| |||
pláž Poslouchám verše. Pochlubila se. nakonec se usměji, protože její téma mě přijde docela podivné, ale na druhou stranu celkem pravdivé. Dokonale vyjadřuje naši situaci. „Trpělivost je něco, s čím jsem se nenarodila.“ opáčím s úsměvem. Opravdu to tak je, vždycky musím něco dělat, prostě nevydržím čekat ani na konvici vody na ohni. Radši už chystám hrneček, či si u toho kreslím. |
| |||
Pláž Kývnu. "Po pláži za úsvitu brouzdám se ráda, není nic krásnějšího než brzká rána. Samota ve dvou, jsem jenom s tebou. Za tichého moře šumění, procházka dcer umění," odrecituji tři rýmy, které mě zrovna napadli, další nápady si zatím nechám pro sebe. "Trocha trpělivosti a klidu. Většinou najdeš to, co nehledáš..." pokrčím rameny. Alespoň procházka je to pěkná. |
| |||
pláž „Hmm... nápady?“ poznamenám, ale nesnažím se nijak zjišťovat, co vymyslela. Třeba se pochlubí, třeba taky ne. Kráčím pískem přesně na hrané vln. dlouhou sukni lehce přizvednutou, abych ji nenamočila. Je to uklidňující a i ten křik toho dítěte se pomalu vzdaluje. „Tak nějak začínám pochybovat, že tady najdeme tu pláž“ postěžuji si protože hotely po pravici pořád nemizí a nemizí. |
| |||
Pláž "Napadlo mě to samé..." podívám se na ni, když mluví o přemýšlení. Uchechtnu se nad jejím dodatkem a také přidám do kroku. Kde děti vzali takový strašně hlasitý ječák? Dolížu zmrzlinu a když jsme konečně alespoň tak, aby to nebylo tak slyšet, zastavím se, z kapsy vytáhnu notýsek, z vlasů vytáhnu tužku a něco si zapíšu, pak vše zaklidím zpět a opět jí doženu. |
| |||
| |||
pláž „Já jezdím na kole a taky občas běhám. Nic závodního, jen tak pro zábavu.“ pochlubím se a taky se podívám na moře. /Jo, sem budu chodit často. „Na takovéhle pláži se krásně přemýšlí...“ řeknu tiše věc úplně z cesty. Jakoby mě někdo slyšel, ozve se hlasitý vřískot malého dítěte z nejbližšího hotelu. „... když je ticho.“ dodám a trochu zrychlím krok, protože ta řvoucí stvůra mě štve. |
| |||
Pláž Je to tak zvláštní, když najednou je někdo tak blízký. Známé jsem měla, kamarády taky, ale vždy to bylo takové... chladnější a rodina se do toho nepočítá. Také se zuji a následuji ji, dívám se k moři, když se zeptá, zda sportuji. "No... nevím, co z mých činností nazvat sportem. Vždy jsem se hýbala, byla to nutnost, ale ničemu se nevěnuji nějak hodně..." odpovím a doufám, že je to z toho pochopitelné. "A ty?" |
| |||
cesta na pláži „Nemáš za co.“ jsem šťastná, protože po dlouhé době zase mám někoho, koho mohu obdarovat zmrzlinou, někoho, kdo ... jak to říct ... s kým se kamarádím. Je to už hodně dávno, co jsem naposledy někoho takového měla. Nevýhoda rozlohy a hustoty osídlení Austrálie. Zuji si sandály a s nimi v jedné ruce v druhé se zmrzlinou vyrazíme směr jih – směr Downtown. Chvíli jdeme tiše, až ho prolomím otázkou. „Sportuješ?“ zeptám se, protože sama jezdím na kole a běhám. Sice jen občas, nic světoborného, ale mě to stačí. |
| |||
Hledání "Dobře šéfe, máš to pod palcem, já bych se tu nejspíš ztratila," zazubím se. Nikdy jsem neměla dobrou orientaci ve městech, ale naštěstí mám dostatečnou vyřídilku, abych nebloudila dlouho. Taky si prohlížím poloprázdnou pláž a kývnu na souhlas. Odběhne a vrátí se se zmrzlinou. Překvapeně si ji vezmu. "Díky..." řeknu a zapisuju si další dluh. |
| |||
cesta na pláži „tak pojďme dolů, podle googlu by tam pak měl být další most do centra... A tady...“ ukazuji na malé mapce „... by mohlo být aspoň trochu soukromý. Ale spíš bych to viděla na brzká rána a pak bychom mohli mít celou pláž pro sebe.“ komentuji současnou chvíli, protože teď je vidět okolo jen asi dvacet lidí a další tři jsou se surfy na vodě. U malého stánku na písku, který právě otevřel, koupím dvě zmrzliny a jednu vrazím Hayley. Neptám se zda chce, prostě dostala. |
doba vygenerování stránky: 0.11916995048523 sekund