála, aby už nikdy nevystrčil nos na světlo a ta druhá si ho přála najít. Od mala jsem byla stavěná k řešení všech záhad. Jak bych jinak mohla být čarodějkou, že ano. Zvědavost se stala mou součástí a nyní částečně převládala nad mým rozumem.

Pokud jde o císařovnu, nikdy jsem ji neviděla tak rozzlobenou nebo alespoň vyvedenou z míry. Bylo mi jasné, že se nyní odebereme zpátky do paláce. A tolik jsem si chtěla užit čerstvý vzduch.

Než však kočár mohl dorazit, opět se něco semlelo. Tři nádherní černí koně, na kterých jsem oči mohla nechat, nesli na hřbetech muže v bílém. Nemohla jsem si nevšimnout jejich podoby s Altaïrovou róbou. Patří mezi ně? Byl to on, kdo vydal rozkaz, aby se jeho nohsledi rozhodli ztížit nám snídani?

Na další spekulace nebyl čas. Jeden z vojáků se vrhl na jezde, až jsem si zakryla překvapeně ústa a odvrátila pohled od krve. Nebo to byla jenom jejich rudá šerpa? Člověk se v tom pomalu nevyzná.

Dál vám snad nemusím vyprávět, co se stalo. V paláci se na mě a mou přítelkyni císařovna otočila s nabídkou odpočinku, ale já věděla, že toho musím být součástí. „To je v pořádku, má paní. Budu vás jako vždy následovat.“ Lehce jsem se pousmála a následovala všechny.

V salónku

Mé rozhodnutí jít s císařovnou nakonec vyšlo úspěchem. Zvědavost, co se opět odehrálo nebo kdo může být tak důležitou zprávu, aby si mohl dovolit vyrušit mou paní, stála za to. Knihovnice měla reakci, jakou jsem očekávala. Být na jejím místě, nejspíš udělám to samé.

"Císařovno, vaše výsosti." Jeho druh poklony císařovně mě i celkem zaujala. Tohlle jsem viděla jen u rytířů, kteří měli to správné vychování, i když se našli takoví, co raději pili a znásilňovali. "Má paní, mám pro vás důležitou zprávu a hlavně varování."

Tahle věta mě však už moc nepotěšila. Zamračila jsem se a vážně se zeptala: „Jaké varování nám přinášíš?“