Andor.cz - Dračí doupě online

pokoj

„Tak to netuším...“ odpovím na její otázku ohledně magie. Jediné co o ní vím, pochází z knížek. „Ocas, co dalšího tě napadá?“ zeptám se jí a okamžitě vstanu a vyjdu z kruhu ven. Není tu moc místa (venku). Vše, stůl, židle i postele to vše je v kruhu aspoň částí. Rukou mezitím přejedu přes vlasy v oblasti uší. Normální

„A já doufala, že se vyspím...“ řeknu a zívnu si. Ještě se podívám na svůj telefon, který sedí v doku na stole. Lehce svítící display ukazuje, že je teprve pár minut po půlnoci. Přes to všechno je evidentní, že záře pomalu mizí. Jen ty ocasy zůstávají...

Noční pokoj

"To nemohli, ale mohli jsme to předvídat..." sednu si k němu na bobek a jemně se dotknu záře.
"Magie nemagie, nemyslela bych si, že by jí někdo ovládal na koleji konzervatoře. Navíc, co za magii ti o půlnoci přičaruje ocas, hhh?" já sama něco málo o magii vím, ale o tomhle jsem ještě neslyšela.

Sedne si zpět na postel. Nakloním hlavu na stranu a začnu více odhrnovat koberec. Moc to nejde, stojí na něm nábytek. Stejně si myslím, že ty postele v tom mají svou roli.
"Myslíš si, že je moudré sedět na posteli? Třeba k ocásku dostaneš něco dalšího..." podívám se na ni.
"Ten smrad? Nevím, nic známého to není, ale dost podobně smrdí feťáci, co mají už dost..." i když jemněji cítím prášek do pečiva.
"Napadlo mě, zda si ty drogy nevynesli sem nahoru..."

pokoj

Sleduji její kroky i to jak odhrnuje koberec. O to víc mě překvapuje její objev. Tušila jsem, že tam něco bude, ale tohle? To opravdu ne.

„Tak tohle jsme nemohli předpokládat...“ snažím se ospravedlnit, to že jsme se pod něho nekoukli. Něco mi ale říká, že teď je pozdě to víc řešit. „navíc, já nikdy na magii nevěřila, ale to se teď mění...“ dodám nervózně, protože mi vadí, jak si ocas dělá co chce.

Dosednu na postel a dívám se do prázdna. Ocas, co přijde další? zamyslím se, ale pak si vynadám, protože nevím zda to chci vědět. „Zajímalo by mě akorát, co to tady tak smrdí. Ta skříň to není, ta smrděla jinak...“

Noc

"Ocas není tak zlý... znám horší věci," řeknu klidně, ale samutné mi vrtá hlavou, co to sakra... Sleduji ji v její snaze nahlédnout za sebe. Mě v ruce zůstalo pár světleších žíhaných chlupů. Napadl mě vlk nebo tak něco, ale na to je zase málo huňatý a ne tak dlouhý. Proč nad tím vlastně přemýšlím.

Ukáže na skříň. Zamrkám. Ona... vážně... září? Razantním krokem dojdu ke kraji koberci a trhnu s ním tak, že ho část překlopím přes sebe. Odhalím tak kus kruhu, malovaného stejnými barvami jako skříně a nyní slabounce zářícího, tak že to neprosvítilo koberec, ale dost na to, aby to pouhým okem bylo vidět.
"Myslím, že jsi měla pravdu. Měli jsme se pod něj podívat dřív..." konstatuji suše a přemýšlím, zda by nám to nějak pomohlo. Rozhodně bych asi šoupla postelemi.

noc

Pohlédnu na Hayley. Tak počkat! zarazím se a protože se nerada štípu, cvrnknu se do prstu. Ono to zabolelo... Pohlédnu znovu na Hayley. „Nejsem, ale asi bych byla radši, kdyby byl.“ řeknu a snažím se vykroutit krk, abych viděla na svůj ocas. Je huňatý, docela dlouhý a hlavně je červené barvy. Chvíli přemýšlím, kde jsem takový viděla. Že by ti divocí psi u nás? Dingo? dojde mi a přemýšlím, proč mám ocas a proč je to ocas Dinga.

„Podívej se.“ řeknu zaraženě a ukáži na skříň zalepenou igelitem. Uvnitř to slabě září....

Noc

Znovu zamrkám a snažím se nahlídnout za sebe. Pak se Mia probere, tak toho nechám a jen dozadu hmátnu. Ehm... Přejedu po ocasem rukou. Pak toho raději nechám.

Zvedne se a helemese! Ocásek. Začínám uvažovat o tom, jak moc to musí být živý sen. Nicméně pak se spolubydla zeptá, co dělám v jejím snu. Zarazím se, zamračím se a soustředím se. Pak se pro jistotu ještě štípnu. Po zádech mi přejede ledový mráz, když si uvědomím, že to není sen. Co se to krucinál děje?
"Jsi si jistá, že je to sen?" zeptám se a přejdu k ní, své rozpoložení vůbec nedávám znát.

noc

Proberu se a překulím se na bok. Cosi chlupatého mě zalechtá na noze. „Tei... táhni ven...“ zašeptám rozespale. Počkat! Vždyť jsem odjela.... dojde mi absurdita. Zamyslím se nad tím a otevřu oči. Zaposlouchám se a zarazím se. Překulím se přes záda, přičemž mě zase něco zalechtá mezi nohama. Avšak co víc, spatřím stojící Hayley. To ji slyším? Divné. A co je to za ní? vyděsím se, protože uvidím ocas. Zamrazí mi po zádech. Tohle je divnej sen... připustím. Opatrně odhrnu peřinu a taky se zvednu. Rukou sáhnu dozadu a opravdu ho mám taky. S tázavým pohledem zvednu oči k Hayley. „Jak ses dostala do mého snu? a co tady tak smrdí...“ zeptám se jí, protože se mi sny zdají málo a když tak jsem v nich sama a někam padám...

Noční probuzení

Už jen to, že se probouzím a je noc, ne brzké ráno, mě překvapí. Nikdy nespím špatně a spím klidně celou noc. Zívnu a podívám se na Miu. Že by přece jen bylo už nad ránem? Najdu hodinky a ujistím se, že ne. Je teprve půlnoc. Podívám se znovu. Proč ji vidím tak dobře, když jsem se zrovna probudila? Pak teprve si uvědomím, že ji i slyším. Pak mě udeří do nosu pach těch drog. To si je vynesli nahoru? Hned mě napadne a seskočím z postele. Protáhnu se a zarazím se. Co to...?

pokoj - 0.00

Obě krásně spí, když vnitřek skříně zaplaví světlo. Není ho moc, ale i skrze igelit je vidět záření. Obě dvě ležící postavy začnou lehce zářit. Po těle se rozlévají světelné čáry jako kdyby to byli čurky potu. Na obou tělech kreslí symboly. Obalují těla a smyslová centra. Nejvíce obličej, krk a klín... Obě dvě těla nakonec pohasnou a po cestičkách zůstávají jen těžko odhalitelné stíny vně. Ovšem ty změny uvnitř se začínají teprve projevovat.

Jakýsi zvláštní pocit je probudí. Obě naráz. Pomalu a lehce. Vidí skvěle, přestože je tma. Slyší skvěle tlukot srdce té druhé, přestože jsou od sebe tři metry. Cítí kokain, přestože ten leží o dvě patra níž. A nakonec, cítí co si, co je lechtá na nohách pod oblečením.

Pokoj

Přejdu k posteli a převléknu se do spacího - tedy u mě teplákové šortky a tílko. Normální oblečení hodím přes židli a zapadnu do postele.

Dneska už nic neřeším, i když mě napadají další věci, co budeme muset vyřešit, včetně třeba jídla. Založím ruce za hlavou a chvíli hledím do stropu.
"Noches," popřeji jí i já, jen se mi už nějak nechtělo anglicky. Když jí to nebude vadit, ráda bych si se španělštinou uchovala vztah.
Po chvíli se převalím na bok a usínám, přece jenom cesta byla unavující a konečně se začíná trochu ochlazovat. Tak akorát na spaní.