Andor.cz - Dračí doupě online

pokoj

Když chvíli googlí, odložím blok a přesunu se jí za záda, abych zkoumala obrázky, které rozklikne. Nemůžeme najít ten ocas. Ono to taky jde dost blbě na heslo psovité šelmy... Ale ani mě nenapadá, co zadat, abychom z toho Googlu dostali víc. Snad jedině udělat fotku a nechat ho to rozpoznat, ale na to je zase docela tma.

Hodiny ukazují dvě ráno a noční tmavá obloha, prozářená světly města se začíná pomalinku rozjasňovat...

Pokoj

Přitáhnu si ocas a znovu ho pohladím.
"Tak to netuším, vypadá jako vlčí, ale není. A s jinými psovitými šelmami se ve Španělsku nepotkáš..." pokrčím nad tím nakonec rameny.

Když se chopí bloku, tak se zvednu a dojdu opět zapnout laptop. Třeba budu mít štěstí já a něco najdu.

pokoj

„A čí ocas máš ty?“ zeptám se jí, protože já to netuším. Osobně jsem ráda, že poznám dinga, vlka a podobné známé zvířata, ale ani jedno z nich nemá ocas takový jako má ona...

Po snaze s googlením odkládám mobil a chopím se bloku. Je evidentní, že se nudím, ale spát nechci. Kreslím, co mě napadne první... Je to nějaká krajinka, docela plochá, ale sem tam nudné louky porušuje malé zvířátko nebo rostlinka. Králík? podivím se, protože mi dojde, co jsem nakreslila za zvíře. Trochu mi zakručí v břiše...

Pokoj

Souhlasí a tak se opřem do postelí a odšoupnem je alespoň částečně z kruhu. Moje postel se tím dostane blíž k oknu. Což mi rozhodně nevadí. Posadím se na její kraj do tureckého sedu a podívám se na Miu.
"To mě taky," přitakám. Upřímně, kdo by po tomhle zážitku usnul? Vezme do ruky mobil s internetem a tak se zahledím ven z okna.

Po chvíli se mě ptá na informace o Dingovi. Hm...
"Ne, to jsem nevěděla..." odpovím tedy jen a podívám se na ni.

pokoj

„tak jo, pojďme na to.“ souhlasím s návrhem, odsunout je co nejdál. Začneme s tou její a pak s tou mou. Nic moc to není, ale pořád lepší než to bylo předtím. Aspoň hlavami budeme mimo kruh.

Sednu si na část postele mimo a přemýšlím, zda raději neusnu v sedě. „Nějak mě přešli myšlenky na spánek.“ komentuji to. A vezmu do ruky mobil s internetem.

„Víš, že se pes Dingo dožívá až čtrnácti let a že jeho ocas může měřit až čtyřicet centimetrů?“ zeptám se po chvíli ticha...

Pokoj

"Určitě," řeknu pro jistotu spíš svou než její. Sama si měřím pohledem pokoj a uvažuji, co teď, když to vysloví nahlas.
"No, co kdybychom je někam šoupli? Alespoň kousek z jejich původního místa..." hledím na postele. Alespoň pro jistotu.

pokoj

„Jo v pohodě, jen mě trochu bolí břicho.“ odpovím ještě, ale víc se zaobírám tou otázkou, co s těmi ocasy. „Sukní mám dost, ale to neřeší problém...“ řeknu tiše.

„To doufám... Nějak nevím, co bych s ním dělala...“ řeknu nahlas a v hlavě mi mihne obraz, jak ležím na chirurgickým stole a chirurg mi kleštěmi zkracuje ocas. Brr oklepu se. Děsná myšlenka...

„Ale co teď? Myslíš, že už tam můžeme?“ zeptám se protože vidím, jak čáry pohasly. Pohledem ještě přeměřuji pokoj, zda by se postele nedali nějak přesunout mimo kruh.

Pokoj

Světlo pohasne úplně, ale ocasy se stále drží. Jsem ráda, že se uklidnila a mluvila chvíli o kreslení. Všimnu si ale, jak potom začíná zelenat.
"V pohodě?" Pak ale mluví dál.
"Právě... Pod dlouhou možná, ale já snad ani sukně nemám..."konstatuji a trochu nevím, co dál.
"Nemyslíš si, že nám zůstanou, že ne?" podívám se na ní, jestli tomu snad vážně věří. To by přece nešlo... třeba se probereme obě a zjistíme, že jsme měli jen divnej sen...

pokoj

Připomene mi kresby. Usměji se „Ty znám, sama jsem jich pár nakreslila, ale pak mě nějak přestali bavit, stejně jako lidi. Navíc mě tvorové moc nejdou, jsem spíš na techniku a architekturu. No nevím, jestli z toho mám být nadšena či ne. Zatím mě to přijde docela šílené.“. Jsem ráda, že večer zamkla, teď by bylo krajině nepříhodné, kdyby sem někdo vtrhl.

Navíc začínám cítit břicho. Napadne mi, že jsem snědla něco špatného, ale co když to nějak souvisí s tímhle... problémem. „Jo no, se školou to bude docela problém... Navíc, když nemůžeme moc chybět, kvůli stipendiu.“ souhlasím. „A taky jak tam budeme s tímhle chodit? Myslíš, že se to pod sukní schová?“ zeptám se jí.

Pokoj

"Napadli mě uši a taková ta drobná srst, jako kreslířka jistě znáš takové ty zvířecí postavy v podobě lidí ne? Ale asi mám moc bujnou fantazii," sleduji pohasínající světlo.
"Snad nic jiného nebude..." Sama pořád sedím na bobku za kruhem a hlavou se mi ženou hromady různých myšlenek. Zakopávající o sebe.

"Buď ráda že není škola již ráno, to by byl děs..." konstatuji a narovnám se. Když mizí světlo, proč nemizejí ocasy?