Andor.cz - Dračí doupě online

Vyjdu z pokoje a počkám az zamkne, opravdu nestojím o nezvanou navstevu. která by nam prohledava pokoj. "Já je nosím kvůli horku a uz jsem si na ně zvykla." poznamenán k tématu sukní.

Budova je tichá podle všeho se ostatni snazi dospat ten včerejší večer. Tedy ja jim to nezavidim, ale na druhou stranu mohou si za to sami. Tise dojdu do koupelny, kde doteď lezi nejaka hromadka spodnoho pradla. Nevsimam siji a jen si cistou vodou oplachnu obličej. Pusu si jen vyplachnu, zuby pockaji az se vrátíme najezene.

"Jsem zvedava jakou restauraci, ci jaky obchod najdem((e. tomhle meste." reknu s úsměvem na tváři.

Pokoj

Všimnu si, že se také obléká, tak strčím pár věcí do kapes.
"Ne díky, sukni nosím jen v případě nouze..." zapřu si palce za kapsu a usměju se. Vlasy stáhnu opět do vysokého culíku a kývnu že můžeme jít. Zavřu okno a dojdu ke dveřím, odemknu a hned dávám klíč z druhé strany dveří.

pokoj

Když se pustí do oblékání, dojdu ke své tašce. Komplet ji vyklopím na postel a vznikne tak krásná kupička složená z několika párů plavek, sukní tílek a triček doplněna jedněmi letními šaty. Kriticky to chvilku pozoruji. Vše je čisté a je evidentní, že když jsem to tam skládala, zrovna moc jsem se s tím neskládala. Vyhrábnu čisté plavky, přeci jen, mohli bychom dojít až k pláži, navíc jsem na ně zvyklá a k tomu zase dlouhou sukni, tentokrát volím černou k bílím plavkám. Černou sukni zase doplní bílé tílko s tenkými ramínky. Boty beru ty co jsem nosila do teď, normální světlé sandály.

„Kdybys potřebovala sukni, klidně si jí můžeš půjčit. Mám pocit, že postavou jsme si trochu podobné a navíc většina z nich je na gumu v pase...“ řeknu jen tak mimochodem. Do malé tašky pře rameno hodím mobil, bloček, nějakou tužku a peněženku.

„Tak jdeme?“ zeptám se a je vidět, že spěchám pryč odsud.

Pokoj

Kývnu a zakousnu se do jedné sušenky, pytlík nechám na stole a jdu se obléci. Vytáhnu zeleně batikovaný volný tříčtvrťáky v cípatými konci a tílko stejné barvy. Také nové spodní prádlo. Z tašky vylovím i páskový botky. Začnu se převlékat.
"Stejně se potřebuju trošku projít..." je toho na mě trošku moc. Takže pročistit si hlavu mi rozhodně pomůže.

pokoj

„Mám přímo obří hlad...“ přikývnu na její dotaz a bedlivě sleduji, co vytahuje z tašky. Sušenky. jako jídlo to je, ale no mé břicho by pozřelo néco trochu většího. „Nechceš si někam dojít? Třeba najdeme nějakou ranní pekárnu a mohli bychom si na té pláži udělat piknik..“ začnu navrhovat a jako vždy, když dojde na jídlo, jde vše ostatní stranou. Pro dnešek ty divné záhady s ocasy. Když pytlík nabídne, vezmu si taky, snad zaplaší to nejhorší.

Pokoj

"To jsem ráda," kývnu hlavou. Uslyším to zakručení, tak přejdu s úsměvem ke své tašce.
"Taky máš takový hlad jako já?" a vytáhnu keksové sušenky s kterými si jdu sednout na stůl. Laptop odklidím stranou. Natáhnu k ní ruku, jestli si dá taky.

pokoj

Ze strnulé pozice mě vyžene zabolení břicha. já jsem věděla, že jsem doufala v nemožné... zalituji svých předchozích myšlenek, kdy jsem se radovala, že bolest břicha ustoupila. S jednou rukou na břichu lapám vzduch a doufám, že když budu pravidelně dýchat, tak že to přestane. Nepřestává.

Tohle není normální... dojde mi když mě rozbolí celý zadek a prostě všechno kolem kostrče. V bolestech se opřu o zeď a čekám až to přejde. Po chvíli se to zklidní a zbude „jen“ trochu bolavé břicho.

Otevřu oči a pohlédnu na Hayley, vypadá že ji postihlo to samé. Oči mě sklouznou do míst, kde měla ocas. Je pryč. Sáhnu za sebe. Taky. „Snad jo...“ dostanu ze sebe po chvilce a bolavé břicho zakručí hlady.

Svítání do normálu... tedy, no...

Když se zvednu, abych se protáhla pořádně, zjistím, že Mia opustila svojí pozici za mými zády. Zvláštní. Cítím ji stále, jako kdyby stála vedle mne... Zjistím, že se taky protahuje. Že by to mělo něco společného s...? Další myšlenky rychle zažene bolest v břiše. Mám pocit, jako kdyby mi ho někdo páral.

Snažím se všemožně protáhnout, ale bolest se spíše stupňuje, než že by ustupovala. Podle toho, jak se kroutí Mia, usuzuji, že se asi cítí podobně. Pak bolest z kříže přejde na zadek. Je to cítit, jako když si zadek narazíte, třeba pádem. Ohnu se a cítím, jak mě světlý ocásek zalochtá na nohou. Bolest neustupuje a tak se posadím na židli a jen se modlím, aby to přešlo. Po chvíli opravdu bolest ustoupí a já se jen cítím strašně ztuhlá. Zvednu se a opatrně se snažím opět trochu rozcvičit. Spokojeně se usměju a pak si to uvědomím. Je pryč...? Nakloním se a opravdu. Stejně tak se v tu chvíli do pokoje vnese světlo nového dne. Přejdu k Mie, jak je na tom.
"Dobrý?"

pokoj

Hledá a taky nic nenachází, nakonec opouštím místo za jejími zády a přesouvám se zpět na postel, kde zase kreslím nějaké blbosti do bloku. Po nějaké době zívnu a podívám se z okna, začíná svítat a mě začíná bolet kostrč od přesezení. Protáhnu se v zádech, ale bolest se nezmírní. „Ať už je ráno...“ poprosím tiše, jakoby to mohlo nějak pomoci.

Místo krajinky dělám skicu našeho pokoje, jen bez těch skříní, koberce no a i toho ostatního, prostě vymýšlím, co by se na tomhle prostoru dalo vylepšit

Pokoj

Po dlouhé době už to i vzdávám. Takové znaky žádná psovitá šelma nemá. Světlé psovité šelmy jsou jen dvě a ani na jednu to nesedí. Zadumaně už projíždím různé poradny.

Ani si nevšimnu, že obloha začíná pomaličku světlat. Za to pevně zatnu zuby, když mě začne pekelně bolet kříž. Co se to zasejc děje? Narovnám se a promnu si ho.