Andor.cz - Dračí doupě online

„Jo... Tak takový nemám...“ dodám a hodně neohrabaně vylezu na postel, kde se dost pochybně složím na peřinu. Pozoruji ji ve spektru šedi a přemýšlím nad tím, co je vlastně zač. A je docela pěkná... napadne mě zrádná myšlenka, kterou raději honem zaženu pěkně hluboko...

Sleduju ji, jak se zvedne a udělá pár kroků. Nakonec poznamená, že to není tak těžký jak to vypadá. No rozhodně to raději ještě zkoušet nebudu...

"Dobrý nápad. A nějaký jak se vzbudit?" lehce nakrčím čelo. Zvláštní pocit, úplně jiný, když se krčí úplně jiné svaly a vylezou pysky, takže se ukážou zuby. Raději toho nechám a uvažuju, co jako budeme dělat teď.

„To bych taky ráda věděla“ řeknu zamyšleně a pak mě napadne způsob, jak si to ověřit. Udělám opatrný krok, přičemž si dávám hodně velký pozor na zadní tlapy. Je to podivné chodit takhle po čtyřech. Ovšem pak zjistím, že to jde téměř samo. „ Není to tak těžký, jak to vypadá...“ poznamenám a dokráčím ke své tašce, ze které vyhrábnu blok.

Rozhlédnu se po nějaké tužce, načež mi dojde, že to je nesmysl. Nemám, jak bych ji vzala... Když nemůžu kreslit, tak můžu rozmazávat. Nehledíc na to, že tuha je prý jedovatá, olíznu první list. Kresbu tužkou tak dokonale rozmáznu. „Jestli to tam bude, až se probudíme, tak to sen nebyl...“ vysvětluji

Uleví se mi, když Mie rozumím. Trochu pobaveně sleduji, jak natáčí nos a vtahuje pachy okolo sebe. Sama se skoro bojím pohnout, protože nevím o co jde. Co se děje, tak jen poslouchám a sleduji Miu. Vytrhne mě z toho, až když se zeptá co se stalo.

"Tak to doopravdy nemám tušení. Jen to sen? Omdleli jsme? Nebo si s námi Síly pohrávají?" odpovím a doufám, že když rozumím já jí, bude i ona mě. Rozhlédnu se po pokoji a pochválím se za dobrý nápad do něj dojít.

„No tohle...“ dostanu ze sebe, když hypnoticky pozoruji ocas, který létá ze strany na stranu. Teprve po chvíli odtrhnu pohled z té divné věci. Pachy, které vnikají čumákem dovnitř jsou tak různorodé. Cítím všechno možné. Cítím Hayley, cítím záchod na patře. Dokonce cítím své oblečení...

„Co se to stalo?“ zeptám se, jakoby Hayley mohla vědět odpověď

Proměna...?

Zaostřím, sice se někam ztratily barvy, ale alespoň vidím. Nevěřícně zamrkám, na místě Mii stojí pes, dle mého odhadu dingo. Chci se podivit, co se děje, ale místo řeči se ozve štěkot. Zamrkám a zašilhám doprostřed, vidím světlý čumák. Co to...?

Natáčím se za sebou a zjistím, že stojím na čtyřech. Postavit se nejde. Zahlédnu ocas, tak jen natáčím hlavu, abych se podívala na vlastní bok. Jemně světlá srst s tmavšími pruhy. Zamrkám. Hah... To je... pes? Ze mě je světlej pes? To jsme odmdleli? Kecnu si na zadek a zastříhám ušima. Hmm ale ten doslech není špatný...

Nevím, co teď, trochu zmateně koukám na Miu, která se prohlíží.

Bolest. Ohromná a všudypřítomná. Prochází mi celým tělem. Nevím, jak to můžu vydržet. Hayley spatřuji naproti sobě. Nepoznávám ji. Je úplně jiná. Trochu větší pes...

Znovu zkouším promluvit. Znovu jen štěknu. Napřáhnu ruku, teď tlapku, dopředu a prohlížím ji. Červený srst, srst dinga. Pohlédnu na zbytek těla, kam vidím. Všude to samé srst a huňatý ocas. No tohle... Je ze mě falešnej dingo. divím se a vlastně ni nevím, zda mě to děsí, či se mi to líbí...

Kolej

Nevěřícně sleduji, jak změny nekončí jen srstí, dále ji ale sledovat nezvádnu, protože mě skolí ostrá bolest hlavy, následovaná svaly. Bodání v břichu střídavě s křížem. Cítila jsem i svaly o kterém jsem do teď nevěděla. Sjela jsem na kolena, protože nohama mi projela bolest, která mi je podlomila, to samé ruce, chvíli jsem nemohla chytit dech. Záda mi snad chytila plamenem, jak mě pálila. Obličej mě táhl, připadala jsem si jak po bitce.

Zavřela jsem oči, které jsem následně i hned otevřela, tentokrát jsem měla definitivně pocit, že přicházím o zrak. Co... co se to děje? Konečně jsem nabrala dech.

kolej

Bojím se otevřít oči, ale rukami nakonec nahmatám provázky od plavek, které se mi zařezávají do těla. Snad ani nechci vědět, co se se mnou děje.

Srst? podivím se, co nahmatávám a nedá mi to, abych neotevřela oči. Barvy! Kde jsou Barvy? vyděšeně vykřiknu, ale z úst, jsou to ještě ústa?, vyjde štěknutí.

Co to je? Co se stalo? zmateně se rozhlížím.

Pokoj

Neřeknu na to ni, je vidět, že ona sama svým slovům nevěří. Halucinace by tak zatraceně neboleli...

Vypadá vážně zle, ač mě všechno bolí, můj popud jí nějak pomoci je silnější. Prohrábnu si vlasy a mé prsty zavadí o uši. Dochází mi, že musím vypadat podobně jak ona. Jemně jí vezmu za rameno, když si zlízka všimnu, jak se jí mění kůže. Přejedu po kousku holé pokožky prsty. To je srst? Zamrkám poněkud nevěřícně a snažím se zaostřit zpátky. Stáhnu z ní svou ruku a chytím si hruď, snažím se rozmasírovat si svaly a nějak ulevit bolesti.