Zavrana

Karavana se odmítala hnout, ale strach z Gryfů jim bránil v tom jít blíž a pomoci ti zpět.
Mohutnější z gryfů tě překročil a postavil se mezi tebe a karavanu.
Jeho řev byl podstatně silnější než předtím. Veškerá pera se ježila jako by se měla změnit v ostré jehlice.
Menší z gryfů popadl brašnu a vyhodil si jí na krk, poté si na hřeb mezi křídla vzal i tebe.
Otočil tvým směrem hlavu, jak mu to jen šlo a vydal slabý křik, jako by se ti snažil naznačit, že se máš chytnout.
Poté se vznesl k nebesům, zatímco ze země jsi mohla slyšet, jak skupina volá tvé jméno a propadá panice, hlavně tedy ženy.

O pár minut později se k vám přidal i mohutnější gryf, letěl o něco níž pod tebou.
Ze hřbetu gryfa byl výhled na celé široké okolí.
Mystické lesy, majestátní hory jejichž vrchy končili kdesi v oblacích, křišťálové řeky a dravé vodopády.
Na obzoru bylo vidět i další tvory pohybující se po nebi ladně jako pírka ve větru.
Po pláních pod vámi bylo zřetelně vidět, jak v místech nedotčených lidskou rukou pobíhají všemožní živočichové.
Od divokých koních, přes jeleny a srny, vlčí smečky až po podstatně mystičtější tvory, mezi nimiž byli i gryfové.

Jediná nevýhoda cestování na hřbetu gryfa byl ten chlad. Vítr zde foukal chladný a byl až otravný.
Gryfové tě odnesli daleko od jakékoliv možné civilizace. Jediné, co by připomínalo civilizaci byla velká kamenná stavba uprostřed ostrůvku v jezeře, jehož třpyt v sluneční záři oslňoval víc, než budova, kolem níž se to gryfy jen hemžilo.
Samotná stavba vypadala jako menší pevnost s věží trčící se nad zbytek krajiny.

K budově zamířili i gryfové.
Snesli se k ní rychle a hbitě, že dokonce i mláďata gryfů sebou polekaně trhla.
Gryf na jehož hřbetu jsi do teď byla, si lehl, aby jsi mohla sesednout.
Kam jsi se jen podívala, tam byli gryfové, všech velikostí, zbarvení a věků.
Za okamžik se objevila i nějaká žena, spoře oděná, její oděv zakrýval jen boky a vyvinutější hruď.
"Vítám tě v Baště gryfů." pronesla a podala ti ruku.
"Musí být důvod, že vás sem imperiální pár přivedl." usmála se a pak její oči spočinuli na tvém zranění.
"Už vidím." zvážněla a pomohla ti ze hřbetu gryfa.
"Můžeš chodit?" zeptala se a vyčkala odpovědi.

Randal

"Nemy.." začala dívenka, ale větu nedokončila, neb všechno zčernalo.
"...slím si...co se to stalo?" ozval se její hlas ze tmy kolem.
Sebe větší snaha zorientovat se ve tmě, která obklopovala jak tebe, tak knihovnici byla marná, nepomohla ani magie, ani jakékoliv předměty.

"Vidím, co ty ne...šílenství ve tmě pomine..." zaduněl hlas ve tmě.
"Znalosti musí být zachovány. Magické proudy nesmí být narušeny." duněl hlas tmou.
"Proč jsi chtěl narušit proud magie mladý Randale?" zeptal se hlas.
V tentýž okamžik se kolem vás rozzářili krystaly a ozářili jak tvou osobu, tak i mladičkou knihovnici, která očividně vystrašená a zmatená koukala kolem.
Ve tmě se cosi zavrtělo.
"Magie je křehká rovnováha." zaduněl znovu hlas ze tmy.

Bylo těžké říct, kde to vlastně jste. Zda jste v nějaké části knihovny, či někde ve městě...nebo snad úplně jinde ve světě.
"Narušení rovnováhy vnímají všechny magické bytosti. Z tebe cítím cosi...neurčitého." dodal hlas a prostor se najednou otřásla.
To už knihovnice nevydržela vyjekla strachy a propukla v hysterický pláč a jekot.

Amal

Strážný ze střechy se podíval kamsi směrem do města, když někdo zakřičel:
"Pán orlů je ve městě!"
Dav začal napůl vzrušeně a napůl hystericky štěbetat ohledně dění na hlavním náměstí.
Hlouček dětí, který byl s tebou v uličce se z gruntu rozhodl, že půjdou očíhnout hlavní náměstí, zda tam opravdu je.

Pán Orlů, to mohl být ten cizinec z Řádu.
Je možné, že je to jen fáma, drb, který někdo pustil, ale i tak je to stále lepší stopa, než se bezcílně potloukat městem a doufat, že narazíš na dotyčnou osobu.
Následování dětí by mohlo být rychlejší, než hledat vlastní cestu, určitě znají nejrychlejší cestu skrz tohle zalidněné město, rychlejší a nenápadnější.

Na náměstí byl rozruch, kolem sochy jistého významného muže, nejspíš zmíněného kapitána, se povalovalo deset omráčených strážných. Při pohledu kolem do kola, se zdálo, že zde nejsou žádní strážní na střechách, nebo balkonech.

Další rozruch byl v restauraci nedaleko.
Po získání patřičného výhledu na restauraci jsi mohla vidět císařovnu, dvě ženy, císařovnin elitní doprovod a muže, který kolem ramen držel jednoho z tvého druhu, jehož zraněná levá ruka byla první, co na něm upoutalo pozornost.
Přiblížit se k téhle skupině by asi v současné chvíli nebylo moudré, ale získat informace by moudré a užitečné určitě bylo.

(PJ note: cestu na náměstí nechám na tobě, pokud chceš. Není to povinná část příspěvku.)

Hrozba na obzoru
Skupina císařovny

Vladařka rázně zarazila Sif a Ardíu v jejich snaze jít to prozkoumat blíže.
"Nic takového." odpověděla a jako v tranzu sledovala situaci u sochy.

Kolem muže v bílém se utvořil obrovský prostor, jež kolem dokola lemovali stráže, jež se stáhli z té části náměstí. Bylo jich asi deset a drželi si odstup tří metrů.
Muž v bílém si jim nevěnoval sebemenší pozornost. Jeden ze skupiny se očividně snažil navázat kontakt, ale muž nereagoval ani v nejmenším.
Strážný s očividně krátkou roznětkou nevydržel, tasil meč a razantně vykročil ke klečící postavě.
Bylo slyšet, jak strážný cosi huláká, ale drmolil tak rychle, že tomu nebylo rozumět.
Když dokráčel až k muži tak ho popadl za rameno ve snaze ho obrátit tváří k sobě.
Avšak akce neměla požadovaný efekt.
Bílá postava se bleskově postavila, zkroutila mu ruku za záda a vrhla ho proti soše, načež náměstím se ozval zvuk řinčící oceli.

Bílá postava teď stála zády k soše a sledovala zbytek strážných.
Pro ty bylo napadení jejich bratra dost dobrý důvod k útoku.
Jako první se rozběhl těžkooděnec s velkou oboustrannou sekerou, kterou máchl s řeznickou přesností, avšak cíl minul.
Jednoduchost s jakou se bílá postava vyhnula sekeře se ani nedá popsat. I přes zbraně viditelné pouhým okem, se okápěnec neobtěžoval šáhnout po meči, nebo dýce, jež byla zastrčená za opaskem.
Situace vypadala podstatně bizarněji, když těžkooděnci vteřinu po dopadu sekery na dlažbu, zbraň vytrhl, jílcem ho udeřil do prvního místa, kde bylo slabší plátování. Jen co se těžkooděnec předklonil v nečekané bolesti, jílec jeho vlastní zbraně ho udeřil do obličeje a poslal strážného k zemi.

Obdobně skončilo dalších šest strážných, tedy odzbrojení a omráčení na zemi, jejich přehnaná horlivost se jim stala v této šarvátce "osudnou". Bylo až zahambující, že císařská vojska v počtu deseti mužů mají problém s jediným mužem.
Ten zrovna v levé ruce držel halapartnu jednoho ze strážných.
Svižným pohybem ruku s halapartnou přesunu za záda, přičemž hrot zbraně mířil přímo na císařovnu.
Muž v bílém sledoval své zbývající oponenty, oba členové kavalérie, pravá ruka muže se pohnula a spočinula na srdci, následovaná úklonou.
Pak zahodil zbraň a rozpřáhl ruce, na spodní straně pravého předloktí se zalesklo cosi kovového, ale byla to jen vteřina.

Jeden z kavaleristů se rozběhl, i přes snahu kolegy ho zastavit, proti muži, který jen stál nehybně, jako socha za ním. Ani se nesnažil uhnout před výpadem meče.
Celá situace získala podivný, až přímo mýtický vzhled, jak se nic nehýbalo, jen strážný s mečem a oděv muže, který se pohyboval ve slabém vánku.
Meč se co vteřinu blížil k cíli tak nesnesitelně pomalu, že všichni kolem ani nedýchali.
Vteřinu na to, se skrz náměstí rozlehlo drásavé řinčení meče, který i s majitelem padl na zem.
Jak a proč, to se asi rozléhalo v hlavě každého, kdo to sledoval.

Císařovna byla naprosto mimo, její fascinace bílou postavou byla doslova hmatatelná.
"Něco říká..." hlesla a mávla rukou směrem k postavě.
"Strach je můj nepřítel. Nepoznám strachu, ani tváří tvář Smrti. Strach zatemňuje mysl, strach je můj úhlavní nepřítel. Jsem sám sobě nepřítelem, neb já jsem ztělesnění strachu...stejně jako ztělesnění Smrti." šeptal muž, jehož slova byla díky císařovna slyšet.
Na senátora zapůsobila jako bič na koně, neb prudce vstal a začal si klestit cestu davem.

Muž v bílém sledoval posledního strážného, který váhal zda zaútočit, po tom co viděl svoje kolegy poseté po zemi jako zrní.
"Nemusíš skončit stejně." začal muž a sledoval váhajícího vojáka, který však hrknutím zaútočil a očividně přistihl svého oponenta nepřipraveného, neb se jeho levý rukáv začal barvit krví.
A s každým pohybem zraněné ruky se barvil víc a víc, stejně poslední strážný skončil v bezvědomí poté, co mu byl vražen dech.

Senátor si prorazil cestu davem a zamířil k bílé postavě, která si chytla zraněnou paži.
Cosi říkal, ale kouzlo císařovny bylo doposud jen bílou kápi, jež upřela pohled na senátora.
Senátor stál třicet kroků od muže v kápi, ten jen zakroutil hlavou a stále si držíc ruku, zamířil k senátorovi.
Za okamžik později se z úst muže vydralo:
"Strýček Aiden?"
Senátor kývl a objal muže v kápi, ten byl stále ještě v šoku ze shledání.

Posléze senátor vzal muže kolem ramen a provedl ho vzniknuvší uličkou v davu lidí, jež s úctou uhýbali.
O pár minut později stáli před sešikovanými strážemi císařovny, které teď absolutně netušili, co mají dělat.
Ti, co tu možnost měli, těkali pohledem mezi senátorem a Marsali, nevěděli, čí rozkazy v případě potřeby plnit. Senátorovi? Jež byl vysloužilý důstojník Kádrů, avšak již nějaký čas nebyl ve službě, nebo Marsali, jakožto nejvyššího důstojníka zde přítomného, který je v aktivní službě, či naopak rozkazy císařovny, jež sledovala podivný tandem.
"Výsosti, dovolte mi představit Vám svého synovce. Altaïra." prohlásil senátor a podíval se na muže, jehož levá ruka byla stejně rudá, jako šaty císařovny.

Zatracení namyšlení egoističtí chlapi…

Ve snědé sluncem opálené tváři se zaleskly v pestrých očích pobavené jiskry. *Jak neprofesionální pochybení…* Poslouchala ho dobře, měla to zvyku, ale bez jakékoliv známky strachu či úleku. Povýšeně nad jeho prosté agresivní jednání povytáhla jedno tmavé obočí a lehce přivřela oči, aby mu dala najevo, že nejedná ani v nejmenším rozumně, ovšem vodopád jeho zloby nezastavovala. Občas toho je na lidi prostě skutečně mnoho a chápala tedy potřebu vylít si to na někoho jiného, jenže tomu rozhodně nehodlala podlehnout. Občas jí po zádech přeběhl mráz a chuť mu vrazit do žaludku dýku, ne že by to jednou provždy nevyřešilo jeho problémy, ale dnes by to nebylo rozumné a pozornost strážců na střechách už se stahovala naším směrem.

Hrubě mi vrazil do paží ten záhadný vak, do něhož bylo zakázáno nahlédnout, a pobaveně se v duchu zazubila nad oněmi přesnými instrukcemi, načež vyrazil někam pryč. Vzhlédla jsem nahoru na jednoho ostražitého strážce, jehož oči se na mne upíraly, ale já jsem nehodlala pro jeho hysterickou scénu zahodit svou pečlivě udržovanou iluzi. Hladce oholený mladík tedy pokrčil rameny, na znamení, že také nerozumí, co to mělo být za scénu. „Buď byl úplně na mol, nebo si mne s někým spletl…“ Vydedukoval nakonec, aby ukonejšil zvědavost, a naoko nechápavě pohlédl na pytel ve svých rukou, poněkud štítivě do v prstech oddálil od těla a zamířil směrem, kam onen ‚neznámý‘ mladý muž, zřejmě zapřažen více, než je zdrávo. Ostatně ve výsledku bylo jedno, kudy jsem se motala, jaká byla pravděpodobnost, že na cizince z Řádu narazím v městě plném slavností a že ho vůbec poznám?!

Knihovna

"Ah, to jsem netušil," trošku nervózně se usměji, když na mne promluví strážný a já si třu prsty.
Nebuď zvědavý, trpělivost, mladý Randale, připomenu si slova svého starého mistra a nyní s rukama u boků vyčkám dokud se dívka nevrátí i s knihou. Když vidím, jak nese objemnou knihu, ihned jí přispěchám na pomoc.
"Omlouvám se, zapomněl jsem, jak je tato kniha objemná," řeknu s omluvným úsměvem a vezmu si od ní knihu.
"..." než stihnu odpovědět na její otázku, zatáhne mne hlouběji do sekce magie, kde ubylo stráží, ale naopak přibilo knih a klidu. Knihu mi něžně vyrvala z rukou a cupitala stále hlouběji do uliček. Měl jsem problémy ji sledovat a myslím, že jsem se i ztratil, ale nakonec se na mne štěstěna usmála a já se dostal k místu, kde byl klid, stolek a okno. A samozřejmě knihovnice se svým okouzlujícím úsměvem. Podvědomě jsem se zatahal za vousy a nadechl se k odpovědi, ke které nedošlo.
"Pokročilý kruh živlů. Pokud si dobře vzpomínám, měl by být na straně tři sta padesát dva, v kategorii živelných kouzel, podkategorie magické kruhy. Ale je možné, že jsem se ve stránce spletl," oplatím dívce úsměv, převezmu si knihu a velmi opatrně začnu listovat jejími stránkami.
"Myslel jsem si to. Spletl jsem se o pět stránek," zlehka se zasměju a podívám se na knihovnici.
"Mohu si ten postup opsat do své knihy?" zeptám se dívky a z hluboké kapsy svého cestovního roucha vytáhnu ohmatanou a otlučenou tlustou knížku (trošku větší a silnější - formát A5) s tvrdými deskami vázané v hrubé kůži.

Skupina kolem císařovny

Celou dobu, co jsme venku z paláce, se chovám velice obezřetně. Stráže jsem několika slovy rozestavěla kolem císařovny a jejích dam tak, abychom se v případě potřeby mohli shluknout kolem nich v obranný val, případně krýt ústup kočáru libovolným směrem. Sama jdu po císařovnině levé ruce, tak, abych mohla v případě potřeby lehce tasit meč. Levou ruku mám v šermu silnější.
Důvěřuji tomu, že dámy, jakožto důvěrnice Její Výsosti, ji budou bránit stejně tvrdě jako já, přesto nemám dobrý pocit z přítomnosti dvou osob, ovládajících magii.

Když dojdeme (respektive dojedeme) k restauraci, rychle vytvořím z ochránců kordon, aby Její Výsost mohla bezpečně projít, zatímco sama jdu první obhlédnout terén. Když se císařovna usadí, stojím mlčky za ní, krok od jejího levého ramene.
Když se přiblíží senátor, zbystřím, vyseknu mu rychlou a strohou vojenskou úklonu a zase se věnuji zkoumání okolí. Mé uši drásá křik orla a jen mimochodem zachytím senátorova slova o Pánu orlů.

Zaujme mě muž, který se přišel poklonit soše na náměstí poté, co se na ní usadil orel.
Zajímalo by mě, jestli se klaní té soše, nebo tomu orlovi
Vyhodnotím jej však jako neškodného a dál se věnuji hlídání Její Výsosti

Otravný senátor
~Sif, Marsali~

Pocit, že senátora skutečně nemám ráda, se ještě více prohloubil ve chvíli, když pronesl svá slova o tom, že nám nechce kazit snídani, ale hned poté prohlásil svá slova o orlovi a evidentně to nebyla nevinná poznámka. Odložila jsem vidličku a nenávistně jsem ho probodla pohledem.

Stařec hovořil tak, že na něj musela císařovna reagovat, aby zachovala slušnost a etiketu. Chtěla jsem ho pod stolem kopnout nebo na něj seslat nějakou snadnou kletbu, ale nechala jsem to tak, i když to pro mě bylo celkem složité.

Přišel mi otravný jako mor a jeho řeči mě ani trochu nezajímali. Dokud nepronesl svá slova o Pánovi orlů, což málem císařovnu stálo dech, jak jí zaskočilo. Senátor se sice omluvil, ale zjevně mu to příliš líto nebylo. Všimla jsem si, jak se snaží císařovna působit klidně, ale klidná nebyla. Ten doušek vína ji jasně prozrazoval. Nechápala jsem čeho se tak bojí. Netušila jsem, kdo nebo co je ten Pán orlů nebo jak by mohl naší Císařovně ublížit.

Všimla jsem si zmateného pohledu Sif. Taky jsem netušila, kdo by měl být ten Pán orlů a tak jsem jenom nechápavě zakroutila hlavou, ale zároveň jsem Sif dala na jeho, že brzo dostanu kopřivku z toho politického smradu, co nám okupuje stůl. Měla jsem chuť se zvednout a odejít, když se na nás obrátila císařovna s tím, jestli si vzpomínáme o tom, jak jsme se bavili o řádu, a ukázala na nějakého muže, který klečel před sochou.

,, Jistě se jenom modlí, a pokud náhodou ne… myslím si, že to brzy poznáme. Pokud dovolíte císařovno, doprovodím Sif!“

Na cestách

Sledovala jsem gryfa s nepříjemným pocitem, že skutečně přichází má poslední hodinka. O to víc mne pak překvapil jeho odlet, ale uklidnilo mě to.. aby mne záhy rozčílila poznámka jednoho z karavany natolik, že jsem ucítila magickou horkost svých prstů.
Bohům žel, nebo snad dík (?) jsem nestačila nic udělat, jen se pohotově, v návalu vzteku zvednout i přes svá zranění, se gryf vrátil a opět zcela odpoutal mou pozornost od lidí.

Skvěle! Takže Císařovna! To nám tak chybělo, mě rozhodně.
Chápala jsem jeho gesto, ale nebyla jsem si jistá tím, jestli je skutečně dobrý nápad, abych se přiblížila.
"Drž hubu a držet se zpátky! Všichni! Jestli po nich ještě někdo vystřelí, nedožije se noci!" štěkla jsem varovně a k vlastnímu, dalšímu, údivu jsem to myslela vážně. Nestojí mi ani za potíže s Císařovnou, ani za další sadu zranění způsobenou jejich tupostí.
Trochu jsem se bála podívat zpátky ke gryfům, rozuměli nám zřejmě víc, než by kdo předpokládal. A mé znalosti v téhle oblasti byly téměř nulové.

"Jen mne netahejte k ní..," dodala jsem už jasně jejich směrem a s námahou se sehnula pro brašnu. V léčitelství jsem se vyznala jen málo, ale mělo by to stačit k obvázání ran.
"Ovšem bez jezdců..?" pohlédla jsem na ně, ale nečekala odpověď. Místo toho jsem se otočila zpátky ke karavaně.
Nechte nás a pokračujte, zlého jste tu způsobili už víc, než dost. Později vás najdu, řekla jsem.
Nebo taky nikdy.

Pán orlů
Skupina kolem císařovny

Když se situace uklidnila a všichni se vydali po svých, i když bylo vidět, jak někteří stále z uctivé vzdálenosti okukují císařovnu a její doprovod.
Stráže stáli kolem venkovního posezení rozestavěné tak, aby nebránili prostým lidem ve vstupu, ale zároveň měli přehled před potenciální hrozbou, k tomu nepotřebovali příkaz od Marsali.

"Tak váš příjezd nešlo přehlídnout." pousmál se senátor a posadil se na volnou židli.
"Navíc jsem s vámi chtěl dnes mluvit výsosti, ale to počká, nechci vám kazit snídani politikou." řekl k císařovně.
"Jinak jste si asi všimli toho orla, co tady poletuje..." začal tajemně senátor.
"Už ho tu pozoruju asi týden. Ale něco mi říká, že přítomnost orla ve městě nebude nic dobrého." prohrábl si vousy.
"Proč myslíte senátore?" zeptala se císařovna, zcela očividně jí zprávy o orlovi zaujaly.
"Co si pamatuji, tak ve městě se orel nikdy nezdržuje, ba ani nevyskytuje. Mám takovou myšlenku, ale není potvrzená..." začal, ale zmlkl, když obsluha restaurace přinesla objednávky.
"Jakou myšlenku?" připomněla císařovna. Senátor si odkašlal, podíval se kolem a pak hlasem, aby to slyšeli jen přísedící spustil:
"Myslím že ve městě je Pán orlů...", po této větě v císařovně hrklo tak, že měla problém polknout doušek vína, ale byl to jen zlomek sekundy.
"Promiňte výsosti." omlouval se senátor.
"Jste si jistý že je to Pán orlů a ne jen nějaký chovatel?" zeptala se císařovna s klidem.
"Tím si jistý nejsem výsosti, ale jestli je to Pán orlů, tak tu asi nebude jen tak." prohlásil senátor.

Rozhovor narušil křik orla, který proletěl náměstím a usadil se na soše uprostřed.
Socha znázorňovala muže opřeného o meč, ve slavnostní uniformě Kádrů.
Vyobrazený muž měl delší vlasy a hladce oholen.
Na piedestalu byl nápis, ale z takové dálky byl nečitelný.
Všichni kolem sochy si najednou dravce prohlíželi, ten shlížel z ruky sochy ve stejném směru co socha.

"Jak jsme se předtím bavili o Řádu, dámy..." začala císařovna a ukázala k hlavní ulici vedoucí z náměstí, shodou okolností přímo naproti soše.
Na okraji náměstí stála postava dlouhé bílé kápi, občas se mihla rudá část oděvu.
Dle stavby těla šlo o muže, který rázným krokem vyrazil a klestil si cestu mezi lidmi.
Z pod bílé róby se během chůze dalo zahlédnout černé kalhoty a vysokou pevnou obuv. Přes levé rameno byl přehozený stejně bílý plášť.
U pasu se houpal meč, ale jediné co z něj bylo vidět byl hrot.
Muž se zastavil až před sochou, přejel pohledem samotnou sochu a pak i nápis na piedestalu.
Poté si před sochou klekl na jedno koleno a sklonil hlavu k zemi.
"Máte někdo představu, z jakého důvodu to dělá?" zeptala se císařovna a se zájmem muže pozorovala.

Zavrana

Gryfovi oči ve slunečním oči připomínali žhnoucí plameny, ale i tak se tvor držel dál, jeho bojovný postoj se změnil na vyčkávací a zvědavě tě pozoroval.
Dokonce se pomalu i začal přibližovat. Hlava se pomalu dotýkala země a vůbec připomínal lovce, jež chce skočit na kořist. Ale asi deset lidských kroků od tebe se zarazil, prudce zvedl hlavu a všechna pera se načechrala.
V jeho očích se zaleskla posvátná úcta a plameny byly ta tam.

Podíval se kolem sebe, jako by cosi hledal, ale pak se skřekem vznesl a zmizel.
Zatímco se tvoji přátelé, pokud se tak dají nazvat, začali pomalu vracet k vozům a doufali, že gryf je už pryč, kdosi prohlásil:
"Ještě chvilku a udělal bych z toho Gryfa deset malých!"

Ale sotva po vyřčení těch slov se opět ozval skřek gryfa, který se snesl zpět a cosi nesl v zobáku, vypadalo to jako brašna, kterou položil před tebe.
K překvapení všech tentokrát nebyl sám, krátce po té se objevil druhý gryf, podstatně mohutnější než první, na hlavě mu odstávalo několik per, jež tvořila jakýsi mohawk.
Menší gryf ti neustále přisunoval brašnu, ve které byly nějaké obvazy, léčitelské pomůcky a jídlo.
Nad otázkou, kde to vzali se dalo přemýšlet později, z tak těsné blízkosti bylo vidět, že gryf má kolem krku jakýsi řetěz na kterém visí erb císařovny.
Mohutnější gryf ho měl také.
"Zavrano, zabij tu bestii!" křikl někdo, načež mohutnější z gryfů zařval jako lev až tím vyplašil doposud klidné koně.

Randal

Dívčina po tvé nápovědě zmizela mezi policemi knihovny a nechala tě tam jen tak stát.
Přestože tato sekce byla oproti zbytku knihovny malá, i tak byla dost velká na to, aby se tu člověk ztratil.
Některé, podstatně větší knihy byly umístěné na samostatných podstavcích.
Jedna taková ležela kousek od tebe, očividně nesla ohromné množství vědomostí o magii, byla asi dvakrát větší než většina knih (pro představu asi 2x tlustší jak staré, velké bible - pozn.PJ). Při pokusu o dotek tě kniha odměnila menším elektrickým výbojem.
"Na ty potřebuješ svolení od nejvyšších mágů." poznamenal jeden ze strážných, co si všiml toho, jak tě kniha "kopla".

"Tady to máte!" ozvala se knihovnice a v náručí přinesla také relativně velkou knihu. Při pohledu na ní si člověk řekl, jak tu knihu uzvedne, takový obr a ona jí nese jako by to bylo dítě.
"Jen má taková zvědavostní otázka. Co přesně hledáte? Třeba vám můžu pomoct." nabídla se slečna a usmála se, vzápětí na to se zamračila a hodila zlý pohled na strážné, kteří si z její vstřícnosti dělali šprťouchlata.
Ale pak se vrátila k tobě s tím stejným vstřícným pohledem.
"Radši pojďte dál, ať vás tady ti cvoci neruší." popadla knihu a obratně vyběhla hlouběji do sekce magie.
Bylo těžké s ní držet tempo, protože když zrovna zabočila do jiné uličky, vždy jsi jen viděl jen kus. Bylo to jako nahánět slepici po kurníku.
O chvíli později jsi jí našel u jednoho studijního stolu, který kolmo stál u okna, skrz které na stůl dopadali sluneční paprsky.
"Tady budete mít na studium klid." zacvrlikala knihovnice a věnovala ti další úsměv.