Andor.cz - Dračí doupě online

Kouká na mě poněkud nechápavě, když se nadechuji, že to upřesním, vypadá to, že jí došlo, co jsem tím myslela. Jen si tedy pro sebe kývnu hlavou.

"To rozhodně ne, ti vypadají jako ti první, co by nás běželi udat na první úřad..." řeknu a nakrčím nos na adresu těch dole.
"To si nejsem jistá... Nenapadá mě nějaký vhodný způsob... možná pozeptat se po škole, nebo kouknout po nějakých legendách..."

"Pravděpodobně ano..." povzdechnu si, když mé uši zaúpí nad náhlým hlasitým zvukem.

Její odpověď mě trochu vyvede z míry. Co bylo pomalovaný? zarazím se, protože to nesedí k mé otázce. Zvednu k ní pohled a trochu zamyšleně nakloním na hlavu. Když mi to dojde, zase ji srovnám... Chovám se jak pes! okřiknu se, protože ten pohled s nakloněnou hlavou jsem už hodně krát viděla jinde než u sebe.

„Myslíš, že ho najdeme? Mě se zrovna moc nechce ptát těch dole...“ řeknu a jako by mě někdo zespodu slyšel, ozvalo se dunění bubnů. „Tohle bude dlouhá noc...“ dodám celkem smířeně.

Ohlídne se a tak se mile na ni usměji. Když vejdeme do pokoje, zavřu za námi a pro jistotu taky zamknu. Opřu se o dveře a sleduji Miu, jak si sedla na postel. Moje myšlenky jsou poněkud jinde než ty její, které zjistím, když se mě zeptá.
"Určitě... bylo to tu pomalovaný, někdo to udělal schválně... ale asi by nebylo od věci, najít toho, kdo to byl..." navrhnu a pokrčím rameny.

Když se otočím po Hayley, tak ji uvidím až o pár schodů níž. Trochu zpomalím, aby měla čas mě dohnat. Bok po boku pak dorazíme k našemu pokoji. Vezmu za kliku a otevřu. Při odchodu jsme je nezamkli, však jak taky.

Dojdu k posteli a sednu si na ní. Pořád přemýšlím nad tím, jak tohle šílenství ovládat. Myšlenky? Emoce? Chutě? netuším. „Myslíš, že to někdy dokážeme ovládnout?“ zeptám se nakonec zamyšleně Hayley.

Skoro mě až překvapí rychlost s jakou dojdeme zpět. Zdálo se mi to poměrně daleko. Zamračeným pohledem sjedu auto před vchodem a pak celou budovu, když slyšíme opět vyřvávat hudbu. To nemyslí vážně...? V tomhle se máme vyspat?!

Jen kývnu, to je celkem rozumné. Střelím vražedným pohledem po klukovi, kterého sice neznám, ale pokusil se nás zastavit. Ze schodů se ještě ohlídnu, jestli neplánují nějaký podraz a a pak vyběhnu schody za Miou. Doufám, že si těch jejich pokusů nevšimla a sama je nekomentuji.

„Fuj... Nemám ráda pitvu...“ řeknu s úšklebkem.

Jdeme celkem rychle a tak se ke koleji dostaneme po chvíli. Transporter před vchodem je už na svém místě a taky se zevnitř ozývá hluk, jak tam nahlas hraje hudba. Jestli tohle bude denně, bude zázrak, pokud mě nebude bolet hlava. napadne mě a dojdu až ke dveřím.

„Byly jsme na pláži, viď? Proto nemáme boty... Když tak můžeme říct, že je to je u nás zvykem. Přeci jen nikdo neví, odkud jsme.“ navrhuji načež otevřu dveře a bez nějakého rozhlížení zamířím vzhůru po schodech.

Sleduji ji a identifikuji nejspíše podobnou bouři pocitů, které prožívám já.

"Proto to chce obezřetnost, nechci skončit na pitevním stole..." kývnu na souhlas. Kdyby se jí něco... Potřesu hlavou a podívám se na moře a pak na oblohu.

Z rozjímání mě vytrhne její otázka.
"Jasně tak pojďme..." přitakám, rozhlídnu se, abych se zorientovala a vyrazím opět po písku směrem, kterým tuším kolej. Uvažuji, jak vysvětlíme, že jsme bosky... Na pláži to tak poznat není... Ale pak...

„Tak dlaci...“ zopakuji si to nahlas, abych ještě jednou slyšela, jak to zní. Já vím, je to divné, ale je to docela příjemné vědět, že se člověk něčím liší od té spousty kolem. Jsem dlak! zaraduji se pro sebe, ale na druhou stranu jsem z toho i trochu nešťastná. Kdo ví, jak se s tím bude žít?

„No to by nás nejspíš zavřeli do nějakých klecí někde v podzemí. Tam kde zkoumají ufo a podobný...“ řeknu s úsměvem. Tedy tahle představa se mi zrovna moc nelíbí, ale jak jinak by to mohlo skončit, kdyby nás někdo viděl?

„Tak půjdeme na pokoj?“ zeptám se.

"Hnědé? Hm..." zamyslím se. Nejsem si jistá že je to dobře nebo špatně. No uvidíme.

Když se nad tím zamyslím, tak je to jak z nějaké mojí povídky. Hodně jsem se ztotožňovala s hlavními postavami, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že se mi něco takového skutečně stane. Nevysvětlitelný pocit štěstí mě lehce šimrá někde v hrudi. I když nervozita a jiné pocity jsou tam taky.

"Nevím asi dlaci ne? Neřekla bych, že se měníme do vlků, a všechno měnící se je dlak nem?" zapátrám v paměti po těchto informacích. Kývnu.
"To ano, nemůžeme přece uprostřed hodiny zdrhnout, protože nám najednou vyraší ocas..." uchechtnu se.

„No... hnědé...“ řeknu se zaváháním. Prohlédnu si jí, zda si nevšimnu ještě něčeho. Možná uši. napadne mě, protože mi přijde, že jsou trochu do špičky. Zdá se, že se naše druhé já promítá i do prvního.

Teprve s jejími slovy mě došla celá naše situace. Nějakým záhadným způsobem se dokážeme proměnit. Wow, co by za to někteří dali. napadne mi a vzpomenu si, kolikrát jsem sama o něčem podobném snila. Přesto vśechno mě nikdy tedy ani omylem nenapadlo, že se něco podobného stane.

„Takže ... co vlastně jsme? Vlkodlaci? Dlaci?“ zeptám se pro jistotu. Přemýšlím, co to pro nás znamená. „Mě-li bychom se to naučit ovládat, tedy jestli to jde. Jinak budeme mít ve škole velký problém.“ řeknu něco, nad čím přemýšlím od své proměny.