Před školou na mostěAine, VengeBylo zvláštní vznášet se volně vzduchem. V mém světě jsem křídla dlouho neroztáhla. Vlastně jsem několik let zůstávala schovaná ve sklepě rozpadlé továrny, kde jsme s matkou žily. Dokud mohla ona, chodila ven a obstarávala jídlo. Z nouze člověk nepohrdl ani krysím masem. Když však matka onemocněla, musela jsem svůj úkryt opustit. Ideální pro to byla noc, která mi naštěstí nevadila, spíš naopak. I tak bylo těžké mezi žebráky nepozorovaně získat nějakou potravu.
A teď je všechno jinak. Matčino tělo jsem na otcův příkaz spálila. Prý kvůli její nemoci. Jen díky původu Kailona jsem také neonemocněla a celkově snáz přežívala příšerné poměry. A teď jsem se vznášela po nebi vstříc novému životu. Navíc po boku otce, kterého jsem dosud nikdy neviděla. Byl urostlý, bělovlasý, modrooký. Byl opravdu krásný, až hrůzostrašně krásný. Jeho křídla zářila bělobou jak čerstvě napadlý sníh.
Otec mi tvrdil, že toto místo bude pro mě nejlepším útočištěm. Chtěla jsem mu věřit, ale nejraději bych doprovázela jeho samotného. To on ale odmítl. Od té doby jsme letěli mlčky a já si prohlížela okolí. Nic zvláštního dokud... Dokud jsem neuviděla ta těla. „Otče,“ vykřikla jsem a ukázala dolů, kde pod námi bylo naprosté krveprolití. Vyděšeně jsem zatřepotala křídly a na moment klesla níž. Otec mě však svou rukou přitáhl zpět. Zvláštní, dosud se mě ani nedotkl... Oči jsem měla zalité slzami, když jsem pohlédla do Kailonovy tváře. „Těm už nepomůžeš,“ řekl mi jen tvrdě a pokračoval dál. Neochotně jsem ho následovala, ale ještě několikrát jsem se otočila, i když jsem věděla, že mi z toho pohledu bude akorát hůř.
Pak jsme se začali snášet k zemi. Přistáli jsme kousek od velkého zdobeného mostu. „A teď?“ otočila jsem se na otce, ale ten mlčel, jen zíral před sebe, dokud se před námi neobjevil králík. No, králík... Spíš jeho opravdu přerostlá verze. A mluvil. Údivem mi klesla čelist, zatímco on vypadal zaujatě a ... Ne příliš potěšeně. Celá paf jsem mu podala packu a ještě se otočila na otce. Mlčel. Jakmile jsem prošla přes jakousi bariéru, kdy do mě narazila a poté se přese mě přelila velká vlna energie, až jsem zakolísala, otec znovu roztáhl křídla a odletěl. Ani jediné slůvko rozloučení... Mrzelo mě to.
I králík zmizel a já tak zůstala sama. Zcela automaticky jsem svá křídla obtočila kolem těla, jako bych se jimi chtěla chránit. Chvíli jsem se rozhlížela. Ta budova byla obrovská, skoro nekonečná. Ani jsem si ji v té tmě nebyla schopná celou prohlédnout. A ten příkop... Dostatečně děsivý... Znovu jsem se zaměřila na místo za mostem, když mi došlo, že tam kohosi vidím. Jsou dva... Pomalu jsem začala postupovat po mostě a stále se soustředila na ty dvě postavy. Jedna z nich měla vlasy téměř stejného odstínu jako já. I ona měla křídla, i když černá. Ale neděsilo mě to. Ten pocit... Měla jsem dojem, že je velmi podobný tomu, co jsem cítila od otce. Jakoby měly stejnou auru. Hned jsem se začínala usmívat. Naplnilo mě to pocitem bezpečí. Šla jsem dál, až jsem znovu vstoupila na pevninu a most nechala za sebou. V tu chvíli jsem konečně začala řešit druhou osobu. Byl to muž. Velký, urostlý. A... nemá nohy?! Připomínal mi chobotnici.
Původně jsem chtěla už už vykročit směrem k dívce a oslovit ji. Určitě musí být oba ze školy. Teď jsem ale váhala. Ten druhý mě... Lehce zneklidňoval. Přestože už jsme od sebe stáli jen pár metrů, sama už jsem se nepohnula. Pod mými křídly byly patrné jednoduché bílé šaty na ramínka, které dosahovaly až na zem. Šaty byly poměrně urousané, rozhodně zažily lepší časy. Boty jsem neměla. |