Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Město a orel, kterého nikdo nezval ~Sif, Marsali~ Sledovala jsem, jak se Sif snaží propálit pohledem kapitánku a naopak. Nikdy jsem neměla kapitánku moc ráda. Vždy jsem z ní cítila antipatie vůči mě i Sif a přitom k tomu neměla sebemenší důvod a jak ji člověk může oplácet než stejnými antipatiemi. Nebyla jsem tak bojovné povahy jako Sif. Vždy jsem jenom tiše mlčela a snažila se uchovat neutralitu, ale někdy jsem se taky nedokázala udržet a musela jsem projevit své rozladění, i když to bylo velmi málo. Kdyby císařovna nevyrazila z paláce, zjevně by se ty dvě probodávali pohledy do skonání světa. Usmála jsem se na Sif, když do mě lehce šťouchla ramenem. Měla jsem ji moc ráda. Byla to má nejlepší přítelkyně. ,, Možná máš pravdu, ale moc po něm netoužím," usměji se a zadívám se na ladný krok císařovny. Vždy jsem chtěla být tak ladná jako ona, ale to musí mít člověk asi v krvi. Nasedli jsme společně do kočáru a zamířili pryč od paláce, který byl impozantní. Ale nikdy jsem se v architektuře nějak moc nevyžívala a tak mě sledování věží a věžiček za nějakou dobu přestalo bavit a tak jsem svou pozornost zaměřila na lidi okolo a taky na vojáky, kteří doprovázeli náš kočár. Obdivovala jsem jejich oddanost. Já byla oddaná, ale sledovala jsem i své vlastní cíle, ale nikdy ne natolik, abych kvůli ním zradila. To bych nikdy neudělala, ale přeci jenom slepě sledovat někoho a poslouchat ho na slovo mi přišlo přitažené za vlasy. Kočár zastavil a my postupně vystoupili. Kráčeli jsme směrem k restauraci, když v tom před námi přistál orel. Někdo v davu zakřičel, že je tady. Všimla jsem si, jak Sif ztuhla. Už když jsme vystoupili šla jako kdyby něco cítila. Já nepoznala nic a orel mi přišel sice divný a rozhodně jsem tuto událost nehodlala přehlížet, ale taky jsme ji nehodlala otevřeně řešit. Sledovala jsem zpod kápě, jak se císařovna rozešla dál k restauraci, jakmile se orel vznesl. Ona to neřešila, nebo to alespoň nedala najevo. V restauraci jsme se usadili a začali si objednávat. Vzala jsem si bílé víno a objednala jsem si lehkou snídaní skládající se z ovoce a sýrů. Neměla jsem chuť na nic masitého. Došel k nám muž ve středních letech a císařovna ho přizvala k posezení. Nebyla jsem z toho nadšená, stejně jako Sif. Sif měla své důvody a já také. Neměla jsem muže příliš v lásce. A už vůbec ne, vysoko postavené muže jako byl tady senátor nebo nějaký politický ... no dáma být neslušná nemá být, tak to necháme bez komentáře. | ||
| |||
 | Knihovna "Hotový arcimág zrovna ne, ale i tak je pro člověka v magii neznalého opravdu složitá," také se usměji a následuji dívku. "Touha po poznání, učení a také samozřejmě slavnosti," odpovím mírným hlasem a tak trochu si i blahopřeji, že mám již toliko našlápnuto, když vidím schody. Ovšem ani pro tak zcestovalého člověka, jako jsem já to není nic snadného a za polovinou již zhluboka oddechuji nezvyklou námahou. Pohled na stráže mne jen ujistil, že si zde své knihy velmi chrání, což mne přinutilo k dalšímu z mnoha úsměvů, kterými oplývám. "Rozumím, vědomosti je třeba chránit," kývnu smířlivě hlavou a začnu prohrabovat svou brašku a přemýšlet nad tím, bez čeho bych neopustil knihovnu. Jako první mne napadnou peníze, ale ty hned zavrhnu, není přeci problém vydělat si další. Pak se mé prsty dotknou jemných hran a můj zrak spočine na dokonale broušeném safíru, který mi věnoval můj první učitel, aby mi pomohl soustředit se při provádění složitých kouzel. Vytáhnu jej na světlo slunce pronikajícího skrze okna a jakmile paprsky dopadnou na jeho mnohačetné hrany, rozzáří se matně modrým světlem. "Vždy, když jej vyndám, vzpomenu si na den, kdy mi jej můj učitel věnoval," ve tváři se mi objeví nostalgický výraz a vcelku nechtěně odevzdám kámen soše. "Vědění magické od Terrhona Morma," napovím dívce, mezitím, co ohromeně sleduji množství uložených knih. Snažím se číst si názvy na jejich hřbetech a vždy, když narazím na známý název, srdce mi trochu zaplesá a v mysli vytrnou vzpomínky, při jakých příležitostech jsem se s knihou setkal. | ||
| |||
 | Cesta napříč městem a orlí překvapení ~Ardía, Marsali~
Všimnu si pohledu naši nové kapitánky Marsali. Nezaleknu se. Jen jí opětuji pohled stejně tvrdě a nekompromisně. Chvíli se zdá, že ani jedna nechce uhnout hlavou bokem, než se císařovna rozejde a to je znamení, které musíme uposlechnout obě dvě, i když v tuhle chvíli tuhle ženu nemám vůbec v lásce. Má proti mně a Ardíi něco? Dívá se na nás takovým způsobem, co jsme zač?
Lehce přidám do kroku, protože císařovna je na ženu oděnou v honosných šatech opravdu rychlá. Stále jí závidím tu její ladnost. Nese se jako anděl na nadýchaných obláčcích. Mrknu na Ardíu a hravě ji šťouchnu do ramene. „Možná dneska zažijeme nějaké překvápko.“ Mám jí ráda a bez ní bych nebyla nic. Možná bych se válela někde ve špíně a trpěla na svou výbušnost.
Před palácem se rozhlédnu. Vždycky mě pohled na něj z venčí uchvátí. Ten, kdo jej postavil, musel mít šikovné ruce. Mnoho částí paláce jsou konstrukčně nestavitelné, a přesto tu jsou. Člověk, když chce, tak i bez kouzel dokáže divy. Proč se nás čarodějek pak tolik štítí? Dokonce ani my nemůžeme neustále čarovat. Možná je to kvůli zlým čarodějkám a čarodějům, kteří si umanuli povyšovat se nad ostatní. Ale nejsou takoví i obyčejní lidé? Jsou. Tak proč? Mé myšlenky přeruším při nasedání do kočáru, který se chvíli potom rozjede dopředu. Sedím naproti císařovně a i můj zrak se upírá na venkovní dění. Tolik lidí, pomyslím se. Jaké by to bylo kolem nich procházet jenom tak bez ochrany? Vědí, co jsem zač? Znají mou pravou identitu? Tím míním, ví, že jsem čarodějka? Pokud by to věděli, co by udělali? Upálili na hranici? Lehce se ošiju a zadívám se na své nehty, které mám úhledně upravené, ale nezdobí je žádná barva. Nemám to zapotřebí.
Před restaurací kočár zastaví a všechny postupně vystupujeme ven podle etikety. Jako první vystoupila kapitánka, kdyby si někdo usmyslel, že by císařovna nebo jedna z nás byla dobrým terčem, pak my dvě a nakonec císařovna, které jsme s Ardíou pomohly. Bože, ty její šaty. Jak jsme postupovaly směrem k restauraci, měla jsem nepříjemný pocit na zátylku. Takový člověk mívá vždy, když jej někdo pozoruje, ale i když jsem se rozhlédla, nikoho jsem neviděla. Pak najednou před nás přistál orel, až jsem se dravého ptáka zlekla, ustoupila o krok dozadu a někdo zakřičel: "On je tady!" Kdo on? Znovu jsem přelétla uličku pohledem a srdce mi bušilo velkou rychlostí. Je to jenom pták. Jenom hloupý pták, snažím se namlouvat, ale orlí pohled je velmi zvláštní. Jako by věděl, na koho se přesně dívá. Sif, přestaň být paranoidní!
Císařovna to vzala mnohem lépe než například já a konečně jsme se usadily u jednoho ze stolů. Oddechla jsem si a jako první jsem chtěla červené víno. Naši chvilku nás přerušil padesátkník, který nejspíš znal Marsali a jeho poznámka o orlu mě trochu namíchla. Možná si všiml mého naštvaného pohledu, který jsem okamžitě zakryla vyrovnaností. „Jistě, že nebude,“ usměji se na muže až moc sladce. Nesouhlasila bych, kdyby císařovna nepřikývla. Osobně bych jej kopla do zadku a poslala na oběžnou dráhu. „Čím jsme si zasloužily vaši přítomnost, senátore?“ opět sladký úsměv a pohození hlavou. K autoritám jsem nikdy nebyla jak vystrašená myš schovávající se před kočkou. Spíš jsem byla psem, který se pokoušel kočku chytit. | ||
| |||
 | S gryfem podruhé To, co se děje u skupiny.. nemůžu říct, že by mě to vyloženě mrzelo. Jistě, nemohou za to všichni, ale žádný z nich nebyl tak dobrý střelec, aby vystřelil ve vteřině. Kdokoliv ho mohl zastavit. Jen si to sežerte, idioti.. I když nechci, aby umřeli, pořádný šok a pár zranění nikomu neuškodí. Jsem naštvaná, ba přímo vzteklá, že někdo vystřelil. Co to bylo za hloupý nápad! Jenže během chvilky je gryf zase u mě. Zatrne mi a o kousek se na zemi posunu, je to velmi bolestivé, ale protože by mohlo být hůř, zvládnu to ještě o kousek. Gryf kouká (57%) a vypadá, že se uklidnil. Nebo jen vyčkává.. a tak čekám přibitá k zemi taky. | ||
| |||
 | Zavrana Odpověď na tvou otázku se naskytla hned jak byla položena. Gryf právě přistál na jednom z vozů srazil kohosi na zem a rozzuřeně dorážel na všechno, co viděl se hýbat a podrážděně u toho skřehotal. V tlapě měl stále zapíchnutý šíp, jež tohle všechno způsobil. Někdo se mu snažil dostat do zad, jenomže byl sražen máchnutím ocasu naštvaného predátora. Kolem vozů bylo rozházeno všechno možné vybavení, osazenstvo skupiny se krčilo buď pod vozy nebo ve shluku stromů. Ti, co byli dost hloupí, aby se pokoušeli gryfa napadnout většinou končili vedle vozů s krvácivým zraněním. Skupina herců a umělců se gryfovi který měl převahu v síle nemohla rovnat, nemluvě o křídlech, která gryf využíval s železnou pravidelností. Oko predátora opět spočinulo na tobě. Zdálo se, jako by nevěřil tomu, že vůbec žiješ. Odrazil se od střechy vozu a přeletěl přes koruny stromů a přistál na mýtině. Tentokrát vás dělila vzdálenost asi dvakrát tak větší, gryf si ti nedůvěřivě prohlížel a zvažoval zda se má přiblížit. Bylo vidět jak větří, peří se mu načechralo, jako by se mu něco nelíbilo. Něco na tobě ho dráždilo, ale zároveň mu to bránilo v útoku. Přecházel kolem tebe a podrážděně skřehotal, očividně se dál neopovážil. Teď si hodíme procentuálním trollem na to, zda gryf odletí, nebo se "uklidní". Do 50% odletí. Nad 50% se uklidní a nechá tě přiblížit se, budeš-li chtít. :) Randal "Bohužel, v tomhle ti neporadím cizinče." odpověděl voják a pokrčil rameny. Dál si pak hleděl svého a pozoroval to mraveniště kolem sebe. Dívka se usmála nad tvým označením "něčeho lehčího". "Tak to nevím, jestli je zrovna jednoduchá četba. Kdyby ano, tak každý kdo jí přečte musí být hotový arcimág." řekla a pokynula tě, ať jí následuješ. "Co vás přivádí zrovna k nám?" zeptala se a vedla tě do nejvyššího patra. Problémem se ukázalo, že schodů je tu až přespříliš a zdálo se, že schodiště nemá konce. Každý průchod po mezipatrech nebo i samotných patrech ukazoval, že i tady jsou stráže, jenže ty se lišili od těch z města. Výzbroj byla stejná, jen barva plášťů byla rudá jakožto rubín. Stráže byli podstatně nevraživější než ty ve městě, část z nich se tvářila tak, že by i za pohled neváhali použít smrtící sílu. Někteří se ukázali býti znudění a opírali se buď o zeď nebo police s knihami. Když tě dívčina dovedla k požadované části knihovny, tak cestu zahradili stráže. "Jsem to ale hloupá!" plácla se do čela knihovnice. "Musíte odložit nějakou cennost, jakožto pojistku, že se nepokusíte nic ukrást nebo tak podobně, přeci jen chcete vstoupit do choulostivější části knihovny. Musí to být něco, bez čeho by jste neopustil knihovnu." vysvětlila a ukázala na sochu gryfa, jehož oči slabě modře zářili. Po odložení cennosti jí socha zhltla tak rychle, že jsi málem přišel o prsty. Jednoho ze strážných to očividně pobavilo. Jen co stráže ustoupili, tak knihovnice vešla do střežené části knihovny a pak se na tebe znovu s omluvným výrazem otočila. "Jakže jste říkal jméno té knihy?" zeptala a skousla si rty. Amal Tvůj přístup muže zrovna na žebrech nelechtal. Jeho výraz se okamžitě změnil na výraz podrážděného predátora. Tvůj smích i zavrčení ho rozčilovalo ještě víc. "Tuhle svojí hru si hraj někým jiným. Pokud tě to baví, tak prosím, ale u mě si to odpusť. Mám ještě padesát dalších věcí, které mám dnes udělat a jak to vůbec stihnu nevím!" vystartoval po tobě jako po kořisti. "Jestli si chceš hrát na chlapa, prosím buď si třeba královna Westfallu! Ale tady mluvíme o důležitějších věcech než je tvoje hra!" pokračoval, z jeho očí se ve vteřině vytratila veškerá vstřícnost, přátelství a vůbec všechny podobné věci. Překvapivě jeho vzteklé vrčení nikdo neslyšel. "Jestli tak zatraceně toužíš vědět co v tom je, podívej se. Pokud chceš vyrovnání, fajn, jestli dnešek přežiju, tak si mě večer najdi v úkrytu." vrčel čím dál vztekleji. Vzduchem proplul pocit, že by se ho báli i samotní velmistři, kdyby takhle začal vyvádět. "Nechci po tobě nic tak složitého, jen aby jsi vzala ten blbej pytlík zeleniny, nebo co v tom sakra je a odnesla to léčiteli na hlavním náměstí, jmenuje se Razgriz, dokonce to má na blbým vývěsním štítu!" pokračoval a vzteky nakopl prázdnou bednu, jež se rozbila o protější stěnu. "Hlavní náměstí je to s tou sochou kapitána Frederica, pokud jsi zapomněla..." dodal. "A teď když mě omluvíš, tak mám ještě oněch padesát dalších úkolů, jež musím do západu slunce udělat!" zavrčel definitivně a zmizel na druhé straně uličky a nechal tě na místě s pytlíkem "zeleniny", který ti vrazil do rukou ještě předtím, než zmizel... | ||
| |||
| Sif, Ardía a Marsali Když byli přítomní všichni, tak císařovna bez varování vykročila směrem z paláce. Každý krok doprovázený elegancí a grácií jí vlastní. Doprovodná skupina stojící u hlavních dveří se rozestoupila a vytvořila dvě řady stojící proti sobě, přičemž nechala všechny projít a následně skupinu následovala. Před palácem stál kočár který měl stejnou barvu jako všechny prapory které vlály po městě, modro-zlatou. Kočár byl dost velký aby jste se tam vešli všechny. Když se zabouchly dveře kočáru, tak se celá skupina dala do pohybu, většina vojáků kráčela vedle kočárů, jen jízda jela před kočárem a měla za úkol klestit cestu. Zdálo se, že cesta bude trvat dlouho, když kočár jel pomalu, ale opak byl pravdou, při pohledu z okna už bylo vidět palác už v podstatě v celé kráse. Císařovna nic neříkala jen se dívala z okna, začalo to vypadat, že bude následovat trapný moment ticha. Cesta naštěstí skončila rychleji, než se trapné ticho mohlo rozlézt do všech pórů v těle. Kočár zastavil na náměstí o velikosti imperiálního Ničitele (loď), dobrých 600 metrů mělo. Eskortní skupina udělala dostatečný prostor k průchodu až k restauraci, aby zvědavci neumačkali císařovnu nebo vás. Při cestě vzniklou uličkou ve vzduchu visel pocit, že vás kdosi pozoruje, kdosi, kdo jaksi nezapadá do rutiny města. Menší pozdvižení způsobil orel, jež přistál kousek před císařovnou. Dravec si očividně nic nedělal z lidí kolem natož ze stráží nebo císařovny. Z davu pak kdosi vyjekl: "On je tady!", hlas byl nadmíru vystrašený a majitelka si nejspíš přála, aby orel byl přelud. Ale kdo je tu? Po výkřiku dravec upřel zrak na císařovnu. Každý kdo stál v jeho zorném poli najednou získal tíživý pocit na hrudi. Orel se vznesl do vzduchu a zmizel kdesi mezi budovami. Císařovna pokračovala jako by se nic nestalo, na venkovním posezení restaurace se usadila u jednoho stolu a okamžitě získala pozornost číšnice, jež začala kolem všech sedících u stolu poletoval jako kočka kolem koťat, permanentně se ptala, co si kdo dá k jídlu a pití. Odkudsi se také vynořil muž ve věku tak padesát let. Postavu měl jako voják, štíhlá vypracovaná. Na sobě měl oblečení šlechtice, košile, zdobená vesta, kalhoty z kůže a vysoké boty. V zarostlé tváři se dalo vyčísti spoustu energie a síly. Marsali v něm mohla poznat jednoho z bývalých kapitánů Kádrů, pro ostatní to byl senátor Aidan. Jeden z mála, kdož dokážou prosadit svůj názor až před samotnou císařovnu. "Snad vás onen orel nevystrašil dámy?" zeptal se přátelsky plácl Marsali po rameni. Jeho hlas zněl spíš vojensky než politicky, síla a autorita v něm byla cítit. Dokonce i vojáci z doprovodu, jež teď stáli kolem venkovního posezení raději hleděli do ulice, než aby museli konfrontovat senátora. "Nebude vadit, když se k vám přidám?" zeptal se a jak měl ve zvyku, vyčkal na odpověď všech, ne jen císařovny, která s úsměvem naznačila, že si může přisednout. NOTE: U paláce prosím berte v potaz pouze palác, ne to co je v pozadí nebo popředí. Děkuji. :) | ||
| |||
 | ...Jsi opilý, příteli... Proplouval davy s nevtíravou elegancí, jako bych proplouval cáry mlhy, které ladně prohraboval pažemi, aby nenarazil do stromů. Občas někoho přátelsky pozdravil, prohodil pár slov, zasmál se dobrému vtipu, či zatleskal, ale to vše mělo svůj důvod - poskytovalo mu to velmi dobré krytí. Lidé si ho pamatovali, i když se jen mihnul kolem, jako dobrého čestného muže a v případě potíží by se ho zastali. Všiml si druhého muže dříve, než na něho zapískal, ale nedával to na sobě znát. Přišel k němu s úsměvem na tváři, který mívali staří přátelé, když se po dlouhých letech setkají. „Můj ty smutku, už toho musíš mít dost vypito, když si mne pleteš s nějakou ženskou!“ rozesmál se hlasitě, aby tak případným uším dal vysvětlení pro nevhodně použitý ženského rodu v hovoru. Oči se však varovně zableskly a hlas ztišil. „Nechci být hrubý, ale mám už svou práci a nehodlám dělat tu tvou, když z toho nemám žádný profit, zatímco ty se budeš někde flákat…“ zavrčel rychle „…Krom toho ani jsi mi neřekl kterému a co to je - já nehodlám přenášet něco, aniž bych věděl co je uvnitř…“ Z ničeho nic se rozesmál, jako by si šeptem vyměnili nějaký dobrý vtip. | ||
| |||
 | U ubikací Vzteky praštím o stěnu pěstí a přimhouřím oči. Tak tu na mě počkej. řeknu úsečně, otevřu dveře a proklouznu zpátky do ložnice ke své posteli, na kterou se toužebně zadívám, ale vím, že mám smůlu. Najdu všechny věci a co nejtišeji se obléknu i když vím, že řinkot hlavice meče o kyrys určitě pár ostatních s lehčím spánkem vzbudil. No, co nadělám, oni aspoň mají tu možnost se vyspat Nakonec si přes rameno připnu modrý sametový plášť a vydám se opět na chodbu už kompletně oblečená - černá košile, modrý varkoč s vyšitým znakem královny, který se opakuje i na kyrysu, černé kožené kalhoty a vysoké kožené boty, v pochvě na pásku meč, dar od strýce. Posel mě provede palácem až k Císařovně, které se ukloním, ale dokud na mě nepromluví, nemluvím. Až poté na ni zaměřím pohled. Výsosti Když pak řekne, že by příště měla dohlédnout na to, abychom se vyspali, odpovím: Spánek by byl vítaný, ale není nezbytný, Výsosti, rozhodně neohrozí mou pozornost a bdělost při vaší ochraně. Prohlásím klidně, pak si prohlédnu své spolubojovníky a císařovniny společnice. Čarodějnice Zkřivím koutek. Ale co, dokud nečarují, může mi to být jedno | ||
| |||
| Rubín Taragonu - cesta do knihovny Oslovený voják se nejdříve tváří překvapeně, ale ihned se vzpamatuje a nasměruje mne. "Děkuji ti, dobrý muži. To víš, jsem tu prvně," poděkuji mu a rovnou mu i osvětlím důvod proč se ptám. "Pokud bude zavřeno, nic se neděje, hlavní je, že vím, kde se nachází," odpovím mu s úsměvem. "Ano, ještě jednu prosbu bych měl. Nevíte, kde bych tady našel hostinec s ubytováním a možností vydělat si na jídlo a postel?" zeptám se vojáka a vcelku nedočkavě očekávám odpověď. Když se mi jí dostane, zamířím ke knihovně. Budova je úžasná a věřím tomu, že obsah, který chrání, bude ještě úžasnější. K mému štěstí byla knihovna otevřená a její brána jakoby se přede mnou sama otevřela. Cítil jsem, jak mnou promlouvají vědomosti zde uložené a pocit to byl vskutku opojný. Uvnitř v knihovně jsem se zastavil, rozhlédl se po spoustě knih a zhluboka jsem se nadechl. Ta líbezná vůně starých archů, inkoustu a brků. Ta síla vědomostí, jako by na mne promlouvala, volala mne k sobě a odmítala dalšího zdržení. Ihned mi došlo, že nebudu vědět, kde začít a kde a hlavně kdy, skončit. "Ah, omlouvám se vám, slečno, ta atmosféra, ty vědomosti, úplně mne to pohltilo," omluvím se dívce, která na mne již před hodnou chvilkou promluvila. "Pomoc bych uvítal, ale vězte, sám nevím kde začít. Děl je zde nespočet, vědomostí ještě více," přívětivě se usměju na dívku a podívám se za ní, na police plné knih. "Ale dobře. Pro začátek bych rád něco lehčího. Například Vědění magické od Terrhona Morma, pokud mohu prosit," s těžce potlačovaným chtíčem vyslovím jméno knihy, která mne vždy zajímala, ale nikdy se ke mě nedostala. | ||
| |||
| Do města a ... Tiše jsem sledovala, co se kolem děje a pak se císařovna zeptala, jak jsme spali a že ona opět nemohla usnout. Již jsem ji navrhovala nějaký lektvar na urychlení spánku, ale odmítla a já její přání respektovala. ,, Spala jsem jen chvíli Vaše výsosti, opět jsem pracovala na dalších lektvarech, nemohla jsem spát a tak jsem využila svého volného času a využila jej konstruktivně," usmála jsem se přívětivě a podívala jsem se na Sif, protože ta neodpověděla, jak se vyspala, ale ono to vlastně nevadilo a pak se královna zeptala, co si myslíme o řádu. Sif mlčela a já se ji popravdě nedivila. Vůbec jsem si o řádu nic nemyslela, jen mě štval, jak všechno hezké komplikoval. Neměla jsem ho ráda už z principu. A Sif to koneckonců vystihla přesně. Je to nejtajemnější řád, jaký známe. Nic o něm v podstatě nevíme, jen to, že si chce nárokovat něco, co mu nepatří nebo já to tak aspoň z průběhu let pochopila. ,, Také si myslím, že jsou velmi tajemní a pokud se nám povede o něm něco zjistit, budeme za to rádi, ale nemám je ráda. Přijdou mi velmi nebezpeční a to je tak asi vše, co mohu k nim říci, Vaše Veličenstvo!" | ||