Raději sedět a vůbec nic nedělat

~Ardía, Altaïr, Marsali~

Reakce císařovny mne naprosto vyvedla z míry, až jsem sebou cukla a sledovala její počin, kdy na chvíli začala dusit Altaïra. Ona ho zabije! Bylo první, co mi prolétlo hlavou. Nechovala jsem k tomu muži žádné emoce, takže by mi to bylo jedno, ale senátor by určitě nadšený nebyl. Možná jsem mu to i přála, aby na chvíli zalezl s tím svým odpudivým zadkem do domu a nikoho z nás neobtěžoval.

Jak císařovna začala, tak i přestala a dokonce její rozhořčení vyprchalo jako roztápějící se sníh na prudkém slunci. Poposedla jsem si a zadívala se najdřív na svou paní, a pak na senátora se synovcem.

"Senátore, jak dlouho už jste synovce neviděl?"

To by mne také zajímalo, pomyslím si, Jeho odpověď mě trochu znervózní. A to si jej jen tak přivedeš k nám ke stolu? Deset je dlouhá doba, aby se mohl stát zrádcem a podříznout hrdlo nám všem by mu nečinilo žádný problém!

Další myšlenky si nechám pro sebe a čekám, co se bude dít.

Co se to proboha děje?!

Moje žádost byla ihned zamítnuta. Chvíli jsem se cítila dotčeně až naštvaně, ale nemohla jsem jí odporovat. Pokorně jsem jen přikývla a zaujala na židli pohodlnější posezení. Celou dobu jsem se však dívala na muže v bílé kápi. Byl zvláštní. Jako by všechno kolem něj neexistovalo. Zvědavě jsem sledovala množící se počet vojáků kolem jediné postavy. Je to vůbec zapotřebí? Tak se modlí. No a co! Řekla bych něco, aby jej nechali na pokoji, ale jeho výpad proti strážnému mě trochu vyděsil, až jsem si zakryla ústa rukou.

On ho praštil!!! Ještě bych mohla dodat, co to je za chuligána v bílém šatu.

Celý souboj jsem sledovala se zatajeným dechem. Každý muž, který se uvolil zaútočit, padl k zemi omráčen. Nikdy jsem neměla důvěru v jejich obranné schopnosti. Jen tak koutkem oka jsem koukla na Marsali, jak na to všechno reaguje. Raději jsem se však začala opět věnovat souboji a musela jsem říct, že ten muž je až příliš zručný v omračování.

Nelíbilo se mi, jak najednou hrot halapartny mířil na císařovnu. Zamračila jsem se a pevněji stiskla opěradlo židle. Něco si zkus a poznáš, jak já dovedu být zlá. Kdyby se mé paní mělo něco stát, svět pozná, jak se dokáže čarodějka rozohnit. Dalších detailů jsem si už moc nevšimla. Nějaký odlesk čehosi kovového a v dalším okamžiku to bylo pryč.

"Něco říká..."

„Hm?“ zaposlouchala jsem se pozorněji. Císařovna měla pravdu. Něco šeptal a chvíli jsem se soustředila, abych lépe slyšela. Jeho slova mne polila chladem. "Strach je můj nepřítel. Nepoznám strachu, ani tváří tvář Smrti. Strach zatemňuje mysl, strach je můj úhlavní nepřítel. Jsem sám sobě nepřítelem, neb já jsem ztělesnění strachu...stejně jako ztělesnění Smrti."

Co je zač? Proč tohle všechno říká? Moment, kam ten cvok jde? „Ardío,“ kývnu na svou kamarádku, protože se senátor najednou zbláznil a začal se brodit davem. „Proč tam jde?“ snažím se mluvit co nejtišeji.

"Nemusíš skončit stejně."

Zaujatě jsem sledovala, jestli se voják nakonec vzdá, ale jeho mužská ješitnost jej hnala dál. Zadržela jsem zakroucení hlavou a pohledem vyhledala senátora. Pak mě naprosto dorazilo, jak muž v kápi označil senátora za svého strýčka a ještě jej objal. Cože? Jak? Moment!!! Upřu na císařovnu pohled, že chci ihned slyšet vysvětlení, ale to se dvojce opět prodírala davem a došla až k našemu stolu.

"Výsosti, dovolte mi představit Vám svého synovce. Altaïra."

Nejspíš jsem měla nyní tváře stejně rudé jako vlasy. Bylo to od lehkého rozhořčení, kdy jsem nedokázala pochopit, co se to děje. Jak může někdo jako on, pohlédnu na jmenovaného Altaïra, být synovcem senátora, který je, jak to říct, až odpudivý. Ne vzhledem, ale tím, jak je vtíravý!