Andor.cz - Dračí doupě online

Kývnu. To bude asi nejlepší, rozhodně nenápadnější, než kdybychom seděli v křoví... Napadne mě pár praktických problémů, ale radši na ně moc nemyslím. Podívám se na své šaty a uvažuji co s nimi.

To už ale Mia leze ven a já zaslechnu hlas. To je ta...? Rychle ze šatů uškubnu kus pásku a vyběhnu za ní. Zarazím se, pak pustím kousek látky, co by při dobré vůli mohlo vypadat jako zbytek vodítka a přidřepnu se předkem na zem, jak jsem si všimla, že naši psi vyzívají ke hře. Zavrtím ocasem, zaštěkám, vezmu kousek látky do zubů a zakroužím Mie kolem nohou. Pak se vydám kousek dál na trávník, hrát si s tím kouskem. A doufám, že z toho Mia nějak vybruslí.

„Tak co takhle normální procházku?“ navrhnu po chvíli váhání. Ještě si rukou odstrčím vlasy z obličeje a hodně opatrně vylezu z keřů na travnatou plochu. Sotva keře obejdu na cestu, vyjdu přímo před tu starou paní. Ta kouká dost nepříjemně, což ještě dovrší svými slovy. „Mladá dámo, víte – tady platí, že psi mají být na vodítku. Málem mě pokousali!“ rozčiluje se. Ohlédnu se a vidím, že Hayley vyšla za mnou...

Vypadá vyjeveně, ale zároveň... tak nějak klidně? Spokojeně? Nebo se mi to jenom zdá? Nebo je to zaujatost? Zastříhám ušima. To je zvláštní pocit.

Nakloním hlavu na stranu a uleví se mi, že mi rozumí.
"Tak to jsem ráda," odvětím jí. Kdybych byla člověk, dozajista bych při tomhle pohledu zrudla až za ušima. Dech se mi zastavuje tak jako tak, snad nic nepoznala. Nakonec vezme své šaty a obleče se. Pak na sebe hledíme. Vzhledem k tomu, že moje tělo jaksi stále nic nedělá, trochu nervózně se ošiju.
"A co jako teď?" řeknu nakonec a zvednu se, protáhnu se.

Dýchám zhluboka. Teď už asi není důvod, myslet si, že to byl jen sen. Jak taky jinak vysvětlit, že jsem nahá v parku a zírám na psa, ve kterém poznávám Hayley? Sen to nemohl být... problesknou mi hlavou myšlenky. Se zaujetím si prohlížím Hayley. Úžasný...

„Jo, snad jo...“ řeknu trochu překvapeně. nakonec ze stromu u kterého sedím vylovím svoje šaty a obléknu se. Po pravdě zrovna příjemně se v nich necítím, ale to je pro mě teď hodně malý a nedůležitý problém. Mnohem zajímavější je, že se měníme do zvířat...

Začne klopýtat, krčí čumák, nevnímá mě, docela starostlivě se okolo ní motám. Když padne na zem, jemně do ni strčím čumákem. Když vidím slabé záření jejího těla, raději ustoupím kousek zpátky.

A opravdu! Vyvaleným pohledem sleduji, jak se její tělo mění, protahuje se do lidského. Chlupy se jí stáhnou dozadu a spojí se do dlouhých vlasů. Neměla před tím barevný pruh? Nakloním hlavu zvědavě na stranu. Přejdu opět blíž a kecnu si na zadek.
"V pořádku?" zeptám se a doufám, že naše komunikace funguje, i když já jsem pořád pes a ona člověk.

Do keřů už lezu s docela dost bolavým břichem a co hůř i hlava se mi začíná točit. Hayley už jenom cítím, že je se mnou, ale že bych ji jinak vnímala to ne. S vypětím sil se doklopýtám k oblečení, kde padnu na pravý bok. Zavřu oči. Mého těla se zase zmocní křeč, která po krátké chvíli odezní.

Když zase otevřu oči, vnímám změnu. chlupy ustoupili kůži a místo čumáku mám zase svůj nos. Dokonce mi i do očí lezou mé vlastní dlouhé blonďaté vlasy, které jsou nějak nezvykle dlouhé a jsou bez oranžové. No tohle?

Pobaveně zaštěkám a běžím s plných sil, aby mě jen tak nedohnala. Když začne zpomalovat, taky zpomalím, abych se jí neztratila. Najednou mě vyzve, ať se jdeme schovat. Natočí se a vystartuje k okraji parku, kde máme schované oblečení. Zabrzdím, otočím se a rozběhnu se za ní. Zkoumám své vlastní pochody těla, ale zatím se nic neděje. Zkoumavě se za ní podívám.

No radéji to nechávám a otočím se zase za Hayley, pryč od staré paní. Nechci mít na svědomí infarkt, či něco podobného. seberu všechny síly a začnu zase dohánět Hayley. Po chvilce běhu, ale začínám zase cítit bolest břicha... Co zase? napadne mi a teprve pak mi dojde, že zatím všechny tyhle nesmysli začínali stejně – bolestmi.

„Hayley... Pojďme se schovat...“ štěknu za ní a co nejkratší cestou to beru zpět ke keřům s oblečením.

Vyhodím zadními, když mi chňapne po ocasu. Proletím kolem paní, ale zpomalím, když Mia se kolem ní otočí. Už se vzpamatovala a startuje holí po hřbetě. Štěknu na ní, ať už toho nechá a vyrazím pomaleji dál, ale uhnu opět z cesty, abychom se jí ztratily z dohledu. Možná bychom si na pobíhání po městě mohli pořídit obojky... napadne mě a zauvažuji nad tím, zda bych byla schopná něco takového nosit.

Vidím, že pochopila a tak zaštěkám radostí. Paní to očividně nepochopí a tváří se docela vyděšeně, když se k ní po cestičce ženou dva psi rychlostí, která má k jejímu kroku hodně daleko. Cestou ještě chňapnu po oháňce Hayley. Když doběhneme k paní, udělám kolem ní otočku. Sotva se vzpamatuje a už po nás jde holí. Vypadá skoro na infarkt... Jen jestli jsme to nepřehnali... napadne mě trochu zkroušeně.