| |||
Obchodní dům Usměju se. Jak jinak. "A chutnalo?" vyzvídám dál. Kývnu na souhlas, když si taky myslí, že je to dobrý nápad. "Jo, myslím že má. Taky tě napadlo, že jsou z konzervatoře?" usměju se. Vyjedeme nahoru, kde je jeden pult vedle druhýho, krámky s jídlem namačkaný, jak... no v obchoďáku. Jen pár krámků má kousek místa s vlastními stolečky. Stolky které stojí na druhé straně než jsou pulty jsou stejně beznadějně zabrané. |
| |||
obchoďák Chvíli vzpomínám na tu cestu, jak mě taťka vzal tirákem do nejbližšího města. Navštívili jsme malou mexickou restauraci, jedinou, kterou jsem kdy viděla. Dali jsme si nějakou placku stočenou do kornoutu... „Říkali tomu tortilla, aspoň myslím...“ oznámím ji po krátkém vzpomínání a stále sleduji tu partu. „Jo to bych brala...“ usměji se na ní a jdu za ní. „Hele ta naše škola má i hudební obor viď?“ ověřuji si. Něco mi totiž říká, že jsme tu partu neviděli naposledy. |
| |||
Obchoďák "A co jsi měla?" zeptám se. Lidi se mi z nějakého důvodu trochu vyhýbají. Třeba působím sebevědomě. Jo to tak. Uchechtnu se v duchu. Všímám si, jak si prohlíží okolí. Taková zvídavost... V patře se studenty, kteří vyhrávají se na chvíli zastavím. Podívám se na Miu. "Můžeme si pak jídlo vzít sem dolů, to bude asi příjemnější, než poslouchat řev rodinek u oběda a tu elektronickou strojenou hudbu..." a vyrazím k eskalátorům, které vedou do posledního patra. |
| |||
obchoďák „Mexiko, jednou...“ řeknu když ji následuji na eskalátory. Jednou doslova proskočím mezerou mezi lidmi. Je tu děsně narváno. Je to jen tím, že je skoro poledne? Sleduji dav a pozoruji, že se tu vyskytují jak jednotlivci, páry tak i rodiny s dětmi. Na jednom podlaží dokonce i skupinky podobně starých, jako jsme mi. Hrají na nástroje a jedna dívka i zpívá. Docela jim to jde, aspoň co umím posoudit. |
| |||
Obchoďák Zastaví se u plánu a zkoumá ho, nahlídnu jí přes rameno, abych se zorientovala. Ve všech obchoďácích kde jsem byla je to seřazené stejně a jak tak koukám, tento není výjimkou. Jídlo je vždy v nejvyšším patře a všechno na jednom místě. Mimo cukráren, kaváren a zmrzliny, ta bývá i jindy. No uvidíme. "Pojď," pokynu jí a jdu najít eskalátory do vyššího patra, kontroluji si jí, aby se mi neztratila. "Ochutnala si někdy španělskou nebo mexickou kuchyni?" zeptám se jí, když se mi podaří najít jezdící schody nahoru. Týjo, ten barák se zvenku nezdál tak vysoký... |
| |||
obchoďák „Ne, nebyla...“ přisvědčím za trvalého rozhlížení. Nakonec nacházím plánek té prapodivné stavby a trochu se orientuji. Většinou nemívám problém najít, co potřebuji, či zapamatovat si cestu. Během chvíle zkoumání plánu dostanu do hlavy jeho logiku. Oblečení, jídlo, elektronika... „Popravdě, něco by to chtělo. Podle toho, že McDonald je až nahoře soudím, že tam budou i ostatní...“ řeknu a prstem na papírovém plánku ukáži jeho pozici. „Ale nevím, co si dám...“ řeknu trochu zamyšleně a zkoumám drobný tisk s názvy obchodů. |
| |||
Obchodní dům Překvapeně se na ni podívám. "Nebyla?" usměju se. Skvělé. "Máš už hlad?" zeptám se jí, zatímco jdu na okraji davu, mimo hlavní hluk. Potlačila jsem svou chuť otočit se a zdrhnout z toho hlučného místa. Španělé jsou svou náturou klidnější, pomalejší ale za to velmi energetičtí, když na to přijde. V obchodním domě jsem už několikrát byla, jednou dokonce v Madridu. Ale nikdy to nebrala jako nějakou úžasnou věc. A teď se jí tu bůhvíproč nelíbí dvakrát tolik. |
| |||
obchoďák „Uhh...“ zarazím se hned za dveřmi. Tak na tohle jsem nebyla připravena. Hudba, všude lidi a všechno dohromady vytváří dokonalé bludiště. Hlídám si Hayley, abych se neztratila. „Nikdy jsem nebyla v obchoďáku“ řeknu trochu omluvně a rozhlížím se kolem. U nás na venkově, kde bydlíme tohle není a když jsme kdy byli v Sydney, tak jsme se obchodním domům vždy nějak vyhnuli. A teď jsem tady... „Kam teď?“ ptám se zmateně po chvilce chůze. Všemožné nápisy a všude samí spěchající lidi. V Austrálii jsou všichni proti nim jako ze zpomaleného filmu... |
| |||
Město Na mou otázku mi ukáže displej. Takže tudy rovně, tady doleva... jasně. "OK, dík," podívám se na obchodní dům, "proč ne, klidně... sama jistě budu něco potřebovat." Poté se podívám na ní. A konečně jí budu moct oplatit tu její dobročinnost... Usměju se. Tedy s úmyslem koupit jí svačinu i s pitím jdu první dovnitř. Okamžitě mě uhodí do uší hudba a do nosu různé všemožné pachy. Také hluk samotných lidí není žádná sranda. To jsem vždycky měla tak nerada obchoďáky, nebo jsou divný jenom teď? Projde mi hlavou. |
| |||
město „Teď jsme tady...“ ukazuji na malém displayi mobilu. „Pekárna tady a koleje tady... “ ukazuji pak ještě další místa na modře vyznačené trase. Zvednu hlavu a pohlédnu na obchod. Budou tam mít papírovou mapu? napadne mě. „Co kdybychom prošli tímhle?“ kývnu k nákupnímu centru. Nějaké pití by se hodilo a taky už možná svačina... |
doba vygenerování stránky: 0.10842609405518 sekund