| |||
Chvíle klidu i mě přijde vhod, abych se vydýchala a nejen z nenadálé námahy ve vedru. Její vlasy splývají vedle nás a z druhé strany je postel, takže jsme krapet jak ve stanu. "Al..." nadechnu se k odpovědi, ale to co udělá mi hlas zarazí někde hluboko v hrdle. Vzhledem k tomu, že jsem z koupelny přišla už jen v šatečkách a kalhotkách, její pohyb mě značně zarazí. Překvapila mě a to mi musí být jasně vidět na obličeji. Když se klouby prstů letmo dotkne mého břicha, mé tělo reaguje okamžitě. Také hned zrudnu až po konečky uší a pokusím se jí vysmeknout, ale drží mě dobře, takže se mi to nepovede. Pátravě se tedy zadívám do jejího obličeje a snažím se alespoň uřídit svůj dech. Nikdy jsem nebyla lochtivá, ale to neznamená že bych nijak nereagovala. |
| |||
Chvíli přemýšlím, zda ji nezasednout, abych ji nemusela držet. Nakonec to neudělám a jen se nad ní krčím a držím ji ruce připláclé k zemi. Mé vlasy mám hozené bokem a tak mi ani moc nepřekáží ve výhledu na její obličej. Udýchaná, asi i trochu zpocená z toho vedra tady si dopřávám chvilku míru. „Protože to není spravedlivý...“ řeknu a nakonec se rozhodnu to taky zkusit. Jednu ruku přišlápnu bosou nohou, aby se mi nevysmekla a vyhrnu ji lehce tričko, abych se dostala k žebrům... |
| |||
Oddechnu si, že si nic nenarazila, když už letím za ní dolů. Trochu nečekám náraz a tak se trochu zakuckám, nicméně následuje hned smích. "Zdravím tady dole, jak se máme?" uchechtnu se. Než se vůbec přetočím nebo vzpamatuji, už je u mě a drží mi ruce. "Proč ne?" zeptám se jen a sleduji její křivky. Její rty když mluví a směje se. Jsem uřícená z bitvy, tak snad na mě není vidět reakce na tyto myšlenky. |
| |||
„Jo“ přisvědčím a když ji zahlédnu nad sebou nezaváhám. Natáhnu ruku, chytím ji za tu její a strhnu jí na sebe. „Tak a už jsi taky dole...“ řeknu se smíchem, když se ozve druhá rána. Doufám, že jsme zamkli... uvědomím si, jak by tohle mohlo vypadat pro toho, kdo neviděl, jak to začalo. Překulím se a chytnu jí za ruce, aby mě nemohla lechtat. „Tohle se nedělá...“ navážu na „rozhovor“ o lechtání. |
| |||
"A proč by ne!" zasměju se, "a to zrovna!" lochtám ji, dokud se nepřekulí pryč. Ozve se rána, ale i nadále se ozývá smích. Nadechnu se odfoukám vlasy a překulím se na břichu, nakloním se nad ní, mimo postel. "Jsi celá?" zeptám se s úsměvem. |
doba vygenerování stránky: 0.14369702339172 sekund