Andor.cz - Dračí doupě online

Nakonec rozložíme všechny barvy. Ohlédnu se na ní a něco mě napadne. Je to sice drastický nápad, ale jak jinak to z ní mám dostat? Večer... řeknu si a zatím ten nápad odložím. „tak do čeho se pustíme první?“ zeptám se, protože je teprve čtyři odpoledne a tak máme nějaké řekněme dvě až čtyři hodinky času.

Nakonec místo barvení se rozhodnu převléknout ty minišaty mi fakt moc nevyhovují. Je to o pocitech, necítím se v nich zrovna super. Zahrabu v tašce a najdu jedno tílko a nakonec i jednu kratší sukni. Chvíli váhám, ale pak se převlíknu bez přemýšlení nad tím, že tu nejsem sama. Vždyť jsme se už stejně viděli a navíc, není to kluk, abych se musela něčeho bát.

Dojdu k posteli, kde jsem před tím odložila tašku. Chci navrhnout, co kdybychom se pustili do těch úprav, ale již vybaluje barvy. Slyšela jsem jí, ale raději dělám, že ne. Když vybaluji věci, co jsme nakoupili, nepodívám se na ní. Nechci abychom se náhodou střetli pohledem. Dříve nebo později, jí to musí dojít. Nejsem a nikdy jsem nebyla dobrá v nějakém předstírání.

Snažím se vrátit pohyby k mé nenucenosti, ale musím pořád myslet na to, že se musím naučit se ovládat, a že máme krapet trable, i když je to vlastně úžasné a skvělé. Jak mám asi dělat, že nic? Lehce nakrčím čelo, když jsem zády. Já vím, znám jí... jak dlouho dva dny? Ani ne? Ale já jsem prostě holka z venkova, tady se na nějaké poznávání nehraje. Zadržím povzdech. Blbko. Nakonec ještě budete žádat o rozdělení a přestěhování. Pokud nezůstanu v klidu. Zkusím můj zaručený recept, uzpůsobit na chvíli rytmus dechu, abych se dostala k jiným myšlenkám.

Čekám zda mi nakonec řekne o co jde. Když se dostane z mé výslechové pozice, otočím se a zády opřu o dveře. Dívám se na ni. Nic neřeknu jen se dívám. Teprve po chvíli se ozvu „Chováš se jinak...“ řeknu tiše. Jelikož to nevypadá, že bych z ní něco dostala, přestanu to řešit. Raději vybalím barvy, co jsme nakoupily.

Rozložím je podle toho kam patří. Okenní dám na parapet a pak před každou stěnu jednu barvu. Celou dobu sem tam věnuji pohled Hayley. Je mi jasné, že je něco špatně, ale co?

Hledím zamyšleně z okna, nesoustředěná, takže si jí všimnu až když přijde blíž.
"Jasně, proč bych nebyla?" tentokrát se překvapeně zeptám já a pokusím se o naprosto klidný nechápavý výraz. Ten jde hopem do háje, když se opře vedle mé hlavy a tak se nebezpečně přiblíží.
"Nic, co by se mělo dít..." podsmýknu se jí pod rukou a protáhnu se kolem ní pryč, abych měla manévrovací prostor. Zatraceně. Já a moje sebeovládání... Zavrčím na sebe v duchu a jdu ke své posteli.

Udiveně se na ni podívám. Už to jak zareagovala mě přijde trochu divné. Přejdu k ní a podívám se na ní z blízka. „Jsi v pořádku?“ zeptám se starostlivě, protože mě přijde, že se nějak nervuje. Opřu se o ruce vedle její hlavy a čekám, na odpověď. Myslím to vážně. „Co se děje?“ zeptám se jí opatrně.

"Hmm..." přitákám a pokývám hlavou. To bude krapet oříšek. Ovládání mi docela šlo, mám problém, že když si někoho oblíbím, ujíždí mi kvůli němu nervy docela často. Zpytavým pohledem si prohlížím Miu. Jsem blázen... definitivní a absolutní... Vynadám si v duchu a potřesu hlavou.

Pak nahlas řekne něco podobného.
"Jasně, velice jednoduchý recept," řeknu a ujedeme mi trochu moc uštěpačný tón. Okamžitě ho zalituji. Moc projevovat emoce? No, netuší, jak moc sebeovládání už používám teď...Naprázdno polknu a zahledím se z okna. Tohle bude těžký...

„Fajn, takže první domácí úkol je jasný. Zjistit, jak to ovládat...“ řeknu a hned mi dojde, že ten školní rok nám začíná opravdu, ale opravdu zajímavě. Doufám, že pověra „jak na Nový rok tak po celý rok“ je opravdu platná jen k tomu jednomu dni. Jinak nevím, jak dlouho tuhle školu přežijeme.

„Viděla bych to tak, že se nesmíme nějak moc nervovat a projevovat emoce. Mohlo by to působit jako spoušť a pokud ne, určitě to ničemu nepomůže...“ vysypu ze sebe vše co se mi honí hlavou.

Přemýšlivě si vyměňujeme pohledy. Už vidím, jak první den se vyptáváme po škole. No raději nic. Kdybychom se náhodou s někým dali do řeči, můžeme se na to zeptat.

"No pokud správce není nějaký "tonto"," zakřením se při hledání správného slova, když vysloví svou myšlenku, "školník není špatný nápad." Podle toho jak se tváří má stejné obavy o to, aby se správce kolejí nenacházel pod námi.

"No jedině utéci. Co jiného s tím zatím můžeme dělat? Můžeme si vzít do tašky čelenku nebo jít v sukni, kdyby se ukázalo jen něco, ale jinak..." pokrčím rameny.
"Párkrát. Pak už by to musela být výmluva na zdravotní problémy, nebo tak něco... tohle bude někomu divné. Zvlášť na Konzervatoři..." pokývám hlavou.

Chvilku přemýšlím nad tím, co navrhla. zaujali mě hlavně ty legendy, protože se mi moc nechce ptát po škole. Na druhou stranu, pokud bychom se ptali po původním majiteli pokoje... Teoreticky by se to mohlo obejít bez nějakého podezření.

„Možná by to mohl vědět školník, nebo nějaký správce kolejí...“ nadhodím, ale pak si vzpomenu, jak se choval ten kluk dole. Jak se vlastně jmenoval? zavzpomínám a dojde mi, že se mi to jméno vypařilo z hlavy. Nakonec si však vzpomenu. Nikoliv však na jméno, ale na to heslo k wifi. Abychom se nedozvěděli, že správcem je on...

„Ale stejně máme problém. Co budeme dělat, kdyby se to stalo zítra ve škole?“ zeptám se, protože ta jediná možnost, která napadla mě je zdrhnout. Vymluvit se na záchod nebo tak a už se prostě neukázat...

„Kolikrát si myslíš, že by nám mohlo projít odejití z hodiny?“ řeknu trochu pochybovačně.

Kouká na mě poněkud nechápavě, když se nadechuji, že to upřesním, vypadá to, že jí došlo, co jsem tím myslela. Jen si tedy pro sebe kývnu hlavou.

"To rozhodně ne, ti vypadají jako ti první, co by nás běželi udat na první úřad..." řeknu a nakrčím nos na adresu těch dole.
"To si nejsem jistá... Nenapadá mě nějaký vhodný způsob... možná pozeptat se po škole, nebo kouknout po nějakých legendách..."

"Pravděpodobně ano..." povzdechnu si, když mé uši zaúpí nad náhlým hlasitým zvukem.