Andor.cz - Dračí doupě online

Opřu se rukou vedle ní, takže jsem nahnutá přes její klín a hledím do monitoru.
"No tak u nás byla škola tak nějak přizpůsobená tomu, že po okolí jsou farmy a tak, a byla poměrně blízko, autobusem jsem jezdila jen dálkově a jen když to nešlo jinak..." odvětím a zkoumám mapu.

"Tady by to asi bylo nejlepší, co myslíš?" zvednu se, aby zase viděla a načtrnu trasu po vedlejších uličkách. Podívám se na ní a uvědomím si, že jsme nějak zatraceně blízko u sebe. Polknu a kousek se odtáhnu, abych to zamaskovala tak se usměju.

Podívám se na ní. Dalśí shodná věc. Zajímavé... Pak se trochu odkloním, abych jí udělala místo u mapy. Když se nahne, dostanou se mi její vlasy před obličej. Je cítit po citrónech? přemýšlím a naberu vůni. Mám skoro nutkání se jí dotknout. Jen můj mozek mě hned krotí myšlenkou, která obsahuje něco podobného slovům, vždyť je to holka.

Nechám to tedy být a jen s mírnou nervozitou čekám, až si mapu do prohlédne. Cítím, že mi trochu třesou kolena, na kterých leží počítač. „Tak u nás byl ten problém, že ten autobus pak jel dost dlouho a když už jsi s ním jela, nevystoupila jsi na nejbližší zastávce...“ řeknu na téma dýchání v autobusech.

"Tak to máme podobné..." kývnu hlavou, "nerada se cpu do jakéhokoliv dopravního prostředku... zvlášť když je narvaný, nemá to volnost, nemůžeš dýchat a ještě jsou lidi neurvalí..." odfkrnu si.

Nahnu se taky k mapě, abych se podívala, kudy přesně že to půjdeme. Tak nějak jsem doufala, že na kolejích bude někdo, kdo mi ukáže cestu, ale takhle se jí raději naučím nazpaměť.

Když vidím papíry v jejích rukách, vezmu počítač do ruky a přejdu přes uličku mezi postelemi k té její. Sednu si těsně vedle ní a v prohlížeči otevřu mapy. Všechno přeťukám a zobrazí se dvě čáry. Jedna bus, druhá pěšky.

„Jo asi pěšky to bude lepśí. Nějak moc v oblibě nemám nacpané autobusy ranní špičky.“ řeknu. Skloním se nad monitorem a pečlivě prohlížím trasu, abych si ji aspoň trochu zapamatovala.

Když to zkontroluji o papír, co mám vytisknutý já, kývnu hlavou, že je to správně. Posadím se zpět na postel, ale co nejblíž směrem k Mie.

"To je skvělé nemusíme vstávat tak moc brzy a ještě můžeme jít spolu...." zamyslím se, "jak se vlastně chceš dostávat do školy? Já budu chodit pěšky, podle map to není tak daleko..." usměju se.

„No to bych měla taky udělat...“ řeknu, ale zrovna moc se do toho nehrnu. Ještě ve chvíli, kdy už má připravenou tašku, ležím na posteli a dívám se do počítače.

„To kdybych tušila...“ odpovím neurčitě na dotaz o prvním dni. Chvilku zuřivě klikám a pak se usměji. „Program je pro obory shodný ráno, teprve odpoledne to je rozdělené...“ hlásím, co objevuji na webu. „Hele tady to je, máme tam být na devátou.“ řeknu a zvednu oči k ní.

"Jaj, tak to bych si měla připravit nějakou tašku a tak..." zvednu se z postele a hrábnu do tašky, vytáhnu brašnu přes rameno a začnu si do ní chytat věci.

Taky vytáhnu desky, v kterým mám založený rozvrh a kde mám být na úvod. Připravím si věci jako sadu propisek, aktuální blok, diář... Najdu mou termosku a postavím si ji na stůl, abych si ráno nezapomněla připravit nějaké pití.

"Kde vlastně máš být na úvod?" zeptám se Mii. Docela by mě totiž zajímalo, zda je úvod pro všechny stejný, nebo je to rozdělené podle zaměření.

Zvednu se z postele a ze stolu zvednu počítač. Během chvilky ho mám zapnutý. Nadatlím jedním prstem adresu stránek konzervatoře a čekám, až se načte. Mezitím nenápadně pozoruji Hayley.

„Tady píšou, že zítra...“ řeknu nakonec...

Kývnu a sleduji jí, jak si to přebírá v hlavě.

"To je dobrý, stejně jsem se vzdálila od původního záměru a už mě nic nenapadá..." řeknu a pokrčím rameny. Odložím blok a tužku na stůl a chytím se za kolena. Vrátím se pohledem k ní. Možná bych se mohla převléct do pyžamka.

"Ehm," zamyslím se, "nejsem si jistá, zítra nebo pozítří... hele to by chtělo zjistit..." zamrkám, protože si uvědomím, že přes všechen ten zmatek jsem zapomněla, co je za den a kolik nám zbývá času.

„Aha...“ řeknu jako když jsem přišla na něco nového. Jasně, malá poznámka – rýmování není veršování. ukládám si do paměti, protože tohle asi budu muset znát. Je to něco jako že kreslení není malování. Když si tohle ujasním, všímám si, že toho nechala.

„Kvůli mě nepřestávej...“ řeknu a dál se věnuji svým „obláčkům“ na stropě.

„Do školy jdeme už zítra?“ zeptám se po chvíli, protože se mi nějak nevybavuje, co je dneska za den. Otočím se na bok a dívám se na ní skrze clonu rozcuchaných ještě trochu vlhkých vlasů. Jak by mi taťka nadával, kdybych šla s mokrou hlavou a vůbec takhle „mokrá“ do postele.