Andor.cz - Dračí doupě online

Úsměv opětuje a pak chápavě kývne.
"Tak to jste hodná, takhle se obětovávat pro kamarádku," podívá se také k místu, kde jsou a vypadá, že se mu trochu ulevilo, že ho nadále nehoní po parku.

"Tak si dej pozor, aby bylo pořád znát, že se venčíte... aby tě někam nezavřeli..." varuji ho a trochu nevěřícně sleduji, jak se kolem motá a tře se mi o srst. Nakonec vyskočím a kousek popojdu, abych dala znát, že nejsem jen přírůstek mezi jeho hračky.

„Ta si s ním poradí.“ řeknu a pak i přidám komentář, „Aha, horlivost mládí, tak to všechno vysvětluje...“ řeknu a usměji se na něho.

Chvíli přemýšlím, jak odpovědět na ten přírůstek. Nemůžu říct, že mám psa a zároveň by mohl nastat problém s kdyby se nějak dozvěděl, že bydlím na koleji. Holka přemýšlej rychle... prosím svou hlavu, která většinou najde řešení hned. Jasně příběh s fenkou kamarádky, to by mohlo projít... napadne mě. „Občasný přírůstek. Pomáhám kamarádce. Taky potřebuje venčit nejlépe nonstop...“ kývnu směrem k místu, kde na sebe štěkají dva psi.

„Zdravím.“ vletím ji do řeči, jakmile řekne své jméno. „Protože páníček, potřebuje venčit. Pořád zírá do té jejich bedny a ven by nejraději nešel.“ prozradí ti důvod a pak se kolem tebe zatočí, tak že se o tebe tře. Vůbec mu nevadí, že jsi jiné rasy...

Kluk se zastaví a opře se o stehna, nabere dech.
"Pokud je to v pořádku..." hodí pohled po svém psovi a pak jde k tobě.
"Horlivost mládí, nemám čas s ním chodit do psí školky a jakékoliv pokusy mé osoby o výcvik dopadli špatně... a to je to labrador! A prý že labradoři se cvičí lehce..." odpoví ti a prohlídne si tě.
"Vás jsem tady ještě nepotkal, nový přírůstek do pejskařské komunity?" usměje se mile.

Trochu sebou cuknu, přece jen nejsem fena.
"Tak to mě těší Niko, já jsem..." zamyslím se, asi by nebylo úplně vhodné používat své lidské jméno i na svou psí podobu, nechceme to přece vytrubovat do světa, "Hally," řeknu tedy nakonec jedinou přezdívku, kterou jsem kdy dostala. Naberu do čumáku ten jeho mladiství pach, ani jsem ho nemusela vidět, abych poznala, jaké štěně to je.
"Eh... Hally, netuším, nedaleko," odpovím na jeho otázky popořadě, "proč tu lítáš jak splašený tele?" zeptám se pro změnu já.

Usměji se ještě víc, když vystartuje za psem. Tak za tohle bych si ji mohla později dobírat. Takhle vyjet po klukovi. „Pane, zastavte. Vydechněte si přece. Oni se domluví...“ zavolám na pána, který už běží k oběma. „Vypadáte docela uhnaný... Moc neposlouchá, co?“ dodám.

„Hmm? Nikam. Jsem Niko.“ představí se ti Labrador a zamíří tvým směrem. Hned očuchat a hned komentuje „Kdo jsi? Co jsi? Tebe neznám. Jsi tu prvně. Kde bydlíte?“ zahrne tě otázkami a paníčka ani Mii si nevšímá.

I když říkala, nebo se chovala stále tak, jako že nejsem pes, když se na obzoru objeví ten pes, ohlídne se po mě docela starostlivě. Už ho vyhlížím sama a když se víc přiblíží, zjistím že je to černý labrador, podle hubenosti a energie velmi mladý pes.

Páníček, když si všimne nás, ještě přidá na intenzitě křiku. Nakonec se mi ho zželí a vyběhnu k psovi.
"Čekej, kam tak letíš?" štěknu k psovi, který se zarazí a otočí se ke mně. Dojdu k němu, zatímco páníček startuje ke konečně stojícímu psovi. Podívám se na Miu, teď bude muset zasáhnout ona. Všimnu si, jak potlačuje smích. Tedy... Ta se asi dobře baví...

Z naší „dokonalé procházky“ se pro mě během chvíle stane něco jiného. Prvně si všímám psa. Sakra... zanadávám pro sebe a hned se ohlédnu po Hayley. Naštěstí pro nás je o hlavu větší než to běžící psisko. Kdyby chtěla, dokázala by ho krásně roztrhat...

Pak si všímám páníčka. Mladík, něco kolem pětadvaceti. Vodítko křížem přes rameno, vlasy a oblečení řádně zpoceno. Podle křiku soudím, že pes vůbec neposlouchá. „Hayley? Necheš se seznámit?“ zeptám se a potlačuji smích...

Zaštěkám a pobaveně se uculím, mě to přijde docela zábavné a vtipné, když jen my dvě víme, co se děje. Vyrazím s ní, odběhávám, ale držím se na dohled. Nerada bych ještě skončila v nějakém útulku.

Brzy mě do nosu uhodí zvláštní pach a netrvá dlouho a přes louku se k nám řítí nějaký černý pes. Zanedlouho se na obzoru vyloupne i běžící křičící páníček. A my že jsme neukázněné...

Když se vrátí s šaty, vezmu je do ruky jako nějaký balíček. Nikdo nepozná, co to je a i kdyby tak, co? Ovšem když jí vidím, jak čeká, protočí oči. „Můžu mít prosbu? Nedívej se na mě, jako že ti mám dávat povely...“ řeknu, protože mě fakt přijde divné dívat se na kamarádku jako na domácího mazlíka. Je to divné...

Pomalým krokem se tedy vydám po cestě. Aspoň si prohlédneme park.

Nakonec to vypadá, že naše divadýlko zabralo a paní se vzdaluje. Podívám se na ní a uculím se. Když se mě ptá, co jsem to roztrhala, napřed se rozhlídnu, ale než odpovím, dojde jí to.
"Byl to jen pásek," špitnu. Když mě vyzve k přinesení, jen kývnu a zamířím zpět do křoví. Po chviličce se vracím s šaty v zubem. Dojdu k ní a pustím jí je do ruky. Takhle když jsou složené, tak není pořádně poznat co to je a to je možná dobře. Vezmu do zubů ten kousek co jsem uškubla, kdyby nás chtěl náhodou podezírat někdo jiný. Čekám až vydá jako správná ´panička´nějaký povel.

Trochu nervózně pohlédnu zpět. „Ale já mám jen jednu... Navíc mě utekla. Byla uvázána...“ začnu se vymlouvat. I přes mé odůvodnění to téměř vypadá, že mě přetáhne holí. No nakonec to naštěstí neudělá a jen naštvaně něco mrmlá. Přistoupím k Hayley a dělám jako že zjišťuji škody na obojku. „Aspoň by se ta dnešní mládež mohla vhodně oblékat...“ zaslechnu vzdalující se hlas staré paní. Nedá mi to a usměji se.

„Cos to roztrhala?“ zeptám se Hayley, protože ten kus látky mi je povědomí. Pak mi dojde, co udělala. „To jsi přece nemusela, nějak bych se vykecala...“ usměji se a chvíli nad tím přemýšlím. „Víš, co? Přines ty šaty, vezmu ti je, ať je máme u sebe, kdybys ses proměnila...“ řeknu tiše, aby nás opravdu nikdo nemohl slyšet...