Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Taragon

Příspěvků: 896
Hraje se Domluvený termín Kdykoliv hráči odepíší  Vypravěč Deadman je offlineDeadman
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Jaina je offline, naposledy online byla 29. března 2024 11:00Jaina
 Postava Sif Artvia Milenwal je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Sif Artvia Milenwal
 
Amal Immerris van de Assamite - 15. října 2012 19:17
amalimmerris1429.jpg

Orlí křik, aneb v hejnu se to lépe táhne…


Situace se bezesporu začínala nepříjemně vyhraňovat a bylo více než pravděpodobné, že krvácející muž už příliš dlouho nevydrží, stejně jako trpělivost Císařovniných čaroděje byla značně na pochodu. Jenže co jsem mohla já osamocená dělat? Jediný krátký orlí výkřik, znamení podpory pro onoho cizince ani nemuselo být pochopeno, a jeho zdravotní stav byl vteřinu od vteřiny horší.

Kdosi mi zlehka položil ruku na rameno, ale než mohl mozek jakkoli rozumně zareagovat, přišly na řadu reflexy. Prudce jsem se protočila pod jeho paží, nakračujíc si rovnou, abych silou celého těla podpořila útok a s rukávu levé ruky vystřelil skrytý nůž, který zamířil na břicho, ve snaze poškodit životně důležité orgány. Obratný úder paže z boku však tuto ránu snadno vyvedl stranou od jejího cíle a silné paže pak snadno přitáhly si mé hubené tělo do pevného objetí. Teprve tehdy probral se rozum z jakéhosi úleku a pohled vystoupal vzhůru, aby se zaměřil na útočníka, když v něm poznal vlastního mistra a jeho laskavý úsměv. Úlevné povzdechnutí „To víš, já jsem hrozná sólistka…“ a následné objetí, bylo jasným znakem, že u něho to opovržení mými mužskými převleky tak nějak toleruji a v jeho blízkosti dokonce jsem ochotná stát se tou ženou, jíž ve mně spatřuje. Krátce jsem si dovolila mu položit hlavu na rameno a dopřát si konejšivého pohlazení po vlasech, ale pak hvízdl a má pozornost se rozprostřela po okolí a množství cechovních lidí, kteří byli připraveni zakročit. Stačil jeden orlí výkřik a právě ten přišel, probral i živé jiskry v mých očích a cítila jsem se spokojeně šťastná. Mise započala…

Na náměstí s rachotem dopadávaly nádoby, z nichž se vyhrnul dráždivý dým, který vnikal do plic a zároveň znemožňoval vidění, jenže ti, co clonu vytvořili, se v ní velmi dobře orientovali. Vbrzku již do naší uličky proklouzl mladík s šátkem přes ústa, který, jak jsem odhadovala, měl navlhčený, aby ho kouř nenutil ke kašli a on mohl klidně dýchat, ale to hlavní nesl na zádech. Bezvládné tělo raněného muže. Lehce podezřívavě jsem si tu dvojici prohlížela, ale při mém povolání už občas býváme paranoidní. Předala jsem svému mistrovi tajuplný pytlík, aby jej mohl donést na příslušná místa, a pevně jsem se rozkročila, připravena na tíhu mužského těla na svých zádech. „Děkuji…“ špitla jsem k mladíkovi, když opatrně raněného přemístil na má bedra, aby věděl, že proti němu necítím žádnou zášť a dokonce jsem se pokusila o přátelský úsměv. „Vyřiď můj vděk za pomoc všem těm dobrým Orlům…“ Krátkým očník kontaktem jsme si ale s mistrem dodali ještě rošťácké „Uvidíme se v Hnízdě…“

Vybírala jsem temnější uličky mimo hlavní trasy, které byly nenápadnější, a bylo tu méně stráží. Utíkala jsem, jak s oblibou říkávám, pod ochranou orlích křídel – přede mnou i za mnou následovalo mne několik mužů ve stejných hávech, aby odstranili případné překážky a nepřátele. Když přece jen náhodou narazili jsme na nečekanou přítomnost lidí, vždy se hodila ta zábavná hra ‚Chudák můj opilý přítel se porval v hospodě a musím ho donést domů…‘ Byla jsem velmi přesvědčivá lhářka, on se to člověk jednoduše naučí, když na tom závisí jeho život, stejně jako se naučí krás i zabíjet, naučí se věřit i podezřívat, ale především se musí naučit být hejnem. To bylo vždy to nejdůležitější…
 
Sif Artvia Milenwal - 15. října 2012 17:54
triss013886.jpg

Chaos? To je trochu slabé slovo

~Ardía a skupinka u Císařovny~

 

On si snad ze mě utahuje! Zamračím se a sleduju kapucáka se špetkou nenávisti v očích. Ardía vždy věděla, že stačí maličkost a já vyletím jak zapálený granát. Mimochodem v dnešní době magie a střelné palivo umí napáchat děsivé škody.

"Bojíte se snad obyčejného amuletu?"

Obě ruce jsem dala v pěst, až se mi třásly celé paže. Raději mě někdo chytněte, protože ho asi ZABIJU!

 

No, přání se vyplnilo nějak rychle, i když ne tak, jak jsem myslela. Z ničeho nic se odněkud objevily šípy, které se nezapichovaly, ale po nárazu jako by bouchly a do ovzduší se vznesl oblak černého dýmu. Dostal se k nám a já byla tak naštvaná, že jsem ani nestihla vytvořit silové pole, které by chránilo císařovnu před jeho škodlivými účinky.

 

Jakmile se kouř dostal do nosních dárek a oči, začala jsem prudce kašlat a slzet. Oheň zmizel a já znaveně padla na židli. Aspoň, že tam nějaká byla, jinak bych si nejspíš rozbila hlavu o dlážděnou cestu. Zakrývat si obličej rukama nemělo nijaký smysl.

 

Chvíli trvalo, než se dým rozplynul. Čerstvý vzduch byl vítanou součástí mého nynějšího bytí. Z mé neaktivity mě vytrhl hlas strážný, který si všiml Altaïrova zmizení. Musím si promýt oči. Štípe to! Zadívám se na mou paní uslzenýma očima. Ani ona nevypadá moc vábně. „O-omlouvám se, má paní.“ Měla jsem být rychlejší. Měla jsem jí před tím dýmem uchránit.

 
Randal - 14. října 2012 22:12
20100919233120964397891986.jpg
Před palácem

S nechápavým a hlavně nevěřícným výrazem jsem sledoval strážné a opravdu jsem měl chuť jim něco provést. Byť by to byla pouhopouhá iluze. Jenže tak nějak jsem tušil, že na ně by to stejně neplatilo. Dusíc v sobě vztek vůči jejich ignoraci jsem tam jen tak stál a zatínal pěsti. Knihovnice byla schovaná někde za mnou a já věděl jak se tváří, aniž bych se na ní musel podívat.
"Ale já..." zkusil jsem, ale strážní mě opět přerušili. Naštěstí se po chvilce u nás objevil nějaký muž, který se nás zastal. Následoval další nevěřícný pohled, ale tenhle byl jiný. Byl plný naděje.

Muž nás protáhl kolem stráží a odvedl nás až do hlavního sálu. Cestou se nám začal omlouvat za neurvalost stráží, ovšem než jsem mu stačil odpovědět, zastavili jsme se v sále. Ten mi svou velikostí vyrval slova z úst a já jen civěl na jeho velikost. Pak stařec poznamenal co bylo očividné. Císařovna zde nebyla. Když se nabídl, že můj vzkaz předá, konečně jsem se probral z toho zírání a podíval se na ní.
"Promiňte, ale musím jí to říci sám," řeknu a podvědomě tlumím hlas. Něco v hlavě mi našeptává, že by bylo nepatřičné, abych zde mluvil nahlas.
"A děkuji, děkuji že jste nás dostal dovnitř a umožnil mluvit s císařovnou, byť zde momentálně není," probudí se ve mě dobrá výchova a mé oči opět začnou prozkoumávat celou místnost.
"Za jak dlouho se vrátí, nevíte?" zeptám se ho, i když odpověď nebude taková, jako bych očekával.
 
Rubín Taragonu - 14. října 2012 12:44
rubyoftaragon7177.jpg
Amal

Muž, jež byl v područí císařovny se podíval na kroužícího orla a kývl.
Celá situace nabrala na obrátkách, když se jedna z dam postavila a začala se tam ohánět magií, tak trochu.
Situace si pomalu, ale jistě žádala nějakou reakci. Ale na jednoho tam bylo až moc strážných, to vůbec nezmiňujme tři magií ovládající dámy.

Během pozorování se k tobě kdosi zezadu přiblížil a položil ti ruku na rameno. Jakkoliv prudší reakci dotyčný vykryl a znemožnil ti další.
"Zdá se, že by se to hodila pomoc, že Amal?" zeptal se muž ve stejné róbě. Pod kápí na tebe koukala tvář čtyřicátníka s prošedivělými vousy.
Okamžitě si v něm poznala svého mentora, jež ti byl něco jako otcem, nebo spíš starším bratrem.
Párkrát za tebe urovnal pár problémů, nemluvě o pár incidentech s ostatními z řádu.
"Nebo chceš zkusit sama, jít proti takové skupině?" zeptal se a pousmál se, jestli pár jedinců z řádu nehrálo tvou hru, tak on byl mezi nimi.
Bylo by to divné, když to byl on, kdo tě převážně cvičil a taky se o tebe staral jako o vlastní.

"Myslím že je třeba víc očí." pousmál se a dlouze hvízdl.
Po střechách kolem náměstí se zjevilo pár postav oděných stejně. Jak rychle se ukázali, tak rychle se skryly za nejbližším krytem, jež střechy nabízeli, tudíž komíny, věžičky, kamenné oplocení, prostě cokoliv co bylo dost velké, aby to narušilo siluetu postavy.
"Není od věci si říct o pomoc, přeci víš jak." lehce tě pokáral a pak napodobil křik orla.
Pak jen kývl na ulici s výrazem: Sleduj.


Rozpoutaný chaos
Císařovna group + Amal


Než stačil kdokoliv cokoliv říct, tak na náměstí rozpoutal hotový chaos.
Náměstí začali bombardovat šípy z kuší, avšak ne ledajaké.
Šípy se po nárazu rozletěli a uvolnili hromadu černého štiplavého dýmu, jež všem, kdo měli tu smůlu a byli v jeho dosahu zastřel zrak a ještě ke všemu dráždil dýchací cesty a dráždil oči.
Podobných šípů na náměstí pršelo spousta, takže každý, kdo byl na náměstí byl za krátko pohlcen dýmem.
Z celého náměstí se ozývalo kašlání a křik zmatených lidí, dokonce ani stráže císařovny nedokázali udržet klid, když neviděli odkud se to bere.
Císařovna sama byla natolik v šoku z bombardování že nestihla reagovat a též propadla vlivu černého dýmu.

Císařovnina skupina

Poté, co se dým rozplynul, nebo byl rozehnán, se ukázalo, přímo uprostřed stolu je zapíchnutý šíp a pod ním střepy z nádoby, jež byla upevněná na něm.
Až na šíp se zdálo být vše jako předtím, nebylo.
"Kde je ten šmejd?" vykřikl jeden ze strážných a celý doprovod se jal hledat "zajatce", hledali však pouze pohledem, nedovolili si, vzdálit se, co kdyby útok pokračoval.
Altaïr byl pryč. Medailon však zůstal, stejně jako senátor, jež nechápal která bije.
Jeho šok byl o tolik větší, že si ani nevšiml, že ho jeden ze střelců trefil šípem, jež ho trefil do ramene.
Jednalo se o průstřel a stříbrný hrot šípu vykukoval z ramene, jako mládě z hnízda.
"Může mi někdo vysvětlit, co se právě teď stalo?" vydala ze sebe císařovna a snažila se srovnat do obvyklého klidu. Avšak účinků dýmu se nedařilo zbavit jen tak snadno.


Amal

V okamžiku, co dým byl natolik hustý, že šlo sotva vidět, co se kde hýbe se z dýmu vynořil novic, jehož úbor sice nesl bílou barvu, ale rozhodně se nepodobal tvému nebo mentorově.
Pod kápí, měl na obličeji roušku a kolem ramen měl ověšeného muže, kterého bylo možné vidět ještě před vteřinou, před císařovnou.
"Tady je mentore." zahuhňal novic z pod roušky a kývl na muže.
"Výborně Corvo, vedl jsi si dobře." pochválil mentor svého žáka.
"Amal, pomož tady našemu hostu do skrýše a postarej se o něj. My se postaráme o stráže..." začal a podíval se na pytlík, co jež byl v tvé ruce.
"...heh...a taky o zeleninu do polévky." zavtipkoval nad obsahem sáčku a převzal si pytlík.
Novic Corvo ti předal krvácejícího muže, jež byl mentorem označen za hosta, tedy nejspíš muž, jehož jsi měla dnes najít přednostně, místo doručování zeleniny.
"Tak jdeme." poručil mentor a spolu s novicem zmizeli do stále držícího se dýmu.
Krvácející host nebyl zrovna žádná houžvička, ale s ohledem na to, kolik už stačil ztratit krve...
 
Rubín Taragonu - 14. října 2012 11:47
rubyoftaragon7177.jpg
Ignorance strážných
Randal a doprovod

Stráže se při slovu "Pradávný" přestali bavit a mezi nimi proběhla neverbální komunikace, tak rychlá, že se dala sotva postřehnout.
Po chvíli mlčení se důstojník zeptal:
"Pradávný? Myslíte tu mytologickou bytost, jež má údajně větší moc, než samotná císařovna?" snažil se znít vážně, ale moc se mu to nedařilo, neb na povrch prosakoval jeho pobavení.
"Mytologická bytost předpověděla příchod temnoty...ztřesme se bratři a sestry, neb nás temnota přichází pohltit...zde přítomný pan Okurka nás přišel varovat a zachránit." vyprskl jeden z těžkooděnců tak, že se musel opřít o rám masivních dveří.
Jeho hláška rozesmála i ostatní ze skupiny, oficír se také usmíval, ale snažil se držet takt.

"A kdy by to asi tak mělo být?" zeptal se bylo vidět, že má co dělat aby se nesložil jako ostatní.
"Poručíku, cožpak vás na akademii neučili, že není slušné utahovat si z těch, kdož žádají audienci u císařovny a shazovat to, s čím přicházejí?" ozval se hlas, prokazatelně patřící staršímu muži, jež se právě připojil k dění.
Na sobě měl dlouhou zlato-modrou róbu, jež byla zdobena různými ornamenty a runami.
Sám muž byl asi šedesátiletý, s dlouhými šedými vlasy a vousy.
V okamžik, kdy promluvil se vojáci přestali smát a poručík se zatvářil zahanbeně.
"Tento pár má už od pohledu něco důležitého na srdci. A jakožto důstojník Kádrů jejího veličenstva by jste měl zachovávat jisté chování, ať vám to přijde sebeabsurdnější." káral stařík poručíka.
"Teď bych byl laskav, kdyby jste nás nechal projít." požádal a ukázal na sebe a vás dva.
"Ať císařovna sama posoudí, zda je to absurdní, či ne." dodal a přivolal vás k sobě.
Na to už poručík nereagoval, pouze vydal rozkaz k otevření hlavní brány.

Stařík si to, na svůj věk velice čiperně, zamířil do paláce a bylo s podivem, kde se v něm bere tolik energie. S razancí jakou šel by musel předběhnout i koně v trysku.
"Omlouvám se vám, ti mladí jsou dnes tak neurvalí a drzí. Občas si myslím, že místo frčků by zasloužili spíš pár facek." začal stařík a v hlavním sále paláce, jež byl obrovský a posetý obrazy a sochami se zastavil.
"Obávám se, že císařovna zde momentálně není, avšak můžete na ní počkat, nebo to sdělit mě, vyřídím jí váš vzkaz." oznámil a očekával odpověď.
Zatímco stařík čekal na tvou odpověď, tak tvá společnice se rozhlížela po sále a div jí oči nevypadly, jak hltala výzdobu a všechna díla kolem.


Bašta
Zavrana

Alja poslouchala co říkáš se zaujetím.
"Jaké to vlastně je? Cestovat sem a tam a předvádět to, co umíš vždy někde jinde?" zeptala se očividně jí to zajímalo.
Poprvé se setkává s někým jako jsi ty, tedy s kočovným kejklířem.
"To se asi kolem tebe točí spousta mužů že?" zeptala se tahle otázka jí zajímala snad ještě víc, než ta první.

Aaron držel jako zcepenělý, kdyby občas nepohnul očima pod zavřenými víčky, asi by vypadal jako socha s peřím.
Jeho robustnější postava pomalu připomínala koně, při podrobnějším a delším zkoumání.
"Kam jste měli namířeno?" zeptala se po chvilce Alja a podívala se na zcepenělého Aarona.
"Typickej chlap!" poznamenala a usmála se.
"Taky udělá první poslední aby si ho ženy všimly. Radši nechci vidět, co předvádí u císařovny." dodala s úsměvem.
 
Altaïr - 14. října 2012 11:13
iko36417.jpg
Plamenná dáma
Císařovnina skvadra

Závan větru znamenal jednu jedinou věc. Ale jejich nadutost a vzdělanost něco takového prostě nemohla pochopit. Ve všem hledají magii a čáry...ale proč?
Cožpak nejsou ochotní připustit, že ne všechno je závan magie?

V okamžiku, kdy se ozval křik orla, jsem se jen podíval na ztělesnění svobody a slabě jsem kývl hlavou. Myslím, že vím, co to bylo, ale žádné ukvapené závěry.
Poté stočím pohled na stojící dámu, jejíž ruka každou chvíli bude připomínat louči.
"Je to rodinný medailon. A žádná magie ho nenaplňuje, pokud narážíte na tohle. Má rodina nepraktikuje magii." odpovím na její otázku. Jako vždy mám pocit, že magií nadané osoby jsou podezíravé vůči všemu, co nedokáží vysvětlit.

"Tedy, nevím jak dnes, ale deset let zpět jí nepraktikovala." dodám a hledím na rudovlasou dámu, která očividně má strach z obyčejného kusu kovu potřísněného ještě obyčejnější krví.
"Bojíte se snad obyčejného amuletu?" zeptám se kousavě a začínám se docela i bavit.
Že je to netaktní bavit se na účet dámy blízké vládkyni?
Shrneme si co se stalo v tomhle pošahaném městě, co jsem dorazil.
Nekompetentní stráže, jež člověka napadnou, aniž by dělal něco nezákoného, císařovna, jež má problém s tím, co vlastně chce, zda mě zabít, nebo vyslýchat, dvojice dam, jež jedna mlčí jako hrob a druhá mě asi co chvíli zapálí jako táborový oheň.

Uvítal bych, kdyby se něco dělo, protože tohle mrhá jen mým časem.
Vrah může být teď už na míle daleko, zatímco já tu ztrácím čas.
 
Sif Artvia Milenwal - 13. října 2012 10:21
triss013886.jpg

Zvláštní medailón

~Císařovna a spol~

 

"...jsem tu, abych našel vraha. A nezastaví mě nic, budiž to magie nebo celá armáda Kádrů její výsosti!"

Jeho tón se mi nelíbí. Slyším v něm jenom chtíč po krvi. Zachovávala jsem po celou dobu chladnout tvář, ale v hlavě mi to vířilo spousty myšlenek. Stále jsem si nebyla jistá, do jaké frakce jej zařadit. Do té, které se dá věřit, nebo úplných lotrů či vyšinutých bláznů. Altraïr se však nezdál jako někdo, kdo by každou chvíli měl skákat jako kašpar po stole a dělat divné zvuky.

"Vrah zemře mou rukou, ať už je to obyčejný rolník, nebo nejvyšší špičky říše..."

V tu chvíli jsem shodila chladnou masku a zamračila. Také mohl říct, že klidně zabije i císařovnu. Jen její pohled mě uklidnil, abych neudělala nějakou blbost. Dávej si pozor na jazyk.

"Ale neočekávám, že je to pro vás dost dobrý důvod."

Nyní jsem se musela ušklíbnout. „Snad, možná, ale vím, že si mám na vás dávat větší pozor,“ založím ruce na prsou a sleduji ho po celou dobu.

 

Nejsem si jistá, co nyní činil, ale přítomnost orla mne moc neuklidnila. Dokonce měl i pár orlích per u medailonu. Co to dělá? Pokud jen zavětřím, že se pokusí ublížit mé paní, pak jsem byla rozhodnuta rychle jednat.

Medailon hodil rovnou na stůl, při čemž jsem si myslela, že chce ublížit císařovně. Prudce jsem se postavila a kolem prstu mi problikávaly malé plamínky ohně. Ach ano, nyní se nejspíš všechny oči upřely na mě a ticho by se dalo krájet. Propichovala jsem Altaïra svým pohledem. Z medailonu cosi vycházelo. Cítila jsem to. Po chvíli jsem nakonec sklonila hlavu k šperku a zamračila. Nehodlala jsem se jej dotýkat.

 

Když byl zvednut, pocítila jsem něco, co se mi opravdu nelíbilo. Nebylo to jenom tím větrem. „Co je ten medailon zač?“ stále jsem stála a byla připravena použít svou magii.

 
Zavrana - 08. října 2012 12:27
zav58759547.jpg
Bašta gryfů

"Magie," odpovím jednoduše, jako by mě to ani nepřekvapovalo a vklidu hladím Aarona. Vím, že mě neptala, ale připadá mi to jako nejjednodušší a taky nejlogičtější řešení.
"Magie musí mít mnoho podob, o gryfech se toho moc neví – tedy, bez urážky vůči tobě, ale ve světě se toho prostě moc neví. A Císařovna, to je téma samo o sobě, kdo ví, co všechno umí a co využívá, nebo co využívala," při slově Císařovna se zamračím, zkrátka ji nemám ráda.
"Kouzlo, nějaký amulet, případně silné duchovní spojení, může toho být hodně. Umím si představit i to, že by to nemuseli být tak docela obyčejní gryfové, sama říkáš, že jsou dost.. lidští, ale nechci nikoho soudit nebo obviňovat, jen zkrátka mnohé věci jsou ve skutečnosti jiné, než se může zdát," ukončím.

"Ah," pokývnu hlavou na vypravování o Taře a v myšlenkách se vracím k původnímu tématu, a sice Císařovna versus magie a gryfové.

"Já..," posmutněle se pousměju.
"Není moc co říct. O svých rodičích si toho pamatuji jen málo, nebylo to pro mě důležité, zvlášť ne po nástupu na akademii. Žel bohům, můj názor proti Císařovně a mnoho dalších věcí nakonec zapříčinilo, že jsem odešla i odtamtud. Pak přišli kejklíři, dodnes. Není nic, co bych zvládala bravurně, snad jen krom obelhávání lidí na jarmarcích vykládáním karet a lukostřelectví, nic zásadního, ale k životu mi to zatím stačilo. Jak jsem řekla, není o čem povídat, můj život je strohý a nudný," usměju se, nezdá se, že by mi to nějak vadilo.
"Ale možná bych si měla najít novou životní cestu a změnit se," opatrně si sáhnu na rány, "nebo se alespoň odpoutat od starého života a zkusit být chvíli sama."
 
Amal Immerris van de Assamite - 08. října 2012 11:29
amalimmerris1429.jpg

Na cestě k lékaři pronásledovat děti ženoucí se za podivným mužem...


Mladík v bílých šatech vcelku vesele ač s podezřívavým odstupem od tajuplného pytle vydal se směrem k zmíněnému lékaři, prokazujíc tak druhému, zjevně opilému muži jistou službu ulevením od jeho starostí. Jenže pak periferní pohled a bystré uši zaznamenaly tiché šepotání skupinky, dětí, které se pak rozeběhly tmavými úzkými uličkami kamsi a jejich kradmé pohledy značily, že by byly velmi rády, aby jim na tu rošťárnu nikdo nepřišel. Pobaveně se pousmál a vydal se za nimi tiše pružně jako kočka, našlapoval měkce na podloží, aby boty nevydaly jediný zvuk, když se za nimi plížil. Vedli ho dobře, a když vykoukl zpoza jejich hlav ze tmy na slunečné náměstí, kde právě mumlal jakýsi cizinec na kolenou modlitbu ke kamenné soše, bylo mu jasné, že našel, co hledal.

Po dlouhé době si děti všimli pronásledovatele a rychle ho oběhli ztrácejíc se v labyrintu ulic, ale on nehnutě stál a díval se. Věci byli příliš podivné a vážné na to, aby mohl jen tak zasáhnout a tedy vyčkával na vhodnou příležitost. Neslyšel všechno, přirozeně přes celé náměstí k němu doléhalo jen velmi málo slov, ale velmi dobře mohl sledovat postoje a místy i tváře lidí a to mu k jisté představě dostatečně stačilo.

Muž krvácel, to nebylo dobré. Jen stěží mohl přivést důležitou osobu na pokraji vykrvácení, ale co s tím mohl dělat. Ze sochy se odlepil pták a začal nad ní kroužit, což mu vnuklo nápad něco vyzkoušet. Přiložil umně ruce ke rtům a vyloudil dokonalou napodobeninu orlího výkřiku v jisté naději, že zamíří k němu buď orel, nebo tak uvědomí muže v područí císařovny o své přítomnosti a případné podpoře, jež může očekávat. V duchu si však zopakoval, jak k smrti nenávidí oslavy a tu příšernou povýšenou dámičku, kterou ostatní tak milují...
 
Randal - 07. října 2012 13:10
20100919233120964397891986.jpg
Před palácem

Udýchaně sleduji stráže a nevěřím svým uším. Jde vidět, že mi nevěří, ale proč? Proč jsou takoví zabedněný tupci?
"Zjevil se mi Pradávný a řekl mi, že naši říši čekají temné časy. Objeví se zrádce, jenž nám zabodne dýku do zad. Přivede říši k zániku. Císařovna musí být varována," uklidním se a pokusím se to říci tak, aby to pochopili. Snad mi uvěří, byť já sám si zním jako blázen. Jen kdyby to nebyla pravda, kéž by to byly jen výmysly mé unavené mysli.
"Asi máš pravdu," přikývnu knihovnici, když vidím tváře stráží. Jenže v tu chvíli se mi v hlavě už začne rodit myšlenka, jak se dovnitř dostat. Jen jestli s tím bude knihovnice souhlasit. Stačí, když se dostaneme za tyto stráže.
"Vy mi nevěříte," podívám se na stráže a ve tváři se mi objeví zkroušený výraz. Uvědomím si, že nemá cenu mluvit na muže, jejichž jediným životním posláním je držet v rukou zbraň.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.15326595306396 sekund

na začátek stránky