Andor.cz - Dračí doupě online

„No mám svůj nový počítač...“ rozzářím se a vytáhnu ho. Pustím a pak nad prohlížečem zaváhám. „Vybereš něco?“ zeptám se jí a uvolním jí místo na své posteli, kam jsem notebook položila. Sama si stoupnu trochu stranou a koukám jí přes rameno. Jeden název písničky mě trochu zaujme a tak se posunu až k jejím zádům a přes rameno se dívám, co vyhledávám. chtě nechtě mi vlasy spadnou na její rameno, což hned napravuji.

„Jo tohle by šlo“ řeknu když něco vylosuje. Za doprovodu hudby se pak přesunu k oknu a začnu škrábat. Hayley si už zase tolik nevšímám jako před tím...

Vysadí okno a půlky opře o skříň. Nejdu ale hned škrábat, přitáhnu si židli a vylezu na ni. Nakonec si přitáhnu i druhou židli na kterou vyskládám vše potřebné a dám se do přidělávání rámu na záclony.

Po chvilce ticha se k ní otočím.
"Máme jak pustit nějakou hudbu? Je to tu krapet tiché a je dokázané, že při dobré muzice je člověk výkonnější!" usměju se.

„Dobře, tak půjdeme na to okno...“ souhlasím, jakmile se obě převlékneme. Když se ona převléká tak zrovna otevírám plechovku s ředidlem a druhou s tmelem. Když se zvednu od země, tak už je taky převlečena a tak se můžeme pustit do práce.

Otevřu okno a lehce ho nadzvednu, čímž ho dostanu z pantů. samotné okno pak položím na podlahu, kde ho opřu o tu jednu zmasakrovanou skříň. Každá si pak vezmeme na starost oškrábaní jedné půlky.

Vyložím věci a chvíli na ně hledím. Pak si uvědomím, že mám na sobě stále černé džínové šaty.
"Nevím, asi bych napřed přidělala rám nad okno, protože to bude dělat binec..." řeknu a otočím se k ní. Zamrkám a trochu nevěřícně sleduji, jak se svléká. Rychle odvrátím pohled, trochu zrudnu, naštěstí to není moc vidět s mou tmavší barvou pleti a sehnu se k mé tašce, abych našla něco vhodného na převlečení.

Protahuju to, aby až se otočím byla už oblečená. Jistě, už jsem ji viděla, ale stejně... Ve velké rychlosti na sebe natáhnu kraťasy a košili a přejdu k oknu, pohledem i hmatem zkoumám, jak to tam půjde přidělat.

Nakonec rozložíme všechny barvy. Ohlédnu se na ní a něco mě napadne. Je to sice drastický nápad, ale jak jinak to z ní mám dostat? Večer... řeknu si a zatím ten nápad odložím. „tak do čeho se pustíme první?“ zeptám se, protože je teprve čtyři odpoledne a tak máme nějaké řekněme dvě až čtyři hodinky času.

Nakonec místo barvení se rozhodnu převléknout ty minišaty mi fakt moc nevyhovují. Je to o pocitech, necítím se v nich zrovna super. Zahrabu v tašce a najdu jedno tílko a nakonec i jednu kratší sukni. Chvíli váhám, ale pak se převlíknu bez přemýšlení nad tím, že tu nejsem sama. Vždyť jsme se už stejně viděli a navíc, není to kluk, abych se musela něčeho bát.

Dojdu k posteli, kde jsem před tím odložila tašku. Chci navrhnout, co kdybychom se pustili do těch úprav, ale již vybaluje barvy. Slyšela jsem jí, ale raději dělám, že ne. Když vybaluji věci, co jsme nakoupili, nepodívám se na ní. Nechci abychom se náhodou střetli pohledem. Dříve nebo později, jí to musí dojít. Nejsem a nikdy jsem nebyla dobrá v nějakém předstírání.

Snažím se vrátit pohyby k mé nenucenosti, ale musím pořád myslet na to, že se musím naučit se ovládat, a že máme krapet trable, i když je to vlastně úžasné a skvělé. Jak mám asi dělat, že nic? Lehce nakrčím čelo, když jsem zády. Já vím, znám jí... jak dlouho dva dny? Ani ne? Ale já jsem prostě holka z venkova, tady se na nějaké poznávání nehraje. Zadržím povzdech. Blbko. Nakonec ještě budete žádat o rozdělení a přestěhování. Pokud nezůstanu v klidu. Zkusím můj zaručený recept, uzpůsobit na chvíli rytmus dechu, abych se dostala k jiným myšlenkám.

Čekám zda mi nakonec řekne o co jde. Když se dostane z mé výslechové pozice, otočím se a zády opřu o dveře. Dívám se na ni. Nic neřeknu jen se dívám. Teprve po chvíli se ozvu „Chováš se jinak...“ řeknu tiše. Jelikož to nevypadá, že bych z ní něco dostala, přestanu to řešit. Raději vybalím barvy, co jsme nakoupily.

Rozložím je podle toho kam patří. Okenní dám na parapet a pak před každou stěnu jednu barvu. Celou dobu sem tam věnuji pohled Hayley. Je mi jasné, že je něco špatně, ale co?

Hledím zamyšleně z okna, nesoustředěná, takže si jí všimnu až když přijde blíž.
"Jasně, proč bych nebyla?" tentokrát se překvapeně zeptám já a pokusím se o naprosto klidný nechápavý výraz. Ten jde hopem do háje, když se opře vedle mé hlavy a tak se nebezpečně přiblíží.
"Nic, co by se mělo dít..." podsmýknu se jí pod rukou a protáhnu se kolem ní pryč, abych měla manévrovací prostor. Zatraceně. Já a moje sebeovládání... Zavrčím na sebe v duchu a jdu ke své posteli.

Udiveně se na ni podívám. Už to jak zareagovala mě přijde trochu divné. Přejdu k ní a podívám se na ní z blízka. „Jsi v pořádku?“ zeptám se starostlivě, protože mě přijde, že se nějak nervuje. Opřu se o ruce vedle její hlavy a čekám, na odpověď. Myslím to vážně. „Co se děje?“ zeptám se jí opatrně.

"Hmm..." přitákám a pokývám hlavou. To bude krapet oříšek. Ovládání mi docela šlo, mám problém, že když si někoho oblíbím, ujíždí mi kvůli němu nervy docela často. Zpytavým pohledem si prohlížím Miu. Jsem blázen... definitivní a absolutní... Vynadám si v duchu a potřesu hlavou.

Pak nahlas řekne něco podobného.
"Jasně, velice jednoduchý recept," řeknu a ujedeme mi trochu moc uštěpačný tón. Okamžitě ho zalituji. Moc projevovat emoce? No, netuší, jak moc sebeovládání už používám teď...Naprázdno polknu a zahledím se z okna. Tohle bude těžký...