Andor.cz - Dračí doupě online

pláž

Tak či tak přeci jen jsme po pláži došli na její konec. Je to konec, to jde poznat jednoduše. Nahrnutá kamenitá zídka vybíhající do moře. Opatrně na ni vylezu a rozhlédnu se. Zapisuji si další poznámku. Černé brýle nutnost.

„Zdá se, že tady končíme.“ řeknu samozřejmou věc. V dálce je sice vidět, jakoby pokračování, ale není tu spojka. Budeme muset přes most do centra a pak případně zase přes jiný most na další ostrov.

Pláž

Usměje se, tak se uchechtnu.
"Já jsem občas zlenivělá než trpělivá, takže kolem a kolem trpělivost nemám..." podívám se na ní.

Princezno plážová, brouzdající,
vlny hranice mají, dobře je znáš,
suchá jdeš, slunce po tváři tvé kreslící,
v ten okamžik královna, srdce všech máš.

Ty mé rýmovačky by chtěli doladit... řeknu si nakonec, snažíc se nepozastavit se nad tím, proč mě napadají, když na ní hledím, raději jdu vedle ní a užívám si procházku.

pláž

Poslouchám verše. Pochlubila se. nakonec se usměji, protože její téma mě přijde docela podivné, ale na druhou stranu celkem pravdivé. Dokonale vyjadřuje naši situaci.

„Trpělivost je něco, s čím jsem se nenarodila.“ opáčím s úsměvem. Opravdu to tak je, vždycky musím něco dělat, prostě nevydržím čekat ani na konvici vody na ohni. Radši už chystám hrneček, či si u toho kreslím.

Pláž

Kývnu.
"Po pláži za úsvitu brouzdám se ráda,
není nic krásnějšího než brzká rána.
Samota ve dvou,
jsem jenom s tebou.
Za tichého moře šumění,
procházka dcer umění," odrecituji tři rýmy, které mě zrovna napadli, další nápady si zatím nechám pro sebe.

"Trocha trpělivosti a klidu. Většinou najdeš to, co nehledáš..." pokrčím rameny. Alespoň procházka je to pěkná.

pláž

„Hmm... nápady?“ poznamenám, ale nesnažím se nijak zjišťovat, co vymyslela. Třeba se pochlubí, třeba taky ne. Kráčím pískem přesně na hrané vln. dlouhou sukni lehce přizvednutou, abych ji nenamočila. Je to uklidňující a i ten křik toho dítěte se pomalu vzdaluje.

„Tak nějak začínám pochybovat, že tady najdeme tu pláž“ postěžuji si protože hotely po pravici pořád nemizí a nemizí.

Pláž

"Napadlo mě to samé..." podívám se na ni, když mluví o přemýšlení. Uchechtnu se nad jejím dodatkem a také přidám do kroku. Kde děti vzali takový strašně hlasitý ječák? Dolížu zmrzlinu a když jsme konečně alespoň tak, aby to nebylo tak slyšet, zastavím se, z kapsy vytáhnu notýsek, z vlasů vytáhnu tužku a něco si zapíšu, pak vše zaklidím zpět a opět jí doženu.

pláž

„Já jezdím na kole a taky občas běhám. Nic závodního, jen tak pro zábavu.“ pochlubím se a taky se podívám na moře. /Jo, sem budu chodit často. „Na takovéhle pláži se krásně přemýšlí...“ řeknu tiše věc úplně z cesty. Jakoby mě někdo slyšel, ozve se hlasitý vřískot malého dítěte z nejbližšího hotelu. „... když je ticho.“ dodám a trochu zrychlím krok, protože ta řvoucí stvůra mě štve.

Pláž

Je to tak zvláštní, když najednou je někdo tak blízký. Známé jsem měla, kamarády taky, ale vždy to bylo takové... chladnější a rodina se do toho nepočítá.

Také se zuji a následuji ji, dívám se k moři, když se zeptá, zda sportuji.
"No... nevím, co z mých činností nazvat sportem. Vždy jsem se hýbala, byla to nutnost, ale ničemu se nevěnuji nějak hodně..." odpovím a doufám, že je to z toho pochopitelné.
"A ty?"