| |||
Jídelna - Upíří společenská místnost nikdo konkrétní a potí Harkat V jídelně se toho děje nějak moc. Pak dokonce začnou přicházet noví tvorové. Když na mne ale bez přestání nějakou dobu zírá jedna ze studentek, nakonec to nevydržím a zvednu se k odchodu. Ještě se tu něco semele. Vyrazím, každý můj krok doprovází čtyř ťuknutí o kameny, směrem ke společenské místnosti. Mohla bych si ještě trochu odpočinout, než začne vyučování. Když dorazím do společenské místnosti, zjišťuji, že tam již někdo je. Nasadím tedy přátelský úsměv. "Zdravím." |
| |||
Hamcimra Bílá bělejší... "To čumím jak vér, bílé to seš a meno nějaký máš?" Zvednu gébiš ze sesle a votřu hnáty do gatí. Pak se podrbu ve vósiskách. "Jasan, si tady vlastně dáváte majzla na vychování. To bude fuška." Odrknu si až mě z nosa vyletí solidní nudla. "Dem na to, šéfíku." jdu za borečkem. Tak mě napadá, že kdyby se vopřel ke stěně jako u nás v chlívku, tak bych ho přehlíd. Zakřením se na něho. "Dotaz šéfíku, proč tak těsné vohoz. Se srazil?" Leccos by nasvědčovalo tomu, že ho někdo vypral. |
| |||
Jídelna Kisa, Sonja, zlodějka "To je nějaký spešl způsob jak se oživit?" Podívám se na ni,když zmíní ocas. Na její potvrzení mých slov jen souhlasně kývnu. Když se po své další otázce na mne tak podívá, jsem vážná. Pak začne koktat a já to nevydržím a začnu se smát. "V pohodě prosímtě, nemusíš z toho zase dostat infarkt. Ale u někoho bych radši fakt byla opatrná na co se ptám." Uchechtnu se. "A to jsi vzala kde, že upíři žijí věčně?" Poočku sleduji nově příchozí, ale bavím se, takže mne nijak netankují. Než se do místnosti vplazí ona. V tu chvíli celá hlava zmlkne a naprosto každý hádek kouká jejím směrem. Veškeré úsměvy zmizí a já pomalu vstanu. Jestli by se posadila ke stolu, už by nevstala. Ona se ale jen odplazí pryč, takže se zase posadím. Má dobrá nálada je ale pryč. Jaká zatracená pravděpodobnost je, že zrovna my dvě se tady potkáme. |
| |||
Jídelna - pokoj kdokoli, ochlasta Vodní tunel byl celkem příjemným překvapením. Měla jsem obavy že si země plecháč jen vystřelil. Po dopadu na polštář se rozhlédnu po místnosti. Doplazím se ke stolku a pročtu si papíry na stole. Asi mi nezbývá nic jiného, tak podepíšu co mám. S pohledem přeným do desek se vyplazím do jídelny. Zvednu pohled od desek a přejedu pohledem tvory v místnosti. Oči se mi zalesknou nadšením a na tváři se objevý krutý úsměv. Toužebně si povzdechnu. To by bylo peněz. Když se dostanu až k Miko, trpe se ušklíbnu. No to je bezvadný. A já pevně věřila že už tu ochlastu nikdy nepotkám. A s tím je celej den v pytli. Vrátím se zpět k deskám a hledám na mapě kde vlastně jsem ubytovaná. Vzhledem k tomu že něco jako oblečení obvykle nepoužívám takže nemám desky kam dát, a tahat je všude sebou je nesmysl. Vyplazím se z jídelny do pokoje, který je k mému nepohodlí až ve druhém patře. Nesnáším schody. Tahle budova je navíc větší než jsem si původně myslela. Doplazím se až do pokoje, hodím desky na stůl a vyčerpaně rozvalím na posteli. Vypadá to že mám jen jednu spolubydlící, k čemu jsou tu ale dvě židle? |
doba vygenerování stránky: 1.1973600387573 sekund