Andor.cz - Dračí doupě online

Soustředím se do řádků a dopíšu kapitolu. Přemýšlím nad další, když mi ujede pohled zpět k Mie. Pousměji se. Odložila blok a leží na posteli, skoro jako by už šla spát. Sjedu zpět k notesu a zjistím, že se mi další děj vykouřil z hlavy.

Podívám se opět na ní, leží na zádech a pozoruje strop. Vypadá opět trochu jako... Nakloním hlavu na stranu. Přelíznu stránku na novou a udělám si malý nadpis M. Dám se opět do psaní a na tváři se mi usadí nepatrný přesto spokojený úsměv.

Když se mě na něco zeptá napřed chvíli nereaguji, dopíšu myšlenku, ale pak zapomenu, že se na něco ptala, po chvíli ticha, kdy mi dojde, že se asi čeká na nějakou reakci a že vlastně něco říkala, zvednu hlavu od bloku.
"Prosím? Ah... teď ne... ale spíš rýmuju než veršuju..." odpovím jí a krapítek zrudnu, když se mi okamžitě vybaví můj plážový rým. Podívám se do notesu a raději ho zaklapnu. I když píšu ve španělštině, stejně mi to přijde trochu blbý. Jak jsem se k tomuto tématu zasejc dostala? Zaúpím nad sebou v duchu.

Postupně přestávám vědět, co bych ještě dokázala zdokonalit a tak nakonec nalistuji další stránku a přemýšlím nanovo. Bohužel, nic mě nenapadá a tak zkusím ještě jeden pokus o Hayley. Ten ale ani nedodělám, protože se mě prostě od začátku nedaří. Přelistuji tedy někam úplně mimo, aby kdyby si blok někdo prohlížel, nenašel hned Hayley. Nakonec blok strčím pod dva zbylé na stole, tužku odložím vedle nich.

Položím si hlavu na polštář a zhluboka vydechnu. Tohle byl celkem zajímavý den. Ještě si vzpomenu na toho mladíka s tím psem. Usměji se při té myšlence, při které si připomenu, jak ten Labrador očmuchával Hayley. Podívám se na ni teď. Nedokážu si představit, co by se stalo kdyby... Radši zaženu myšlenky někam jinam. Dobrá asi ne moc daleko – přemýšlím nad tátovými slovy, když říkal, že by byl rád kdybych se mu ještě vrátila. A prý nejlépe sama.

Ani nevím, co by ode mě čekal... Netuším, co bych si počala třeba s jedním z těch bastardů, co bydlí v tomhle domě. Vždyť... Raději vypnu mozek a pozoruji flekatý strop.

„Píšeš verše?“ zeptám se nakonec, protože relativní ticho, hluk ze zdola nepočítám, ruší škrábání tužky o papír. Není to tak pravidelné jako u mého kreslení, ale slyšitelné to je.

Kývnu a sednu si ke stolu, zapnu notes a v rychlosti zavolám rodině. Opravdu jen rychlý hovor, že jsem v pořádku a tak.

Když se vrací, už mám hovor dokončený a jen surfuju po internetu, co je nového. Španělské zpravodajské stránky mi poskytnout všechny informace co potřebuji a ještě se zase chvíli pohybuji ve svém jazykovém prostředí.

Když mě to přestane bavit, zaklapnu ho a přejdu k oknu. Koukám, že tmel bude schnout přes noc, takže můj původní plán koukat z okna padne. Vezmu tedy blok s tužkami a napůl si sednu napůl lehnu na postel. Přečtu si konec, co mám v notesu a hned mě napadne pokračování, takže se dám do psaní. Trochu u toho krabatím čelo a poklepávám tužkou do bloku, když hledám správný výraz. Občas juknu po Mie a pousměji se. Pak se ale hned vždy soustředím do řádků bloku.

„Jo asi se dojdu umýt a převléknout už na noc...“ řeknu a zvednu oči od monitoru, kde s velkým zvětšením zkoumám naše pozemky. Není jich úplně moc – tedy aspoň na Australsko-venkovské poměry, kde jsou normální hodnoty v kilometrech čtverečních. Mi máme slabý kilometr, spíš tři čtvrtě z toho ještě řádný kus zabírají sklady a parkoviště tátovi přepravní firmy.

Nechám notebook na posteli, vyhrabu z pod peřin své pyžamo, které představuje hladké delší triko a volné kalhoty se šňůrkou v pase z podobného materiálu. Odejdu se tedy vysprchovat. Nakonec rezignuji na tom, udržet vlasy suché a umyji i je pořádně. S mokrou hlavou a vlhkým tělem, neb malá osuška na obojí jaksi nestačí, si navléknu pyžamo a proběhnu přes chodbu do našeho pokoje. Nemám zrovna chuť se tu takhle potkat s nějakým s těch zmetků...


Sednu na postel a pak si i lehnu. Nechce se mi úplně spát, ale přitom se mi už ani nechce nic dělat. Ideální chvilka na blok s tužkou. Ovšem, co mám kreslit? přemýšlím a chvíli jen tak olizuji konec tužky, na kterém je guma. Pohled mě pak sklouzne k Hayley, která taky něco dělá. Nenápadně si ji prohlížím a během chvilky začnu skicovat pózu, které pak čím dál tmavšími tahy doplňuji o detaily. Lehce vlnité vlasy, hubené ruce na kterých jsou lehce patrné svaly i pokus o přesnější tvar rtů, či nosu.

Když konečně najdu v tom mém binci vše co potřebuju, je Mia už zpátky. Po jejím oznámení volné koupelny se na ní usměju a zmizim v ní. Pro jistotu jsem za sebou zavřela oboje dveře.

Sprcha mi netrvá dlouho, když už jsem v koupelně, tak jsem si i umyla a vydrbala hlavu. Je fascinující kam všude se bordel dokáže dostat. Zamyslím se taky nad tím, jak vysvětlím jejich délku. Nic kloudného mě nenapadne, tak to raději pustím z hlavy.

Ovšem další téma jen tak vymýtit z hlavy nejde. Byla to...? Nebyla? Něco si namlouvam... Povzdychnu si a oplachnu si obličej studenou vodou. Jsem opět prevlecena, nyní na sobě mám poměrně krátké bledemodre domácí šaty.

Se všemi svými věci se vrátím do pokoje.
"V koupelně je volno, jestli se chceš ospršit" oznámím jí a ještě si dosusuji vlasy ručníkem.

Po rychlém opláchnutí to zhodnotím, že to na chvíli stačí. Později se stejně ještě dojdu osprchovat. Zrovna sprcha bude jedna z věcí kterou nehodlám zanedbávat. Navíc vodu stejně asi platí konzervatoř.

S myšlenkami na domov se vrátím do pokoje. „Koupelna volná...“ zahlásím Hayley a sednu si na postel k počítači. Jen tak z nudy zapnu google maps a najdu si Austrálii, kde si pak přesně najdu náš pozemek s obřím parkovištěm a opodál za palmami náš domeček. Usměji se a pak se otočím za Hayley, která odešla do koupelny. Je bezva, když člověk není sám...

"Jen ať si to zkusí!" zasměju se, "jasně," kývnu hlavou. A kouknu za ní. Kritickým pohledem sjedu sama sebe. Tohle ale bude chtít kompletní sprchu a pořádně vydrbat. Uchechtnu se a jdu najít věci do koupelny.

Nechávám pootevřené dveře, abych jí slyšela, kdyby nahoru přišel někdo z té dolejší "zábavy".

„Hej! Teď si to zombákovi překazila, ale počkej v noci, on se vrátí!“ řeknu se smíchem, když mi uhne. Ráda se patlám v barvě prsty, dokonce i přes ta varování na plechovkách. „Radši to půjdu zkusit umýt...“ řeknu a tiše dojdu ke dveřím. S úsměvem na tváři a uchem na dveřích poslouchám, zda tam někdo je. Nikdo. Otevřu a proběhnu naproti do koupelny. Barva je naštěstí tak čerstvá, že jde umýt. Zrovna si i opláchnu obličej od prachu a potu.

Pracujeme celkem rychle, což mě potěší. Je vždycky radost, když jde něco od ruky.

Nakonec zastavíme, abychom zhodnotili naší práci. Usmívám se. Vypadá to dobře.
"Skvělé," usměju se a podívám se na ní. Ta je dobře zpatlaná. Jako by mi četla myšlenky, natáhne ke mě ze srandy ruce. Couvnu od ní a zasměju se. Já asi taky musím vypadat dobře opatlaná tím bordelem, ale to mě nikterak netrápí.

Raději už nekomentuji její odmítnutí, vypadalo to, že to myslí celkem vážně. Třeba někdy později... zadoufám a věnuji se práci. Sranda začíná, když se dostanu na horní hranu rámu. Jak to natřít a přitom se úplně neohodit? Nakonec to vyřeším tak, že si půjčím jednu ze židlí a vylezu na ni. Barva mi tak maximálně steče po roce k lokti, ale rozhodně už ne k rameni.

Nakonec to máme celé natřené a zbývá nabarvit rámy se sklem. Hayley se snaží tak mohu rovnou pokračovat s tmelem a později i barvou. Poslední tahy už dělám na nasazených, abychom pak nemuseli sahat na čerstvě natřené dřevo.

Působí to celkem neotřele – červené rámy... „Tak a máme hotovo.“ řeknu. Ustoupím o pár kroků a prohlédnu si výsledek. Prsty mám celé opatlané a to se dá říci, že jsem si dávala pozor. Prohlédnu si je a pak jen ze srandy naznačím, že s nimi sáhnu jako zombie Hayley po krku.